OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 8. kapitola

01.02.2018 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 988×

Nespokojeně jsem se mračila na svůj odraz v zrcadle. Dnes jsem měla opravdu ránu, jestli jsem si myslela, že neusnu a rozhovor s mámou mi pomůže, byla jsem vedle jak ta jedla. Jen mě to rozhodilo snad ještě víc, a to jsem nečekala, že by něco takového bylo možné.

Henry se opravdu že jo snažil, pokoušel se mě rozptýlit, ale netlačit na mě, a jindy bych to uvítala a dnes se cítila líp, ale nešlo to. Pokaždé, když mě políbil, jsem si vzpomněla na Rigonata. Děsilo mě to, ničilo, přišla jsem si jako coura nebo něco podobného. A přitom jsem za to nemohla, to on se na mě vrhnul a já se bránila v rámci možností mého chvějícího se těla.

Sakra, zas to tu bylo! Nohy jsem měla jako rosol jen při pouhé vzpomínce na včerejší odpoledne. Měla bych se vzchopit. Pročísla jsem si rukou vlasy, můj vzhled to nemohlo vylepšit, ale připadala jsem si tím gestem o trochu líp. Vyšla jsem z toalety a zamířila zpět ke svému stolu.

„Vypadáš děsně. Dlouhá noc?“ zajímala se Chloe s potutelným úsměvem.

„Hodně dlouhá,“ připustila jsem a bylo mi jedno, že ona mluví o voze a já o koze.

„Líbí se mi tvůj styl, jak žijete stále od sebe. Je to výhodné, když nechceš, nemusíš ho vidět,“ začala ještě.

„Jo, víkendové manželství bych taky brala,“ přidala se Jenny. Její tvář zdobil mírný a spojený úsměv nad tou myšlenkou.

„Jsem ráda, že se vám to líbí, ale Henrymu ne, a mám to denně na talíři,“ připustila jsem nespokojeně. Jako by nestačilo, že jsem měla s Henrym svár, ještě se do toho připojila máma a nakonec Rigonat! Jen doufám, že už nikde nečíhají žádní další známí.

„On si zvykne,“ mávla Chloe rukou. Teď jsem rozhodně nehodlala nějaké pitomé společné bydlení vůbec řešit, byly jiné, závažnější věci.

„Slečna Argiolas?“ objevil se poslíček v kanceláři a zkoumal nás tři.

„To jsem já,“ ozvala jsem se zamyšleně. Že by mi nějaký klient posílal podklady? Občas messengery používali, když to bylo akutní a hořelo, ovšem já si ničeho takového nebyla momentálně vědoma.

„Tohle je pro vás,“ přišel poslíček až ke mně a vytáhl zpoza zad kytici rudých růží. Ohromeně jsem na tu záplavu koukala. Tak tohle mi rozhodně neposlala žádný klient, ani omylem! Chloe a Jenny zalapaly po dechu.

„Určitě je to tohle?“ zajímala jsem se opatrně. Třeba to nějak popletl a pak zjistí, že pro mě je nějaká žlutá obálka, co se mu schovávala v tom batohu na zádech. Zavrtěl hlavou.

„Je to expresní objednávka za velký příplatek, že si ji vezmete. Je to určitě pro vás, slečno,“ přesvědčoval mě urputně. Tak to bylo vážné.

„Aha,“ zamumlala jsem, vyvedená z rovnováhy. Moje koutky úst postupně klesaly k zemi, když mi to začalo docházet. Takhle kytice rozhodně není od Henryho, byl pozorný, ale tohle nikdy ještě neudělal, a už vůbec by nepřiplatil za to, že to opravdu dostanu, na takové věci nemyslel, neměl důvod.

Udělal krok k mému stolu a já měla co dělat, abych nevyskočila ze židle a nezačala utíkat. Ale třeba… prosím tě, určitě není od něj. Třeba tu je někdo jiný, kdo to jen zkouší. Tady v práci jsem poznala tolik sympatických a pozorných mužů, uklidňovala jsem se.

Poslíček mi na stůl položil desky a ukázal mi políčko, kam jsem se měla podepsat. Rychle jsem projela dokument na speciálních elektronických deskách pohledem, abych zavadila o nějaké známé jméno, ale to tam nebylo. Povzdechla jsem si, a tak jsem popadla speciální tužku, abych mu to podškrábla.

„Tady je vaše zásilka a přeji krásný zbytek dne,“ popřál mi messenger a opatrně položil kytici růží na můj psací stůl, který náhle nebyl vidět. „A ještě je k tomu tohle,“ zarazil se v půl pohybu a podal mi krémově zbarvenou obálku, a pak už odešel. Zírala jsem za ním dobrou chvíli a v ruce držela obálku, kterou mi dal.

Chloe i Jenny na mě otočily pohledy a daly jasně najevo, že i kdyby se země pohnula, neodejdou ze svých míst, dokud ten vzkaz nepřečtu a nevysvětlím, o co tu jde. Zadívala jsem se na svou ruku, která svírala roh chvějící se obálky. Vlastně se mi klepala celá ruka.

„Na co čekáš?“ popoháněla mě nedočkavě Jenny a oči jí jiskřily, jako by tu obálku dostala ona, nic bych proti výměně nenamítala. Zamračila jsem se na ni, ale pak jsem se pohnula.

Opatrně jsem z obálky vytáhla tvrdý papír. Vypadal draze, nebyl to žádný obyčejný papír na vzkazy, jaký se používal, tohle byla jiná liga. Byl tvrdý a vypadal elegantně. Stejně jako text, který obsahoval.

Pořád to beru za špatný konec.

Omlouvám se, pokusím se to příště napravit.

Ryan Roberto Rigonat

Zamračila jsem se na ten text a ještě několikrát ho projela pohledem. Příště? Já žádné příště nechci! Nebo? Ne, nechci, ať se drží dál, jako celé ty roky, a bude všichni spokojení, a hlavně já. Stačilo by, kdybys mi přesně řekl, co se tu děje a očekává ode mě, a pak bychom byli oba spokojení a v klidu a za žádný špatný konec by se to nebralo.

„Co tam stojí?“ zajímala se netrpělivě Chloe, která doteď mlčela a jen čekala, ale asi to na ni bylo už moc dlouho.

„To je od Henryho jako omluva za to, jak se poslední dobou štěkáme, a pozvání na dnešní večeři.“ A jako první ze mě musela vypadnout naprostá lež. Začala jsem rychle uklízet papír zpět do obálky a tu schovala do své kabelky, než napadne holky, že by to chtěly vidět.

„To je tak milé,“ povzdechla si Jenny. Jo, bylo by, kdyby to byla pravda a ne jen pouhá lež. Za tohle jsem neměla ráda sebe samu. Nespokojeně jsem se zamračila na kytici.

„Myslím, že tu nějaká váza je… nebo džbán,“ začala se aktivně zvedat Jenny. Popadla jsem tu kytici a vydala se za ní do kuchyňky. Nakonec našla velký skleněný džbán, který jsme naplnily vodou a já do něho ponořila stonky růží. Nemohla jsem si ji vzít domů, tak zůstane na mém stole, i když bych ji nejraději vyhodila, ale to nešlo poté, co jsem zalhala, od koho je.

Šla jsem si ještě pro kafe a trochu se ukrývala před všemi. Ta kytice mě opravdu hodně překvapila, neuměla jsem si poradit s tím, zda to je pěkné překvapení, nebo ne. Nikdo ještě neměl tu námahu poslat nebo přinést mi kytku, a on si ještě připlatil, abych ji určitě dostala. Co si o něm mám myslet. Ví o mně tolik věcí a o mé rodině a moje máma nechce, abych se k němu přibližovala. Jedno lepší než druhé.

Dívala jsem se na svůj telefon v ruce a přemýšlela, opravdu moc přemýšlela, a myslím, že kdyby teď vstoupila Chloe nebo Monika, neodpustily by si poznámku na to, jak se mi kouří z hlavy. Vzdala jsem to. Vyhledala jsem to jediné neznámé číslo, které mi volalo, a stiskla zelený knoflík.

„Olívie, jaké milé překvapení,“ pozdravil mě a zněl pyšně. Zamračila jsem se na bílou zeď a opět nadávala, co to vlastně dělám. Věděl okamžitě, že to jsem já. Ten zájem… sakra, neříkejte, že takový extrémní zájem mají chlapi o ženy jen kvůli sexu? To není možné, možná jsou pozornější, aby dostali to, co chtějí, ale ne tak moc, nebo jo? Nevěděla jsem, ještě nikdo se o to nepokoušel.

„Pane Rigonat,“ zdvořile jsem prohodila a nadechovala se pro pokračování, ale byla jsem drze vyrušena.

„Proč tak formálně? Olívie, jsem Ryan, opravdu by mi bylo příjemnější, kdybys používala moje jméno. Pan Rigonat je ještě můj otec,“ zabručel a už nezněl tak vesele, naopak přemýšlivě. Trochu se mi zdvihl koutek, jak se mi podařilo jen tím jménem mu změnit náladu. Měla jsme chuť se i poplácat po rameni, tohle se povedlo během chvilky a šlo to samo.

„Nejsem si jistá, zda to je vhodné,“ odporovala jsem jen, protože on to chtěl jinak, a vlastně utíkala od toho, proč jsem mu volala. A teď mi tak došlo, věděla jsem, proč mu volám? Spíš to bylo spontánní gesto, ale nevěděla jsem, jestli na něj mám začít křičet, co si to dovoluje s těmi růžemi, nebo zda mu poděkovat a taktně připomenout, že se to nehodí, a aby toho nechal.

„Ani nevíš, jak je to vhodné,“ zabručel. Zaslechla jsem v pozadí šramot připomínající klikání na klávesnici, pravděpodobně pracoval.

„Ne, to rozhodně nevím,“ připustila jsem ostře. Na věty tohohle typu jsem byla opravdu alergická a dokázaly mě rozpálit v posledních několika dnech doběla, a on to udělal znovu. „Já toho totiž poslední dobou opravdu moc nevím. Jen to, že mi momma říkala, abych se od tebe držela dál,“ připustila jsem bojovně a čekala na jeho defenzívu. Ozval se tichý smích, takový ten nespokojený, kdy nevíte, zda se opravdu smát, nebo nadávat.

„Tvoje máma mě nemá ráda a nikdy mít nebude, jestli si pamatuje, co se stalo, ale to je jiná pohádka, principessa,“ už zase zněl, že je na svém, nespokojeně jsem zavrčela. Dělala to určitě naschvál a hrál si se mnou, ale já hrát nechtěla.

„Díky, že jsi mi to tak krásně vysvětlil, Rigonati. A teď když dovolíš, budu poslouchat rady své momma a budu se držet dál,“ zabručela jsem.

„Ty jsi mi zavolala,“ připomněl mi náhle a já měla chuť třísknout hlavou o poličky za mnou. Jo, to jsem věděla i bez něj stejně tak, jako že to byl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měla.

„A byl to omyl. Čekala jsem obhajobu a ne přiznání.“ Odmítala jsem se mu vydat tak snadno.

„Jak se ti líbí růže?“ zeptal se náhle a zastavil mě v mém nápadu mu to típnout, protože to vlastně nikam nevedlo a mě to nebavilo.

„Bylo to překvapivé a asi i děkuju. Ale předem ti říkám, žádné příště nebude, a taky… zda si myslíš, že těmi kytkami a pár větami mě dostaneš do postele, máš smůlu, Italáku,“ upozornila jsem ho rázně předem, aby si nedělal naděje a co nejrychleji z toho vycouval, dokud není ještě problém, a všichni budeme spokojeni. Tentokrát se smál upřímně a nahlas, tak jo, odkdy jsem tak vtipná?

„Olívie,“ vydechl moje jméno smyslně a já se zachvěla. Sakra! Polkla jsem a jen netrpělivě čekala na jeho další slova. „Postel je v budoucích plánech zahrnuta také,“ připustil zcela upřímně a já nadzvedla obočí. V budoucích? „Teď potřebuju tvou upřímnost a důvěru,“ dodal ještě. Mračila jsem se, tak tohle jestli je nějaká balící metoda, tak tedy dost divná.

„V budoucnu? Důvěra?“ zopakovala jsem dvě nejdůležitější slova, která mě v jeho řeči zaujala.

„Pokud budeš chtít, nemusíme to odkládat úplně do budoucna,“ reagoval na moje slova jako pravý egoistický chlap.

„Ty… nemáš jistotu žádné budoucnosti, tak si přestaň dělat plány a ubohé vtípky,“ pokoušela jsem se ho tvrdě zpražit. „A důvěra? Otevři si slovník a najdi si, co to slovo znamená, určitě pod ním nikde nebude věta typu – provozuje se to k lidem, kteří si s vámi hrají, a vlastně je neznáte.“ Byla jsem hnusná a byla jsem za to na sebe pyšná, a pyšnější bych byla, kdybych to dokázala v jeho přítomnosti, zatím jsem si musela vystačit jen s telefonem. Zatím? Sakra, jsem už jako on.

„Nedělám si plány, já říkám, jak to bude, Olívie. Všechny esa mám v rukou já,“ reagoval zapáleně na moje slova. „Chci tvoji důvěru a udělám pro to vše, ale taky se musíš snažit.“

„Jenže já nechci. Nepotřebuju nějakého nabourávače klidu. A užij si svou vítěznou hru, Rigonat, protože jsi jediný hráč,“ prskla jsem a pak mu to prostě položila, jinak bych se tu s ním mohla dohadovat klidě hodinu a k ničemu by to vlastně nebylo.

Ten mě zase naštval. Mohla jsem hned tušit, jak ten telefonát dopadne. Měla jsem mu poslat jen zprávu, ve které bych zdůraznila, aby se ke mně už nepřibližoval, nevolal a nevyhledával mě.

Měla jsem chuť ten džbán s růžemi shodit z mého stolu. Svrběly mě prsty, ale pak mi došlo, ony za to nemohly a byly opravdu krásné. Povzdechla jsem si. I když jsem se pokoušela lhát, přitahoval a lákal mě k sobě tím tajemstvím okolo nás, tím, že říká pravdu, a tím, co dělal. Sakra... přitahoval si mou pozornost jen tím, jak mluvil. Povzdechla jsem si, tohle nemohlo nikdy dopadnout dobře. Říkala to i máma, a ty se mají poslouchat.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 8. kapitola: