OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 3. kapitola

09.10.2017 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1078×

První den v nové a pro mě vlastně úplně první práci, nemůže být nikdy klidný. I když se opravdu snažíte si zapamatovat vše, co vám poví, abyste pak nevypadali jako pitomci, prostě se to nepovede, nevím jak ostatní, ale moje mozková kapacita na den to prostě nezvládala a myslím, že přetížení bylo tak velké, že se budu vzpamatovávat do konce týdne. Pokoušela jsem si zapamatovat všechna jména lidí, s kterými jsem se ten den setkala a jejich obličeje, ale vím jen to, že mi uvízly v paměti spíše tváře než jména, i když jsem si pokaždé zopakovala jejich jméno pro lepší uchování dat, nepovedlo se.

Dvouhodinové kolečko po všem co bylo potřebovat způsobilo, že ve chvíli kdy jsem dosedla k počítači a měla chvilkovou pauzu, málem jsem omdlela, připadala jsem si víc vyřízená než při všech pokusech s Miou chodit posilovat nebo na bojové sporty, kdy mě hned první hodinu dřeli z kůže.

Jenny moje kolegyně a něco jako první pěšák v systému zaučování si odskočila pro kávu a něco nutného zařídit a mě nechala na mám pracovišti s tím, abych to vstřebala… ani do neděle nebyla šance to zvládnout a to dnes bylo pondělí!

Byla jsem jako Alenka v říši divů, opravdu jsem se tak cítila. Rozhlížela jsem se nenápadně po kanceláři. Finanční oddělení, které bylo ještě rozděleno do několika sekcí, a každá měla svou obrovskou spojenou kancelář, takže jsem v místnosti nebyla sama. Slyšela jsem spousty hlasů a ťukání klávesnic. Podívala jsem se na hodiny, ještě byla skoro hodina do oběda. Stihly jsme proběhnout osobní oddělení, vyřídit vše, co by bylo potřeba. Proběhnout půl budovy, aby mi Jenny ukázala lidi, které budu určitě potřebovat, z nich jsem si pamatovala asi dva, což nebylo dost. IT techniky, kteří už vše potřebné stihli v pátek a jen mi dali přístupové kódy, hesla a podobné. A teprve po obědě mělo přijít to nejhorší… zaškolování s počítačem a jejich programy. Určitě to nepřežiju.

„Tak co jde to?“ zajímala se Jenny při jejím příchodu zpět ke mně.

„Dobrý,“ kývla jsem a pokoušela se usmívat. Oplatila mi ho trochu shovívavě.

„Zvykneš si. Teď ti přijdeme jak z jiné dimenze, ale za chvíli se přizpůsobíš a každý nový kdo nebude ve stejném rytmu ti přijde jako… mimozemšťan,“ zasmála se a posadila se na židli vedle mě, kterou si přišoupla.

„Vezeme to pěkně pomalu už. Nemusíš si hned vše pamatovat, máš dost času, abys to zvládla a neboj se mě během toho na cokoliv zeptat. Sedím hned támhle,“ ukázala na stůl vpravo ode mě, který vypadal opuštěně. Trochu jsem si oddychla, když mluvila o pomalém tempu a její melodičnost hlasu byla taky příjemná.

„To jsem ráda,“ připustila jsem unaveně. Zasmála se už ne shovívavě, ale spíš tak že to celou dobu čekala.

Svoje slovo dodržela. Rozhodně se pokoušela co nejpomaleji, ale všechny ty složky pojmenované v divných zkratkách a podobné mi přišlo, jako kdyby oni byli ti mimozemšťané ne já. Naštěstí mi dovolila rovnou si dělat zástupce na plochu těch nejdůležitějších souborů.

„Za pár dní to nebudeš potřebovat a vše najdeš přes složky,“ pokoušela se mě uklidnit, podívala jsem se na ni jako na blázna a nevěřila jejím slovům ani za mák. Dobře, asi jsou všichni tady o moc chytřejší než já, když dokážou bez pomoci najít ten daný soubor a fungovat v těch programech. Už teď jsem si vůbec nic nepamatovala.

Oběd se stal mou záchranou přestávkou, Jenny mě vzala do restaurace, hned naproti firmě, kam prý chodila pravidelně a ne jen ona. Vyprávěla mi o tom, jak bude asi vypadat můj běžný den v práci a dokonce o svých předchozích.

„Ale tady jsem teď spokojená,“ usmála se na mě. „Nemohla bych dělat něco jiného a rozhodně ne jak sní spousty mladých holek dělat asistentku, fuj. Jsem ráda, že ve chvíli kdy vypnu počítač mám volno a nemusím pracovat z domova nebo podobně. Mám dceru, která se řítí do puberty, to by pak bylo něco,“ smála se tiše asi nad tou představou, ale na chvíli mě odrovnala, nečekala jsem, že je o tolik starší než já, vůbec bych jí to nehádala. Byla stejně vysoká jako já, světle hnědé vlasy upravené do culíku oválný obličej a veselé oči.

Už po jídle při cvičném zadávání práce, abych viděla postup a další věci, mi došlo, že můj diplom z vysoké je hezký, ale k ničemu. Fungovalo to vše o dost jinak, než nás učili.

ŁŁŁ

„Holky, dnes tu bude Rigonat,“ zakřičela Monika, asistentka šéfa, skoro na celou kuchyňku. Zmateně jsem se na ni podívala a ostatní taky ale dychtivě.

„Potřebuje prý něco od Marka a měl by tu být celý den,“ zvolala vítězně a překypovala vzrušením a nadšením.

„Já si dnes vzala to nejhorší na sebe,“ vyjekla skoro zděšeně Chloe. Tak jo teď mi zas po dvou týdnech připadaly jako z jiné planety, nepochopila jsem nic z toho co se za poslední minutu událo. Podívala jsem se zoufale po Jenny, tiše se zasmála.

„Rigonat je velké zvíře, které si nechává naší firmou dělat finance. Vlastní několik firem a jedna je i v této budově, zajímá se tak o všechno…“

„To jí neříkej, je to jedno, hlavní je, že je to neuvěřitelný fešák. Toho by chtěla doma každá,“ vyřkla Monika.

„Myslím, že spíš v posteli,“ opravila ji Chloe.

„A taky je bohatý,“ dodala Jenny trochu výsměšně na ty dvě. Za odměnu se zamračily. Skákala jsem pohledem mezi těmi třemi a byla ráda, že se sem do kuchyňky nenahrnul ještě někdo, i ty čtyři mi momentálně stačilo.

A to jsem si myslela, že mě už nic nemůže překvapit, když jsem se zaběhla do jejich tempa i řeči a dokonce jsem, to se musím pochválit, dokázala nějaké dokumenty najít přes složky sama. Moje čtyři nejbližší kolegyně mě opět vyvedly z míry, seděly jsme u stolů u sebe, takže jsem se holkami brzy spřátelila. Nebyl to ani problém, všechny byly dost otevřené.

„A proč je tak důležité, že tu bude?“ stále jsem tak nějak nechápala.

„Ty jsi ale…“ začala, Lily a protočila oči. „Je svobodný! To nejdůležitější co tu neřekly je, že nemá přítelkyni. Bude tu celý den, to znamená, že bude pobíhat okolo,“ vysvětlila mi to.

„Aha,“ zahuhlala jsem do hrnku s kávou a usrkla si. Pořád mi to nepřišlo jako bomba věc a Jenny taky nevypadala, že by ji to až tak bralo.

„Je to fakt krasavec. Až ho uvidíš, budeš jako Jenny, předstírat že jsi k tomu laxní, a pak slintat až ho uvidíš,“ vysmívala se mi Monika. Podívala jsem se na Jenny a trochu rudla.

Telefon v ruce mi zapípal.

V sedm rande doma. H.- Zamračila jsem se na text zprávy. Nedal si pokoj, i když jsem se mu to pokoušela vysvětlit, a když jsem před ním tvrdila, jak to v práci ještě nestíhám. Pořád posílal podobné zprávy a pokoušel se mě nějak donutit říct ano nebo něco ve smyslu že je tam doma.

„Děje se něco?“ všimla si ho Monika.

„Ale nic… jen dohady s přítelem,“ mlaskla jsem nespokojeně, nebavilo mě to už. Chápavě přikývla a ne jen ona.

„Moniko, prosíme, uděláš mi kafe?“ ozval se zhrublý mužský hlas, který jsme nepoznala, ale něco mi připomínal. Podívala jsem se do dveří. Otevřela jsem překvapeně pusu a vykulila oči. Ve dveřích naší malé kuchyňky nestál nikdo jiný než kravaťák z černého BMW. A měl plnou pozornost i mých kolegyň.

„Jistě pane Rigonat,“ usmála se a vypadala víc než spokojeně, že to pro něj může udělat.Všechny na něj koukaly jako na obrázek. Jeho sytě zelené oči se na mě upřeně zadívaly. Cítila jsem, jak jsem se nevědomky napnula a začala rudnou. Jestli on je ten boháč… jasně že jen on mohl nabourat do mě, abych si pak připadala jako pitomec, právě teď se tak dělo.

„Zase ty?“ usmál se na mě a sjel pohledem. Měla jsem na sobě pouzdrovou černou sukni s punčochy a světle vínovou halenku Nadzvedla jsem obočí, zda to myslí vážně, to on naboural do mě, tohle jsem mu měla říct já.. „S botami ti to sluší,“ dodal ještě vesele a mrknul na mě.

„Dík…“ dostala jsem ze sebe omráčeně. „Tobě bez auta taky,“ vrátila jsem mu, aniž bych o tom přemýšlela. Nepřipadala jsem si jako pitomec v tuhle chvíli, ani trochu jen na mě čtvery páry očí koukaly jako na blázna. Monika při svém zírání úplně zapomněla i na výrobu kávy pro něj.

„Tak třeba později,“ dodal s úsměvem, rukou lehce bouchnul do zdi jako by si to schválil a zmizel. Jak jo, tady musí být nějaká divná aura nebo něco v tom smyslu, že se tu objevují tak divní lidé a já si pořád připadám jak někdo totálně mimo tohle chápání.

„Olívie?“ oslovila mě dychtivě Chloe, jen co zmizel dost daleko. Nemusela jsem dvakrát hádat to, co chtěla vědět a ne jen ona.

„Naboural mi auto, pořádně jsem ani nevěděla, kdo to je,“ pokrčila jsem rameny. „Jdu pracovat,“ rozhodla jsem se pro ústup, a abych jim dala šanci si o tom pořádně zadrbat.

Posadila jsem se k počítači, odložila si hrnek, tak abych si nic nepolila a pustila se do kontroly pošty, který jak jsem hned druhý den zjistila, byla povinná pokaždé, kdy jsem se jen na chvilku vzdálila od počítače.

Vyplázla jsem na Moniku jazyk, jako malé dítě, ve chvíli kdy se objevila u našich stolů.

„Co je?“ nechápala, protočila jsem oči.

„Já ti nic neřeknu,“ upozornila jsem ji hned.

„Ale no tak. Znáš největšího krasavce, co jsem kdy viděla a neřekneš ani jak?“ škemrala. Občas jsem litovala, že jsem tak ženská, takovým věcem jako výslech se prostě nevyhnu.

„Nemůžu za to, že ten blbec do mě naboural,“ ohradila jsem se prudce. „Jeho naleštěné černé BMW zaparkovalo v mojí berušce,“ dodala jsem ještě. Je pravda, že škodu zaplatil, vlastně mámě poslal na účet tolik, jako by zlikvidoval půl auta než jen ťuknul, on to poslal, a tak jsme si nestěžovaly… možná chtěl i mlčenlivost za to, když teď vím co je zač.

„Kdo je beruška?“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem na židli a vyřešila oči na holky, které se kousaly do rtů a klopily pohledy k zemi. Měla jsem chuť si zacpat pusu anebo omlátit hlavu o ten stůl, slyšel to celé. Jak to dělal, že byl tak ticho stále? Už mě začínal opravdu štvát.

 Pomalu jsem se otočila na otočné židli čelem k němu. Stál kousek ode mě a vypadal pobaveně než naštvaně. To taky nebylo dobré znamení, kdyby se tvářil neurčitě byla bych raději.

„Moje auto,“ odpověděla jsem. Říkala jsem mu tak kvůli té červené.

„To moje asi jen chtělo, aby mělo pár černých teček, když mu říkáte beruška,“ odpověděl mi pohotově. Otevřela jsem oněměle pusu a zírala na něj.

„Bylo by levnější, kdybyste mi místo nabourání koupil černý sprej,“ nedala jsem se.

„Možná, ale ne tak zábavné jako když jste běhala po silnici bez bot,“ usmál se spokojeně nad tou vzpomínkou. Teď jsem měla chuť tu jednu botu po něm hodit, jsem si jistá, že bych neminula.

„Vy rozhodně nikdy netvrďte, že ženy neumí řídit,“ dodala jsem nakonec a uhnula od původní divné hádky. Otevíral pusu, že něco poví, když můj počítač zapípal. Oznámení že mám něco udělat. Rychle jsme se podívala na monitor. Sakra.

„Tuhle rozkošnou debatu můžeme dokončit třeba někdy jindy, rozhodně ale nestojím o setkání na silnici,“ prohodila jsem a popadla desky s mojí prací. Podívala jsem se po něm. Stál tam a pozoroval mě, jak si pakuju a mizím. Doufala jsem, že dvě naše poslední setkání za jeden den mi stačí nejméně do konce roku.

Musela jsem do jiného patra vyměnit papíry a promluvit si s jedním z vedoucích o tom, co jsem včera zjistila. Po hodině jsem se vracela zpět ke svému stolu. Jela jsem výtahem a v ruce měla jednou taký štos, než když jsem odcházela. Někdy přemýšlím, že zůstanu sedět na zadku celý den a nebudu mít žádnou práci.

Dveře výtahu se otevřely a já měla chuť se s ním zřítit do přízemí. U dveří výtahu stál pan BMW a úplně sám.

„To tu jako čekáte na tu debatu?“ zaútočila jsem okamžitě otázkou.

„Tak když mám zákaz se přibližovat na silnici,“ pohodil rameny a tvářil se stále spokojeně. Hladce oholená tvář ukazovala, jak se mu dělaly ďolíčky. „Ale napadlo mě… mohli bychom začít znova, bez té nehody? Přeci jen se asi občas budeme muset potkávat, a kdo ví, zda nebudete muset být jedna z těch, co budou dělat pro mě.“

„To si zrovna nemyslím, pane…“ zarazila jsem se. Sakra, jak říkala Monika jeho jméno? Vyčkávavě zvedl obočí a já se kousla do rtu, byla jsem v konci.

„Nemáte mou vizitku?“ zeptal se nakonec. Pamatovala jsem si, že mi ji dal, to bych se nabádala, ale když do konce týdne přišly peníze ze zprávou, že jsou za tu nehodu, neřešila jsem to a tak jeho vizitka byla pohřbená někde v mojí kabelce, ani jsem nekoukala na jméno. Pokrčila jsem rameny. Zavrtěl hlavou.

„Ryan Roberto Rigonat,“ představil se mi s velkolepým úsměvem a potřásl si s mou rukou. Na tohle balí holky? Na trojité R? Zvláštní metoda, ale možná i účinná. To jméno se zajímavě převaluje na jazyku.

„Olívie,“ odpověděla jsem mu a pustila se jeho ruky. „Když teď dovolíte, pane Rigonat, musím pracovat.“ Upravila jsem s volnou rukou štos papírů, který jsem měla v druhé a opírala si ho o břicho, aby to nespadlo a lépe se neslo. Nečekal jsem, zda mi to dovolí a prostě šla dál chodbou za svým cílem.

„Olívie a jak dál?“ zavolal za mnou s veselostí v hlase, přestože muselo být jasné, že on mé jméno věděl, nebo taky zapomněl a to by mi hrálo do karet. Ohlédla jsem se přes rameno. Stál na tom místě otočený čelem ke mně a pozoroval mě.

„Žena má mít své tajemství,“ řekla jsem tiše jako tajemství a odešla bez dalšího ohlédnutí. Cítila jsem ale jeho pohled v zádech a pálil mě tam, než jsem za sebou zavřela dveře.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 3. kapitola: