OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 2. kapitola

19.10.2010 (13:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 680×

S hrůzou jsem dál zírala na vyjevení před sebou a čekala, kdy to přestane. Ten upír - jak divně to slovo znělo - se dál věnoval své oběti a já ani nedutala. Po chvíli jsem si přiložila prsty na spánky, zavřela oči a zhluboka dýchala.

Cítila jsem, že se celá třesu a srdce mi buší až v hlavě. Znovu a znovu jsem si přehrávala ten hrůzný obraz a do mysli se mi opětovně nořila jeho tvář. Temný výraz v jeho ostře řezaných rysech, semknuté tmavé obočí, které ho dělalo ještě děsivějším a ty oči.  Nemohla jsem si ho předtím prohlížet příliš dlouho, ale ta čerň jeho očí byla naprosto nepřehlédnutelná. Stejně tak tmavé byly i jeho krátké vlasy. Za normálních okolností bych řekla, že byl pěkný. Víc než to, bylo na něm něco velice přitažlivého. Ale takhle jsem se děsila, co je zač. Všichni ti mrtví mi naháněli husí kůži.

„Dost!“ zařvala jsem najednou roztřeseně, aniž bych si to pořádně uvědomovala, oči stále zavřené. „Už přestaň!“ křičela jsem, jak nejvíc to šlo. Nechápala jsem, proč jsem to udělala. Prostě to ze mě najednou vyšlo a pak jsem se děsila odezvy.

Pomalu jsem otevřela oči a leknutím odskočila o krok dozadu. Ten muž byl přímo naproti mně a zaujatě si mě prohlížel. Jeho výraz už nebyl tak hrůzný. Zůstala jsem stát na místě a jeho oči mě lapily v pasti. Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled. Byly tak temné a zvláštní. Vzbuzovaly ve mně strach, ale zároveň další, velice podivný pocit. Něčím mě přitahovaly.

Přesto jsem po chvíli svůj pohled odtrhla a zadívala se roztěkaně stranou. V periferním vidění jsem postřehla jakýsi náznak úsměvu v jeho tváři. Neodvážila jsem se však pohlédnout do ní přímo. Pořád jsem se třásla a těžce oddechovala. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká ledový pot a přála si, být daleko od tohoto místa.

Začala jsem pomalu couvat a sledovala jeho siluetu. Setrval stále na stejném místě a obezřetně mě pozoroval. Když jsem udělala pár opatrných kroků a zdála jsem si být poměrně daleko, otočila jsem se a se srdcem v kalhotách se dala na úprk.

Ten však netrval dlouho. Po pár sekundách mě totiž zastavilo železné sevření jeho rukou na mých pažích. Začala jsem s sebou mlít, ve snaze vyprostit se, ale byl příliš silný.

„Pusť mě!“ zakřičela jsem zoufale. Neviděla jsem mu do tváře, protože jsem k němu byla zády, ale nepřestávala jsem se ošívat.

„Jsi tak bláhová, když si myslíš, že tě nechám jen tak utéct,“ prohlásil pobaveně a dál svíral mé paže. Poté jsem na nich ucítila zesilující se tlak, a ačkoliv jsem se vší silou snažila tomu zabránit, on si mě přisunul blíž. Stála jsem zády k němu, nalepená na jeho těle a neodvažovala se už ani pohnout. Najednou jsem ucítila jeho horký dech na svém krku.

„Proč bych tě neměl taky zabít?“ zašeptal temně, a své ruce mi obtočil kolem pasu. Ztuhla jsem hrůzou při tom pomyšlení a nevnímala pocit, který mnou projel, když se jeho ruce přemístily.

„A proč jsi mě tedy zachraňoval?“ řekla jsem napjatě. „Abys mě mohl zabít sám?“

„Ne,“ odpověděl jednoduše.

„Tak proč?“

„Nevím,“ prohlásil a dotkl se rty mého krku. Vypadalo to, jakoby váhal.

„Prosím ne,“ vydechla jsem roztřeseným hlasem.

Oddálil své rty a jednou rukou mě pohladil po místě, kterého se dotýkaly. Tou druhou mě stále přidržoval za pas. Oddechla jsem si a část napětí ze mě spadla. Pak jsem však na krku ucítila lehké škubnutí a teplo. Cítila jsem jeho rty na své kůži a zvláštní, příjemný pocit, který mě začal celou naplňovat. Má noční můra se stala krásným snem a jak to tak bývá, krásné sny v tom nejlepším vždy skončí. Když totiž ten skvělý pocit dosáhl vrcholu, vše zčernalo.

***

Probudila mě až příšerná bolest hlavy. Otevřela jsem oči do setmělé místnosti a pár vteřin si v hlavě zmateně srovnávala, co se stalo. Znovu jsem si přehrávala celou situaci na té ulici. To přece nemohla být realita.

Rozespale jsem stále civěla do stropu a přemýšlela nad tím snem. Byl tak živý, až se mi tomu nechtělo věřit. Vzpomínala jsem na ten pocit, kdy se do mě vlévalo obrovské množství euforie, a kdy jsem se cítila tak krásně, že se to ani nedalo popsat. Zároveň mi to připomnělo to předcházející škubnutí na krku a teplo. Bezděčně jsem se dotkla toho místa na krku a hrůzou vylítla do sedu.

Skutečně tam byly dvě malé ranky. Sundala jsem ruku z krku a obezřetně se porozhlédla kolem sebe. Bylo tu naprosté ticho a šero. Jedno jsem však poznala hned. Rozhodně to nebyl můj pokoj, jak jsem si ještě před chvilkou bláhově myslela.

Zvedla jsem se z velké, pohodlné postele a s úlevou zjistila, že jsem stále oblečená ve svých džínsech a červeném tričku s krátkými rukávy. Alespoň se mě v mém bezvědomí nikdo nepokusil zneužít. Nalevo vedle postele byl noční stolek s lampičkou, kterou jsem hned rozsvítila, a pokoj se zalil příjemným teplým světlem.

Připadala jsem si hned o něco bezpečněji, i když bych samozřejmě vůbec neměla. Byl to jen pocit, nic víc. Otočila jsem se hned na druhou stranu tak, abych nestála zády ke dveřím, které se nacházely přímo naproti posteli, a zůstávala ve střehu.

Místnost nebyla příliš zařízená. Kromě postele a nočního stolku se tu nacházela ještě masivní borovicová šatní skříň, knihovna s pár hřbety knih a malé černé křeslo. Na zemi byl černý koberec a bílé stěny zely prázdnotou. Vedle dveří byl věšák, na němž visela má černá kožená bunda, a pod ním se nacházely mé kotníčkové boty. Na pravé straně od postele bylo malé okno s obyčejnou bílou záclonou. Když jsem pohlédla na druhou stranu, spatřila jsem ještě druhé, tmavé dveře, na nichž byla pověšena cedule s nápisem „koupelna“.

Když jsem se rozkoukala a zvážila své možnosti, vydala jsem se rovnou k oknu. Pohlédla jsem ven a mé naděje na to, že bych mohla utéct právě tudy, se hned rozplynuly. Okno bylo asi tak v pětimetrové výšce, což tuto možnost absolutně vylučovalo. Otočila jsem se proto k hlavním dveřím a namířila přímo k nim. Vzala jsem za kliku, ale dveře se nehnuly. Bylo zamčeno. Sakra!

Panicky jsem přemýšlela, co udělat, abych se odtud dostala, ale nic mě nenapadalo. Prohlédla jsem skříň, zda se tam náhodou nenachází náhradní klíč, ale samozřejmě tam nic nebylo. Totéž jsem učinila s knihovnou, ovšem s tím samým výsledkem. Nakonec jsem svůj zrak zaměřila na koupelnu.

Došla jsem ke dveřím a opatrně je otevřela. Při tom pohybu hlasitě zavrzaly, až jsem se lekla. Poohlédla jsem se přes rameno, ale ty druhé dveře byly stále zavřené. Doufala jsem, že jsem tím na sebe neupoutala pozornost.

Stiskla jsem vypínač, nacházející se po pravé straně ode dveří a vešla do malé místnůstky. Přímo naproti mně bylo umyvadlo se zrcadlem. Dále tu byla sprcha a záchod. Na zdech byly dlaždičky, které měly být asi původně bílé, ale postupem času sešly a zežloutly. Oproti tomu podlaha byla opět černá, což tvořilo velký kontrast.

Předstoupila jsem před zrcadlo a prohlížela si svůj obličej. V koutku rtu jsem stále měla zaschlou krev a v ústech jsem cítila divnou pachuť. Pak jsem zrakem sjela ke krku a prohlížela si ty dvě ranky. Byly téměř nepatrné, ale přesto byly vidět. Když jsem je viděla na vlastní oči, projela mnou znovu vlna úzkosti a hrůzy.

Naklonila jsem se nad umyvadlo a povšimla si bílé taštičky na jeho okraji. Podívala jsem se do ní a objevila zubní kartáček a další hygienické potřeby. Zapnula jsem tedy vodu, a vyčistila si zuby. Pak jsem si jen rychle opláchla obličej a krk. Trvalo mi to vážně jen minimum času, protože jsem v téhle malé místnosti nechtěla setrvávat příliš dlouho. Cítila jsem se tu mnohem více zranitelná. Když jsem tedy skončila, pohlédla jsem znovu do zrcadla a v tu chvíli mi v žilách ztuhla krev.

On stál přímo za mnou, ve dveřích koupelny. Jak jen jsem ho mohla přeslechnout? V mžiku jsem se otočila a křečovitě se přidržovala umyvadla, jakoby mi to snad mělo nějak pomoct. Hleděla jsem na něj, jak tam stojí se svými rozčepýřenými havraními vlasy a v obličeji se mu zračí pobavení nad mým chováním.

„Dobré ráno,“ řekl nenuceně. „Jak ses vyspala?“

„Kde to jsem?“ vyhrkla jsem, aniž bych se vůbec obtěžovala odpovídat na tak stupidní otázku. Hleděla jsem mu vzpurně do tváře a nestačila se divit své odvaze.

„V mém domě,“ odpověděl jednoduše. „Jen tak mimochodem, nemusíš tam tak stát u toho umyvadla,“ dodal a zmizel ze dveří. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to měl být pokyn, abych ho následovala. Vyšla jsem tedy z koupelny a spatřila ho, jak neohroženě sedí v křesle v rohu pokoje a sleduje mě. Záměrně jsem si stoupla ke zdi, co nejdál od něj a nespouštěla z něj oči.

„Proč tu jsem?“ vyslovila jsem nahlas otázku, která mi myslí vířila celou dobu, a jejíž odpovědi jsem se snad nejvíc bála. Přesto jsem se však snažila zachovat klidnou tvář, i když to byl nadlidský úkon.

„Zkus chvíli přemýšlet, Megan,“ prohlásil tajemně a na konci věty se lehce pousmál. Dál mě rentgenoval svým pohledem, zatímco já žasla.

„Počkat! Odkud mě znáš?“

„Vzpomínej,“ opáčil a mně to v tu ránu došlo.

„To jsi byl ty, ten muž v baru.“ vzpomněla jsem si na něj, jak seděl u stolku a soustavně mě sledoval. „A co po mně teda chceš? Proč jsi tam byl?“ zeptala jsem se s hrůzou.

„Máš příliš mnoho otázek, nemyslíš?“ řekl ležérně. „Nechceš se posadit?“

„Ne, klidně postojím,“ odsekla jsem.

„Ale no tak!“ řekl naoko káravě a čelo se mu nakrabatilo. „Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám,“ dodal.

„A jak ti mám asi tak věřit, hm?“ oponovala jsem rozčileně a ztrácela nad sebou kontrolu. „Jak ti mám věřit, když jsi mě unesl a držíš mě někde neznámo kde?“ Těkala jsem očima po místnosti a celou mě naplňoval vztek a bezmoc. „když jsi zabil tři muže, nehledě na to jací to byli mizerové?“ Cítila jsem, že se lehce třesu a do očí se mi dostávaly slzy. „Jak ti mám pro Boha věřit, když ani nevím, co jsi zač a co se mnou máš v plánu?!“ Vyhrkla jsem nakonec plna emocí a pohlédla mu přímo do očí.

„Měla bys mi být spíš vděčná, nemyslíš?“ prohlásil arogantně, bez náznaku jakéhokoli citu.

„Byla jsem,“ přiznala jsem, „ale jen do té doby, než jsem viděla, co jsi zač!“ dodala jsem s neskrývaným odporem a hrůzou.

„A co jsem zač?“ zvýšil hlas a zvedl se z křesla. Jeho výraz nabral na temnosti a vypadal rozzlobeně. Jenže já už byla v ráži a tak mě to neodradilo.

„Zrůda a vrah!“ vypálila jsem na něj nekompromisně a hned na to ucítila tvrdý stisk jeho rukou na mých. Přiskočil ke mně a přišpendlil mě ke zdi. Byl o něco vyšší než já a tak jsem musela lehce naklonit hlavu, abych mu viděla od očí. Přesto však byly naše tváře jen několik centimetrů od sebe. V té jeho jsem viděla vztek a rozhořčení. Z černých očí, jakoby mu sršely blesky. Dýchala jsem přerývavě a snažila se zachovat klid, ale nešlo to.

„Nic o mně nevíš,“ zavrčel temně a přímo mě propichoval pohledem.

„Nevím,“ uznala jsem, „a proto mohu soudit jen podle tvých činů, nemyslíš?“ nadzvedla jsem nedbale obočí, ačkoliv jsem byla vyděšená. Dokonce víc než to.

„To, co jsem dnes v noci udělal, nebylo nic špatného,“ vzdoroval zachmuřeně. „Zachránil jsem ti život. Copak je ti to málo?“

„A proč?“

„Co proč?“ nechápal a semknul obočí.

„Proč zrovna já? Přece to nebyla náhoda? Nejdřív bar a pak se náhle objevíš, když jsem v nesnázích?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Na to není tak lehká odpověď,“ odvětil už klidněji.

„Tak mi to zkus vysvětlit, já mám času dost,“ naléhala jsem.

„Ne,“ řekl jasně. „To bys nepochopila.“

„Do háje, hodláš mi vůbec na něco odpovědět?“ rozčílila jsem se. „Vždyť já nevím vůbec nic! Dokonce ani jak se jmenuješ. Vím jen, že jsi zabil tři lidi, přičemž dva z nich jsi vysál a pak jsi to dokonce zkusil i na mě!“ dořekla jsem roztřeseně a ukázala na svůj krk. „Víš vůbec, jak se cítím?“

„Je mi to líto,“ prohlásil, „potřeboval jsem tě jen omámit.“

„No to je teda výborný!“ vyjekla jsem užasle. Jen se pousmál mé reakci a uvolnil mé ruce. Pak namířil ke dveřím a já na něj dál jen zírala. „Kam jdeš?“ hlesla jsem šokovaně.

„Mám něco na práci.“

„Ale já ještě neskončila!“ vzdorovala jsem.

„Já ano,“ řekl jednoduše a vzal za kliku. Nevěřícně jsem na něj zírala a cloumal mnou vztek. Naposled se na mě otočil a bylo vidět, že si mého rozpoložení všiml, protože se zase usmál takovým tím svým typickým temným, a přitom pobaveným úsměvem. „Mé jméno je Christopher.“ Pak otevřel dveře a odešel.

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 2. kapitola: