OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 1. kapitola

13.05.2013 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1947×

Video k povídce - Trailer

1. kapitola – První pohled

Květen 2005

Seděla jsem v autobuse, v uších sluchátka od MP3 přehrávače. Všude okolo mě vládla tma. Venku za oknem byla noc bez hvězd a měsíce, aby bylo aspoň něco vidět. Všichni okolo mě spali, a tak bylo zhasnuto i světlo v autobuse.

Víc jsem se posunula dolů na svém sedadle a zavrtala se do své oblíbené černé mikiny, kde bylo krásně teplíčko. Hledala jsem nějakou pozici, abych aspoň na chvíli usnula, ale všechny pokusy byly marné. Občas se tím tichem ozvalo zachrápání nebo jinačí legrační zvuky, co vydávali spící spolužáci. Spát se mi nechtělo a byla jsem tu jediná, v autobuse jsem dokázala usnout až vyčerpáním. Vážně jsem byla zvědavá na to, jak to zvládnu ty dva týdny v Londýně. Krom spánku jsem ani nejedla.

Výlet byl rozdělen na týden, kdy budeme všichni pohromadě v hotelu a prozkoumávat Londýn jako turisti. A další týden, kdy budeme bydlet u nějaké rodiny. Je to proto, abychom se sžili s jejich jazykem. Většinou se braly děti po dvou, ale já měla zase to štěstí a byla jsem sama, jako vždy jsem byla ta lichá. A co mi říkala učitelka Jarošová, tak i ta rodina si vyžádala jen jednoho studenta. Prý mají tři děti, dvě holky a jednoho kluka, ale všichni jsou starší. To jsem zvědavá, jak to s nimi zvládnu.

Víc jsem se ale bála toho, že se nedorozumím. Angličtina nebyla můj rodný jazyk a občas jsem s ní měla problémy a dost jsem odmítala mluvit. Málokdy mě někdo donutil. A teď mám být někde týden sama. Povzdechla jsem si a podívala se po spícím autobuse.

Učitelka mi věří. Tvrdí, že to zvládnu a nakonec se vrátím rozmluvená, že se budu divit. Docela jsem chtěla. Naši se mi pořád smějí, že nechci mluvit, oba mluví skvěle, aby ne když je to i živí ve firmě. Máma je obchodní manažerka v jedné firmě v Praze a táta je obchodník, často na cestách. I starší sestra Nikola neměla problém se naučit, ona byla vždy ta lepší, byla přeci starší, ne? Přirovnávání k ní občas naštve, i když spolu máme opravdu dobrý vztah. 

Už jsem viděla, jak to nakonec dopadne, budu používat starou dobrou techniku ruce-nohy. Tím se domluvím určitě.

Povzdechla jsem si a vytáhla si knihu z tašky. Dostala jsem ji k vánocům od Niky, ale ještě jsem se k ní nedostala, a to byl, prosím, květen. Rozsvítila jsem si světlo nad sebou, abych něco viděla. Byla to nějaká nová kniha, jmenovala se Stmívání. Začala jsem ji číst s tím, že třeba usnu, ale mělo to opačný účinek. Zalíbila se mi a to v mém případě znamenalo, že většinou padnu únavou, než abych se od toho odtrhla. Nikdy jsem neměla slabost pro knihy s tématikou upírů, ale i tak se mi to líbilo. Asi za to mohlo, že většinou takové knihy byly spíš hororové, ale tahle tak zatím nevypadala.

 „Alex, jdeme!“ zavolala na mě Martina ze třídy, když jsme zastavili u pumpy. Byla stejně vysoká jako já, světle hnědé vlasy, hnědé oči a baculatý obličej, ale tloušťkou rozhodně netrpěla. Potřebovala jsem provětrat a protáhnout ztuhlé nohy.

„Je s tebou nuda,“ bouchnul mi do sedačky zezadu.

„Ondřeji,“ upozornila jsem ho šeptem. Po poslední zastávce zase většina usnula tedy až na mě a Ondru. Narovnala jsem se v sedačce a podívala se na něj dozadu. „Čtu si. Spi, bude klid,“ informovala jsem ho a přitom i rozkazovala.

Otočila jsem se zpět dopředu a pokoušela se v knize najít, co jsem četla naposledy, jenže mi znovu bouchnul do sedačky.

„Vůbec nejsi družná, povídej si se mnou,“ škemral.

„Ty opravdu umíš otravovat,“ povzdechla jsem si a klekla si na sedačku čelem k němu. Spokojeně se zaculil. Ondra byl jediný kluk, se kterým jsem vycházela, takže jsem mu opravdu věřila. Byl to pohodář a byl pro každou srandu. Dokonce se pokoušel se mnou vyjednávat u učitelky, abychom byli u jedné rodiny. Jenže učitelka asi věděla, že by mi Ondra dělal tiskového mluvčího, a tak to nedovolila. Martina se přidala taky, ale nepomohlo to o nic líp.

„Mluvili jsme spolu půl cesty. Už jsme vyčerpali témata. Pokus se usnout, nebo si pusť muziku a já si budu číst. A už mi nebouchej do sedačky!“ ukázala jsem na něj výhružně ukazováčkem a zamračila se. Oplatil mi zamračení, ale nic neřekl, ani už mi nebouchal do sedačky, když jsem si sedla a znovu zabořila pohled do knihy.

Ke spánku mě ukolébala konečně až jedna tichá písnička a to, že jsem už byla moc dlouho vzhůru.

£££

Ubytovali jsme se v jednom skromném hotelu. A tak začal náš týden turistiky po Londýně. Vždy jsem měla ráda památky a tak, takže jsem si ten týden užívala a byla jediná, co nekňučela, že je unavená a nebaví ji to. Podobné výlety jsem zbožňovala a nikdy jsem si nějak moc nestěžovala, jen když to bylo opravdu nad moje síly.

Nervózně jsem přešlapovala na parkovišti. Byli jsme tu všichni a čekali, každý na někoho jiného, a přesto jsme na tom byli stejně, neznali jsme je. Ondru a Michala si už odvedla nějaká žena, u které měli bydlet. Pohrávala jsem si v rukou s kelímkem od coly a neustále se rozhlížela. Bála jsem se toho, co se bude dít. Většina tu jedla nějaké dobroty z McDonaldu a byli v pohodě.

„Uvidíme se za týden,“ objala mě Martina. Taky se už loučila, přijeli si už pro ni a Veroniku.

Bylo nás tu jen pár a já tak trochu doufala, že by na mě mohli zapomenout. Jenže to se nestalo. Podívala jsem se k profesorce a všimla si neznámého muže, se kterým vesele mluvila, a při tom ukázala na mě. Měla jsem chuť se skrčit za tašku. Nejistě jsem se na ně dívala, mávla na mě a já tedy popadla tašku a batoh. Chtěla jsem, aby ta cesta k nim trvala co nejdéle, ale to parkoviště tak dlouhé nebylo.

 „Alex, tohle je Richard, u jeho rodiny budeš bydlet. Instrukce jsi dostala jako ostatní, tak na viděnou za týden.“ Kývla jsem hlavou a nejistě se rozloučila a pak se podívala na Richarda.

Nejistě jsem pozdravila a zvedla nejistě ruku na pozdrav. Vesele se usmál a vytrhl mi tašku z ruky. Trochu mě to překvapilo, nikdo za mě tašky nenosil. Pokynul mi a pak se vydal k nějakému autu, následovala jsem ho potichu jako myška. Otočila jsem se ještě na profesorky, které se na mě povzbudivě usmívaly. Povzdechla jsem si a nasedla. Po tom, co na mě promluvil, mi došlo, že chce, abych se připoutala, a tak jsem tak udělala. Na klíně jsem svírala svůj batoh.

O tom, že Richard působí mile, se nedalo pochybovat. Dokonce jsem se trochu uvolnila, když si začal prozpěvovat písničky z rádia. Tvář mu zdobila nějaká ta vráska a stejně i vlasy, občasný šedivý vlas, který nebyl tak viditelný díky světle hnědým vlasů. I přesto všechno byl cizí a já se rozhodně nemohla rozpovídat, jako když jsem jela s tátou v autě, ke všemu by mi ani nerozuměl.

Netrpělivě jsem se koukala okolo. Projížděli jsme pěknou čtvrtí. Všude byly rodinné dvoudomky, dokonale upravené okolí. Všechny domy byly stejné. Jeden jako druhý, spousty oken, malé cestičky ke dveřím a parkovací místo pro jedno auto a garáž patřící k domu, ta ovšem nebyla u všech. Občas se lišily, některé byly nově omítnuté a nabarvené, jiné měly stále vidět klasickou cihlovou zeď. Žádné velké ploty, sotva metrové cihlové plůtky, ale ty nebyly všude. Tak tohle se nepodobalo ničemu, co jsem znala.

Zabočil rovnou před jeden z těch pěkných domů na místo, kam auto patřilo. Oznámil mi, že jsme tu, a vystoupil. Potichu jsem ho následovala a šla si do kufru pro svoji tašku, ale zase mi ji vzal.

Tenhle dům se nijak nelišil od ostatních, béžová barva, bílé rámy oken, kterých nebylo nějak málo. Keře na malé předzahrádce. Došla jsem těch pět metrů ke dveřím, které mi Richard otevřel a pokynul, abych vešla první. Pořád se přátelsky usmíval a tak jsem vešla.

„Následuj mě,“ pokynul mi ve chvíli, kdy jsem si zula boty podle jeho příkladu a on odložil mou tašku. Šel z té malé předsíňky do další místnosti napravo.

„Vítám tě u nás,“ usmívala se na mě v místnosti žena, měla blonďaté vlasy po ramena a viditelné mimické vrásky. Mohla být stejně stará jako moje máma, spíš o něco starší. Její světle modré oči se na mě upřely, prohlížela si mě a stále se usmívala, vypadala upřímně. Došla ke mně a podala mi ruku.

„Clare,“ představila se.

„Alex,“ následovala jsem jejího příkladu. Trochu jsem si prohledla vnitřek. Dům už zvenku napovídal, že to nebude nějaký obrovský palác, ale zase tak malé to nebylo.  

 „Nemáš hlad?“ zeptala se mě vzápětí.

„Ne, děkuju,“ odpověděla jsem nejistě. Prohlédla si mě zkoumavým pohledem a znovu se usmála.

„Pojď za mnou.“ Vydala se zpět do té chodbičky a pak na schody. Popadla jsem svoje věci a následovala ji.

„Dcery bys měla během dne potkat, i syna. A tady je tvůj pokoj.“ Zastavila se na konci chodby a otevřela dveře. Nebylo to nic ohromujícího, obyčejný pokoj tak akorát pro hosty. Postel, trochu místa okolo, skříň a šuplíková komoda.

Znovu jsem poděkovala a vešla dovnitř. Nechala mě tu samotnou. Pustila jsem tašky na zem a pak si sedla na měkkou postel. Povzdechla jsem si a svalila se na záda. Chvíle klidu od té nervozity, co jsem měla po celou dobu od parkoviště.

Zaklonila jsem hlavu a koukala se přímo na okno. Zvedla jsem se a podívala se na to, jaký tu budu mít výhled. Rovnou do zahrad. Všechny byly stejně velké a oplocené dřevěným plotem. Všechno tu bylo moc stejné. Všimla jsem si malého bílého psa, jak tam běhá.

Trochu jsem se v pokoji zabydlela a pokoušela se srovnat s faktem, že jsem v cizím domě s lidmi, které neznám a hlavně tu jsem sama. Po dlouhé době, ale nestačila mi, jsem se rozhodla jít dolů, nebylo by slušné se na celý den zavřít v pokoji.

Otevřela jsem je a nestačila je ani pořádně zavřít, když se u mě ozvalo štěkání. Nejdřív jsem překvapeně ztuhla, až jsem si vzpomněla, že jsem viděla na zahradě malého psa. Běžel ke mně i se štěkotem. Nikdy jsem se nebála psů a už vůbec ne, když byli tak malí. Ani když mě jako malou pokousal jezevčík, to se mi nepovedlo. Už od dětství, jsem si s psy ráda hrála a se všemi se skamarádila, až na toho jednoho. Máma tvrdí, že mám v sobě jistou autoritu po tátovi, kterou ze mě ti psi cítí, a taky lásku k nim. Doma máme už několik let německého ovčáka. Takže jsem se teď rozhodně nemohla zaleknout malého bílého teriéra, který mi byl do půl lýtek. Štěkal na všechny strany, jak se pokoušel ukázat svou odhodlanost v hlídání domu.

„Patty!“ slyšela jsem ženský hlas, ale rozhodně nebyl Clare. Tohle byl někdo mladší, asi jedna z dcer. Ten prcek mi běhal kolem nohou a očuchával, asi cítil našeho Rikiho. Vrtěl ocáskem ze strany na stranu. Za tu dobu, co jsme měli psa, jsem se naučila rozpoznávat psí rozpoložení podle toho, jak se choval. Jasně jsem viděla, že to, jak vrtí ocáskem, je přátelské.

Sklonila jsem se tedy pomalu k němu a nastavila mu ruku. Jeho černý čumák se mě skoro dotýkal a čuchal ke mně. Cítila jsem teplý vzduch, který vydechoval, a zároveň studenost čumáku. Nakonec se mi celou tlamu vecpal do dlaně a já ho začala přátelsky drbat.

„Hodnej Patty,“ chválila jsem ho a drbala. Měl hodně příjemnou srst. Po chvíli jsem si všimla, že to je ve skutečnosti fenka.

Sešla jsem schody dolů a šla zpět do obýváku, kde jsem to znala. Zaznamenala jsem novou osobu. Štíhlá a podle všeho i vysoká postava seděla na sedačce zády ke mně a já viděla jen dlouhé blond vlasy k lopatkám. Dívala se na Richarda, který se na mě usmál, a tak přilákal i její pohled.

Hned byla jasné, že to je jejich dcera. Genetické znaky byly opravdu dost znát. Od nosu dolů to byla celá Clare.

„Ahoj,“ ozvala jsem se jako první.

„Ahoj, jsem Elizabeth. Lizzy,“ pozdravila mě s úsměvem. „Posaď se, koukáme na televizi.“ Kývla jsem a posadila se tedy vedle Lizzy. Z vedlejší místnosti přišla Clare a optala se mě, jestli si něco nedám, a já zase s poděkováním odmítla. Stejně přinesla na stůl pití.

Před večeří jsem poznala jejich nejstarší dceru Victorii. Tedy původně jsem si myslela, že to je dvojče Lizzy. Opravdu si byly holky neuvěřitelně podobné. Všichni na mě byli milí a pokoušeli se mluvit tak, abych jim co nejlíp rozuměla. Odpověď ode mě dostávali jen někdy a hodně krátkou. Chtěla jsem mít seznámení celé rodiny už z krku, ale jejich syn mi to nechtěl dopřát. Neukázal se.

Rozčesávala jsem si před zrcadlem svoje vlhké tmavě hnědé vlasy a mračila se na sebe jako většinou. Koukala jsem se do svých hnědých očí, ze kterých sálala únava, a kruhy pod očima tomu přidávaly a ke všemu tam byla i ta plachost. Zašklebila jsem se a pustila se do čištění zubů, což byl dost tvrdý úkol s jejich kohoutky.

Vážně mě dostalo to jejich klasické umyvadlo. Na každé straně kohoutek, na pravé studená a na levé teplá voda. Tohle bylo hodně zvláštní a nepraktické. Nahnula jsem se nad umyvadlo a vyplivla zubní pastu a začala si proplachovat pusu.

Když jsem opět zvedla obličej, kriticky jsem zhodnotila svůj vzhled. Nikdy jsem se sama sobě nelíbila a možná za to mohlo i to, že mé domněnky byly podpořené nezájmem kluků okolo.  Nikdy jsem nebyla ta, okolo které se všichni motali a chtěli s ní chodit. Já vlastně nikdy s nikým nechodila, pokud nepočítám školku a základní školu do třetí třídy. Ale opravdového kluka jsem nikdy neměla. Moje plné rty se stáhly do úzké linie, jak jsem přemýšlela, a hodnotila svoje mizerné vztahy s kluky. Sice jsem měla velké oči, které se všem líbily, ale to bylo tak jediné. Úzký oválný obličej nikdy nebyl tak oblíbený jako rozkošné baculovité tvářičky a kulaté hlavy, jako měly jiné. A co se postavy týkalo, raději jsem pomlčela.

Sice jsem měla plná ňadra, žádné miniaturní jedničky jako ostatní ze třídy, opět tu vše to přitažlivé končilo. Dokonce se to obrátilo proti mně, všem klukům se líbí vyvinutý hrudník, ale u nás ve třídě a i v jiných třídách ne. Byla jsem zase ta, ze které si dělali srandu místo těch plochodrážnic. Jeden čas jsem měla problém, že jsem byla dost oplácaná, naštěstí jsem z toho vyrostla a moje postava teď byla štíhlá.

A možná za to taky mohlo to, jaká jsem byla. Nikdy jsem si nenechala nic líbit a nebyla daleko do rány, a často právě s kluky. Nezapadala jsem do kolektivu holek ve třídě, s nějakými jsem se bavila, ale nebyla jsem schopná s nimi trávit celý den v kuse a pořád si povídat. Ne, pokud jsem to chtěla přežít. Nebavily mě stejné věci jako je, a to byl další kámen úrazu, proč jsem taková, jaká jsem. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo vědomí, že mi teprve bude patnáct. Na různé věci jsem měla ještě času dost, i na ty kluky.

Moje nynější postel byla opravdu měkká a pohodlná a týden, co jsem měla za sebou, byl celkem náročným, takže jsem okamžitě usnula.

Probudil mě zvuk kytary vedle z pokoje. Naštvaně jsem se přetočila na záda a koukala se do temného stropu. Jsem po ránu mrzutá a o hodně víc než to, když mě někdo probudí. Nechápala jsem, jak si může jen tak někdo hrát večer v domě plném lidí na kytaru? To bude ten povedenej synátor. To nebere ohledy na ostatní? Proto má pokoj skoro na konci chodby. Povzdechla jsem si a postavila se. Nejsem ten typ člověka, co by si nechal něco líbit a neřekl nic. Hlavně když mě někdo budí uprostřed noci.

Najednou se ozvalo krákání, asi to měl být původně pokus o zpěv. Ale do toho to mělo hodně daleko, pro moje uši, které ještě spaly. Zpívá ještě hůř, než táta ve sprše. A s tím mám bydlet týden pod jednou střechou? Ještě s pokojem vedle mě? Za co mě, Bože, trestáš? Nabrala jsem odvahu, to nebylo tak těžké, když jsem byla tak rozmrzelá kvůli tomu probuzení, a ve svém pyžamu - modrých spacích kalhotech a tílku, co jsem si batikovala - jsem se vydala za ním.

Přeci ho nenechám krákat až do rána. Taky se chci vyspat, mám na to právo, i když tu nebydlím. Otevřela jsem dveře do pokoje a připravovala si anglické nadávky. Kruci, já jich moc neumím. Jak to udělám? No… vyjedu na něj česky a pak mu řeknu, že chci spát, aby se ztišil. Jo, víc jsem za tu cestu k vedlejším dveřím nevymyslela.

Neklepala jsem při vstupu do pokoje, prostě jsem tam vlítla, stejně by mě ani přes svůj zpěv neslyšel.

„Krucinál, jak si to představuješ? Tady se chce spát, ne poslouchat tvoje řvaní,“ vyjela jsem na něj. Potřebovala jsem ze sebe nějak dostat tu podrážděnost. Koukal na mě poplašeně a nechápavě. No, křičela jsem česky, asi prd rozuměl. Díky, tomu divadélku jsem se skvěle uklidnila, a tak jsem promluvila klidným hlasem. „Ztiš se, chci spát,“ promluvila jsem váhavou angličtinou a jemu se v očích, které byly světle modré, skoro šedivé po matce, objevilo pochopení.

„Omlouvám se, nevěděl jsem, že tu budeš.“ Jako by věděl, že má mluvit pomalu a srozumitelně. Asi dostal poučení, než jsem přijela, hodně dlouhé poučení, když si to uvědomoval.

Pořádně jsem si ho prohlédla. Viděla jsem kluka, devatenáct let, jak mi bylo řečeno, seděl na posteli a v rukách měl kytaru. Světle hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko a rozcuchané. V obličeji byl hodně podobný jeho matce, stejně jako sestry. Ale jeho výrazné lícní kosti mi spíš připomínaly lidi ze starších dob.

Byl vysoký podle toho, jak seděl na kraji postele a měl nohy natažené pře sebe. Všimla jsem si jeho dlouhých prstů, jak držel kytaru, na kterou předtím hrál.

„Jsem Robert, a ty?“ usmál se na mě mile. To mě překvapilo, když uvážím, že jsem na něj před chvilkou křičela. Ještě k tomu v cizím jazyce.

„Alex,“ dostala jsem ze sebe s námahou. Najednou mi bylo jasné, že už neusnu, byla jsem dokonale probuzená.

„Vážně se omlouvám, Alex, přišel jsem z práce a netušil, že tu jsi,“ usmál se trochu kajícně a já měla co dělat, abych se udržela na nohou. To, že byl hezkej, se zapřít nedalo, hlavně když se takhle tvářil a koukal na mě. Byla jsem jen puberťačka.

„To je dobrý,“ usmála jsem se na něj. Oplatil mi úsměv a začal si zase něco brnkat. Stála jsem ve dveřích a fascinovaně koukala na jeho dlouhé prsty, jak se hýbou po kytaře. Vždy jsem chtěla umět na něco hrát, ale neměla jsem talent ani možnosti se učit. Už jen potichu hrál příjemnou hudbu. Najednou se na mě zadíval. Přešlapovala jsem na prahu jeho pokoje a nevěděla co dělat.

„Můžeš se posadit.“ Odsunul se na posteli na druhý kraj, aby mi tak udělal místo. Byla jsem chvíli zdrženlivá a nervózní, přeci jen to byl cizí kluky. Nakonec jsem zavřela dveře a vydala se k němu na postel, kde jsem se usadila na kraj. Co nejdál od něj a nejblíže ke dveřím.

Brnkal, ale při tom mě skenoval pohledem. Litovala jsem, že nemám víc vrstev oblečení. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a sbalila se do klubíčka. Zacukaly mu koutky, ale nic neřekl. Jen se podíval jinam a legračně špulil rty. Položila jsem si hlavu na kolena a poslouchala.

Přetočila jsem se na záda a podívala se do stropu. Trochu jsem se na posteli protáhla a pak se zarazila, když můj zrak padl na plakát Kate Moss. Vymrštila jsem se do sedu a dívala se po pokoji, ve kterém jsem neměla co dělat, jelikož to nebyl můj hostitelský. Začala jsem klít hůř, jak starej námořník, když mi došlo, že jsem usnula v pokoji a posteli jejich syna.

Rychle jsem se podívala po posteli, ve které jsem naštěstí byla sama, a začala zkoumat pokoj, až jsem ho našla ležet na zemi cestou ke dveřím. Spal klidně jako mimino. Byl roztomilý, takhle ještě víc, než když se usmíval v noci.

 Začala moje tichá akce dostat se z pokoje. Odhodila jsem ze sebe deku a vstala, měla jsem štěstí, že mu postel nevrzala. Po špičkách jsem se k němu doplížila a překročila jsem ho. Opravdu jsem čekala, kdy se probudí a podsekne mi nohy. Naštěstí se tak nestalo a já zalezla do svého pokoje a převlékla se do džínů a modrého roláku. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je po deváté. Rychle jsem se tedy vydala dolů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny potichu a posadila se ke stolu. Hromadná snídaně pro mě byla novinka. U nás doma se pospíchalo a každý odcházel jindy, takže jsme se málokdy potkali.

„Vezmi si cokoliv,“ pobídla mě Clare. „Jak ses vyspala?“

„Dobře, děkuju.“ Moje špitání byla jasná věc a možná proto se Clare na chvíli zamračila a pak zase usmála.

„Ahoj, rodinko,“ ozval se za mnou nově příchozí a já nadskočila. Věděla jsem přesně, kdo to je, i když jsem jeho hlas slyšela včera poprvé. Doufala jsem, že bych ho nemusela ještě nějakou dobu potkat. Spal dost tvrdě, když jsem odcházela z jeho pokoje. Tedy pokud není dobrý herec a jen nepředstíral spánek. Ztěžka jsem polkla sousto v ústech a rychle se napila čaje.

Robert se posadil na poslední volné místo vedle mě, cítila jsem horkost, asi se budu červenat, i když na to netrpím. Ale to bylo tak trapný a muselo se to stát mně, usnout u cizího kluka v pokoji. Nenápadně jsem si ho prohlédla. Měl rozcuchané vlasy a vypadal ospale. Asi ještě nenavštívil koupelnu. Na sobě měl bílé triko a tmavé tepláky.

„Už ses seznámil s Alex?“ ptala se ho se zájmem Clare. Jestli jim řekne, co jsem provedla, jdu se zakopat. Prosím, neříkej to, prosím, přála jsem si zoufale.

„Už jsem měl tu čest,“ usmál se na ně. Stočil svou pozornost na mě a mrknul. Kousla jsem se do spodního rtu a přesvědčovala se, že nečervenám. Můj pohled se zaměřil na můj skoro prázdný hrnek čaje. Nad kterým se záhy objevila konvice a vlévala další čaj dovnitř. Zmateně jsem se podívala na Roberta, který měl v ruce onu konvici. Znovu mrknul a já měla chuť mu dát už ránu. Tohle mi dělal určitě naschvál. Musela jsem být celá ruda jako zralé rajče.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se mě s andělským úsměvem a já se málem udusila toustem. Musela jsem si dokašlat a napít se.

„Dobře.“ To bylo jediné na, co jsem se zmohla.

„Pohodlně?“ zajímal se dál a mazal si toust máslem. Určitě jsem byla rudá a on mě tímhle jen víc deprimoval a vytáčel.

„Jo.“

„To jsem rád,“ otočil se ke mně a mrknul. Měla jsem chuť se schovat pod stůl a pak ho umlátit pánví, aby ho to hodně bolelo po tomhle divadélku, které bavilo jen jeho.

„Holky, co jste naplánovali na dnes pro Alex?“ zajímala se Clare. Jo, pochopila jsem, že mě budou mít na starosti ony a budu jejich panenka. Nemůže to být zas tak zlé, jsou dospělé. Sice blondýny, ale tupě nevypadají.

Nestačili se ani jedna nadechnout a odpovědět, když se do toho připletl jejich povedený mladší bratr. Věděla jsem, proč nechci mladšího bratra.

„Hej, já ji vezmu večer do baru,“ usmál se spokojeně nad svým nápadem.

„Je ještě dítě,“ upozornila ho Clare. Všiml by si někdo, kdybych se vypařila co nejdál od něj? Napadlo mě to, ale byla jsem ráda, že mě s ním nechtějí pustit samotnou.

„Večer ji můžou holky přivést, slibuju, že ji nenechám nic pít, ani kouřit,“ plánoval to a usmíval se u toho. Cítila jsem z toho lumpárnu. Clare se na něj koukala zkoumavým pohledem.

„Já nemám čas, jdu do práce a Vicky taky,“ vložila se do toho Lizzy.

„Tak já ji vezmu do kina, ale až večer.“ Nevzdal se naděje si mě vzít na krk, určitě se chce zase pěkně pobavit. Nemám ho ráda.

 „Dobře, večer ji vezmeš do kina,“ souhlasila nakonec jejich matka. A já se už teď bála večera. Robert se najednou zvednul a odcházel.

„Kam jdeš?“ promluvil poprvé Richard a díval se na svého syna.

„Do práce, ještě dnes. Zítra mám volno,“ informoval všechny a odešel.

„Super, takže pak máš Alex na starost, abys něco dělal,“ zasmála se Victorie. Ale mně moc do smíchu nebylo. Takže večer jdu do nějakého baru, kde bude Robert. Že by tam pracoval? A pak mě bude mít na starosti, až bude mít po práci. Alex, ty fakt nejsi štístko!

Snad Vás tento námět nevyděsí. Ale myslím, že podobné povídky se objevují pořád, i když s jinými herci.

Mějte prosím na paměti, že tohle není Achající povídka nad hercem, ale spíše pokus o jeho reálné vykreslení. Vznikla po jednom paparazzi videu, kde mi ho bylo líto a chtěla jsem nějak ukázat, že to je taky jen člověk s normálními problémy. Tak můžete hodnotit, zda se mi to povedlo.

Tato povídka byla napsaná už před třemi roky, jen se to nějak zkomplikovalo s korekturou. Proto prosím, až se povídka dostane do přítomnosti, neděste se, že sem nesedí ani jediný údaj, do budoucnosti prostě nevidím a přepisovat to ani nejde.

Budu moc vděčná za komentáře a nějaké reakce.

Vaše anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 1. kapitola: