OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 18. kapitola

06.11.2018 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 735×

Rozhodně bylo pohodlnější cestovat v tom velkém autě, jak mi bylo doporučeno od Ryana, než obyčejným taxíkem. Dívala jsem se z okna a přemýšlela o předešlém rozhovoru. Asi se nikdy nedozvím pravdu o svém otci. Když to nevěděl ani Ryan, jak bych se to pak měla dozvědět já. Bude to navždy tajemství a možná i to, kdo mě ve skutečnosti nechal unést, tady byly taky velké otázky.

Doufala jsem, že má Ryan pravdu a bude to klidnější, až zpečetíme to, co ostatní začali. Hlavní bylo, aby se to nedotklo mámy a sestry, věřila jsem, že to zařídí.

Dívala jsem se z okna ven, když jsem konečně zase začala vnímat, co se okolo mě děje. Zmateně jsem zírala na domy, které jsme míjeli.

„Marco?“ oslovila jsem svého ochránce a nového řidiče.

„Ano, slečno?“ odvětil a díval se stále před sebe na silnici.

„Kam to jedeme? Chtěla jsem domů,“ zajímala jsem se nespokojeně a pořád se dívala okolo sebe.

„Mám ale jiné instrukce,“ odvětil prázdně a dál jsem ho nezajímala. Dívala jsem se na něj jako na blázna.

„Od koho? Mě máš poslouchat,“ vrátila jsem naštvaně. Nevěděla jsem, co se děje, a po několika únosech těch skutečných i fingovaných mi to opravdu nedělalo dobře.

„Rigonat mi rozkázal, že vás mám odvézt k němu,“ pověděl mi nakonec stále stejně prázdným nezaujatým hlasem, který mě provokoval. Neměla jsem ráda lidi bez jakékoliv emoce, bude na tom muset zapracovat, nebo chci někoho jiného.

„Ale já tam nechci!“ řekla jsem důrazně. „Chci domů, jsem unavená,“ pokračovala jsem a byla jsem i rozhodnutá se opravdu hádat.

„Je mi líto, slečno,“ řekl nakonec.

„To snad není možný!“ křikla jsem na celé auto. Nezalekl se ani mého křiku. Sáhla jsem po kabelce a začala hledat svůj mobil. Proč pokaždé, když ho nutně potřebuju, je až vespod, a když ne, tak mi vypadne? Tohle byla opravdu záhada mých kabelek, všechny do jedné to dělaly, ale zvítězila jsem nad ní a začala vytáčet jeho číslo. Když se nehodlal hádat se mnou jeho řidič, tak se budu klidně po telefonu hádat s ním.

On mi to típnul! Dvakrát telefon zazvonil a pak mi to vypnul! Tak to teda ne! Myslela jsem, že po té klidné konverzaci, kterou jsem ani nečekala, a tom loučení, bude zbytek dne prostě odpočinkový, klidný a v pohodě. Ale jeden mafián se prostě rozhodl mi to zkazit! Zase!

Pokoušela jsem se mu dovolat celý zbytek cesty k němu, ale ani jednou mi to nevzal, jen to nechal chvíli zvonit a pak mi to vypnul, jako by mě chtěl ještě víc naštvat. Musel chodit do nějaké speciální školy, kde tohle měli jako výukový program!

Auto zastavilo v podzemní garáži bytového komplexu, kde měl Ryan byt. Nehýbala jsem se a jen čekala. Marco vystoupil z auta a obešel ho k mým dveřím, aby je otevřel. Ani jsem se nepohnula a dál seděla na sedadle s kabelkou na klíně a naštvaným výrazem směřujícím z předního okénka.

„Slečno?“ oslovil mě. Nereagovala jsem. Zapomínají všichni, že jsem taky paličatá, protože jsem Italka.

„Slečno, stejně vás neodvezu,“ pověděl tu správnou větu, abych začala přemýšlet. Dobře, tohle kolo s Marcem jsem prohrála, ale další bude moje. Protestně jsem si povzdechla a vystoupila nakonec ven z auta. Držel se po mém boku až k výtahu a ani pak mě nenechal samotnou, jel se mnou a stále se držel kousek za mnou. Tak tohle bylo děsný! Jako by mi bylo pět let a měla zakázáno od doktorů něco, aby moje máma byla pořád u mě. Ani chůva nebyla tak otravná, jako je on.

Maria zůstala v Itálii, měla tam celou rodinu. Den, kdy jsme odešly, byl ten poslední, kdy jsem ji viděla. Dřív mi chyběla, když jsem byla malá, hlavně když měla máma svoje chvíle. Nemohla jsem pochopit, proč s námi nechtěla odejít, a že mohla, máma by určitě ocenila, kdyby ji tu měla v té době i dnes.

Marca jsem se jako svého ocásku zbavila až ve vstupní hale Ryanova bytu a že to byla fuška. Byt byl prázdný, procházela jsem jednotlivé místnosti a nikoho jsem nepotkala. Vrátila jsem se do kuchyně pro pití, když se zjevil Marco uvnitř a na kuchyňskou desku přede mě položil papírek. Zamračila jsem se na něj, a pak si ho vzala a přečetla.

Chovej se jako doma. A objednej si něco dobrého k jídlu. Hospodyně tu dnes nebyla, takže tu není nic k jídlu. Nedělej hlouposti a počkej, až přijedu. Ryan.

„To jako fakt?“ ověřovala jsem si a podívala se na Marca, který tam už nebyl. Úžasný! Nezvedá mi telefony, ale se svou gorilou volá. Cítím se daleko víc méněcenně než předtím. Zalovila jsem ve své peněžence a našla vizitku na dobrou čínu, kterou jsem si objednala, a jak jsem pak zjistila, Marco ji převzal a zaplatil. Stejně jsem ho ale za tohle neměla ráda a ani jeho páníčka!

Povalovala jsem se i s jídlem před televizí a každou chvíli kontrolovala hodiny – kolik je a kdy se vrátí. Vlastně… já nevěděla, v kolik chodí z práce, mohlo to být po páté, ale taky třeba až po osmé večer. Sakra! To mám jako fakt na něj čekat jako nějaký pes a až se vrátí ho vítat.

Po skončení prvního filmu bylo šest hodin. Venku padla už tma, byla jsem najezená a nespokojená. Sáhla jsem po svém telefonu, který jsem měla věrně vedle sebe na sedačce po celou dobu, kdyby se náhodou opravdu jen náhodou neozval Ryan zpět, což se ovšem nestalo.

„Ty taky žiješ?“ přivítala mě Mia po telefonu, sotva to zvedla.

„Ještě stále jsem mezi živými, co ty?“ vrátila jsem jí a lehla si na sedačku před televizí.

„Taky taky, co děláš, kočko?“ zajímala se a v dáli jsem slyšela, jak něco povykuje Stephen. „Kušuj,“ houkla na něj a věnovala pozornost jen mně.

„Relaxuju po práci, namáhavý týden. Co ty? Užíváš si se Stephenem?“ zajímala jsem se jako správná kamarádka.

„Ještě jsem se ho nezbavila, ale pokud na mě nepřestane povykovat, asi to brzy napravím,“ nechala se slyšet a na chvilku hluk u ní ustal. Culila jsem se do Ryanova stropu.

„Co děláš v pátek?“ Stručná a důležitá otázka. Chtěla jsem ji zas vidět a být jen se svou kamarádkou.

„Už jsem se bála, že se nezeptáš a necháš mě,“ přitakala okamžitě spokojeně. „Stephen jede opět ke svým rodičům, a tak tu budu sama opuštěná,“ pofňukla si hravě do telefonu.

„Tak se ničeho nemusíš bát, ty moje opuštěné štěňátko, já se o tebe postarám. Půjdeme někam ven a pak bychom mohly být u vás,“ nahodila jsem první nápad.

„Skvělé a já seženu nějaké filmy a pak se jukneme.“ Byla jsem si jistá, že přitom nadšení i poskočila, to dělala velmi často.

„Trochu se bojím nechat výběr filmu na tobě.“

„Ale ty jsi! Budu se snažit,“ slibovala nadšeně jako malá holka, co jde poprvé do školy a ještě neví, jaké zlo ji tam čeká.

„Dohodnuto, už teď se těším. Nechci rušit, slyším toho netrpělivce, pozdravuj ho a já ti v pátek zavolám.“

„Vyřídím a těším se,“ rozloučila se, než jsem jí to položila.

Tak konečně se na chvíli zbavím všeho toho okolo mě. Položila jsem telefon na sedačku za hlavu a dál koukala do stropu. Vzdala jsem to po dalších několika minutách. Byla jsem celkem i unavená, a tak jsem se zvedla a vydala se směr ložnice. V šatníku jsem si našla Ryanovo triko a boxerky. Na jeho vanu jsem se těšila neuvěřitelně dlouho a teď to bylo nevyhnutelné. Napustila jsem si ji a vlila si tam i nějaký aromatický olejíček – levandule. Rochnění ve vaně bylo úžasné, hlavně když má někdo vanu, ve které se může pohodlně natáhnout a z vody mu nekouká žádná končetina a může relaxovat. Což jsem rozhodně teď dělala a užívala si to.

Po vykoupání na mě padla taková únava, že jsem si zalezla rovnou do postele se zapnutou televizí, kde jsem stihla postřehnout tři jména hrdinů, která mi nic neříkala, než jsem upadla do spánku.

Natahovala jsem se a vypínala za tím slastným laskáním na mém krku, které mi dělalo dobře. Stála jsem ve tmě a jen si užívala ten pocit ve svém snu. Když mě probudil můj vlastní sten rozkoše. Zmateně jsem se dívala do bílé obyčejné zdi Ryanovy ložnice, když jsem si uvědomila, že laskání mého krku pokračuje a na mých zádech je přitisknuto další tělo. To mě plně probudilo, až srazilo tvrdě do reality. Škubla jsem sebou a pokusila se pohnout.

„Neutíkej mi,“ zašeptal mi do krku Ryanův hlas a to mně dovolilo opět se uvolnit a poddat se mu.

Poté co se přisunul ještě o něco blíž, jsem reagovala s chladnější hlavou, což bylo opravdu těžké s jeho přítomností a dotyky na mém krku.

Prudce jsem se mu vyškubla, přetočila se na té velké posteli tak, abych k němu byla čelem a bez toho, abych věděla jak, se mi podařilo nespadnout ani nic podobně zahanbujícího. Klekla jsem si na posteli a prohlédla si jeho prvotně překvapený výraz, který mému já udělal velmi dobře, jo, umím ho překvapit, a to je důležité. Viděla jsem ho dobře, v pokoji bylo dostatek světla od lampičky, kterou jsem nezhasla.

„Stalo se něco?“ zeptal se už uvolněně a povaloval se ve svém na míru ušitém obleku na posteli, přesněji v poloze na boku čelem ke mně. Vyfotit ho tak, byla by to dokonalá fotka, za kterou by mi mnoho žen, jen aby se mohly podívat, utrhaly ruce.

„Asi to bude pro tebe šok, ale stalo,“ zabručela jsem na něj. Už po té otázce dal jasně na srozuměnou, že to tak jednoduché nebude. Jeho zelené oči se na mě pečlivě zadívaly a pak prozradily jistou dávku nespokojenosti.

„Marco mi nic takového nehlásí,“ prohlásil autoritativně. Opravdu jsem měla silnou chuť praštit hlavou o matraci, dokonce mi i několikrát zacukala.

„Jedu domů!“ prohlásila jsem přísně a tak, aby to pochopil. Přetočila jsem se ještě jednou a nechala nohy spadnout z matrace.

„Olívie, je pozdě a já té nepustím,“ upozornil mě na menší detaily mého rozhodnutí.

„Tak jdu do jiného pokoje,“ rozhodla jsem se okamžitě, tak rychle, až mě to samotnou překvapilo.

„Tak co se stalo?“ zeptal se už se zaujetím v hlase. Chytil mě za levé zápěstí, tak abych nemohla opustit náš mály ring v podobě postele.

„Děje se jen to, že ze mě děláš nesvéprávnou. A vážně netuším, proč jsem musela tvrdnout tady a čekat na tebe jako pes, místo abych spala ve své posteli,“ vysvětlila jsem mu, o co jde, i když to musel vědět, tak natvrdlej být nemohl ani jako chlap.

Pohnul rukou, kterou držel moje zápěstí, abych se za ním otočila. Změnil pozici z ležmo na sed a díval se přímo na mě a opět byl vyšší než já.

„Myslím, že ty důvody jsou zřejmé. Je jich mnohem víc, ale ten hlavní, že chci, abys se mnou trávila víc času,“ mračil se. Jako bych ho obvinila z něčeho velkého a právě na to jsem se při dalším nádechu chystala.

„A to mě musíš donekonečna unášet? Nestačí, že se o to pokoušej i jiní? Hele, nevím, cos do teď dělal se ženskýma a raději to nechci vědět. Ale když s někým máš vztah, nebo jak bych to v téhle situaci popsala… normálně se svým partnerem domlouváš, jestli u tebe nezůstane,“ informovala jsem ho o tom, jak to chodí.

„Je jasné, že jsem nežil v celibátu,“ informoval mě podmračně. Vykulila jsem na něj oči.

„Na to jsem se neptala a nechci to vědět!“ vyjekla jsem, jako by mě nakopnul. Tohle bylo téma, které o něm nechci rozebírat, ani o mně, ani s nikým jiným! Prostě tabu!

„Ryane, jde o princip. Chci svůj prostor…“ mávla jsem na něj rukou, když otevíral svou pusu, přerušovat se nenechám. „Vím, že mám určitá omezení a příjmu to, ale chci, abys mě přestal unášet a prostě se domluvil. Dnes jsem unavená a chtěla jsem domů do své postele.“

„Tak budeš v té mé, stejně by sis měla začít zvykat,“ připomněl mi nevrle. Protočila jsem oči.

„Stejnej jako Henry,“ zabručela jsem si nespokojeně pod nosem. Ovšem asi ne tak tiše, jak jsem si myslela.

„Co?“ vykřikl a pak se to dělo bez mého přičinění. Věděla jsem, že jsem řekla něco, co se do téhle situace a místa neslušelo, ale ta pusa byla prostě někdy moc rychlá a upřímná.

Ocitla jsem se zády na matraci zaklíněná pod vahou jeho těla. Zmateně jsem se na něj dívala a čekala. Ruce měl opřená nad mými rameny a také mě pozoroval. Jeho oči žhnuly, ale netušila jsem, zda to je naštvaností a zda byla mířená i proti mně, tedy podle toho, kam se jeho oči dívaly, tak ano. Kousla jsem se do rtu a zavrtěla se pod ním.

Trochu svěsil ramena, sotva to bylo znát, spíše jsem to poznala podle pohybu jeho rukou, povzdechnul si a pak mi nedal šanci analyzovat jeho výraz nebo pohled. Moje víčka se automaticky zavřela.

„Zítra se tě klidně zeptám, ale dnes zůstaneš tady,“ vydechl mi do rtu. Bylo rozhodnuto a popravdě ten pokus o potlačení jeho ega byl jen pokus, který se povedl asi tak ze třetiny. Neměla jsem na vybranou. I když mě neuvěřitelně štval s tolika věcmi, byl prostě takový, a i tak jsem ho měla ráda. Tiše jsem se zasmála, byl to poslední smích, který jsem měla dovolený.

***

„Proč ti to tak trvalo? To jezdíš pokaždé tak pozdě? Protože jestli ano, já na tebe čekat nebudu a můžeš si do kalendáře poznamenat se mnou maximálně tak víkendy, ale tenhle mám už zarezervovaný. Takže si poznamenej leda tak až ten další,“ začala jsem mluvit. Díval se na mě a každým mým slovem se víc a víc usmíval dokonce i zakroutil hlavou.

„Asi jsi jediná, kdo mi dá košem dobrovolně,“ zasmál se.

„Egoisto. Nefandi si tak a někdo to být musí. Musím ti trochu srazit hřebínek. Celý den jsi s lidmi, kteří ti neustále tvoje ego nafukují ve všech směrech, aby ti mohli podlézat,“ zamračila jsem se a zavrtěla se na saténovém povlečení. Měla jsem na sobě jeho volné triko a ujídala z talířku kousky jablka, které jsem nakrájela. Ryan se válel pod dekou opřený o pelest postele.

„Nechodím vždy tak pozdě… nebo když potřebuju, přijdu dost brzy, ale dnes jsem se zdržel schválně,“ připustil upřímně.

„Tak to od tebe není pěkné, když jsi mě nechal opět usnést a od dnešního dne s platností nemám Marca ráda.“ Posunula jsem se po prostěradle blíž k němu.

„Ale mám pro tebe dárek,“ pokoušel se mě obměkčit. Natáhl se k podlaze, kde se válely jeho kalhoty. Nedosáhl na ně pořádně, a tak se celou rukou opřel o podlahu. Viděla jsem, jak se jeho šlachy a svaly rýsují pod kůží, když se zapíral. Byl to pěkný pohled. Musel se posunout na posteli, aby na kalhoty dosáhl, a tak se mu trochu posunula deka a vykoukl mu zadek. Dívala jsem se na něj a u toho s pitomým úculem hryzala kousek jablka, lepší než kino.

„Dokoukáno?“ zajímal se. Nechtěně jsem mu zas pozvedla ego, ale když on to byl opravdu pěkný pohled.

„No, nezlobila bych se za delší vysílací čas,“ připustila jsem a konečně polkla.

„Mám pro tebe něco jiného na koukání,“ pokoušel se odsunout mou pozornost na malou temně modrou sametovou krabičku.

Začala jsem kašlat a div jsem se tím kouskem jablka neudusila, jíst v posteli s ním byl opravdu hloupý nápad. Chvíli jsem zauvažovala i nad tím, že se mě sám pokouší zabít, protože sotva jsem dokašlala, otevřel tu malou krabičku. Odložila jsem talířek se zbytkem jablka a posunula se k němu trochu blíž. Dívala jsem se na ten prsten, stahoval se mi žaludek. Věděla jsem, že ve chvíli, kdy si ho nasadím, to všechno bude ještě divnější a moje máma vyskočí z kůže. Jasně že jsem si všimla, jak od doby, kdy vím o Ryanovi, každý den pravidelně kontroluje mou levou ruku, tohle nebude jednoduché pro ni, natož pro mě.

„Kdyby to záleželo jen na mně…“ zamumlala jsem a slyšela ten děs v mém hlase. Na tohle jsem prostě nebyla připravená, něco jiného bylo o tom mluvit a druhá věc pak mít důkaz na vlastním prstě.

„Záleží to jen na tobě,“ odporoval mi. Zvedla jsem pohled k jeho očím.

„Nezáleží a ty to víš. Tohle je už rozhodnuto,“ odporovala jsem nespokojeně. I když jsem ho měla ráda, nikdy to nebude jen moje plné rozhodnutí, přišla jsem o tu možnost si to opravdu užít.

„A kdyby bylo?“ ptal se. Chtěl znát mou odpověď a záleželo mu na ní.

„Tak… bych ti řekla, abys brzdil, že to je moc rychlé a že tě chci poznat. Jenže to je stejně jedno,“ dodala jsem nakonec.

„Odmítla bys mě?“ ptal se nespokojeně.

„To jsem neřekla. Odložila bych to na dobu neurčitou,“ vysvětlila jsem a posunula se po posteli až úplně k němu.

„A chceš slyšet, jak to mělo být?“ zeptal se zas na něco jiného. Opět jsem vzhlédla od toho prstene a prostě jen přikývla. Přesunula jsem se k němu na klín a objala ho jednou rukou kolem krku a dívala si pozor, abych udržovala odstup od té krabičky, objal mě volnou rukou kolem beder a přitáhl blíž.

„Kdyby tvůj otec žil… každé léto bych jezdil k vám. A ty bys šla na střední a vysokou sem do Chicaga. Proto, aby sis zvykla na jazyk a místo. Vídali bychom se, protože bys určitě bydlela u nás. Všechno by to bylo mnohem jednodušší. A já bych tě prostě při jednom našem rande požádal o ruku,“ vyprávěl mi o tom, co mělo být, ale nakonec se to nikdy nestalo. Celou dobu, co mluvil, a vypadalo to, že jemu by se to taky víc líbilo, jsem si prsty hrála s jeho vlasy.

Tahle představa se mi dost líbila, asi hlavně proto, že bych žila v iluzi, která by byla dokonalá a já nemusela vědět nic o tom okolo, nebylo by to podstatné, jako to je teď. Opravdu jsem si to na chvíli představila, jaké by to bylo.

„A co kdyby ses mi nelíbil i tak?“ zajímala jsem se spíš proto, abych ho poškádlila. Zadíval se na mě tak planoucím pohledem, že jsem se zachvěla a zírala do jeho sytého pohledu jako omráčená.

„Věř mi… to by se nikdy nestalo,“ pošeptal to nakřáplým hlasem. Znovu mi padl pohled na prsten.

„Tak co budeme dělat?“ zajímala jsem se. Střelil stejným směrem pohled, jako jsem měla já.

„No… asi bych to ještě odložil,“ připustil… nezněl spokojeně ani přímo naštvaně spíš… rezignovaně. Bylo mi to líto, ale prostě jsem v tuhle chvíli opravdu nemohla říct to, co on chtěl slyšet.

„Pochop mě… tys měl čas… tys mě sledoval. Víš o mně vše, ale já o tobě vlastně moc nevím… a navíc je to na mě opravdu rychlé. Bože, chodila jsem s Henrym tři roky a odmítala jsem se k němu nastěhovat. Tebe znám tři měsíce a žádáš mě o ruku, i když vím, že je to nevyhnutelné… prostě je to na mě brzo.“ Pokoušela jsem se mu to vysvětlit. A jak jsem poznala na jeho tváři, zmínka a bývalém příteli se mu příliš nezamlouvala. Zase špatná rána Olívie.

Zaklapnul krabičku a pohodil ji na zem, jako by ten šperk uvnitř stál pár dolarů, a ne tolik, kolik jsem si odhadovala při pohledu doufat.

Obdařila jsem ho zamračením. „Házet jsi s ním nemusel,“ podotkla jsem ještě. „Jednou ho chtít budu,“ dodala jsem mírněji s úsměvem.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 18. kapitola: