OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 7. kapitola

17.01.2018 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 910×

Do firmy jsem si to mastila skoro v poklusu a byla ráda, když jsem do výtahu po dlouhé době nastoupila sama. Hodilo se mi to, nepotřebovala jsem žádného staršího úlisáka z jiných pater, aby měl hloupé otázky a poznámky.

„To je takovej… blbec… egoista, sebevědomej magor,“ nadávala jsem jako dlaždič a bylo mi to jedno, už dlouho mě nikdo tak nenaprdnul, abych to potřebovala, než budu muset znovu jednat s lidmi. Podívala jsem se po výtahu a oddychla si, že tu není kamera, myslím, že by bylo zakázané to vysílat.

„Italský blbec,“ neodpustila jsem si ještě. On měl určitě jen příjmení, zato já byla rozená Italka, ale stejně jsem si to neodpustila.

Cesta výtahem a několik slov na jeho osobu mě uklidnilo, a když výtah cinknul v mém patře, cítila jsem se o trošku líp a věřila, že můžu chodit mezi lidmi.

„Stalo se něco?“ zeptala se Jenny, jen co mě zahlédla. Dobře, tak asi uklidňovací pokus zrovna moc nepomohl, asi to chtělo delší jízdu a víc nadávek.

„Vše v pořádku,“ zamumlala jsem a hodila svou kabelku pod stůl a usadila se, musela jsem se zaměřit na něco jiného.

„Vypadáš… rozpáleně,“ dodala ještě Jenny a Chloe se culila za svým monitorem jako malá školačka nachytaná, jak porušuje školní řád.

„Hloupost, to bude tou změnou mezi venkem a teplem v kanceláři,“ mávla jsem nad tím rukou a naťukala svoje heslo do počítače.

„Jasně a ta rozmazaná rtěnka?“ rozesmála se Chloe. A sakra! Měla jsem si nejdřív dojít na toaletu se podívat do zrcadla. Rychle jsem se natáhla po své kabelce, kde jsem měla zrcátko a podívala se. Já dnes rtěnku neměla, ani lesk! Obě se začaly smát jako prokoplé a nemohly přestat. Zamračila jsem se na ně a smály se ještě víc.

„Fakt vtipné,“ prskla jsem po nich jako nespokojené kotě. Tohle byla hloupá sranda a já byla hloupá, že mi to nedošlo dřív.

„Jo, to je,“ souhlasily sborově. Popadla jsem propisku a hodila ji po Chloe. Netrefila jsem se, propiska prolétla okolo a zastavila se až o zeď za ní. To ji donutilo se smát ještě víc, a tak jsem jen nespokojeně zakroutila hlavou.

„Tak cos dělala na obědě takovou dobu, když pak ještě zmatkuješ?“ zajímala se Jenny. Zamračila jsem se a pokoušela se je ignorovat. Otevřela jsem si poštu, abych přišla na jiné myšlenky, ale ony mě nenechaly.

„Že by se Henry stavil na společný oběd?“ hádala Chloe, a jak moc daleko od pravdy byla. A teprve až když vyslovila jeho jméno, přišla jsem si ještě hůř než před chvílí. Ne jen protože mě políbil, to udělal, a já se nakonec přeci bránila, ale až na konec, a taky to, že se mi to líbilo.

„Potkala jsem známého, tak jsme se pustili do řeči,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na monitor a pokoušela se znít vůbec nezaujatě a jako by to bylo prostě to, co jsem tvrdila, a něco jiného, i když podle toho, co říkal, jsme byli známí.

„Tak to nebylo vzrušující,“ odpověděla unuděně Chloe, která se konečně přestala smát, jak rajsky ten klid zněl.

Ignorovala jsem ty dvě a pročítala si maily. Spousty z toho byly zbytečné tlachy od lidí, kteří nevědí, jak to se společnými maily mají dělat. Nespokojeně jsem se mračila na obrazovku a pokoušela se přemýšlet o informaci, kterou mi poslal k práci Matt, pokoušela jsem se bylo správné slovo, protože se moje myšlenky neustále stáčely úplně jinam, než by měly, než jsem chtěla.

Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co je mimo z jednoho zážitku a pořád nad tím přemýšlí a nemůže to dostat z hlavy, ale tohle se mi dělo i bez toho, abych o to stála. Pokoušela jsem se zabavit prací nebo konverzací s holkama, ale moc mi to nebylo platné. Ani příprava kávy mě nedokázala zabavit, abych upustila myšlenky na něj. Ale popravě, ještě nikdy se mi nestalo, aby se na mě někdo tahle vrhnul nečekaně a… krásně. A nevím, jak to udělal, aby se mi to líbilo víc než všechno, co jsem doposud poznala.

Pitomá jedna pusa mě byla schopná rozházet bůhví na jak dlouho… ne, tak to se nestane, prostě na to zapomenu. Jo, ale takové věci se snadno říkají, ale hůř dělají, ještě když si přejete na něco nemyslet, tak se stane přesný opak. Myslíte na to ještě usilovněji, a jako by moje vlastní hlava byla zrádce, mi připomínala ty pocity a dokonce i pohled do jeho očí.

ŁŁŁ

Henry mě vyzvedl podle plánu po práci a jelo se k němu do bytu. Už v autě si všiml, jak jsem nesvá a pořád se ošívám. Kdo by se neošíval, když se po obědě líbal s cizím chlapem, a teď jsem se svým přítelem. Nespokojeně jsem vydechla. Až příště pana Rigonat potkám, přejedu ho autem a bude konečně klid.

A pak mě trkla další maličkost. Říkal, že mě zná od dětství a já ho poprvé, co si pamatuju, uviděla až při tom ťukanci na ulici. A od té doby. Sakra, něco se tu děje. On mě opravdu sledoval, ale jak dlouho? Jak věděl, že právě ten den tamtudy pojedu a jak věděl, do jakých podniků chodím, když jsou všechny pod jeho výsostnou úroveň? Tady se dělo něco zvláštního a proč najednou teď? Neříkal něco o tom, že byli u nás doma v Itálii? Máma by si ho mohla pamatovat a ne jen jeho. Tak proč se pak nastěhovala sem s námi? Bože, najednou mi naskakovalo tolik otázek a tolik věcí, kterých jsem si měla ale všimnout dřív.

„Henry?“ oslovila jsem ho a okamžitě si získala jeho pozornost.

„Ano, zlato?“ zajímal se.

„Mohl… mohl bys jet k nám? Potřebuju si promluvit s mámou,“ zkusila jsem to. Byla jsem vždy zvědavý člověk, dlouho jsem nevydržela takové věci nevědět, musela jsem dostat odpověď, alespoň na jednu jedinou otázku, abych mohla v noci usnout, jinak o tom budu přemýšlet stále a nedokážu nic.

„Je to nutné?“ ověřoval si to, nepřemlouval mě, za což jsem mu byla vděčná, jinak bych se byla schopná hádat.

„Jo. Je to hodně důležité,“ souhlasila jsem a i naléhavost v mém hlase ho udivila. Ona byla jediná krom něj, kdo mi mohl odpovědět, a jeho jsem neměla v plánu potkat v nejbližších několika letech, tedy pokud to bude vůbec možné.

Odbočil do vedlejší ulice, abych se mohl napojit na směr ke mně domů. Poklepávala jsem nohou a nervózně se dívala z okna.

„Řekneš mi, co se děje?“ zeptal se opatrně. Věděla jsem, že ho to zajímá.  Henry byl pozorný a takové věci ho prostě zajímaly. Jen já nevěděla, co přesně mu chci a vlastně i můžu říct.

„Dnes jsem potkala jednoho známého z dob, kdy jsem byla dítě a žila ještě s mámou v Itálii… potřebuju se jen na něco zeptat. Znáš mě, když nebudu mít odpověď, tak neusnu,“ zněla jsem o dost klidněji a usměvavě. Snad mu i taková odpověď stačí, a asi jo, když se už na nic dalšího neptal a parkoval na parkovišti před budovou. Vystoupila jsem a počkala na něj, až když mě chytil za ruku, vydala jsem se ke vchodu a výtahem do našeho patra.

Odemkla jsem byt, a když jsem zavolala do jeho útrob, nikdo se neozval. Máma jela nakoupit, to přijede tak za půl hodiny. Došla jsem do kuchyně a na lednici mě čekal lístek, tedy ne přímo mně, byl určen mámě.

Jsem u Molly, přijdu později a budeme koukat na telku. Silvie

Povzdechla jsem si. I přes mobilní telefony u nás doma se zachovalo kouzlo vzkazů na lednici, které vše jistily, třeba když nebyl kredit, což v Silviině případě bylo pořád.

„Budeme čekat?“ zajímal se trochu nespokojeně.

„Opravdu to potřebuju vědět,“ souhlasila jsem a podívala se na něj se psíma očima. Chvíli se mračil, ale pak si povzdechl a přikývl, měla jsem ho v hrsti, věděla jsem jak na něj a připouštím, občas jsem toho využívala, ale popravdě která holka to nedělala?

Vzpomněla jsem si na tu velkou bílou okrasnou krabici schovanou v obýváku ve skříni vedle televize. Jediná hmotná věc krom oblečení, kterou vzala máma z Itálie sebou. Kvůli vzpomínkám kvůli Silvii, která si nemohla tátu pamatovat, i kvůli mně. Jako malá jsem na ně chodívala často tajně dívat, líbilo se mi na ně koukat a hlavně na fotky maminky s tatínkem ve svatebních šatech.

„Zapni si televizi, jestli chceš, máme tak půl hodiny,“ řekla jsem Henrymu a ten se nebránil, poznal, že nic lepšího se ani dít nebude. S ovladačem v jedné ruce a mobilem v druhé, kde si začal hrát hry, jak jsem podle zvuků vydedukovala, se usadil na sedačce. Vyndala jsem tu okrasnou krabici a položila ji na koberec kousek od televize a začala se v ní přehrabovat.

„Nechceš pomoc?“ zeptal se po chvíli Henry. Podívala jsem se na něj úsměvem.

„To je dobrý, taky nevím, co hledám,“ připustila jsem a opět se vrátila. Přišlo mi, že některé fotky jsem už v ruce měla. Nespokojeně jsme našpulila pusu a vytáhla další kupičku a začala prohlížet.

Dívala jsem se na fotku, kde v jejím středu postávala holčička, tak pět let. Měla na sobě sytě zelené šaty, ušité tak, že vypadaly jako od nějaké princezny z pohádky, takové, které chce každá malá holčička. Usmívala se zářivě a ne jen ústy, celá její tvář a tmavě hnědé oči prozrazovaly vzrušení. Tmavě hnědé vlasy jí vlály okolo obličeje a sahaly pod ramena. Tohle jsem byla já! A to byly ty šaty, o kterých mluvil! Z téhle fotky jsem si je pamatovala.

Zamračila jsem se a na tu fotku se podívala důkladněji. Na kraji fotky seděl ve venkovním proutěném křesle kluk. Byl starší rozhodně oproti mně na té fotce. Viděla jsem tam matně i další postavy posedávat za mými zády, ale nebyly tak viditelné jako on. Černé krátké vlasy, povědomý obličej a ty oči. Tohle byl Rigonat! Zalapala jsem po dechu tak hlasitě, až jsem přilákala Henryho pozornost.

„Co se stalo?“ zajímal a už se zvedal ze sedačky.

„Vlastně nic,“ zamumlala jsem a nemohla pohled odtrhnout od té fotky od toho kluka tam! Vzpamatovala jsem, až když vedle mě seděl Henry a vzal mi tu fotku z ruky. Zamrkala jsem do prázdna, a pak se na něj otočila.

„To jsi ty? Roztomilé,“ díval se na fotografii a usmíval se. „Hotová italská princezna,“ podotkl a dal mi pusu na tvář. Usmála jsem se na něj a podívala se opět na ten obrázek. Než jsem zaslechla klíče v zámku. Rychle jsem ostatní fotky schovala do krabice a tu do skříňky jen tu jednu, co držel Henry, jsem nechala venku, potřebovala jsem ji.

„Ahoj, momma,“ křikla jsem, aby věděla, že tu jsme.

„Olie, Henry, netušila jsem, že tu budete,“ odpověděla překvapeně a podívala se do obýváku. Henry se okamžitě zvednul a šel mámě pomoc s taškami, kde měla nákup. Nechal fotku na stole, takže jsem si ji vzala a schovala za zády. Ještě jsem rychle utíkala do svého pokoje pro kabelku, kterou jsem měla v den nehody. Šátrala jsem jen chvilku, než jsem našla jeho vizitku – Ryan Rigonat.

Došla jsem za nimi do kuchyně a podívala se výmluvně na Henryho. Pochopil to, omluvil se mámě, a když okolo mě procházel, natáhla jsem se a dala mu rychlou pusu na rty.

„Budu v obýváku,“ pošeptal mi ještě a zdekoval se. Zavřela jsem za ním dveře.

„Děje se něco?“ zajímala se. „Budeš se k němu stěhovat, nebo co má být ta přepadovka?“ ptala se a vyndávala přitom nákup.

Nikdy jsme spolu nehrály hru na kočku a myš, prostě jsme říkaly pravdu a přímo. Žádné lži a faleš. Budeme kamarádky, když budeme dodržovat tahle pravidla a já se je rozhodla zúročit.

„Znáš rodinu Rigonat?“ zeptala jsem se prostě a držela vizitku i fotku za zády. Viděla jsem, jak ztuhla s nataženou rukou k lednici a rychle se po mně podívala. První škobrtnutí.

„Proč bych je měla znát?“ zeptala se zas ona a pokoušela se dál uklízet nákup a tvářit se klidně. Jen se o to pokoušela, viděla jsem jí na očích strach, který mě překvapil a samotnou vyděsil a zároveň popohnal v touze znát odpovědi.

„Protože mě jistý Ryan Rigonat zná,“ odpověděla jsem a hodila fotku i vizitku na jídelní stůl. „Kdybys nevěděla, je to ten kluk na fotce, kterou jsi pořídila ty,“ dodala jsem ještě. Upustila okurku na zem a chvíli se nehýbala.

„To už je hrozně dávno… nepamatuju si je. Tvůj otec s jeho otcem obchodoval, ale nic o tom nevím,“ odpověděla nakonec. Čím to, že jsem tomu nechtěla věřit. Zamračila jsem se a natáhla se tak, abych tu fotku víc posunula k ní, až vzhlédne, uvidí ji velmi dobře.

„Zajímavé… Ryan mluvil o rodinném přátelství a o ochraně, kterou nechápu,“ zamyslela jsem se nahlas, tak abych ji pošťouchla a sama sebe nabudila v přemýšlení. „Také mě vyhledal on,“ dodala jsem ještě.

Máma se na mě prudce otočila, až jsem sebou nečekaně škubla a zděsila se při pohledu do jejího úplně bledého a vyděšeného obličeje.

„Co se děje?“ zajímala jsem se a udělala krok k ní.

„Ty… ty ses s ním viděla?“ vypískla na mě tu otázku.

„Byli jsme na obědě,“ připustila jsem klidně. Co bych to tajila, jeden oběd nic neznamená, prostě jsme si povídali, a to bylo vše. On zaplatil a já se dobře najedla.

„To nesmíš! Nesmíš se s ním stýkat,“ vykřikla a já zas udělala krok zpět. Máma na mě nikdy nekřičela. Byla jsem zmatená.

„Proč?“ zajímala jsem se. Jasně byl to asi magor a totálně mu šplouchalo na maják, ale věděl nějaká fakta, která jsem nemohla ignorovat, a to vědět máma vlastně ani nemusí.

„Je nebezpečný,“ odpověděla mi zapáleně a stále dost hlasitě. Trochu jsem se bála, že tenhle rozhovor uslyší i Henry, a to bych nechtěla. Ne, nevím, co bych mu řekla na vysvětlenou, protože jsem sama nevěděla, co se děje.

„Tvrdil, že mě musí chránit. Proč?“ zamítla jsem její divnou námitku a ptala se zase já. Zatím jsem víc v tomhle věřila jemu než mámě. Což bylo to nejdivnější, co se v mém životě dělo, nikdy jsem nikomu nevěřila víc než jí ani Henrymu, a pak si přišel on a všechno je divně postavené na hlavu a já sama nevím, kde mam tu svou.

„Lže! On se jen od tebe musí držet dál,“ vyváděla a začala nervózně přecházet okolo kuchyňského stolu. Zírala jsem na ni a opravdu se zamyslela, koho z těch dvou bych spíš měla poslat do nějakého specializovaného zařízení. Tohle musí být jen hodně blbý sen.

„Tak proč ses stěhovala se mnou do města, kde žijí?!“ vrátila jsem jí opět úder a velmi dobře, zastavila se a zadívala na mě. Vypadala tak zničeně, její obličej byl stažen v bolestné grimase. Dostala jsem strach. Nikdy jsem ji takhle zničenou neviděla, vlastně viděla jen jednou, a to ten první týden po tátově smrti a pohřbu, než jsme se odstěhovali. Z toho období jsem si pamatovala hlavně tohle.

„Slíbila jsem to,“ přiznala zničeně. Rukama si promnula obličej a zadívala se na mě. A já nechápala už vůbec nic. To, co říkala ona a on… nic z toho mi nedávalo smysl nic ani jednoho z nich samotného, ani dohromady, naopak to bylo ještě divnější a zamotanější. Ale na našem kuchyňském stole byl důkaz. Důkaz o tom, že on mě zná, a nejen on, a že to, co říkal, nebyly zmatené bláboly a myslel to vážně všechno.

„Komu?“ tahala jsem z ní další informace, protože se k tomu sama neměla.

„Tvému otci. Musela jsem mu to slíbit, že když se mu něco stane… odstěhuju se s vámi sem, nikam jinam, jen do tohohle města. Nikdy jsem přesně nevěděla, jaký je ten důvod, až dnes. Kdybych to věděla, utíkala bych s tebou jako o život.“ Zírala jsem na ni, a jestli jsem do teď byla zmatená, tak jsem nevěděla, jak popsat tuhle chvíli.

„Ale proč?“ Opravdu jsem to slovo už nenáviděla, dnes jsem ho řekla snad víckrát než za celý svůj život předtím, i jako malá jsem ho určitě neřekla tak často jako dnes.

„Protože tvůj otec si něco s panem Rigonat slíbil a já to nemůžu ovlivnit,“ vypravila ze sebe a těžce se posadila a dlaní si podepřela čelo.

„O co šlo?“ další otázka.

„To ti nemůžu říct,“ odpálkovala mě nepříjemně. Tak a mám toho právě plné zuby! Nikdo mi nic neřekne přímo, oba dva tančí v záhadném kruhu a odpovídají jen na něco, a tak, jak se jim hodí, a ne tak jak potřebuju, abych věděla, co se děje. Přitom jsem to byla já, kdo byl uprostřed téhle aféry!

„Tak si to nech,“ vykřikla jsem jako malé dítě a chystala se odejít.

„Už se s ním nestýkej!“ vykřikla na mě jak rozkaz, něco, co jsem nenáviděla a věděla to moc dobře.

„Dokud ty máš své tajemství, ve kterém taky hraju, tak já se můžu stýkat, s kým chci,“ vrátila jsem jí naštvaně a otevřela dveře od kuchyně. Henry se pokoušel předstírat, že ta televize je to nejdůležitější na světě. Jemu jsem to dnes taky nevěřila!

„Můžeme jet,“ připustila jsem o něco mírněji při pohledu na něj, on za nic nemohl.

„Olívie, já tě varuju,“ křikla na mě máma a vydala se za námi. Oblékla jsem se a Henry se pokoušel splynout se stěnou.

„Nemyslím si, že tomu já, nebo ty můžeme zabránit,“ odpověděla jsem jí a nevěděla jsem jak, ale svým tvrzením jsem si byla naprosto jistá. A mámy zděšený a rezignovaný pohled mi dal zapravdu. I kdybych nechtěla, Rigonat se určitě opět objeví v mé blízkosti.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 7. kapitola: