OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 21. kapitola

29.03.2019 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 731×

Byla jsem jako v mlze. Pořádně jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jsem se dostala do toho panelového komplexu. Výtah byl pomalej, měla jsem běžet po schodech, aspoň bych se dost unavila a možná si více protřídila myšlenky, i když to taky ne. Nevěděla jsem, co to vlastně je, byla jsem jako smyslu zbavená a zajímala mě jen jediná věc, za kterou jsem prostě šla.

Mířila jsem přes obývák rovnou do jeho ložnice. Skoro jsem nebyla schopná se vyhýbat nábytku, jak jsem šla cíleně a viděla jen ty dveře a nic jiného.

Ve chvíli, kdy jsem se natáhla po klice, dveře se samy otevřely, byla to pozvánka a nešla odmítnout, když z druhé strany dveří stál Ryan. Rozespalý, pomuchlaný, jen v trenýrkách s jednou rukou přes obličej, jak si projížděl tvář, aby se probudil. Zírala jsem na něj chvilku jako na zjevení a byla jsem si toho vědoma a bylo mi to fuk, tohle se stane brzo mým novým náboženstvím. Sledovala jsem ten proužek chloupků, co mu mizel za gumou trenýrek.

Byla jsem ale ve všem rychlejší než on, protože já stihla už skoro slintat, zatímco on si pořádně uvědomuje, že tu stojím a dívám se na něj.

„Olívie,“ oslovil mě nakřáplým hlasem. A to byla poslední kapka pro to, aby moje hormony explodovaly jako špatně zajištěná třaskavina. Zahodila jsem kabelku k nohám. Natáhla jsem se po něm, tedy to byl prvotní úmysl, nakonec jsem na něj skočila a měla dost štěstí, aby byl dostatečně vzhůru a nepustil mě.

Udělal jen dva těžké kroky dozadu, aby získal zpět svou rovnováhu. Byla jsem okolo něj obtočená jako plavoucí rostlina.

I jeho první reakce na polibek byla pomalejší a zmatená, možná by to mělo odradit, ale mě to spíš ještě popohnalo víc, měla jsem najednou navrch než on a věděla jsem taky, že to až tak dlouho nebude trvat, než budu zas na lopatkách já. Zahákla jsem o sebe kotníky za jeho zády a pustila se rukama. Ryan byl skoro nahý na rozdíl ode mě, když jsem byla ještě nabalená v bundě.

Nahmatala jsem zip a co nejrychleji se pokoušela té bundy zbavit. Nešlo to tak snadno, bylo to jiné než svlékat protějšek. O mé oblečení se vždy postaral on, ovšem teď měl plné ruce mého pozadí, když mě držel ve vzduchu. Zip se mi podařilo rozepnout napoprvé bez záseku a už letěla bunda k zemi.

Tohle bylo moje to nejrychlejší svlékání, že by se i Ryan měl učit ode mě. Ale já ho prostě potřebovala.

Boty s tvrdým dorazem narazily do podlahy a v tu chvíli jsem přestala mít vládu nad situací a stala se opět jeho. Neřízený pád do matrace zapříčinil můj tichý smích, sama jsem v něm slyšela to štěstí. Zapřela jsem se Ryanovi do ramen a donutila ho odtáhnout.

Situace se změnila. Jako když po bouřce zůstane jen déšť. Přesně takový jsem měla pocit, počáteční agrese, strach a prudkost vymizela a zůstal jen klid a ta potřeba.

Mlčky jsme se jeden na druhého dívali. Moje prsty cestovaly líným tempem po jeho těle, cítila jsem tu pevnost. Rozepnul mi kalhoty. Donutila jsem ho přetočit se na záda, zatímco já se dostala nahoru a šikovně si stihla stáhnout i kalhoty. Tělo se dožadovalo své potřeby, které rád vyhověl.

Moje malé ruce se na jeho ramenou ztrácely, pevněji jsem jej chytla a pomalu přejela níž po jeho mohutném hrudníku, moc jsem se kochala a málo hýbala. Opět mě přemohl a položil na lopatky, byla to ta nejsladší porážka, co jsem kdy měla.

***

Všechno bylo tak cizí. Dívala jsem se pozorně okolo sebe, ale byla jsem cizincem. Vše, co jsem slyšela, bylo cizí, až na pár zdvořilostních frází. Nespustila jsem oči z toho domu, co jsem ho zahlédla z okénka auta. Ale nic. Nic jsem si nepamatovala ani jsem nic necítila. Ryan mě držel za ruku, ale nějak jsem ho nevnímala.

Dům byl obrovský. Mnohem větší než vily, které jsem viděla na konci města. Bylo to skoro něco mezi vilou a zámkem. Mnoho velkých oken. Bylo to skoro pohádkové s vědomím, že tomu bych měla říkat domov.

„Olívie,“ zaslechla jsem svoje jméno a pak ho uviděla. Muže kráčejícího svižným tempem k nám s úsměvem od ucha k uchu. Jakmile se ocitl na dosah od nás, ustoupila jsem krok dozadu. Nepomohlo mi to, o chvíli jsem se nedobrovolně ocitla v silném sevření. Byl vysoký, jen o kousek menší než Ryan. Chrlil ze sebe spousty slov a vět, ničemu z toho jsem ovšem nerozuměla. Pevněji jsem stiskla ruku Ryana, nepustila jsem se jí.

„Ehm… Ricardo, ona neumí italsky,“ promluvil můj zachránce, a to způsobilo zastavení přívalu slov a moje osvobození ze sevření. Pustil mě, ale držel na délku paží a díval se na mě přísným, a přesto nevěřícným pohledem. Připadala jsem si jako pod rentgenem. Hnědé oči, skoro černé, takové jsem měla i já. Krátké černé vlasy a velmi tvrdé rysy.

„To není možné, je to Argiolas,“ bručel nespokojeně tentokrát jazykem, který jsem ovládala.

„Žije třináct let v Americe,“ připomněl mu Ryan a vysloužil si mužův rozzlobený pohled. Čemuž se Ryan zasmál.

„Ach, vy Američané!“ zvolal muž nespokojeně, ale usmál se na mě. Vedl nás do domu a pořád mluvil, vnímala jsem jeho slova jen okrajově a dívala se pořád pozorně okolo sebe, čekala jsem, že si třeba na něco vzpomenu. Naštěstí Ryan obstaral konverzaci bez mého potřebného vědomí.

Dům byl velký, tak jak působil z venku uklizený, zařízení a vše působilo luxusně a tak nějak domácky, přesto to tu bylo prázdné a strohé. Jako by tomu něco chybělo, když pominu třeba lidi v domě, protože jsem nikde nikoho neviděla.

„Tady je tvůj pokoj, Olívie, nechal jsem ho trochu upravit, aby odpovídal dospělé ženě a ne dítěti, jak jsi pokoj opustila.“ Vypadal nadšený tím, co udělal, a já se stejně nadšeně na něj usmála, protože si neumím představit, že bych spala v nějakém pokoji, který by vypadal, jako by ho opustila malá holčička, přišla bych si jako v nějakém muzeu, a to by mi nepomohlo v noci usnout. Sice jsem si chtěla vyvolat nějaké vzpomínky, ale zase jsem nechtěla mít strach v noci otevřít oči.

„Děkuji, to je velmi milé,“ odpověděla jsem a vešla dovnitř. Žádné hračky, jen několik plyšáků a ty knížky v polici určitě nebudou knížky pro dospělé. Bylo to neuvěřitelné, ale tenhle pokoj byl větší než ložnice Ryana.

„Ryane, teď tvůj pokoj,“ promluvil Ricardo a vedl ho pryč. Podívala jsem se na něj překvapeně, to mám spát v tomhle cizím domě sama? Ryan na mě vesele mrknul a usmál se, tím mě zastavil, abych něco řekla nahlas, a odcházel s mým strýcem. U dveří zůstal jen Marco, který v ruce držel můj kufr.

„Už tě musím štvát,“ usmála jsem se na něj a pustila ho, aby mohl položit můj kufr k posteli. Viděla jsem, jak se mu po mých slovech zvedly koutky úst.

„Budu hned za dveřmi, slečno.“

„Děkuji.“ Odešel z pokoje. Aspoň jsem si už našla určitý druh komunikace se svou chůvou, které se jen tak nezbavím tady ani doma.

Šla jsem do sprchy, co jsem zaslechla při rozhovoru během ukázky domu, za hodinu nás měla čekat večeře s Ricardovou rodinou a vlastně mou rodinou. Sprcha po dvanáctihodinovém letu byla úžasná, nikdy jsem se do sprchy netěšila jako v tento moment, ještě když tady bylo opravdu teplo.

„Ty víš kudy?“ zajímala jsem se, když mě vedl domem, abychom se dostavili na plánovanou večeři.

„Na rozdíl od tebe si ten dům pamatuji z dětství a taky jsem dával při prohlídce pozor,“ ušklíbl se na mě povýšeně, protočila jsem na něj oči.

Opravdu dával pozor, protože jsme se dostali až do jídelny, kde na nás už čekali. Ricardo seděl v čele stolu a s ním dvě ženy a dva muži. A když se na mě podívali, proč se mi chtělo utíkat?

„Konečně jste tu. Olívie, Ryane, rád bych vám představil mou ženu Lisu, dceru Lucii, syna Erica a bratra Filippa,“ usmál se Ricardo a zvedl se stejně jako všichni ostatní. Lisa byla malá boubelatější dáma v podobném věku jako moje máma. Lucia byla pravá Italka už od pohledu. Hnědé oči, černé vlasy, nebyla vyšší než já, ale měla dozlatova opálenou pokožku, podobně na tom byl Eric. A pak druhý strýc Filippo, vypadal velmi podobně jako Ricardo a podle fotek i můj otec.

Všichni vstali a objali mě. Na tohle si budu muset opravdu zvyknout. Seděla jsem naštěstí vedle Ryana, aspoň jeden záchranný bod jsem měla.

„Povídej, Olívie, jak se má tvá matka a sestra?“ zajímal se Ricardo nadšeně. A tak jsem začala mluvit o tom, jak se máme v Americe. Ricardo vypadal velmi nadšen vším, co slyšel. On i Lisa se občas na něco zeptali během mého vyprávěni. Za to Filippo vypadal, že ho to nějak nezajímá a spíš se staral o jídlo. Po mně dostal svou chvilku na vyprávění i Ryan a pak jsme se zas my dozvěděli, jak se tu mají oni. Díky neupadající konverzaci celá večeře proběhla neuvěřitelně rychle a kvůli věčné pozornosti, jsem začala brzy být unavená, až jsem to zívnutí nemohla zastavit.

„Kde je naše pohostinnost. Určitě jste po té dlouhé cestě velmi unaveni a my vás zdržujeme,“ ozvala se nespokojeně Lisa.

„To je v pořádku,“ bránila jsem se.

„Ne, není, musíš se prospat, zlatíčko,“ trvala si na svém a připomněla mi tak mámu. Ryan si s radostí vzal na starost dovést mě do mého pokoje. Byla jsem si jistá, že bych se hned za dveřmi jídelny ztratila.

Před mým pokojem čekal Marco. Budu si muset s Ryanem promluvit o tom, zda má nějaký prostor vůbec někdy pro sebe.

„Sladké sny, principessa,“ pošeptal mi Ryan do ucha po polibku.

„Ty tu se mnou nezůstaneš?“ ptala jsem se smutně a hrála si s knoflíčky u jeho košile. Měl vyhrnuté rukávy k loktům a dával tak na obdiv svá silná předloktí.

„Je mi líto, ale myslím, že by to Ricardo neschválil,“ vysvětlil mi. Pohladil mě po tváři a já máčkla svůj obličej jako tulivá kočka.

„Bude mi smutno a budu se sama bát,“ zkoušela jsem to ještě a podívala se na něj opravdu smutně. Usmál se na mě a za tvář si mě přitáhl k sobě, aby mi dal malounkou pusu.

„Hned za dveřmi bude Marco, nebo Simone. Není se čeho bát,“ uklidňoval mě.

„Prosím,“ zakňourala jsem a chytla ho pevně za paže. Nechtěla jsem být sama. Bylo pěkné, že kdyby něco, za dveřmi budu mít hlídacího psa, ale já chtěla mít Ryana u sebe.

„Opravdu musím, principessa,“ promluvil ještě a pak mě od sebe jemně odtáhl a odešel z pokoje. Povzdechla jsem si a šla si do svého kufru pro něco na spaní, věděla jsem, že dnes nebudu klidně spát.

„Bože!“ vyjekla jsem, když jsem vyšla z dveří koupelny zpět do pokoje. Bylo ohromné, že jsem v pokoji měla svou vlastní koupelnu. Ale to nebyl důvod toho šoku. Tím důvodem byl Ryan sedící na mé posteli.

„Můžeš mi tak klidně začít říkat,“ mrknul na mě vesele.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Myslel jsem, že mě tu chceš mít. Ale můžu zase jít.“ Zvedl se z postele.

„Ne, ne, zůstaň, prosím, jen jsem myslela, že se nevrátíš,“ rychle jsem to uvedla na pravou míru a šla rychle k němu, aby opravdu nemohl odejít a posadila se na něj.

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ zajímal se.

„Všichni jsou tak milí a tak moc cizí, což je asi to nejděsivější na tom celém,“ připustila jsem.

„Bude to lepší, uvidíš,“ uklidňoval mě. „Jde se spát,“ reagoval okamžitě na další mé zívání. Zalezla jsem si s velkou ochotou pod peřinu a počkala, až si lehne ke mně, než jsem se pořádně zavrtala a překvapivě rychle usnula.

***

„Jak ses vůbec dostal do mého pokoje, aby tě nikdo neviděl?“ zajímala jsem se. Nechtěl tu předtím zůstat.

„Ty si nepamatuješ nic?“ ověřoval si ještě stále udiveně. Zamračila jsem se na něj. Tiše se zasmál a vstal z postele. Přešel ke dveřím koupelny a pak se na mě podíval. „Jako malá sis hrála strašně ráda na ducha. Vlastně když jsem tu tehdy byl s rodiči, chodila jsi mě děsit do pokoje,“ vyprávěl. Dívala jsem se na něj a třeštila oči, jak jsem si mohla hrát na ducha.

Dotkl se jedné za dvou lamp, které visely na zdi hned vedle dveří. Pohnul rukou a celé lampa se ohnula dolů. Chtěla jsem zděšeně vyjeknout, že mi zničil lampu, ale zastavilo mě hlasité cvaknutí. Šibalky se usmál a pak jednou paží lehce strčil do zdi a ta se otevřela jako dveře. Chvíli jsem na to zírala.

„Oni tu jsou tajné chodby?“ vypadlo ze mě a vyskočila jsem z postele. „To je jako z červené knihovny,“ zasmála jsem se a zněla jsem trošku hystericky.

„Nejdřív jsem nevěděl, jak jsi to dělala, až tě jednou práskla tvoje máma a já to zjistil. Než jsme odjeli, šel jsem si hrát na ducha zas já,“ zavzpomínal si a díval se upřeně na mě, zatímco já se dívala do chodby.

„Tohle je šílené.“

„Není. Tohle býval kdysi zámek italské šlechty, není to překvapující. Dřív se to dělalo ve všech takových stavbách, bylo to skoro povinné,“ vysvětlil mi jako starý historik.

„Kam vedou?“ jukla jsem na něj se zájmem.

„Po celém domě. Úplně všude, ale nevím, kdo z téhle rodiny o tom ví. Tvůj otec o nich nemluvil. Vlastně mi to prozradila tvoje máma, protože jsi na to jako malá přišla sama, jinak jí to tvůj otec taky neprozradil.“ Zadívala jsem se do Ryanových tmavých očí a zamyslela se na chvílí, nad tím kolik toho o mně samotné ví víc než já, přestože jsem to věděla už nějakou dobu, stále to bylo překvapující.

Vyskočila jsem z postele a šla rovnou k němu a těm tajným dveřím. „Tak to jdeme prozkoumat.“ Pokračovala jsem okolo Ryana do tajné chodby. Jeho silná paže se omotala okolo mého pasu. Zastavil mě v půli kroku a škubnul zpět. Nečekala jsem to a zády narazila rovnou do jeho pevné hrudi. Chytil mě i druhou paží.

„Na to zapomeň, principessa. Za chvíli bude snídaně, kde jsme oba očekáváni, nemůžeme se zdržet,“ pošeptal mi do ucha a nosem se otřel o můj lalůček. To na setinu vteřiny zapůsobilo tak, že jsem přestala myslet na otvor přede mnou do chodby a zamyslela se nad měkkou postelí. Bohužel pro Ryana jen na takovou chvilku, moje zvědavost byla o dost silnější.

„Ale ta chodba,“ nahodila jsem smutný hlas a rukou ukázala před sebe. Určitě by to nezabralo takovou dobu a navíc bych to mohla svést na únavu z cestování, kdybych se k snídani opozdila.

„Počká,“ vrátil mi vesele a opřel si hlavu o mé rameno. Trochu víc zpevnil ruce a přitiskl mě tak na své tělo. „Stejně jako čekala do teď,“ dodal s jistou autoritou, která nepřipouštěla námitky, byly by mi stejně k ničemu.

Povzdechla jsem si, a tak tiše rezignovala od prohledávání tajných chodeb. Ale upřímně, kdo by to nechtěl prozkoumat, kdyby na něco takového narazil, takového člověka neznám.

Ryan se tiše smál a chvění jeho těla se přeneslo i na mě. Políbil mě na tvář. „Jdu a nezlob,“ řekl, ještě než mě obešel a zavřel tajné dveře před nosem. Nemělo cenu to zkoušet teď, určitě tam ještě chvilku počká, zda to nezkusím. Otočila jsem se tedy a přešla do koupelny, abych se připravila na dnešní den plný cizinců, kteří byli má rodina.

***

Lýtka mi brněla, chodidla pálila, dýchala jsem ztěžka a užívala si ten pocit, jak se matrace pod mojí tíhou propadá, ta měkkost byla neuvěřitelná. Byla jsem zrála jen na to zavřít oči a pár dní je neotevřít.

Slyšela jsem tichý smích a přesně jsem věděla, komu patří. Nic jsem si z něj nedělala a přetočila se na břicho, schovala si hlavu pod polštář.

„Já tě vidím,“ řekl vesele. Cítila jsem, jak se matrace prohnula pod náporem další, tedy jeho, váhy.

„Hmm,“ zabručela jsem mu v odpovědi a stále jen ležela.

„Mnohokrát jsem se snažil tě takhle odrovnat, ale že se mi to podaří až tady a jen při takové nudné činnosti, jako je se procházet, bych nikdy nehádal,“ vysmíval se mi veřejně. Přetočila jsem hlavu jeho směrem a zpod polštáře se na něj podívala.

„Kdybys byl co k čemu, odrovnal bys mě ještě víc a mnohem dřív,“ zahuhlala jsem o něco energičtěji, než jsem byla doteď, jeho narážka směřovala správným směrem.

„Řekni mi to ještě jednou, asi jsem ti špatně rozuměl, a modli se, abych ti špatně rozuměl, nebo něco teprve zažiješ, že do konce našeho pobytu nevytáhneš paty z postele, jak budeš vyřízená,“ vyhrožoval tichým hlasem, po kterém mi přejel mráz po zádech, takovým tím správným způsobem. Vyhoupl se nade mě a stihl mě i přetočit na záda. Smála jsem se na něj a přes únavu, kterou jsem cítila, se objevilo i něco jiného, vzrušení, které vítězilo.

Ve stejnou chvíli, kdy se jeho rty přitiskly na mé, se pokojem rozeznělo ťukání na dveře.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 21. kapitola: