OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 6

23.12.2013 (12:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 785×

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

6. kapitola

Rozhlížím se po chodbě. Nudím se a přemýšlím o sprše. No... možná bych mohla? Pak se ale pořádně zamyslím a při představě, že se musím vysvléct, najít ručník, mýdlo, a co když nepoteče teplá voda? Ne... prdím na to. Místo toho se procházím po jídelně s chlebem v ruce. Spát se mi už doopravdy nechce. Ale chtěla bych vědět čas. Rozhlížím se po místnosti, ale žádné hodiny nevidím. Posadím se obkročmo na jednu lavici. Po chvíli na ni ležím a dívám se do černého stropu.

Něco se mihne před dveřmi. Otočím se a posadím. Slyším na chodbě kroky. Vyskočím do stoje. Potichu přijdu ke dveřím a podívám se za roh. Vidím jenom záda, ale poznám ho okamžitě. Chris. Zamračím se. Co tady zase dělá? Minule, když jsem ho tu potkala, bylo skoro ráno. Teď je tak deset minut po půlnoci. Chci vědět, kam jde, ale kdybych vyšla ven, všiml by si mě. Byla bych jako černý pavouk na čisté bílé zdi. Otevře dveře a vyjde ven. V dovírání ještě vidím, jak si upravuje límec bundy. Odvážím se vykročit.

Udělám sotva krok dopředu, když zhasnou světla. Prudce se zastavím. Po chodbě se rozhostí naprosté ticho. Už ani syčení žárovek ho nepřerušuje. Pokoje jsou uzavřené a ostatní je tiché. Ale je tu strašná tma. Jak teď mám trefit do pokoje? Mám chuť zalézt zpátky do jídelny a počkat, ale místo toho se mi nohy pohnou směrem k východu. Jdu tiše, ale slyším své oddychovaní, které je každou chvílí rychlejší.

Zavržou dvěře. Přitisknu se ke zdi. Kroky. Težké. Buď muž a nebo žena v nějakých těžkých botách. Nevím. Plíží se to podél stěny? Jde to uprostřed? Ná druhé straně? Musím přestat dýchat. Nevím proč, ale něco mi říká, aby mě nenašel. Polknu dech a zaposlouchám se. Kroky utichají a zase se objevují. Někdo si zapíská. Srdce mi za chvíli vyskočí z hrudi. Blíží se a já pořád nevím, kde je. Chci se mu vyhnout. Nadechnu se nosem.

Zase zapíská a to přímo vedle mě u stěny. Odrazím se a udělám velký krok dopředu. To proto, abych nemusela dělat dva. Ztuhnu. Jsi socha! Jsi socha! Skousnu si rty a potlačím slzy. Pískot přejde přímo vedle mě. Pootočím se ramenem. Ovane mě malý větřík. Muž. Vím to jistě.

Přitisknu se ke stěně. Chci najít jídelnu. Zapadnu do místnosti přesně v momentě, když se otevřou dveře a do chodby vnikne tmavé světlo. I tak by mě ale dotyčný určitě viděl. Vydechnu. Musím se dostat do pokoje.

Šátrám po zdi. Přejedu rukou dveře. A další. Další. Odpočítávám přesně čtyři dveře. Zastavím se. Přejedu slepě po dveřích a konečně najdu tu cedulku. Prádelna. Už mi zbývá ohmatat jen pět dveří a jsem v pokoji. Raz. Dva. Tři. Čtyři a pět.

Zapadnu do pokoje. Rovnou mířím do své postele a je mi všechno jedno. Choulím se do deky a chci usnout. Nebo se probudit a zjistit, že to byl jen škaredý sen. Nic z toho se mi nedaří. Zůstávám vzhůru až do budíčku a po celou dobu vždy, když si vzpomenu na ty kroky v tmě, se snažím zklidnit srdce.

Když si čistím zuby, Nash do mě valí nějaké její sny. Nevnímám ji. Párkrát kývnu, když se na mě významněji podívá. Jinak řeším otázku, kam šel Chris a proč za ním šel ten muž. Možná mu chtěl něco udělat. Při té myšlence mě neznámě píchne u srdce. Snad je v pořádku.

„Sof? Sof?!" bouchne do mě loktem Nash.

„Co? Co je?" snažím se pochopit, proč ten výpad proti mému tělu.

„Ty mě neposloucháš!"

„Máš pravdu, neposlouchám," odseknu. Udiveně se na mě podívá. „Promiň, moc jsem toho nenaspala." Přikývne a já plyvu pastu do umyvadla. Otírám si obličej do trička a jdu na snídani. Nash mě po chvíli dohání, ale už jde mlčky. Budu si to u ní muset nějak vyžehlit.

Sedám si ke stolu s tácem a na něm chleba s pomazánkou, hrnek s čajem a miskou s malými červenými rajčátky. Hned si jedno strčím do pusy. Uvidím Chrise, jak vchází do jídelny. Chvíli na něm sedím pohledem a pak si uvědomím, na co bych se měla soustředit. Po mém zhodnocení docházím k výsledku, že je v pořádku.

Ani si nevšimnu, že přišel Cal a už si sedá vedle mě. Neohrabaně mi pokládá ruku kolem pasu. Polknu rajče. Začnu kašlat a snažím se přestat. Když se uklidním a jem zřejmě celá rudá, podívám se na Cala.

„Jsi v pohodě?" Prvně chci přikývnout, ale pak si plně uvědomím jeho ruku. Nakloním se k němu.

„Co to děláš?" Usměje se na mě.

„Chris nám nemá co poroučet ohledně vztahů, nemyslíš?" Nakrčím obočí. Nám?! Jako vážně? „Co vím, tak sám měl jen pár holek, a tak asi závidí," protočí ironicky oči a rychle mě políbí na tvář. No to si piš, že závidí! Vždyť mi on sám dal pusu. No, ale Calovi to říct nemůžu. Takže... se budu muset za čas rozhodnout, co s tím udělám, protože teď mě za prvé nic nenapadá a za druhé se mi nechce.

***

Dveře do tělocvičny se otevřou. Hned si všimnu, že do nich Chris dneska nevrazil jako vždy, ale otevřel jen jedno křídlo dveří. Hned mi však příchází odpověď. Není to Chris. Je to nějaká žena. Přijde před nás s pohledem pořád do složky v ruce. Všichni na ni upřou pohled. Až po chvíli zvedne pohled. Hned se usměje.

„Ahoj, děcka."

„Mir? Kde je Chris?" Nash se ozve jako první. Jí Chris snad chybí.

„Hned jsem to chtěla říct, zlatíčko." Už teď se mi Mir líbí. „Chris má nějaké jednání s vedením, ale nebojte, on se vrátí," usměje se na nás. Musím jí prostě oplatit úsměv, i když mi vlastně koutky vyjedou samy. „A chtěla bych vás rovnou upozornit, že dnes večer se koná přijímací večírek. Chris mě poprosil, abych vám vysvětlila, oč jde, ale myslím, že se z toho chce zdejchnout, přece jen není párty typ," mrkne na mě. Na mě? Ne... asi to nemá žádny smysl. Jen si všechno moc beru.

„To je už dneska?" zavýská Oli. „Dneska zjistím, co to vlastně je!" zapiští a pár lidí se zasměje.

„Máš pravdu," ujme se zase slova Mir. „Pokud jsem správně informovaná, máte ve skupině dva přeběhlíky," prohlédne si mě a Ala. Jak to věděla? Přikývnu. Usměje se na mě. „Vítám vás, jsem Mir a vedu jinou skupinu. Je složená jen z místních, a proto mám čas hlavně pro sebe."

„Mir se zabývá módou a je tady něco jako hlavní módní návrhářka," usměje se na mě Nash.

„Ale nepřeháněj! Jen tomu všemu šéfuju, buďme skromní," zasměju se. Její tón, jak všechno říká. Sympatie a nadšení z ní přímo sálá. „Ale k věci. Večírek!" zapiští a Oli s Ab se k ní přidají. Ony však zapiští opravdově. Mir se rozesměje. „Tohle miluju." Teď už se prostě usmívám. Tahle situace je celá pro úsměv. „Večírek... jde o to, že na vás trenéři připraví nějakou zvláštnost. Jeden rok to byl nečekaný večírek v jednu ráno. Taky se tady stalo, že jste byli jen v tom, co máte na sobě, vysláni ven a museli jste si najít nějaké oblečení, které je v tomhle období, no uznejte, nezbytné. Obzvlášť, když nějací chlapci spí jen v trenýrkách." Uchechtnu se, stejně jako většina holek v naší skupině.

„Prostě večírek s překvapením?" zeptám se.

„Jde především o legraci."

„Většinou se baví jen trenéři," odfrkne si Nash vedle mě. Mir začne přikyvovat.

„Máte do oběda volno a potom už uvidíte, můžete klidně zůstat tady nebo jít do Budovy. Dnes máte volné dopoledne!" Mir zvedne ruce v jásotu za nás. Zasměju se. „Tak nazdar!" otočí se k odchodu. Chci se s ní ještě bavit! Kam jde? Nohy se mi samy rozběhnou.

„Mir?" Otočí se a usměje. „Zvláštní jméno."

„Je to zkrácenina Miracle." Nadzvednu obočí. Zrovna se tím netají. „Ty jsi Sof, že ano?" Přikývnu. „Nechceš mi s něčím pomoct? Vypadáš tak nějak unuděně," usměje se na mě a já zase možná až moc horlivě přikývnu. „Tak pojď." Projdeme dveřmi a vydáme se na chodbu.

Zakotvíme v prádelně, kde mě Mir provede chodbičkou dozadu. Objevím veliký sklad oblečení.

„Vítej v mém království," rozmáchne se rukama, aby obsáhla celý prostor. „Potřebovala bych pomoct roztřídit nějaké oblečení do polic. Podívám se po velkých kovových přihrádkách. Jsou všude. Asi tak šet v řadě a tak deset metrů dlouhé.

„To je tu jenom oblečení pro studenty?"

„Ano, pravý sklad oblečení je venku." Mir si položí desky na stůl a otočí se na mě. „Takže, hromady jsou tam, poskládat a přidat do příslušné police. Jde to popořadě. Tam nalevo u stěny jsou trika, kalhoty, bundy a mikiny, boty, spodní prádlo, ostatní. Kdybys něco nemohla najít, řekni, jsem tady." V této chvíli jsem začala litovat, že jsem jí řekla ano.

***

Celé dopoledne jsem strávila skládáním, upravováním a rozmísťováním oblečení. Byla jsem s Mir na svačině a taky za mnou byla Nash a chvíli mi pomáhala. Tak deset minut jejího neustálého žvatlání o tom, jak jí Al sundal triko a hodlal i podprsenku. Sice mě překvapilo, že zrovna Al, ale zavazela mi.

Pokládám bílé tričko s límečkem, dost hrůzně vypadající, na příslušnou hromádku. Snad takové nikdy nedostanu.

„Hotovo, Mir!" zařvu do skladu a odeberu se ke dveřím. Mir ke mně přiběhne a zhodnotí moji práci.

„Neskutečné! Děkuju moc, zatíčko!" obejme mě a já se usměju.

„Můžu jít?"

„Mohlas odejít kdykoliv, Sof."

„Tos mi ale neřekla," zamračím se, ale hned se začnu smát. Otočím se ke dveřím a jsem připravená na odchod, když slyším Mir.

„Chris měl pravdu." Otočím se.

„Cože?" Otočí se na mě taky.

„Oh! No, on Chris říkal, že jsi celkem hodná a proto máš špatné výsledky v boji a tak, i přesto, že jsi vytřelila," usměje se. „A taky jsem si všimla... vždycky, když o tobě mluví. Jako by si něco říkal sám pro sebe. Je takový zamšlený a né vážný jako vždy, víš?"

„Oukej, omluvíš mě?" Přikývne a já vyběhnu z prádelny. Když procházím kolem jídelny, povědomě mi zakručí v břiše. Oběd. Úplně jsem zapoměla. Rychle vcházím do jídelny, kde už všichni sedí spolu. Al vedle Nash a strašně se smějí. Možná bych spíš měla trávit víc času s nimi, než někde pryč.

Zaposlouchám se do debaty o dnešním večírku a přežvýkávám vařené brambory s masem. Nemám chuť na žádný večírek. Nemám chuť vlastně na nic. Jsem unavená a chce se mi spát. Možná budeme mít ještě nějaké volno před tím, než všechno to zázračné vypukne. Snad...

Po jídle se odebírám na pokoj a hned si lehám do postele. Téměř okamžitě usínám. Zdá se mi sen. Sen, který je celý černý, stejně jako Poskvrnění, stejně jako tma včera v noci. Stejně jako já.

Škramp!

Probudí mě zaškřehotání v rozhlase. Sice jsem nevěděla, že je vůbec tady, ale vzbudil mě parádně. Rozmžourám se po okolí. Většina z nás asi spala a nebo sedí na posteli. Nash třeba sedí na Alové. I s Alem, bohužel.

„Jedna, dvě! Snad mě slyší..." ozve se z reproduktoru. Je to ženský hlas. Spíše by se to dalo nazvat jako pisklavý hlásek. „Chtěla bych vás přivítat na zahájení našeho večírku! Každý jste obdrželi vak s oblečením, které si oblečte. Potom čekejte na další instrukce!" Hlas utichne. Ještě chvíli v tom skučí a pak se rozhostí ticho. Pár děvčat vypískne. Prásknu sebou zase na postel.

Na hlavu mi doletí šedý vak. Něco tupého mě udeří do hlavy. „Au!" syknu a posadím se. Nash se u své postele směje. „Haha," řeknu ironicky a rozbalím vak. Hned přicházím na to, co mě udeřilo. Bota. Přesněji, černá bota na obrovském podpadku. To si dělají srandu? Ne? Pod botami se zaleskne bílá barva. Zděšeně se na to podívám a vytáhnu onen kus látky. S překvapením zjišťuji, že se jedná o šaty. Bílo černé. Rozhlédnu se. Jediná Em má na sobě už ty svoje a vesele si u toho zpívá. Má sice stejný střih, ale celé černé. „To je asi nějaká chyba, ne?" roztáhnu šaty a poukažu na Nash. Ta přijde ke mně. Vypadá zamyšlěně.

„Možná chtějí jen upozornit, že jsi přeběhlík."

„Řekl bych," objeví se vedle mě Al. Má v ruce bílou košili.

„Nepřijde vám to divné?" zeptám se.

„Nechápu, proč na to musejí upozorňovat až tak moc." Al se zamyšlený vrátí zpátky. Rychle si sundám své dosavadní oblečení a navléknu si šaty. Jsou mi krásně. Zajímalo by mě, jak ví moji velikost, ale asi je to někde evidované. Proč jinak bychom každý rok chodili k lékaři.

„Pozor, pozor, skupino!" ozve se z reproduktoru. Tentokrát méně pisklavě. „Zavažte si oči příslušnými šátky a připravte se na odchod." Zděsím se. Tak oni nám dají boty jak blázen a ještě po nás chtějí, abychom šli po slepu? Zašátrám ve vaku a vytáhnu černý pruh látky.

Takže je tu další kapitola... a tudíž další postava. Dám vám sem třeba tu Em... pro představu :)

Vybrala si zkratku Em, ale celým jménem je Emily.

Vaše JanieHutcherson :*

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 6: