OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 6. kapitola

07.12.2010 (20:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 912×

Po chvíli ticha, kdy jsme si jen hleděli do očí, a moje srdce se chystalo vyskočit z hrudi, jsem konečně kývla na souhlas. Už jsem žádné další otázky neměla a on to věděl. Jen se pousmál a zvedl se k odchodu. Ještě než skutečně zmizel ve dveřích, otočil se na mě.

„Už mi věříš?“ Tón jeho hlasu byl zase sebejistý, a přestože mě jindy iritoval, v tuhle chvíli zněl zatraceně dobře.

„Možná,“ prohlásila jsem ledabyle a dělala, jakoby mě předtím vůbec nerozhodil.

Reakcí mi byl zase ten jeho pobavený úsměv. „Jen jsem myslel, že by ses možná chtěla podívat po domě,“ řekl jen tak mimochodem. „Ale nemůžu riskovat tvůj útěk, takže v případě, že mi nevěříš-.“

„Neuteču!“ vyhrkla jsem. Už jsem měla dost tohohle malého tmavého pokoje. Byla jsem tu dva dny a začínaly mě přepadávat klaustrofobické pocity. Potřebovala jsem vzduch. Ačkoliv jsem věděla, že nebudu moct skutečně dýchat, dokud tenhle dům neopustím nadobro, vyhlídka na kousek svobody byla lákavá.

„Slibuješ?“ zeptal se se stopou nedůvěry v hlase.

„Jo, slibuju,“ řekla jsem neochotně.

„V tom případě ti nechám odemčené dveře a můžeš pobývat v jakékoli části domu. Jo, a kdyby ses přece jen snažila utéct, tak to nemá cenu,“ řekl a škodolibě se usmál.

„A proč?“ neodpustila jsem si otázku.

„Vysoký stupeň zabezpečení,“ odpověděl jasně. „Proč se vůbec ptáš? Neslíbilas, že neutečeš?“

„A proč jsi po mě chtěl, abych ti vůbec něco slibovala?“ vypálila jsem na něj s úžasem.

„Jen tak pro jistotu,“ prohlásil s šibalským úsměvem na rtech. Chtěla jsem po něm něco hodit. Ale sama jsem uznala, že by to nemělo cenu. Proto jsem ho jen propalovala pohledem, dokud s tím samým úsměvem nezmizel ve dveřích. A vážně je nezamknul.

Ihned jsem se za ním vydala, protože jsem rozhodně neskončila. Otevřela jsem dveře a vešla na chodbu. Byla dlouhá a tmavá. Celá byla spoře osvětlena jen několika nástěnnými lampami, jejichž záře však za moc nestála, takže tu bylo stejně dost šero. Na zemi byl ten samý černý koberec, jako v pokoji. Po oknech nebylo ani památky. Jediné co jsem ve stěnách zaregistrovala, bylo dalších šest dveří. Na každé straně troje a pak jedny na samém konci, neboli ty, ze kterých jsem právě vycházela.

Těkala jsem očima po prostoru, ale nikde nebyl. Otázkou, jak se mohl tak rychle vypařit, jsem se už nezabývala. Začala jsem si zvykat na nenormálnost své situace. Jak je možné, že už jsem se s tím tak sžila? Ještě před dvěma dny jsem si myslela, že jsem blázen a najednou to všechno považuju za reálnou skutečnost?

Chvíli jsem jen stála ve dveřích a zvažovala své kroky. V ústí chodby na druhém konci, ze kterého se linulo denní světlo, jsem viděla tmavé zábradlí, z čehož jsem usoudila, že se asi bude jednat o schodiště. Co já vím, kam vede? Co když se objevím v kobce plné rakví a z  koutů na mě vyskáčou další upíři, připraveni na svačinku? Musela jsem se v duchu své představivosti zasmát, ale pak jsem si uvědomila, že to moc k smíchu není.

Vůbec jsem nevěděla, kdo v tomhle domě ještě žije, a vzhledem k tomu, že tu bylo tolik pokojů, to rozhodně nebyl malý dům. Zdálo se mi pravděpodobné, že tu bude žít mnohem víc lidí. Nebo bytostí, abych byla přesnější.

Nakonec jsem přece jen sebrala veškerou svou odvahu a vydala se na konec chodby. Když jsem dorazila k zábradlí, zjistila jsem, že stojím na vrcholu schodiště, které se táhlo z obou stran a vedlo do obrovské haly.  Měla jsem odtud dobrý výhled a mohla si vše prohlédnout.

Dole se opět jednalo o poměrně tmavou místnost. Nicméně tady už nedominoval černý koberec, ale parkety z tmavého dřeva, které byly občas oživeny různými menšími koberci rudé, fialové nebo černé barvy. Ze stropu visel obrovský křišťálový lustr. A přímo naproti mně byly tmavé dvoukřídlé dveře. Nemohla jsem si nevšimnout elektronického zařízení vedle nich. Jasně, vysoký stupeň zapezpečení.

Bylo tu několik obrovských oken, lemovaných fialovými závěsy, které místnost zalévaly světlem, díky němuž působila mnohem příjemněji. Rozhodně se nejednalo o žádnou kobku. Místnost byla velmi moderně zařízená a její dominantou byl černý klavír, který stál u paty pravého křídla schodiště. Na bílých stěnách viselo mnoho obrazů, které působily velmi umělecky a staře, přesto však nekazily moderní ráz místnosti. Dál tu byla černá kožená sedačka, jež stála naproti obrovské plazmové televizi, zabudované ve zdi. Tu bych tu tedy rozhodně nečekala. I když asi bylo naivní, myslet si o upírech, že se baví hraním šachů.

Pomalu jsem scházela ze schodů a pořád si zaujatě prohlížela místnost. Když jsem sešla až dolů, na okamžik jsem se zarazila, a zkontrolovala, jestli tu není ještě někdo, ale nebyl. Po chvilce jsem se proto vydala do další části domu, která se nacházela pod schodištěm, a která mi byla naprosto neznámá. Opět tu byla tmavá chodba, ovšem značně kratší a po jejích obou stranách byly všehovšudy troje dveře. Na konci pak byla otevřená a skýtala pohled do velmi světlé místnosti.

Vydala jsem se tím směrem a skoro se lekla pohybu, který jsem zaznamenala po své pravé straně. Až pak mi došlo, že se jedná o dlouhé dekorativní zrcadlo, které se táhlo po téměř celé stěně.

Když jsem došla až nakonec chodby, vstoupila jsem do kuchyně. Notnou chvíli jsem si ji jen s otevřenou pusou prohlížela. Bylo to něco neskutečného. Celá polovina místnosti byla prosklená okny, která byla tak vysoko, aby pod nimi byl dostatečný prostor na kuchyňskou linku. Ta lemovala jak pravou, tak levou stranu místnosti, přičemž mezi nimi byl ještě obrovský kuchyňský ostrůvek. Téměř se tu nenacházely horní skříňky, což působilo velmi moderně. Linka byla bílá s černou pracovní deskou, která byla jakoby posázená mozaikou kamínků a kamenů v odstínech šedé a bílé. Povrch byl však naprosto hladký. Dohromady to tvořilo opravdu působivý kontrast.

V čelní stěně byly další dveře, které byly celé skleněné, a vstupovalo se jimi do zahrady. Zato zadní stěna byla celá obsazená bílými kuchyňskými skříněmi a skříňkami, mezi nimiž se nacházela lednička. V rohu kuchyně byl pak skleněný stůl s šesti čalouněnými bílými židlemi. Podlahu tvořily lesklé černé dlaždičky. Jedno jsem mohla říct naprosto jistě. Kdybych měla popsat kuchyň snů, tak by to byla rozhodně tahle.

Popošla jsem směrem ke dveřím a chtěla se porozhlédnout po zahradě, když jsem uslyšela něčí odkašlání. Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla blondýnu, teda Patricii.

„Jen se porozhlížím po domě,“ vysvětlovala jsem v obranném gestu.

„Jo, já vím. On mi to říkal,“ prohlásila. „Jen jsem chtěla říct, že kdybys něco chtěla, tak budu v hale,“ dodala a kývla tím směrem. Ve svém postoji si pořád zachovávala odstup, ale už nevypadala tak nepřátelsky.

„Jasný,“ odvětila jsem. „Kde vůbec je?“

„Myslela jsem, že ti to říkal?“ nechápala.

Nejdřív jsem dost dobře nerozuměla, ale pak mi to docvaklo. „On to šel vyřídit už teď?!“

„Jistěže. Copak sis myslela, že bude čekat do Vánoc?“ ušklíbla se.

„No to ne, ale myslela jsem, že počká třeba do noci nebo tak něco.“

Jen se krátce zasmála a v dobré náladě odvětila: „Stojím teď na denním světle?“

„Hm.“

„A shořela jsem?“ zeptala se teatrálně a ani se nesnažila zakrýt úsměv.

„Žádná vytuněná skla?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Žádná.“

***

To odpoledne jsem strávila v knihovně, která se nacházela za jedněmi dveřmi v přízemí. Chvíli jsem jen prohlížela četné svazky knih a hledala něco zajímavého, ale jak jsem brzo zjistila, většina děl byla psána latinsky, nebo v lepším případě starou angličtinou a na to jsem vážně neměla náladu. Navíc fakt, že se jednalo zejména o historickou literaturu, byl sám o sobě dostačující.

Nakonec jsem ale přece jen našla to, co jsem potřebovala. Knihovna obsahovala díla řady významných anglických, francouzských či amerických spisovatelů. Chvíli jsem pročítala hřbety, až jsem narazila na Draculu od Stokera. Tenhle titul mě tady celkem překvapil. Ačkoliv bylo poměrně morbidní číst tuhle knížku v upírském domě, neodolala jsem.

Sedla jsem si na kanape, které bylo součástí vybavení knihovny, a začala číst.

***

Ležela jsem zády na plovoucím lehátku a nechala se unášet šumějícím mořem. Vlnky se mnou pěkně pohupovaly a ve vzduchu byla cítit sůl. Po chvíli jsem si uvědomila, že to není sůl. Byla to krásná vůně, a ačkoliv mi byla povědomá, nedokázala jsem ji k ničemu přiřadit.

Šumění moře postupně ustávalo, až úplně zaniklo. V tu chvíli zmizelo i lehátko a vlnky. Jediné co zůstávalo, byla ta vůně. V mžiku jsem otevřela oči a zjistila, co bylo její příčinou.

Dívala jsem se totiž do tváře Christopherovi, který mě někam nesl. Už jsem se nadechovala k nějaké peprné reakci, když mě utnul.

„Klid. Jen jsi usnula v knihovně, tak tě nesu do postele,“ řekl klidně a dál se mnou stoupal do schodů. Uvědomila jsem si, že se ho křečovitě držím kolem krku a okamžitě objetí uvolnila, ale přesto jsem se ho opatrně držela, abych nespadla.

„Tak už jsem vzhůru a můžeš mě pustit na zem,“ zaprotestovala jsem.

On se jen usmál. „Jak si přeješ,“ řekl a postavil mě na jeden ze schodů. Cítila jsem se naprosto probuzená, ale přesto jsem zavrávorala a musela se ho zachytit. Nezaváhal a znovu mě zvedl do náruče a beze slova mě odnesl až do pokoje. Nadávání a bouchání pěstmi do jeho hrudi mi bylo k ničemu.

V pokoji mě položil na postel, přičemž jsem se hned vyhoupla do sedu.

„Příště mě vzbuď. Dokážu se dopravit sama,“ vyhrkla jsem popuzeně.

Jeho pobavený úsměv se ještě víc rozšířil. „To jsem viděl,“ ušklíbl se. „Navíc žádné příště nebude.“

„No to doufám!“ Jen co jsem to dořekla, uvědomila jsem si skutečný smysl jeho slov. Překvapeně jsem na něj civěla a on jen kývl a tím mou domněnku potvrdil.

„Chceš odvést domů hned nebo až ráno?“ zeptal se.

***

Stála jsem na spoře osvětlené ulici a sledovala vzdalující se světla černého Jaguára, který mě tady právě vysadil. V ruce jsem držela vínový šátek, jenž ještě před chvílí zakrýval mé oči.

„Měj se.“ To bylo všechno, co mi řekl. Tvářil se u toho klidně, bez emocí, ale jeho oči jakoby se usmívaly. Jen jsem kývla a vystoupila z auta.

Taky bych se měla usmívat, víc než to. Měla bych skákat do nebes a být šťastná, že žiju. Rozhodně bych ale neměla být smutná či dokonce zklamaná. Z čeho? Že už ho nikdy neuvidím? Že jsem mu ani jednou nepoděkovala, že mi zachránil život? Že riskoval ten svůj?

Naposledy jsem se ohlédla na silnici, ale auto už bylo dávno pryč.

Jakmile za mnou zaklaply dveře od bytu, zula jsem si boty a snažila jsem se nahmatat vypínač. Když se mi to konečně povedlo, myslela jsem, že mě trefí šlak.

Už z předsíně bylo jasně zřetelné, že tu někdo byl. Z vestavné skříně na chodbě jsem vyndala koště, první věc, která mi přišla pod ruku, a obezřetně prozkoumala byt. Ruce se mi potily a srdce tlouklo jako o závod, ale nakonec jsem s povděkem usoudila, že už tu nikdo není.

Horší byla ta spoušť. Obsah veškerých skříněk byl vyházen ven, židle a další nábytek byly převrácené a těch pár obrázků na zdi stržených. Byl tu vážně bordel k pohledání. Chvíli jsem na ty lupiče od plic nadávala, až jsem si všimla něčeho na stole.

Byl to můj notebook. Jediný majetek, který by tady mohli ukrást. Ale neukradli. Když jsem se znovu podívala po pokoji, došlo mi to.

Ten kdo tu byl, rozhodně nepřišel loupit. Něco hledal. A nebo možná někoho...

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 6. kapitola: