OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 7

29.12.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 599×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

7. kapitola

Al mi ochotně zavazuje pásku přes oči a já se chytám jeho ruky. Reproduktor zase zařinčí. „Zpárovat! Příslušný trenér vás odvede!" Al se ode mě odtrhne a já tam stojím. Začnu zběsile dýchat. Všude je ticho.

„Ale? Ale?" Nikde nic. Začnu šátrat před sebou. Někdo mě chytí za pas a přitáhne k sobě. Nevím kdo to je a jde mi to na nervy, ale jsou to jakési doteky, podle kterých je jasné, že je to muž. Al? Nebo...Chris? Osoba mě chytne za ruku a proplete si se mnou prsty. Stiknu ji, jako poslední záchrané lano. Zavládne naprosté ticho. Po otevření dveří, cítím, jak někdo přemístuje ostatní jinam. Pak se dotkne mě. Tedy vlastně našich ruk s Alem. Zřejmě. Táhne nás asi k východu a při tom cítím, jak se o mě až moc nápadně tře. Mé rameno o jeho hruď, jeho volná ruka, o moje břicho. Srdce mi bije jako splašené. Chytne moji ruku a položí ji osobě předemnou na rameno. Zůstanu stát. Něčí ruka se dotkne mého ramena. Ztuhnu. Je to nepříjemné nevědět, kdo je kdo.

Skupinka se pohne dopředu a mě vezme sebou. Uvězněnou ruku v sevření začínám mít spocenou, ale kdybych ji pustila, mohla bych se ztratit. Pak si uvědomím, že by stačilo sundat si ten zpropadený šátek z očí. Zatáčíme a procházíme chodbami. Myslím, že jsme v Budově, protože je tu stále teplo, ale slyším hlasy a kroky vedle mě.

Ovane mě prudký závan vzduchu. Osypu se po celém těle. Mám šaty bez ramínek a jen po kolena a jdeme venkem? Dělaj si srandu? Šmatlám po kamené cestě. Bojím se, že si zvrtnu kotník a tak se snažím vnímat sněhové vločky, které mi dopadají na ramena a obličej. Někde předemnou zavržou dveře a my vejdeme do protopené místnosti. Dveře zapadnou a já se konečně pořádně nadechnu. Zůstáváme stát. Slyším různé zvuky. Odkašlávání, někdo si píská, jiní šeptají. Podupávání nohou a tření ruk. Všechno to na mě útočí ze všech stran.

Cizí osoba mi zvednu ruku z ramene a já ji spustím dolů, podél těla. Pár před námi odchází. To stejné se děje i u mě. Ruka z ramene mi mizí a někdo mě rázně vede na jiné místo. Podle pocitu je to Chris, ale je mnohem zdrženlivější. Zamračím se. Obrátí mě a tím se rozpojí naše ruce s nevím kým. Al... prosím, ať je to Al. Někdo mě postaví přesně podle něj a já za zády uslyším odkašlání. Stojím v čele té skupinky. První...hned na ráně. A sakra.

Na to, že nevím co se bude dít, si přijdu až moc dobře. Tahle myšlenka mi vzápětí způsobí totální kolaps organismu a já se začnu nekontolovatelně třást. Je mi zima, na těle se mi postavil každý kosek chlupu. Začíná mi být na zvracení, když se znovu otevřou dveře a přijde další skupina.

Jistá osoba stojící předemnou je určitě vyšší, jak já, protože jeho funení cítím zeshora. Sklopím pohled a snažím se něco rozeznat, ale jakmile otevřu oči, zaútočí na mě tma, která se mi žene do očí. Nepohodlná páska se mi zarývá do řas. Mrknu a snažím se oči zase zavřít. Ozve se klapot bot. Různých, jak bych tipla tak pěti. Dva na podpadku a tři těžké, pánské.

Ta tma, která mě obklopuje plus težké boty mi připomenou zážitek z noci. Zatmí se mi v hlavě, ještě víc. A to už jsem si myslela, že to víc nejde. Zaslechnu šeptání a spoustu dalších zvuků. Pak zase boty. Zní to, jako by byli v řadě. Někdo si odkašle.

„Vítejte!" Mir. Téměř okamžitě poznávám její barvu hlasu. Pár lidí si odfrkne nebo vyludí jiné podivné zvuky. „Dnes jsme se tu sešli, abychom si společně užili večírek, plný překvapení a ... tajemství," vznikne ticho. Jak to myslí? Tajemství? „Každého z vás teď podrobíme takovému vyšetření. To zjistí vaše tajemnství, jen jedno a to se potom uloží do zvláštního boxu. Je to všechno vedeno počítačově a můžu vám za nás za všechny slíbit, že se to dozví jen jedna osoba. Ta osoba však nebudete vy," zamračím se. To myslej vážně??

„Jde o to," ujme se slova další žena, kterou neznám jménem. „Že budete vždy po skupinkách, po vašich týmech vpuštěni do zvláštní připravené arény. Na začátku budete stát u svých dveří. Máte na klice pověšený klíč, který se snažte ubránit. Je jedno co použijete, jen prosím nikoho nezabíjejte."

„Až uslyšíte tón označující začátek," zase se změní řečník na někoho mladšího. Tipla bych tak dvacet nejmíň. Ale hlas ůže klamat. Přece jen ho nevidím. „Buď zůstantě na místě a nebo se vydejte pro cizí klíč. Pokud se do limitu nepředají všechny klíče, ozve se ukončení hry a zbylá tajemství jsou pro trenéry. Takže se snažte. A nebo naopak se snažte ubránit váš klíč," někdo tleskne. „Půjdete tak, jak jste přišli a moje skupina je první. Prosím vás o klid," nalevo projde jakási osoba.

***

Skupinka za námi odešla před půl hodinou. Bolí mě nohy z podpadků a necítím se zrovna dobře kvůli té tmě. Konečně se ozvou kroky, jak předpokládám Chrise, který, jak teké předpokládám dostal rozkaz, že může se svojí, s námi, skupinkou vyrazit. Snad, protože už se vážně nemůžu dočkat, až ze sebe sundám tyhle příšerný boty. „Prosím, abyste se pomalu otočili a sundali si pásky," otočím se a snažím se rozvázat uzel na hlavě. Daří se mi to jako poslední a to už na mě většina zírá nedočkavostí. „Pásky prosím neztraťte," uvážu si pásku kolem ruky. „A teď pojďte za mnou," Chris se otočí a jde do dveří, které byli celou dobu za námi.

Tušila jsem to už když všichni trenéři říkali, aby se jejich skupinka otočila. Poslední skupinka patří Mir. Ta jediná nemluvila. Projdu dveřmi a dál se držím za skupinkou, když procházíme úzkou chodbou. Proč jsme se vůbec otáčeli? Abychom neviděli ostatní?

Chris nám všem přidrží dveře a na mě se dlouze podívá. Pohled mu oplácím, až do té doby, dokud bych se nemusela otočit přes rameno. Rozhlédnu se před sebe. Jsme v nějaké podlouhlé místnosti, kde je naproti mě přesně deset dveří a jedny postraní.

„Prosím stoupněte si ke dveřím s vaším jménem," rozhlédnu se. Nad dveřmi svítí cizí jména, která ani neznám. Všichni zaraženě stojí. Jména zablikají a zmizí. Po chvíli se přepíší na ty naše. Hledám se a najdu jej až úplně v rohu u těch postraních dveří. Jdu rovnou k nim a stoupám si před ně. Podívám se napravo na ostatní. Všichni vypadají nervózně, ale dobře zároveň nadšeně. Nadechnu se a zírám na dveře. Tohle si musím užívat! Adrenalin mi proudí tělem.

„Prosím, vložte ruce do nástavců," na úroveň mých prsou vyjedou dva oválné nástavce. Vložím do nich podélně ruce a kov mi je automaticky upne v pasti. Cuknu sebou. Dech už mám na stovce za sekundu a mám pocit, že za chvíli to se mnou sekne. „Trochu to píchne," otočím hlavu na Chrise a v tu chvíli mi do žíli na zápěstí projede ostrá jehla. Na obou rukách. Syknu bolestí. Snažím se podívat dolů. Nic nevidím. Jsou tam nějaké injekce, ale nevím jestli mi krev berou nebo mi do ní něco vstřikují. Bolest pomine. Rány se mi zalepí a kov povolí. Vyjmu ruce a promnu si je.

„A teď už snad jen hodně štěstí," nemůžu si nevšimnout pozvedlého koutku Chrise. Dveře klapnou a já se do nich opřu. Vpadnu dovnitř. Předemnou je dlouhá osvětlená chodba dopředu a nalevo ode mě jsou dveře. Na klice visí klíč. Vezmu ho do ruky. Dveře za mnou se zavřou. Jsem sama. Podívám se z klíče na dveře. Za těmi dveřmi se skrývá nějaké moje tajemství a já nevím jaké. A tohle? Tohle je klíč k němu. Mohla bych vejít, ale ne... nesmím. Určitě by mě za to něco čekalo. Pověsím si klíč na krk a schovám pod šaty. Jelikož jsou uplé u krku, můžu jej mít v pohodě schovaný. Ozve se ohlušující tón, jako když hlásí siréna. Ale asi stokrát horší a přímo u mě v uchu. Vyzuju si boty a vyběhnu dopředu.

Svírám v každé ruce jednu botu. Chodba zabliká a najednou už světla svítí jen slabě, ale mě to stačí na běh. Všimnu si něčeho jako mlhy. Otočím se. Tam v chodbě je moje tajemství. Obrátím se vpřed a nečekám schody, takže se po hlavě řítím dopředu. Díky tomu, že mám obě ruce plné, přistávám na frňáku. Uslyším křik. Někdo spadl na zem. rozhldédnu se okolo. Je tady v kruhu deset dveří a místnost rychle zaplňuje umělá mlha. Na druhé straně vidím pár lidí. Nash. Plazíms e směrem k ní, aby mě nikdo neviděl v mlze a ani nevím proč se vlastně plazím. Nash se přímo předemnou zvedá a běží pryč. Zaběhne do nějaké chodby. Spolu se mnou jsou v místnosti ještě asi další tři lidi. Jsem ztracená.

Klíč má Nash u sebe a já ho nemám komu sebrat. Sednu si na zadek. Tak... a tady budu zřejmě sedět až do konce. Zapřu se rukama, když mě něco zastudí na předloktí. Otočím se a spatřím černou šňůrku. Klič. Nashin klíč. Musel jí vypadnout když spadla. Rychle po něm hmátnu a podívám se na chodby. Ab... Al... kde je sakra Nashino jméno? Uslyším běh z Alovi chodby. Nash! Uvidím to jméno napsané na tabulce nad otvorem. Vběhnu do té chodby.

Je naprosto stejně dlouhá, jak ta má. Konečně jsem u dveří. Jsem zmrzlá až na kost a nevím kde jsem nechala boty. Odemču dveře a vpadnu dovnitř. Přibouchnu je. Zhluboka si oddechnu a rozhlédnu se kolem. Je to malá místnůstka, uprostřed je jediný panel. Udělám dva kroky a jsem u něj. Zmáčknu na svoje jméno a chvíli trvá než to přijme. Objeví se načítání. Dívám se na hyptnotický kruh a sleduji začátek, stejně tak jako to může být i konec. Nekonečný had.

Obrazovka zabliká a objeví se na ní text. Opřu se o kraje pultu.

Nash

Pravým jménem Natasha

Jeden z rodičů pochází z čistých a měl tam správně být.

Zírám na text a snažím se ho pochopit. Původně jsem si myslela, že o tajemství bude něco jako, nejí rajčata nebo třeba zpívá si ve sprchách. Nějaké vtipné tajemství, ale tohle nechápu. Měl tam správně být... správně být... to znamená, že někdo něco zfalšoval? Nebo snad... ozve se ohlušující tón, který označuje konec. Něco zabzučí. Otočím se za zvukem a pohlédnu do malé kamerky umístěné v rohu místnosti až u stropu. Jdu pomalu k ní a zírám na malé kolečko, které se s každým mým krokem otočí víc doleva.

Sledují nás. Ale proč? Vždyť to má být zábava? Stojím skoro u dveří a proto když je někdo prudce otevře, leknu se a skončím jimi poražená na zemi. Třu si čelo a snažím si sednout.

„Omlouvám se," dolehne ke mě Chrisův hlas. Pomůže mi se zvednout na nohy. „Kdo nepředá klíč do limitu, předá ho trenérovi, pamatuješ?" Mluví stroze a bez výrazu, jako při trénincích. Zvednu obočí a on před sebe dá ruku a čeká na můj klíč.

„Je k tomu nějaká výhoda?"

„Můžeš jít se mnou," pousměju se a klíč mu předám.

„Tak tohle se už neříkalo," zavře dveře. „My nejdeme k tomu mému?" Zeptám se když Chris zvolna přistoupí k pultu. Všimnu si, že obrazovka je zase modrá.

„Ne... stačí ten klíč," Chris se ohne a zasune klíč někde zespod pultu. Něco naběhne a on tam cosi naťuká. Ortočí se na mě. „Tak chceš to vidět?" Udělám krok vpřed a postavím se vedle něj. Opřu se jednou rukou o pult a on též. Naše ramena se spojí a já mu věnuji krátký oční kontakt. Obrazovka se načítá. Pohlédnu na kolečko a tentokrát mi srdce bije jako splašené. Když vím, že tam není nějaká prkotina, tak se bojím co je mým tajemstvím.

Obrazovka zabliká a mě je na zvracení. Zavřu oči a pořádně se nadechnu. Vím, že to tam už je, ale nejde mi oči znovu otevřít. Když vedle mě Chris vydechne, prudce je rozevřu. Pohlédnu na obrazovku.

Sof

Pravým jménem Sofie

Nerozhodnutá

Zírám na poslední slovo. Ne... to rozhodně nic neznaméná. Tohle není o mě. Dál hypnotizuji slovo a snažím se ho z obrazovky vymazat. Ne... to není možné. Tohle nejde. Vždyť se mi vlasy zbarvily. Vždyť je mám tmavě hnědé. Hnědé? Je tohle snad znak? Ale tmavě hnědé je má spousta sedmnáctiletých. Proboha. Je mi špatně, opravdu špatně a chci, aby to rychle skončilo.

Chris stiskne pár tlačítek a napíše pár kódů a orazovka zmizí. „Pojď," rozejde se ke dveřím a já ho toporně následuji. Zabouchne dveře. Nahne se ke mě. „Dnes večer je ještě večírek. Nikomu nic neříkej," odkloní se a zasměje. „Dobře Sof, chápu, ale musíme jít," zmateně na něj koukám. Co to dělá? Otevře mi dveře. Všichni čekají u východu a se smíchem si říkají své zážitky. Když tak na ně zírám, asi k nim nikdy nebudu patřit. Nikdy nebudu jedna z nich. Protože mým tajemstvím má být Nerozhodnutá a já nevím co to znamená.

V další kapitole bude dokončení večírku a další překvapení ;)

Teď vám sem dám fotku Dana.

 Jeho jméno je Daniel

Vaše JanieHutcherson :)

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 7: