OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 9. kapitola

22.02.2018 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1066×

„Je všechno v pořádku?“ zajímal se Henry. Dřív se mi jeho zájem líbil, avšak v posledních několika dnech jsem z toho byla jen naštvaná a přišlo mi, jako by mě tím prostě provokoval.

„Proč by se mělo pořád něco dít?“ zabručela jsem nazpět a nespokojeně se zavrtěla na sedačce u Henryho v obýváku.

„Protože tě znám už moc dlouho, abych to poznal,“ zahuhlal a zvedl se, šel do kuchyně. Povzdechla jsem si. Ano, byla jsem poslední dobou roztěkaná a nespokojená a zároveň napnutá jako struna z toho všeho, co se dělo, vlastně nedělo. Rigonat dělal mrtvého brouka, a to mě dráždilo snad ještě víc, než když byl pořád někde kolem nebo volal. Jak se říká, tichá voda břehy mele, a já se toho klidu bála, opravdu bála.

Zvedla jsem se a šla za ním do kuchyně, kde se přehraboval v zásuvkách.

„Horní pravá skříňka,“ zamumlala jsem a opřela se o rám dveří. Šel podle mých instrukcí a našel to, co hledal, popcorn k televizi. Pustili jsme si film a já po něm jela domů, kam jsem se hned druhý den po hádce vrátila, i když tam panovalo dusno, nechtěla jsem Henryho zbytečně využívat a dělat mu zbytečné naděje. A ke všemu tomu jsem byla od toho dne taky nesnesitelná ještě víc, než by bylo normální, naštěstí by to mělo být už lepší od zítra.

Přistoupila jsem k Henrymu zezadu a objala ho kolem boků.

„Omlouvám se, jsem hrozná, nebudu se hájit tím, že mám svůj týden,“ promluvila jsem tiše k jeho zádům, zatímco dával popcorn do mikrovlnné trouby.

„Proč mi neřekneš, co se děje?“ zajímal se rezignovaně. Kdybych to řekla, to málo, co vím, zešílel bys a bůhví co si o mně myslel.

„Protože sama nevím, co se to děje,“ připustila jsem. „To ví jen máma,“ dodala jsem nespokojeně a napůl pravdivě. Ještě to věděla jedna osoba, ta, na kterou jsem každou chvíli myslela, i když jsem to nechtěla.

Kývnul si několikrát hlavou, jako to dělával, a já věděla, že mi je vše odpuštěno. Spokojeně jsem se víc přitulila a vydržela tak do doby, než cinkla mikrovlnka s popcornem. Odtáhla jsem se a nechala ho, aby to připravil, a sama vytáhla skleničky a láhev coca-coly z lednice. Vnímala jsem spíše film, než Henryho a to, jak mě objímal. Prostě se mi ta předělávka klasické pohádky líbila a i obsazení hlavního hrdiny. Někdo se mi uměl trefit na strunu a líbilo se mi to.

ŁŁŁ

Táhlo se to tak už druhý týden. Pokoušela jsem se při každé příležitosti s Henrym uvolnit, ale nešlo to, prostě jsem nebyla sama sebou, a kdykoliv jsem se ho dotkla, moje myšlenky byly hodně daleko od něj, a to nebylo dobře. Doma vedla tichá domácnost, jediný, kdo byl v pohodě, byla Silvie, která si ani pořádně nevšimla, že by se něco dělo, asi si myslela, že mám moc práce, a proto jsem pak doma protivná.

„Pěkné ráno,“ pozdravila mě Monika se zářivým úsměvem. Oplatila jsem jí pozdrav chaběji. A zamračila se, když šla se mnou od výtahu a vypadala nadšeně.

„Děje se něco?“ zjišťovala jsem a připadala si už jako Henry, který se na to stále ptal.

„Ne, je pěkný den. Jen mě napadá, nemá ten tvůj bráchu?“ zeptala se náhle. Zastavila jsem se a podívala se na ni jako na blázna. A tohle ji napadlo zase jak?

„Proč?“ zjišťovala jsem a šla dál do kanceláře. A při vstupu a prvním pohledu na svůj stůl mi to bylo úplně jasné. Potlačila jsem všechny emoce a tvářila se neutrálně. Došla jsem pomalým nespokojeným krokem ke svému místu. No jasně, taky bych chtěla bráchu toho vysněného kluka, o kterém jsem tu mluvila.

Další kytice růží, ta minulá už byla dávno v koši, a teď tu byla čerstvá donáška. Obešla jsem ji a posadila se za stůl. Přišla mi ještě větší, než ta předchozí, hlavně proto, že jsem hůř viděla okolo sebe. Zamračila jsem se a pak si všimla krémově zbarvené obálky na mém stole. S jasně černým písmem napsané – Olívie.

Čekala jsem to, ne že ne. Byl v ústraní moc dlouho, tak dlouho, že jsem byla paranoidní a stále se otáčela, zda tam nikde nebude, a nikdy nebyl. Zapnula jsem si počítač a chvíli dělala vše okolo, než jsem se odvážila se staženým žaludkem a jistou nadšeností, za kterou jsem se nenáviděla.

V obálce na mě vyběhnul jako posledně draze vypadající papír se vzkazem.

Principessa, moc rád ti budu vyprávět pohádku, když mi slíbíš, že budeš poslouchat a věřit mi.

Chybíš mi, doufám, že se brzy uvidíme.

Ryan

Zachvěla jsem už u prvního slova, když jsem si vzpomněla, jak mě tak oslovil do telefonu, a na jeho přízvuk. Nesmím na to myslet, nesmím vůbec si nic takového připouštět. Vrátila jsem lístek zpět do obálky a tu položila vedle džbánu. Na inkriminované místo dál ode mě. A tak jsem začala pracovat.

Ještě před obědem mi přišla od Henryho zpráva, že mě vyzvedne v práci, a tak jsem ho nahlásila na recepci, aby mohl přijít. Růže jsem obcházela, co to šlo, a s holkami se zapojovala normálně do konverzace, podařilo se mi ho vytěsnit.

„Tak my jdeme,“ oznámila mi Jenny. Všechny tři šly dnes dřív kvůli nákupním slevám. Odmítla jsem jít s nimi. Raději budu s Henrym a pokusím se zazdít vše, co se dělo v poslední době.

„Tak si užijte nakupování,“ popřála jsem jim vesele. Viděla jsem, jak se v obchodě mačkají  s dalšími tucty lidí, nic pro mě.

„Opravdu nechceš?“ ověřovala si Chloe ještě naposledy. Vytřeštila jsem hrůzou oči a začala vrtět hlavou, aby dostala snadnou odpověď, co si o tom myslím. Jenny s Monikou se zasmály a Chloe po mně vrhla nevrlý pohled. Pokrčila jsem rameny a dopsala mail, který jsem odeslala.

Ukládala jsem si do šanonů dokumenty, hodil se mi ten klid, který tu nastal, když tu holky už nebyly.

„Ahoj, miláčku,“ ozval se Henry dřív, než jsem ho zpozorovala, takže jsem se nelekla.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj a opravdu ho ráda viděla. On se ale náhle zamračil a podíval se na ten pugét růží, který mi zdobil stůl. Málem jsem se bouchla do čela, úplně jsem na ně zapomněla, zvykla jsem si na ně, jakoby patřily ke stolu, když už tu byly předtím.

„Krásná kytice,“ zamumlal nepřátelsky najednou. Zakňučela jsem, přesně tohle jsem čekala, a tak by reagoval, i kdybych mu řekla, co se děje.

„To jsem dostala od jednoho klienta za pomoc,“ usmála jsem se a mávla nad ní rukou. „Holky dostávají podobné, a dokonce i čokolády,“ dodala jsem, aby mi to věřil. Přimhouřil oči, ale přikývl na souhlas. „Jen si umyju hrnek a půjdeme,“ začala jsem se zvedat a vypnula u toho počítač. Odešla jsem do kuchyňky a vrhla se na umytí hrnku a při tom si gratulovala, jak jsem skvělá lhářka. Uložila jsem svůj hrneček s kočkou do poličky a vrátila se za Henrym.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Stál pořád u mého stolu a v ruce měl ten drahý papír z obálky. Tak tohle byl průser!

„Klient?“ zeptal se mě a ukázal mi ten dopis, jako bych ho neviděla. Bohužel jsem přesně věděla, co si mohl přečíst a jak to znělo.

„Taky je klient. Ale… známe se od dětství. Nedávno jsme na sebe narazili,“ pokrčila jsem rameny. Začala jsem si skládat věci do kabelky.

„Mám toho už dost, Olívie. Taková jsi nikdy nebyla. Vždy s tebou byla řeč a nelhala jsi jako teď,“ řekl mi spíše unaveně, než naštvaně.

„Jen řeším problémy,“ zamumlala jsem. „Nemůžeme to nechat být?“ prosila jsem ho zoufale.

„Ne! Už ne, Olívie. Mám toho dost. Vzdoruješ mi, abys u mě nebydlela, ale když ses pohádala s mámou, bylo ti jedno, že jsi u mě. Jsi věčně neklidná a na všechny vrčíš. Pokoušel jsem se to omlouvat, ale už ne. Tenhle dopis je poslední kapka do mlýna.“

„Ale... Já za to nemůžu. Prostě se to děje, je to jen přechodné období. Přísahám,“ hájila jsem se.

„Ale mě to nebaví, Olívie. Chováš se jinak. Ani se mnou nechceš spát,“ vykřikl na mě. Zalapala jsem po dechu a zírala na něj. Nikdy se neoháněl sexem! Až dnes, a byla to přesná rána. Na tohle jsem neměla obhajobu.

„Tohle není fér,“ vrátila jsem mu to chabě. Zamračil se a já věděla, že konec téhle rádoby hádky, nebo co to vlastně bylo, my nekřičeli, já na to neměla obrannou pozici. „Henry, ne,“ zaprosila jsem ho.

„Olívie, tohle nemá cenu. Možná po tom, až si vyřešíš to, co potřebuješ, ale do té doby ne,“ mluvil klidně a smířlivě, jako by už o tom nějakou dobu uvažoval a byl rozhodnutý. Zalapala jsem po dechu. Tohle bolelo. „Zatím se měj,“ zamumlal ještě a odešel. Zírala jsem za ním jako opařená a nevěděla, co dělat. Nemohla jsem se donutit pohnout ani promluvit. Tak takhle jsem si to nepředstavovala, vlastně já si tohle vůbec nepředstavovala.

Zůstala jsem v kanceláři ještě o hodinu déle, abych se z toho dostala. Neměla jsem ovšem potřebu brečet nebo podobné věci, jen mi to přišlo líto a cítila jsem se raněna. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama a jistotu, kterou jsem doteď měla.

Domu jsem si vzala taxi a zalezla si hned do postele, kde jsem se přitulila k polštáři a přemýšlela o tom, co jsem dopustila, aby se stalo. Nechala jsem Rigonata, aby si se mnou hrál jako kočka s myší.

ŁŁŁ

Sebrala jsem veškerou svou odvahu, o které jsem doteď ani netušila. Prohledala jsem svoje tašky, než jsem našla opět tu zpropadenou vizitku, kterou jsem potřebovala. Mohla jsem si také zjistit, kde sídlí jeho firma v práci, ale to by se moc zajímali ostatní, proč to potřebuju vědět.

A udělala jsem to, stála jsem vy výtahu, který vypadal stejně jako ten, co jsme měli v práci my. Stejná plechová krabice, nic extra zvláštního, a já byla nervózní každým patrem, kterým jsem projela, víc a víc, až jsem se dostala do konečného osmnáctého poschodí, kde byla kancelář pana Rigonat. Už při otevření plechových dveří výtahu bylo jasné, že chtějí zaujmout na první pohled, jen ten masivní stůl, co měla jeho asistentka, byl velkolepý, se skleněným bokem, na kterém bylo velké logo firmy. Velká červená kožená sedačka se stolkem na čekání, tak tomu se říká komfort.

„Dobrý den, budete si přát?“ usmála se na mě sympatická blondýna za pultem, na uších měla bluetooth zařízení a na tváři obrovský úsměv.

„Dobrý den. Potřebovala bych mluvit s panem Rigonat,“ oplatila jsem jí velkolepě úsměv a podařilo se mi mluvit sebevědomě.

„Máte domluvenou schůzku?“ zajímala se a sklonila hlavu, aby se asi podívala do svých zápisků, zda tomu tak je. Nespokojeně jsem si povzdechla, ano, velký podnikatel. Ale pokud měl každou chvíli volno proto, aby mě mohl otravovat, jistě si ho teď najde taky.

„Ne, ale jsem si jistá, že mě pan Rigonat velmi rád uvidí,“ přesvědčovala jsem ji odhodlaně. Odmítla jsem se kvůli ní najednou otočit na podpatku a vycouvat z toho, když jsem absolvovala tu cestu z domu sem a vzala si den volna. Přimhouřila oči a pečlivě mě sjela pohledem až k nohám. Doufám, že se jí moje černé džíny s mikinou a kabátkem líbily tak jako mně.

Zamračila se, ale pak zmáčkla tlačítko.

„Pane Rigonat, je tu nějaká žena a chce s vámi mluvit, i když nemá dojednanou schůzku,“ informovala ho a do hlasu nezapomněla přidat podtón nelibosti téhle situace. Protočila jsem oči. „Vaše jméno slečno?“ zamumlala ke mně.

„Olívie Argiolas,“ usmála jsem se sebevědomě. Jo, prostě jsem si byla jistá, že mě nepošle pryč. Namáhal se dost, aby mě viděl, proč by mě vyhodil, když mu nakráčím přímo do kanceláře a sama?

„Olívie Argiolas,“ papouškovala moje jméno. „Ano, jistě,“ odpověděla náhle překvapeně a znovu zmáčkla nějaké tlačítko. „Můžete dál, slečno. Budete něco chtít?“ zajímala se. Hned zněla o dost mileji. To mi je panečku změna.

„Ne, děkuju, tak dlouho se nezdržím,“ ujistila jsem ji s úsměvem a po mávnutí její ruku ke dveřím jsem se k nim i sama vydala, spokojená s tím, jak to do teď šlo hladce. To nejtěžší mě ale čekalo, a to rozhovor tváří v tvář, kterého jsem se děsila.

Neťukala jsem, prostě jsem vzala za kliku a vešla, už o mně věděl. Zavřela jsem za sebou a až v tu chvíli jsem začala vnímat okolí. Měl velkou kancelář, asi i větší než jsem měla já s holkami dohromady i s kuchyňkou. Hlavní nábytek byl bezesporu obrovský, masivní dřevěný stůl, za nímž byla skleněná stěna, takový kýč! Čekala bych od něj něco víc, odlišného. Police s knihami a sedačka s křeslem a stolkem.

„Olívie,“ promluvil a upoutal tak na sebe moji plnou pozornost. Seděl za tím masivním stolem opřený do židle a prohlížel si mě. A vypadal velmi uspokojeně, jeho zelené oči zářily a opět mě na chvíli pohltily, jako by se mu to líbilo. Zamračila jsem se na něj v protiútoku a založila si ruce na hrudi. „Tak to vypadá na bojovnou náladu,“ zamumlal a vypadal o něco míň spokojeně. Víc se na židli napřímil, jako by čekal, až zaútočím, a že se mohl těšit.

„Jasně, proč bych sem jinak chodila?“ zeptala jsem se sarkasticky a udělala několik kroků k němu.

„Třeba proto, že bych ti mohl chybět?“ zkoušel to. Měla jsem chuť křičet, prostě otevřít pusu a řvát na něj.

„To ani za sto let,“ vyvedla jsem ho prudce z omylu. Došla jsem až ke stolu a opřela se o něj rukama. Sakra, to nebyl tak nejlepší nápad. Byla jsem u něj dost blízko. Stačilo se jen nahnout víc a naše nosy by se dotýkaly. Jeho oči byly tak blízko a lákaly mě se jen posadit a dívat se celý den do nich. Musela jsem zamrkat a polknout, přišlo mi, jako bych najednou místo pusy měla hotovu Saharu.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě se zájmem v hlase a jako by přemýšlel, proč bych tu vlastně mohla být, doteď si asi byl jistý, že jen kvůli jeho neodolatelné přítomnosti. Byl tak nanicovatý!

„Jo! Stalo se toho dost od doby, cos do mě vrazil svým autem!“ vyhrkla jsem na něj nespokojeně. Připadala jsem si poslední dobou tak mimo mísu se vším, co se dělo, že to muselo skončit teď.

„Tu škodu jsem uhradil,“ odpověděl mi jako nic a zamračil se.

„O tom tu nemluvím. Sakra! Už mě nebaví, jak jsi pořád někde poblíž. Nebaví mě dostávat kytice, které mi komplikují život, a hlavně mě nebaví, že nevím, o co jde,“ vyhrkla jsem to na něj.

„Olívie, nic nemůžeš změnit, přijímej to, co se ti dostává, tohle je jen začátek,“ usmál se a opřel se do stolu lokty, tak se posunul o kousek blíž ke mně. Můj pohled okamžitě sjel k jeho rtům. Zatřepala jsem hlavou ne, tohle ne.

„Jenže já nechci nic přijímat! Chci, abys mi dal pokoj a nechal mě žít, jako jsem si žila doteď. Rozpadá se mi můj život. Nevím, co se děje, že o tom nechce mluvit ani moje máma, a to je pak hodně vážné. Kvůli tvé pitomé kytici se se mnou rozešel přítel. Tohle není normální,“ mluvila jsem a řekla mu vše, co se dělo, aby konečně pochopil, že je něco špatně, to, co vidím a říkám celou dobu a on dělá blbého.

„Ano, ten rozchod. Je dobře, že to udělal sám a tak brzo, jinak bys to musela udělat sama a později, a to by nebylo příjemné,“ připustil. Bože, vypadal jako by jednal o kontraktu a ne mém životě, do kterého mu nic nebylo.

„Prosím?“ zeptala jsem se ho a modlila se, abych špatně slyšela.

„Musela by ses s ním rozejít,“ zopakoval to bez mrknutí oka a zcela vážně.

„To už si ze mě děláš srandu? Jak musela? Na to zapomeň, ty jsi opravdu magor!“ vykřikla jsem už celá mimo. To si nevšiml, že to, co říkal, bylo scestné, že to říkat neměl. Tohle nedělali normální lidé.

„Olívie,“ řekl zvučně moje jméno, takže mě dokonale přinutil ho vnímat všemi smysly. „Jsou věci, které neovlivníš,“ řekl mi, jako by doufal, že mi to bude stačit, já sklopím uši a půjdu pryč, ale to se dost mýlil.

„Tak mi už řekni, co se tu děje!“ přikázala jsem mu nespokojeně. Nemůže to být tak hrozné, a co to může být, aby se choval jako blázen a moje máma se mnou odmítala o tom mluvit?

Zhluboka se nadechl, jednou, dvakrát, a díval se na mě. Přemýšlel, uvažoval nad tím, co má teď udělat. Nejlepší bude pravda, pane Rigonat, jinak mě nikdy neuvidíš, říkala jsem si v duchu a doufala, že mě poslechne.

„Dobře…“ vydechl a zněl trochu nejistě. Zadíval se mi zpříma do očí. „Ty a já… jsme zasnoubení,“ vypálil to na mě bez přípravy. Čistý průstřel. Ohromeně jsem zalapala po dechu a vykulila oči. „Jsi moje snoubenka, Olívie, a nic s tím neuděláš,“ dodal ještě zapáleněji a jeho hlas prozrazoval, že to, co řekl, myslí vážně. Já opravdu nic neudělám, protože mi to nedovolí. Chvíli jsem přemýšlela, zda to není nějaká sranda, ale jeho vážný obličej moje naděje zabíjel. Slyšela jsem svoje vlastní srdce, jak zrychleně bije. Úzkost, přišlo mi, jako bych se dusila, a měla jsem zároveň strach. Zamrkala jsem na něj, než jsem byla konečně schopná nějaké reakce.

„Měl by ses léčit,“ vykřikla jsem na něj s panikou v hlase, kterou jsem se nepokoušela skrývat. Otočila jsem se na patě a utíkala z jeho kanceláře pryč od něj.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 9. kapitola: