OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 8. kapitola

02.02.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 498×

8. kapitola

Přibližně o půl hodiny později si to Logan nakráčel mezi nás do obýváku a s tím, že už konečně vyložili karty na stůl, nám začal diktovat pokyny. Seděli jsme jako přibití.

„Sejdeme se na téhle adrese," rukou poukázal na bílý papírek držící v ruce.

„Máme tam být přesně ve tři, ani o minutu později, jak mi bylo řečeno. Všechno týkající se akce a jejím průběhu nám na místě vysvětlí jistý agent Colin Griffin."

Zhluboka jsem se nadechla a mrkla na hodinky. Zbývaly nám tedy ještě dvě hodiny. Silou vůle jsem se snažila odtrhnout zrak od ciferníku hodinek. Jenom dvě hodiny, opakovala jsem si nevěřícně. Zaručeně nejdelší dvě hodiny v celém mém mizerném životě.

Nikdy dřív jsem nebyla z myšlenek na akce nervózní, ba právě naopak. Vychutnávala jsem si ten adrenalin, co se mi vléval do žil plnými doušky, ale teď? Z mně neznámého důvodu jsem cítila něco jako strach? Nervozitu? Nevím, jak bych ten pocit přesně definovala, věděla jsem jenom to, že to, co se v mém podvědomí odehrávalo, nebylo nic dobrého.

…

Vykulila jsem oči a vyškubla Loganovi z ruky papírek s místem popisným. To byl snad jen nějaký nepovedený vtip! Postávali jsme společně před činžákem a pozorovali výjev před sebou. Stála tam zchátralá budova, doufám, na slovo doufám jsem dávala obzvlášť důraz, tak tedy já opravdu doufám, že těsně před demolicí! 

Jak bylo vůbec možný, že se to ještě neodporoučelo k zemi? Jestli ne teď, tak v nejbližší době určitě. Budova navenek působí dojmem, že jakmile trochu zafouká vítr, složí se k zemi jako domeček z karet. Fasády se pomalu, ale jistě sloupávaly. Omítka, dříve červená, byla viditelná jen na určitých místech. Nic bych nedala ani za to, že ve sklepě byli potkani. Možná i něco horšího.

Panebože, když jsem se na tu budovu tak koukala, mohli by její interiér použít do nějakého hororu. Nechtěla bych tu jít v noci sama, a to ani s pepřákem v kapse.

Začali jsme se pomalu přibližovat k vstupnímu vchodu do budovy. Přišlo mi, že čím blíže jsme mu byli, tím větší bylo riziko, že se na nás celá budova zřítí.

Možná nebyl zrovna nejlepší nápad sejít se na neutrální půdě. Došli jsme ke vstupním dveřím. Zámek, co je kdysi držel zamčené před nežádoucími návštěvami, byl vyrvaný.

Proč mě to nepřekvapovalo? V suterénu jsem se zastavila, stačil mi jeden jediný pohled na starý dřevěný a také oprýskaný výtah.

„Jdu po schodech, do tohohle…" prohlásila jsem rozhodně a ukazováčkem namířila na již zmiňovanou věc, co se kdysi mohla označovat slovem výtah, „mě nedostanete ani za zlaté prase." Nejsem sebevrah. By to s námi mohlo klidně spadnout.

„Nerad, ale musím souhlasit s Willou." Zpražila jsem Logana zlostným pohledem, obešla tu dřevěnou krabici a vydala se po schodech. Alespoň ty vypadaly provozuschopné.

…

„Kolik ještě pater?" zeptala jsem se sípavě Logana, co mi šel těsně v patách. Pohledem zabrousil na protější zeď. Bylo na ní vyryté číslo pět.

„Ještě dvě, to přežiješ." Tak to fakt díky. Proč si museli rezervovat pokoj zrovna v sedmém patře. To mi snad udělali naschvál. Ale neblázni, vždyť tě ani neznají, okřikovalo mě moje lepší Já.

Já snad z těch schodů začínám i bláznit nebo co, když si navzájem v duchu začnu odpovídat a myslet si, že zrovna já mám nějaké to lepší Já. Fakt k smíchu. V mém zorném poli se objevila Stevova hlava, jak se na mě přes rameno otočil.

„Nezapomeň, mohli jsme taky jet výtahem," zmínil se a pokračoval dál v cestě. Jen tak jsem se nedala, byla jsem sice holka, ale to ještě neznamenalo, že se mnou můžou takhle mávat.

„Jestli na to máš koule, vchod do něj vede támhle," nasměrovala jsem ho. „Ale upozorňuju tě, že já…" na slovo já jsem dala obzvlášť důraz, „… do té dřevěné rakve nevlezu. Mně je totiž můj život docela milej, víš?" Podíval se na mě stylem, ale ty toho naděláš, a spokojeně si klusal dál.

Připadala jsem si tak trochu jako husa, co šla právě na porážku.

…

V bytě na nás už nedočkavě čekali dva agenti v černých oblecích. Připomínali mi tak trochu muže v černém. Shodou okolností, neboli spíše souhrou náhod, byl jeden z nich, stejně tak jako Will Smith, taky černoch. Jediné, co jim k téhle dokonalé image prozatím ještě scházelo, byly černé sluneční brýle, ale co není, může být. Nemám pravdu?

Rukama nám pokynuli na židle stojící okolo velkého dřevěného stolu. Po několika minutách jsme se na ně přesunuli. Černoch neboli agent Hank Morvall, tak se nám alespoň představil, zaujal poslední volnou židli, zatímco ten druhý agent, Colin Griffin, se opřel zády o rám dveří, jako by snad podvědomě bránil únikovou cestu. Změřila jsem si ho pátravým pohledem od hlavy až k jeho jistě drahým naleštěným botám.

Musela jsem uznat, že mi nebyl sympatický už od prvního momentu. Nevím jak to vysvětlit, ale nelíbil se mi. Hezkej chlap to sice byl, o tom žádná, ale něco mi na něm zkrátka nesedělo. To ostatně nemůže být žádná novinka. Byli jsme tu z donucení, sakra! Kdo by z nich měl radost?

„Takže kde začít?" agent Morvall si opřel lokty o stůl a propletl si prsty na rukách, kterými si zároveň podepřel i bradu. 

Jeho obličej nabral přemýšlivý výraz. „Co kdybyste začali od začátku?" pravil posměšně Robert. Dotyčný agent se ušklíbnul tak, až mu ve světle zářivek nad námi zablýskaly zuby.

„Fajn, jenom chci pro začátek říct, že všechno to, co vám tu teď řeknu, je přísně tajné. My prostě nemůžeme riskovat, že to na veřejnosti vypluje na povrch," podrobil nás rentgenovému pohledu.

Připadala jsem si tak trochu jako ta žába, co jsem ji musela pitvat na laborkách. A stejně tak jako tehdy, i teď se mi z toho udělalo… ehm… lehce nevolno?

„Nebylo by to dobrý pro vás, ani pro nás," ozval se snad poprvé agent Griffin. Neboli studenej čumák, jak jsem ho začala v duchu přezdívat.

Už jsem se vám zmínila o téhle mé úchylce? Jako první se z té předešlé věty vzpamatoval Rio. „To si snad děláte srandu!" vylítnul vzápětí ze židle. Společně s ní málem převrhl i stůl. „Zrekapitulujme si to, ano?" pronesl ironicky. „Tak vy!" prstem namířil nejdříve na agenta u stolu a následně jeho prst vyhledá i agenta číslo dvě, který se mezi tím, co my tu mluvili, už stihl přesunout k oknu. Nesmím zapomenout podotknout, že zády k nám, samozřejmě.

„Chcete po nás, abychom pro vás něco zjistili…" na ruce si začal odpočítávat body, „… dále je tu to, že nás vydíráte, a teď se nám ještě opovažujete vyhrožovat!" Významně se odmlčel. „To snad nemyslíte vážně!" funěl jako býk, co mu právě před očima mávají červeným šátkem.

„Nechtěli jsme, aby to vyznělo takhle," začal se nervózně ošívat agent Morvall.

„Bohužel to tak ale vyznělo!" procedil mezi zuby Stev.

„Dobře, dobře, ok, omlouvám se, stačí? Ale chápejte. Jde o velmi delikátní věc, novináři by si na tom smlsli jako feťáci po dávce koksu, kdyby se nedej bože něco dozvěděli. Takže bych vás chtěl jenom požádat, abyste byli diskrétní." To už znělo líp. Všichni včetně mě jen uznale pokyvovali hlavou. Dávalo to logiku, to se mu muselo nechat. „Teď, když dovolíte, rád bych přešel k hlavnímu jádru věci. Takže, Coline…" Psí čumák se na nás pomalu otočil. Opřel se o parapet okna a ruce si zkřížil na prsou. Nadzvednul tázavě obočí a vyčkával. „Mohl byste?" Agent Griffin jen kývnul hlavou, následně si povzdechl a s pohledem přibitým na protější zdi začal mluvit.

„Fajn, tak tedy začalo to tak…" V rychlosti nám převyprávěl příběh o tom, jak celní správa zastavila náklaďáky od jisté společnosti Harrisen Asistanc, která se zabývala rybolovem a následně prodejem a vývozem ryb do Ruska a okolních zemí. V ten čas byla na hranicích zvýšená ostraha kvůli nepokojům a následně teroristickým útokům. Dohledávali se zbylí dva teroristi a bylo více než pravděpodobné, že by mohli vycestovat ze států, aby všemu unikli. Proto se prověřoval každý vůz o to důkladněji. Celní správa náklaďáky zběžně prohlédla. Na žádné teroristy ale nenarazila. To pravé ořechové nastalo až tehdy, když se rozhodli z kamionu odejít. Jeden z mužů zavadil nohou o plachtu překrývající přepravky s rybami. 

Tam to vlastně všechno začalo. 

Chtěl plachtu urovnat na správné místo a zase ryby překrýt, v poslední chvíli si ale stačil všimnout, že z jedné ryby vyčuhovala zbraň. Nenápadně nohou odkryl další přepravku, posunul další rybu a zase zbraň, co ryba to zbraň. 

Později došli k závěru, že ryby používali jen jako záminku. Byla to velká firma, navíc těch kamionů tam bylo pět. Celní správa pokládala za rozumné dělat, že o ničem neví, a nechat je projet. Konec konců, teroristi tam nebyli. Měli zprávu o tom, že tahle firma s Ruskem pod záminkou rybolovu obchodovala už víc jak šest let, a to nemluvě o jiných zemí. 
Čili jen co byly kamiony v nedohlednu, celníci informovali vyšší odbory. Byli si skoro jistí tím, že by ty lidi nezadrželi. Byli proti nim v přesile. Celníků tam bylo jen jedenáct a jich bylo dvacet, v každém kamionu čtyři. Neměli by absolutní šanci, byli určitě i ozbrojeni, proto celní zpráva považovala za hlavní prioritu informovat o tom úřady, což by potom taky nemohli, kdyby byli mrtví.

Když Griffin domluvil, nastalo napjaté ticho. Slova se ujmul agent Morvall. „To se stalo asi před rokem. Ten případ dali na starost CIA. Zvolili nás hlavně kvůli tomu, že jeden čas jsme s nimi měli už co dočinění. Tenkrát ale šlo jen o to, že nesedělo pár dokumentů, tak jak by mělo. Šlo hlavně o náklady a výdaje týkající se firmy. Nic jsme jim ale nedokázali prokázat. Proto když se o této situaci dozvěděl náš šéf, skočil po tom jako pes po fláku masa. Zřejmě si s nimi chtěl vyrovnat staré účty," dovršil to.

„A jak jste se k tomuto případu dostali zrovna vy?" ptala se zaujatě Luci.

„Já jsem na tom případě přímo nedělal. Vím jen to, co je nezbytně nutné. Tady…" kývnul hlavou na druhého muže, „… Colin to měl na starosti. Všechno šlo jak po drátkách, než teda nastaly komplikace."

„Jaké komplikace?" ozvalo se hned od několika z nás. Agent Morvall se zase významně zadíval na agenta číslo dvě. Griffin si promnul rukou oči.

To gesto působilo dosti zvláštně v podání agenta CIA.

„Fajn, myslím, že bude lepší, když vám to řeknu všechno postupně a popořádku," kapituloval nakonec Griffin. Lehce jsme kývli hlavou.

„Buďte tak hodný," pronesla jsem ironicky.

Střelil po mně nevrlým pohledem. „Takže jak bych začal?" rukou si zajel do vlasů. „Jo, to bude ono," mumlal si pro sebe. „Tak tedy, jednoho ráno jsem přišel do práce tak jako vždy, hned u dveří mi ale kolega vyřídil, že se mám hlásit u šéfa. Nechal si tam poslat i mého parťáka. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o nějakou prkotinu, ale jak se později ukázalo, o prkotinu rozhodně nešlo. Šlo o akci v utajení, předal nám náš novej životopis, co jsme si museli nastudovat, a nakonec i falešný průkazy a doklady. Nasadil nás do Harrisenovy firmy a chtěl po nás, abychom o ní zjistili, co nejvíc bude možný. Drake Harrisen, to byl ten majitel, asi po půl roce přišel na to, že se nejmenujeme tak, jak bylo uvedeno v záznamech. Zkrátka o nás vyšťoural pár informací, na kterých pak mohl stavět. Všechno se to nakonec zbouralo jako domeček z karet. Jednoho dne nás Harrisen oslovil našimi pravými jmény, no, a my už samozřejmě věděli, že je zle. Musel tam mít někoho, kdo donášel. Jinak si totiž neumím vysvětlit, jak na nás přišel…" poraženecky kroutil hlavou. Zhluboka se nadechl a pokračoval dál v mluvě. „Utéct se mi povedlo jen tak tak. Zato můj parťák už takové štěstí neměl. Zastřelili ho." Nevěřícně jsem pomrkávala a ruku si připlácla na čelo.

Do jaký sračky jsme se to, kurva, dostali?

První se vzpamatoval Rio. „No, a když je to tak nebezpečný, jak říkáte, tak proč do toho chcete zatáhnout další…" zamyslel se a mezi obočím se mu utvořila taková drobná vráska. Najednou jako by se mu v hlavě rozsvítilo. „Civilisty?" dopověděl celej nadšenej, že tu větu dokázal zformulovat. 

Nad tím jsem se musela jen pousmát. A když nad tím tak přemýšlím, bylo to úplně poprvé od té doby, co jsme se zapletli, já vlastně ani pořádně nevím jak, do tohoto problému.

Agent Griffin začal pochodovat po už tak malé místnosti. Po chvíli se zastavil a vytočil hlavu našim směrem.

„Řekli nám, že jste nejlepší, a my potřebujeme ty nejlepší," pronesl střízlivě.

Zamračila jsem se. „Nechtěli jste spíš říct, že jste si to vyšťourali sami?" řekla jsem sarkasticky.

Agent Morvall plácnul dlaněmi o stůl a následně se místností začal rozléhat dunivý zvuk. „No tak, nebudeme si tu přeci hrát se slovíčky a dohadovat se o naších sdělovacích zdrojích," odfrknul si.

Ne, to přeci nebudeme.

„Stejně mi ale pořád není moc jasný, co od nás vlastně chcete?" zmínil se Logan. Odpověděl mu na to agent Griffin.

„Chceme jména, jejich jména. Máme informace o tom, že se v jejich počítači nachází i seznam lidí, s kterými obchodují."

„Takže jména, nic jiného?" ujišťoval se.

„O ničem jiným nevím."

„Fajn, ale chceme o nich vědět všechno, kdy chodí na polední pauzu. Kdy přicházejí a odchází. Kde jsou únikové východy, rozložení kamer. Kolik jich je. Typ zabezpečení, prostě všechno rozumíte?" nadiktoval si podmínky.

Agent Morvall pokýval hlavou. „Ok, to můžu zařídit. Popravdě řečeno jsme s tím i tak trochu počítali, proto jsme si dovolili připravit všechny potřebné dokumenty a podklady o rozložení budovy," sáhnul pod stůl, vyndal malý kožený kufříček, který na něj položil, a zároveň z něj začal vytahovat všelijaké dokumenty.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 8. kapitola: