OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 11. kapitola

15.04.2018 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 822×

Odmítala jsem s ním jít na večeři, vlastně jsem odmítala jakkoliv s ním trávit čas. Neměl právo si mě takhle usurpovat, neměl právo mi dělat chůvu a bůhví co ještě. Tímhle jen porušoval americkou úmluvu lidských práv, které se stahovaly i na mě, byla jsem oficiálně Američankou, i když jsem se narodila v Itálii a on se tu narodil.

Celý týden od naší večeře mi volal skoro denně, a i když jsem s ním nechtěla nic mít, vynutil si mou pozornost. Posílal mi kytice do práce a dokonce i k mámě domů, kam jsem se druhý den po večeři vrátila. Uznala jsem, že ona v tom byla nevinně, i když mi to měla říct, ale byla to moje máma.

Pokoušela jsem se vstřebat to, co mi říkal o mé rodině. A je pravda, že jsem mu v tom věřila, hlavně díky pár divným věcem, co se mi staly v dětství, a i kvůli tomuhle divnému zasnoubení, ale i tak jsem s ním odmítala mít cokoliv společného. Několik dní se mi dařilo ho při pozvání odpálkovat, ale tentokrát už ne a řekl, že si pro mě přijede a nic víc a já věděla, že to udělá. Ve svém pokoji jsem pobíhala dobré dvě hodiny jako lev v kleci, než jsem se prostě rozhodla. Nebudu ze sebe dělat hadrovou panenku a pískat, jak si poví on, v tom si libuje, ale já ne, nejsem žádná pitomá modelka, co nedokáže myslet a jen poslouchá ostatní, jinak by nezvládla nic.

Oblékla jsem se a byla rozhodnutá jít za Miou a pak se ven někam bavit. Mámě jsem taky nic neřekla, jen že jdu ven, tak nějak jsem tušila, že by mu to nakonec řekla, nechápala jsem proč i přes odpor v očích s ním souhlasí a je skoro loajální, to já rozhodně nikdy nebudu. Takhle loajalita se objevila druhý den po naší večeři, nevím, co se stalo, ale najednou byla jiná i názorově, měl v tom určitě prsty. Teď jsem se mohla spolehnout jen na sebe.

„Olí, nečekej na mě, sejdeme se v baru u Franka,“ volala mi Mia. „Trochu nestíhám, omlouvám se,“ zněla zadýchaně. Minulý týden jí vypnuli v domě výtah a bydlí v osmém poschodí.

„Klid, hlavně se na schodech nepřizab. Budu tam čekat už s tvým oblíbeným pitím,“ slíbila jsem. Myšlenka na pěkný večer s kamarádkou místo direktivní večeře mě prostě uspokojovala.

„Budu tam jen, co to půjde, Olí,“ slíbila s doplňujícím rachotem zámku v pozadí, než to típla. Vzala jsem si taxi, aby mě dovezl do ulice k baru. Byla jsem spokojená, vlastně víc než to, přála jsem si vidět ten jeho pohled, až mu moje máma oznámí, že jsem šla ven před hodinou a neví, kde jsem. Až se mi bude pokoušet dovolat jako zběsilý a můj telefon nebude reagovat, protože je vypnutý.

Štvalo mě, že to neuvidím, tu chvíli, kdy budu na výši a on s tím nebude moc nic dělat, protože nebude vědět, kde jsem a co dělám a bude ho to štvát, zatímco já si to budu užívat jako nikdy v životě. Jako vězeň, který se po letech dostal zpět na svobodu a potřebuje dohnat vše, co zmeškal. Posledních několik týdnů od našeho seznámení bylo náročných a já toho muže potkávala mnohem víc, než bych si kdy přála. Obrátil můj život vzhůru nohama, vybalil na mě tolik nových věcí, kterým jsem nevěřila, a ještě si myslel, že ho budu poslouchat. To mě ještě nezná, ne nadarmo jsem se narodila v Itálii.

Zaplatila jsem taxikáři a vystoupila kousek od baru, abych se ještě prošla na čerstvém vzduchu, než vstoupím dovnitř. Nikdy jsem se v tomhle městě nebála chodit sama, věděla jsem, kam smím chodit.

Přejela jsem si rukou po sukni, abych zkontrolovala, že je vše v pořádku, upravila si koženou bundu a nasadila úsměv, pár kroků a budu mezi lidmi.

Zaslechla jsem za sebou kroky, a když jsem se chystala otočit, najednou mě někdo zezadu popadl s rukou přes pusu tak, abych nemohla křičet. Vytřeštila jsem oči, ale nikoho poblíž jsem neviděla, když můj výhled byl zakryt šátkem. Ani ta ruka mě nezastavila od pokusu křičet, co to šlo. Rozhodila jsem rukama do strany.

Držel mě kolem pasu a byl určitě vysoký, protože jsem měla nohy kus nad zemí. Skrčila jsem je a pokoušela se nějakým způsobem za sebe kopnout, abych útočníka alespoň na chvilku polarizovala a já mohla utíkat.

Rukama jsem se přitom pokoušela dosáhnout za sebe a poškrábat ho. Měla jsem chodit na ty lekce bojového umění, kam mě lákala vždy Mia! Někdo mi popadl moje nohy pokoušející se útočníka nakopnout a paralyzoval je. Máchala jsem dál rukama.

„Za tohle chci prémie,“ zabručel jeden. Chytil mi ruce a svazoval je k sobě. Určitě to byl provaz, podle toho nepříjemného drhnutí o mou kůži.

Srdce mi divoce dunělo v hrudníku, až jsem přes něj i špatně slyšela zvuky okolo sebe. Silně mě drželi a naložili do nějakého auta. Pokusila jsem se odsunout a pode mnou zaskřípala kůže. Kožené sedačky. To nebudou ledajací amatéři. Ve chvíli, kdy jsem zaslechla sklapnutí dveří, zmizela i ruka z mé tváře.

Zalapala jsem po dechu a kroutila hlavou, abych si trochu uvolnila šátek, ale bylo to marné. V celém autě byl naprostý klid, to hrobové ticho mě sužovalo ještě víc. Pokoušela jsem se zklidnit dýchání, abych něco zaslechla, ale bylo to k ničemu.

Zoufale jsem si uvědomovala, že nemám ve svázaných rukou svou kabelku, kde byl telefon. Vypnutý telefon! Já jsem opravdu blbá a měla ho poslechnout. Mia! Ta o mně ví, moje jediná záchrana, pokud to dá někomu vědět, určitě ano, ona ví, že bych nikam neutekla jen tak bez toho, abych to řekla jí.

Nemohla jsem si vybavit přízvuk toho, co předtím promluvil, sakra, jestli to jsou Rusové, je se mnou amen. Ryan mě před nimi varoval, věděl to, říkal mi to. Měla jsem být opatrná, kvůli nim, že jsou neklidní a nevyzpytatelní. A hlavně s námi Italy se prostě nemají v lásce. Jsou to magoři první kategorie a ke všemu mafiáni, můžou mi udělat cokoliv tak, aby nalomili Ryana a dostali, co chtějí. Ruce jsem stáhla do pěstí.

Auto náhle zastavilo a já tiše vykvíkla, nečekaně mě to vyděsilo. Dveře auta se otevřely a já pocítila studený závan vzduchu. Silná velká dlaň mě popadla za nadloktí a víc pečlivě a ohleduplněji, než bych čekala, mě zvedla a pomohla mi z auta. Nechala jsem se jimi vést a raději nekladla odpor. Nemělo to teď cenu. Moje podpatky nadělaly víc hluku na dlažbě, než jsem čekala.

Zaslechla jsem otevírání dveří a šli jsme ještě dva tři metry, než mě zastavili a nechali stát na místě. Napínala jsem uši, abych slyšela, co se děje. Mluvili tiše opravdu tiše, že jsem jen zaslechla zastřené hlasy, ale slova ani písmena jsem nerozuměla.

Někdo prudce přibouchl dveře, kterými jsme přišli, a já na místě nadskočila leknutím, někdo v místnosti se tiše rozesmál nad mou reakci. Asi ti, co mě přivedli, odešli.

Začala jsem kroutit zápěstím a pokoušela se tak uvolnit provaz, který mi stahoval ruce k sobě. Bylo to ale pevně. Udělala jsem několik nenápadných pohybů rukou a nic, nakláněla jsem přitom hlavu na stranu a čekala.

„Miláčku, máš na vybranou. Budeš hodná a já tě rozvážu a navečeříme se, nebo budeš svázaná.“ V první chvíli se mi neuvěřitelně ulevilo, hned po prvním slovu jsem věděla, kdo to je. Jenže jak rychle přišla úleva, tam rychle zmizela a nahradil ji vztek. Tak silný a zuřivý za to, co si to dovolil udělat. Omezil mě, a ke všemu vyděsil, a pak si určuje podmínky. Moje ruce se dál snažily precizně vyprostit ven. Byl to stále jen marný pokus.

„Tak co, miláčku?“ zeptal se mě a já cítila jeho dech na své tváři, a to mě lehce rozechvělo a polekalo, jak blízko u mě stál. Škubla jsem sebou dozadu.

„Pusť mě, abych ti mohla konečně nakopat prdel,“ prskla jsem zuřivě a hodně odolávala touze po něm plivnout. Puklo to ve mně jako atomovka. Aby taky ne, nechal si mě na objednávku unést a já se celou dobu bála, že to je můj konec, zatímco on si vlastně hrál.

„Přeci bys nebyla agresivní,“ šeptal potichu a já slyšela jeho úsměv, co mě dopálil. Tohle bylo na mě už moc.

„Ale byla!“ odporovala jsem pevně a se svázanýma rukama jsem se rozpřáhla do míst, kde podle všeho byl. Chytil moje ruce, pokoušela jsem se vyvlíknout, ale držel mě pevně. Stála jsem na místě oči zavázané a ruce svázané, které mi visely ve vzduchu díky jeho stisku.

„Jak chceš miláčku, budeš spoutaná,“ rozhodl nakonec podle mého chování. Ten bídák! Tohle mu nedaruju, ještě dostane co proto, hned jak něco uvidím a budu moc hýbat rukama. Anebo mu nabourám to jeho nové autíčko! Jo, to bude ono. On mi naboural moje, aby se se mnou seznámil, a já mu jako pomstu za tohle nabourám tu krásku, na kterou jsem se do teď bála jen podívat.

„A šátek?“ zeptala jsem se ho okamžitě. Mohl by mě nechat alespoň něco vidět. Jako bych nebyla nejistá a vyděšená pokaždé, když jsem byla v jeho přítomnosti, a to jsem neměla svázané oči, co teprve teď? Budu nevrlá a vyděšená.

„Rozmyslím se podle toho, jak budeš hodná,“ pošeptal mi do ucha a políbil na něj, ohnala bych se, ale držel mi ruce. Byla jsem mu vydána na pospas a děsila se toho, jak to dokázal. Povzdechla jsem si a tím dala jasně najevo svou kapitulaci, stejně by mi to bylo k ničemu, všechna esa v rukávu měl schovaná on. Pustil moje ruce a já je nechala klesnout k tělu.

Zhluboka a přerývaně jsem dýchala. Cítila jsem, jak se mi chvějí kolena. Kousla jsem se do spodního rtu. Myslela jsem, že to je strach, ale když jsem si ten pocit začala víc a víc uvědomovat, došlo mi, že strach to rozhodně nebyl. Byla jsem… napnutá jako struna a vnitřek se mi svíral. Já byla vzrušená. Každým nádechem jsem pociťovala jeho parfém a přítomnost. Byl nanejvýš krok ode mě. A já ho cítila.

Bože, co to se mnou je?

Tiše jsem stála a pokoušela se dělat, že se vlastně nic neděje. Jenže moje tělo to vnímalo úplně jinak.

„Jestli jsi chtěla vzrušení, tady ho máš,“ pošeptal mi tajemně do ucha zezadu. Škubla jsem sebou, neslyšela jsem ho udělat těch několik kroků okolo mě. Zachvěla jsem se. Bylo to nebezpečně smyslné. Ne, tohle nejsem já, musel mi něco dát do pití nebo do zubní pasty!

„Ty idiote!“ vykřikla jsem naštvaně. „Víš, jak jsem se bála? Tohle mi nepřijede ani trochu vtipné,“ křičela jsem a celá vzteky bez sebe. Musela jsem se nějak bránit.

„Alespoň ses poučila, abys neutíkala přede mnou… příště to nemusí být moji kluci,“ dodal a v hlase jsem slyšela tu zlomyslnost a spokojenost. O tohle mu šlo. Chtěl mi dokázat, že mu neuniknu a taky, že to není vždy on, kdo bude ten, co mě děsí.

„Chci jít domů,“ odpověděla jsem pevně a bojovně bez toho, abych musela křičet. Měla jsem toho už opravdu dost, a to jsem si tenhle večer chtěla užít Miou.

„Tak to tedy ne, Olí, vynaložil jsem moc velké úsilí, abych tě na tu večeři dostal, a ty se z toho teď nevykroutíš,“ odporoval mi.

„Nechci jíst. Je mi zle z tebe... z téhle situace. Chci si jít domů lehnout a být co nejdál od tebe.“

„Kdybys neodporovala, Olívie, mohli jsme se v klidu navečeřet a ušetřit se téhle situace. A ty teď nemáš na vybranou.“ Byl nekompromisní, poznala jsem to na jeho hlase. Hádat se s ním už by nebylo dobré. Ale proč jsem utíkala, protože mě štve!

Zaskřípala jsem zuby, musela jsem se podřídit, a to se mi v téhle situaci skutečně nelíbilo.

Chytil mě opatrně okolo pasu a vedl dopředu. Nechala jsem ho a nekladla sebemenší odpor. Víc toho udělá i hadrová panenka. Usadil mě na měkké polstrování židle a přisunul blíž ke stolu. Ruce jsem nechala v klíně, ještě bych něco rozbila, když jsem nic neviděla.

„Uvolni se,“ pošeptal mi přímo do ucha zezadu. Cítila jsem jeho pohled zátylku, jako by mě jím propaloval. Nenadskočila jsem leknutím z blízkosti jeho hlasu, jen se zachvěla a trochu se uvolnila. Já ale nechtěla poslouchat jeho rozkazy!

Ucítila jsem jeho ruce na krku, chytil límec mé bundy a začal ji stahovat z ramen. Chtěla jsem dát automaticky ruce za záda, ale nemohla jsem, stále jsem byla svázaná.

„Rozmysli si, jestli něco uděláš,“ pošeptal mi a já ucítila jeho ruce na svých, jak precizně rozvazuje uzly na mých zápěstích. Skoro jsem ani nedýchala a nehýbala se. Neměla jsem sílu se jakkoliv bránit. Uvolnil mi ruce a sundal bundu. Odhalil tak můj volný žlutý top bez ramínek s kamínky a ideální pro tancování.

Slyšela jsem, jak vrže kožená bunda a jinak ticho. Seděla jsem tam opět napnutá jako struna a tiše dýchala.

Ucítila jsem ho. Jeho pohled mě pálil na tváři. Jeho vůně mi dráždila smysly. Ucítila jsem pohyb. Sednul si vedle mě. Napínala jsem uši, abych slyšela, co dělá, ale byl moc potichu.

Jeho ruka se dotkla mého odhaleného ramene. Vlastně se mě dotkl jen jeden jeho prst a jel mi pomalu opravdu pomalu od lokte nahoru. Nemohla jsem zastavit reakci mého těla, a to husí kůží.

„Nesvážeš mi ruce?“ zeptala jsem se a hlas mi poskočil.

„Myslím…. že už to není potřeba,“ řekl opatrně. Pohnula jsem rychle rukou směrem k mým očím, abych si sundala šátek.

„Ne tak rychle, Olívie. Ruce volné, ale šátek nech na místě,“ řekl prudce a chytil moji ruku u obličeje. Zaskřípala jsem zuby, jak jsem neměla energii se s ním hádat, neměla jsem energii ani s ním hrát tuhle hru.

„Ryane,“ zaskuhrala jsem. „Buď budeme jíst jako lidé, nebo mě nech jít domů,“ pokoušela jsem se domluvit.

„Měla jsi na vybranou, Olívie. Původně byla v plánu večeře při svíčkách, ale tys to musela zazdít, tak si teď budu hrát, jak chci já.“ Nepřipouštěl námitky. Měl pravdu do určité míry.

Ucítila jsem něco chladného u rtů, cukla jsem hlavou.

„Klid. Otevři rty, je to jen víno,“ pošeptal mi. Trvalo to dva nádechy, než jsem ho tedy poslechla a otevřela ústa. Lokla jsem si vína a určitě bych ho vypila celou sklenici, kdyby ji neodtáhl.

„Nemusíš se hned opít,“ zabručel. Zamračila jsem se a otočila hlavu za jeho hlasem, aby viděl jak se tvářím.

„Tak přejdeme k jídlu. Jak jsem už zjistil, předkrmy nemusíš, tak začneme hlavním chodem.“ On mě opravdu hodlal krmit a nechat se svázanýma očima. Nespokojeně jsem našpulila rty.

Maso, kaše a salát. Bylo to vynikající, a protože jsem měla hlad, po dvou soustech ani neprotestovala a dobrovolně otevírala ústa. Co nejméně protestů bude, tím nejrychleji to bude za mnou. Byl nadšen mou spoluprácí, poznala jsem to, jeho hlas se změnil, zjemnil a posunul se do nižší oktávy s chraplákem.

Dal mi loknout další dávky vína. Posunul si mě i s celou židlí a natočil tak, abych seděla přímo naproti němu a moje kolena byla uvězněna mezi jeho.

Jeho palec mi přejel po rtech a můj dech se zadrhl. Byla jsem zvláštně napnutá, pokoušela jsem se vnímat vše, co se okolo mě děje, ale tušila jsem, že kdyby něco spadlo, snadno bych to přeslechla, protože moje pozornost se více než na jídlo v mých ústech upírala na něj.

„Zákusek,“ pošeptal mi do tváře. Málem jsem zasténala nahlas. Bože, dýchala jsem zhluboka, ale nesouzněně, srdce mi tlouklo a já… zoufale jsem toužila, aby se mě dotýkal víc. Musel mi dát něco do jídla, neuměla jsem si představit, že bych to jinak chtěla. Měla jsem ale pocit, že exploduju, pokud budu muset čekat ještě chvíli.

Rozevřela jsem rty a čekala.

Ucítila jsem jeho dech na tváři a instinktivně se nahnula dopředu k němu. A pak… už jsem jen sténala, když se jeho jazyk útokem dostal do mých úst a bral si všechno, co mohl.

Prsty jsem mu propletla do vlasů a přitáhla se ještě blíž. Nakrmil mě, ale já byla stále hladová, po něm. Chtěla jsem ho, jeho doteky a polibky, a nejen to. Všechno mi bylo ukradené, tohle bylo důležitější, tohle si žádalo moje tělo.

Jeho ruce mě pálily na zádech a ramenou. Tahala jsem ho za vlasy a nemohla se dostat blíž. Rukama popadl moje nohy uvězněné mezi jeho, popadl je a přehodil přes jeho. Za zadek mě přitáhl na svoje nohy. Hrudí jsem se tiskla na jeho. Tiše jsem zakňourala a cítila, jak mi tvrdnou bradavky.

Narazil mě až na svůj klín, vykřikla jsem s jeho ústy na mých a prohnula se do oblouku. Hnětl pečlivě moje hýždě. Odtáhla jsem se od jeho rtů, abych mohla pobrat kyslík a taky zasténat. Celé tělo se mi chvělo a já si ten pocit užívala.

Ucítila jsem jeho dech na krku a o setinu vteřinu později i jeho horké rty na tom správném místě. Z úst mi vyšlo zakňourání. Chytla jsem se jeho ramen pevně, abych to ustála, a nehty mu zaryla do košile.

Jak jen mohl vědět, na jakém místě se mě měl dotknout, aby mě tak dostal na kolena. Ještě že si mě posadil na sebe. Bože, nikdo nikdy to nedokázal tak rychle jako on.

„Angelo,“ vydechl mi horký vzduch na krk. Ten italský přízvuk! On věděl jak to udělat.  Zasvíjela jsem se na něm. Jen to jedno italské slovo mě donutilo být poblázněná. Byla jsem jak žíznivý trosečník vidící pitnou vodu.

Prohnula jsem tělo ještě více do oblouku. Cítila jsem, jak se se mnou zvedl. Překvapeně jsem napnula svaly v těle a chytla se ho pevněji, abych nespadla na zem. Nohy jsem si propletla kotníky za jeho zády a odmítala se pustit. Cítila jsem jeho žhavé teplo z těla. Až jsem pod zadkem ucítila něco měkkého, nemusela jsem být génius a ani mi nemusely fungovat mozkové buňky, abych pochopila, co se v tuhle chvíli dělo,  a že to pod mým zadkem je postel.

Nalehl na mě tak, že se má záda zcela opírala o matraci, odmítala jsem se ho ale pustit, což byl jeho pravděpodobný záměr. Ucítila jsem jeho ruce na holé kůži nohou, jak postupuje níž k mým kotníkům za jeho zády. Rozpletl mi nohy a na zem dopadly moje boty.

Zavrtěla jsem se pod ním a přesunula svoje ruce po jeho košili, až ke knoflíčkům, se kterými jsem hodlala učinit rychlý proces. Ucítila jsem jeho prsty, jak se omotaly okolo mých zápěstí. Položil mi ruce na matraci a posunul je až nad mou hlavu. Zhluboka jsem dýchala a čekala, co dalšího udělá.

„Ani nevíš…“ vydechl mi ta slova přímo do tváře. Políbil mě na rty jen rychle. „Jak dlouho…“ další rychlý polibek, „jsem na tohle čekal,“ dokončil to už s pořádným polibkem, po kterém jsem prahla. Posunul moje ruce tak, aby je chytil jen do jedné své, a pak jsem ucítila dotek jeho prstů na tváři a obkroužil moje rty.

„Ryane,“ vydechla jsem jeho jméno jako modlitbu. Jeho ruce se dotkly šátku na mých očích. Jemná látka hedvábí mě pohladila po kůži při jejím klouzání dolů. Vyčkal ještě jeden nádech, než jsem otevřela oči.

Jako první jsem uviděla zelené smaragdy jeho duhovek, jak na mě shlíží. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a zírala na něj bez dechu. Ten pohled, jakým na mě shlížel, jako bych byla nějaká bohyně, nebo první cena ve hře. Připadala jsem si tak chtěná. Pohnula jsem jednou rukou a on ji pustil. Zvedla jsem svou dlaň k jeho tváři a konečky prstů se dotkla jeho kůže. Připadalo mi to vše jako z jiné dimenze, musela jsem se nějak ujistit, že tohle je skutečnost a ne jen sen.

Prudce se ke mně sklonil a vyhledal moje rty a já v tu chvíli věděla, že není cesty zpět, ani kdybych na to měla sílu. Obtočila jsem veškeré své končetiny okolo něj a nechala se vést tam, kam chtěl on.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 11. kapitola: