OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 7. kapitola

10.12.2010 (15:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 915×

Zpočátku jsem byla vyděšená a nechtěla v bytě zůstávat, ale pak jsem nad tím začala pořádně přemýšlet a napadlo mě, že tu mohli být právě ti svědci, o kterých mluvil Christopher, a kteří už by teď měli být postaveni mimo hru.

V jednu chvíli jsem chtěla zavolat Emmě, své nejlepší kamarádce, jestli bych u ní nemohla přespat, ale když jsem si uvědomila, že by se vyptávala, co se mnou bylo, zamítla jsem to. Ještě jsem žádnou vhodnou výmluvu neměla.

Když jsem se uklidnila, trošku jsem ty dvě místnosti, z nichž byt sestával, poklidila a dopřála si pořádnou sprchu. Dokázala jsem se při ní skvěle uvolnit a všechno hodit za hlavu.

K večeři jsem si udělala sendvič z lehce tvrdého toustového chleba, který mi tu zbyl, a uvažovala nad výmluvou ve škole. Naštěstí jsem chyběla jen dva dny, což by nemuselo být tak strašné.

Tu noc jsem nemohla usnout, ačkoliv jsem byla unavená. To zdřímnutí v knihovně mě tedy energií moc nenabilo. Navíc jsem samozřejmě pořád musela myslet na sled událostí posledních dnů. Ne, nejsem blázen. Je to skutečné. Už jsem se o tom nemusela přesvědčovat, ale stejně to bylo zvláštní.

A taky mě pronásledovaly jeho oči. Je možné, aby měl někdo černou barvu duhovek? Ať už byly jeho oči jakkoli zvláštní, měly něco do sebe. Něco, co mě lákalo, i když by nemělo.

V jednu chvíli jsem dokonce vzpomínala na to, jak se mě dotýkal, když mě zachránil a já se snažila mu utéct. Ale okamžitě jsem si ty myšlenky zakázala. Je to upír, a přestože mě zachránil, pořád zabil ty chlapy. A pak ještě ty další. Navíc jeho arogantní chování je nepřijatelné. Ne, nepřichází v úvahu, aby se mi líbil! Vzpamatuj se Megan!

Ráno jsem kupodivu vstala poměrně včas. Sice jsem nebyla zrovna extra odpočatá, ale dalo se to. Jen jsem si hodila ranní sprchu, vyfoukala vlasy, vyčistila zuby a nachystala se k odchodu. Ve spěchu jsem popadla alespoň poslední banán, který už byl značně přezrálý, a vyrazila do školy.

Měla jsem to do školy tak dvacet minut pěšky, ale když jsem využila nadzemku, dalo se to stihnout i za deset minut, což se mi dneska náramně hodilo. Dala jsem si předsevzetí, že příště vstanu ještě dřív, abych pak takhle nespěchala.

Když už jsem konečně spatřila školu a ujistila se, že mám ještě čas k dobru, zpomalila jsem. Pomalu jsem se k té velké cihlové budově přibližovala a sledovala, zda nespatřím někoho známého.

„Meggie!“ Uslyšela jsem volání a otočila se za tím hlasem. Na druhé straně ulice stála Emma a mávala na mě. Mávla jsem a počkala, než přejde.

„Čau, Emm,“ usmála jsem se na ní a objala ji v přátelském gestu.

„Co se dělo, žes nebyla dva dny ve škole?“ dožadovala se hned vysvětlení. Jako bych to nepředpokládala.

„Nebylo mi dobře. Myslela jsem, že je to chřipka, ale už je to dobrý.“ Tahle výmluva sice nebyla zrovna nejoriginálnější, ale byla uvěřitelná, a to bylo hlavní.

„A to je důvod, abys mi nezvedala telefon?“ Emma jen nadzvedla obočí a naoko se zamračila. Došlo mi, že ani nevím, kde ho mám. Nějak jsem na něj nemyslela. Určitě ho budu mít doma v kabelce.

„No, nějak jsem ho asi nevnímala,“ řekla jsem to první, co mě napadlo. „Nejspíš vypnuté zvuky,“ pokrčila jsem rameny.

Emma to dál neřešila. Koneckonců to byly jen dva dny. Navíc moc dobře věděla, že většinu volného času trávím v práci a tudíž bych ho stejně nemohla zvednout. Při pomyšlení na práci mi zatrnulo. Ve škole sice kvůli dvěma dnům, žádný průšvih nebude, ale to samé rozhodně nemohu říct o baru.

„Myslíš, že bych si od tebe mohla zavolat? Zapomněla jsem mobil doma,“ zeptala jsem se.

„Jasně.“ Emma se jen usmála a už ho lovila v tašce.

Podala mi ho a já na klávesnici vyťukala notoricky známé číslo. Po několikátém zazvonění se telefon konečně rozezvučel.

„Haló?“ ozval se chraplavý hlas. V pozadí jsem slyšela hrát hudbu a usoudila, že je asi ještě v baru.

„Ehm, šéfe, to jsem já, Megan,“ řekla jsem a snažila se znít kajícně, i když mi to bylo silně proti srsti. Mezitím jsme s Emmou zamířily ke škole.

„No to je dost, že voláš!“ zaburácel a já vytušila, že není ve zrovna dobré náladě. „Co si myslíš? Neukázat se dva dny v práci?!“

„Nebylo mi dobře,“ hájila jsem se a vyhýbala se hloučkům studentů, kteří se nacházeli před vchodem školy.

„To mě nezajímá! Nebyla jsi schopná ani zavolat. Takovýhle lidi tady nechci!“

„Já už budu chodit zase pravidelně jako dřív!“ naléhala jsem na něj.

„Ne, kočičko! Už nechoď, máš padáka!“ Nadechovala jsem se k reakci, ale telefon ohluchl. Jen jsem se zastavila v půli kroku a nevěřícně zírala na sluchátko. Měla jsem vztek. „Debil!“ ulevila jsem si.

„Co je?“ ptala se Emma.

Znovu jsme se rozešly a prošly vchodem do útrob budovy. „Ten kretén mě vyhodil,“ procedila jsem skrz zuby.

Emma chvíli mlčela. „A co budeš dělat?“ Věděla moc dobře o mé finanční situaci, a o tom, že je pro mě tahle práce životně důležitá.

„Prostě si najdu něco jinýho,“ řekla jsem rozhodně. V New Yorku je přece plno míst, kde bych mohla pracovat.

Došly jsme až ke školním skříňkám a sundaly si bundy. První hodinu jsem měla mít angličtinu, a tak jsem jen popadla učebnice a rozloučila se s Emmou, která měla matematiku.

Ještě před hodinou jsem šla do sekretariátu omluvit svou absenci, což nakonec prošlo úplně hladce a zamířila do učebny. Zrovna jsme probírali britskou detektivní literaturu, což bylo celkem zajímavé, a proto mi hodina utekla rychle.

Když jsem po konci hodiny vyšla ze třídy, narazila jsem na další známou tvář. Ralph byl můj dobrý kamarád a tak jsem se musela usmát, když jsem ho uviděla.

„Á slečna taky dorazila do školy,“ prohlásil s uličnickým úsměvem.

„Dva dny,“ řekla jsem důrazně, ale musela jsem se smát. „Nebyla jsem tu dva dny a už to beze mě nemůžeš vydržet, jo?“

„Bez tebe nemůžu žít!“ prohlásil teatrálně a položil si obě ruce na srdce.

„Taky tě miluju,“ ušklíbla jsem se a nevybíravě ho poplácala po zádech. Jen po mně šlehl pohledem.

„Chceš mi vyrazit dech?!“

„Ten ti přece vyrážím pokaždé, když mě vidíš,“ řekla jsem ležérně, ale stejně jsem nemohla potlačit pobavení.

„No, jen si tak moc nemysli,“ řekl skepticky. Schválně jsem v úžasu přehnaně zamrkala řasami a on se začal smát. „No tak fajn, vyrážíš.“

„Co máš za hodinu?“ zeptala jsem se ho, když jsme se konečně dostali k normálnímu rozhovoru.

„Občanku,“ odpověděl znechuceně.

„No tak to teda upřímnou soustrast.“ Paní Bowerová byla vážně šílená, co se výuky týče, takže jsem ho chápala. Podívala jsem se na hodinky a zděsila se. „Sakra, musím letět na tělák.“

Jen kývl a rozloučil se se mnou. Já spěšně došla ke skříňce, vzala si věci a běžela do šaten. Zase jsem šla pozdě, jak jinak. V šatně už nikdo nebyl, a tak jsem se blesku rychle převlékla. Měla jsem černé strečové kalhoty a přiléhavé červené tričko.

Rychle jsem vběhla do tělocvičny, kde už všichni stáli v pozoru. Zatímco jsem dobíhala na konec řady, stahovala jsem si vlasy do culíku.

„Promiňte,“ vydechla jsem a pak se teprve podívala na učitele.

Šok a údiv – to byly první emoce, které jsem cítila. Ne, to přece není možné.

„Tak děvčata, jsem rád, že už jsme všichni,“ prohlásil dotyčný a významně se na mě podíval. „Jmenuji se Christopher Wright a budu vaším novým učitelem.“

Neubránila jsem se nevěřícnému vydechnutí. Tak tohle je fakt špatný vtip.

Christopher nejdřív hleděl na ostatní a pak se zaměřil na mě. Neunikl mi zaujatý pohled, jakým mě sledoval a ani záblesk pobavení v jeho očích.

„Tak, vzhledem k tomu, že tohle je naše první hodina, nechám její program na vás,“ řekl a holky kolem se začaly dohadovat, co se bude dělat. Já jsem se do toho nezapojovala.

Odvrátila jsem zrak od Christophera a pohlédla na Emmu. Ta na mě jen „nenápadně“ mrkala ve smyslu, to je kus co? Jen jsem protočila panenky a znovu se podívala na něj. Po očku mě pozoroval a tvářil se strašně sebejistě. Jedno se muselo nechat - v tom tílku vypadal fakt dobře.

„Můžem dělat gymnastiku?“ navrhla Rachel, aniž by se zeptala někoho dalšího. „Třeba skákat přes kozu a tak.“

„Ty seš koza.“ zamručela jsem si pro sebe. Dalších pár holek dalo svůj nesouhlas najevo hlasitěji.

„A co byste navrhovala třeba vy, slečno?“ Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, koho se ptá.

„Hlasování,“ řekla jsem jednoduše.

„Ale na to potřebujete minimálně dvě možnosti, takže co by bylo tou druhou?“ naléhal.

Jen jsem na něj hleděla a pořád nechápala význam toho, proč je tady. Náhoda to určitě nebyla.

„Slečno?“

„Jsem Megan,“ oznámila jsem mu, i když to bylo zbytečné. Jen se pousmál.

„Dobře, Megan.“ Když to řekl, dával si záležet na důrazu na mé jméno. „Jaký je váš návrh?“

„Basket,“ řekla jsem automaticky a vysloužila jsem si tím jeho další úsměv.

Samozřejmě, že se odhlasoval právě basket. Rachel sice byla lehce rozladěná, ale to byl její problém. Jen co jsme se rozcvičily, rozdělily jsme se do týmů a začaly hrát.

Basket jsem měla ráda a bavil mě. Nebyla jsem sice žádný hráč NBA, ale ve třídě jsem patřila k těm lepším hráčkám. I když je pravda, že bylo těžké to posoudit, protože v Americe je v basketu dobrý každý. Skoro.

Byla jsem v týmu společně s Emmou, zatímco Rachel byla proti nám. Docela výstižné, pomyslela jsem si.

Ze začátku jsme prohrávali. Já jsem se nedokázala dostatečně soustředit a soustavně hru kazila. Pokaždé, když už jsem se dostala k míči, mi ho někdo vyrazil, nebo v lepším případě, jsem se prostě netrefila do koše.

Navíc jsem pořád sledovala Christophera, což jak jsem zjistila, bylo oboustranné.

Pak jsem se opět dostala k míči a chtěla jsem přihrát Emmě, když do mě vrazila Rachel a svalila mě na zem. Okamžitě zaznělo pískání píšťalky a Christopher byl u nás.

„To byl jasný faul,“ pokáral přísně Rachel.

Já jsem se mezitím zvedla ze země a nasupeně si jí měřila. „Co si myslíš, že děláš?! Minule ti to nestačilo?!“

„Něco si zkusíš a poletíš,“ odfrkla si Rachel a já měla sto chutí jí zakroutit krkem. Ale nic jsem neudělala. Měla pravdu. Zlomený nos z minula bohatě stačil.

Dostala jsem hod na koš, který jsem konečně zúročila, a když se hra znovu rozjela, byla jsem plná energie. Tohle jí jen tak nedaruju, Konečně jsem začala skutečně hrát. Střílela jsem s pomocí ostatních spoluhráček jeden koš za druhým a náležitě si užívala triumfu. Po skončení hodiny, jsme byli jasnými vítězi.

Opět jsem střelila pohledem po Christopherovi a zarazil mě jeho zkoumavý pohled. Nadzvedla jsem jedno obočí a vydala se k němu. Ostatní už se postupně vyklízeli ven, a za chvíli jsme tu zbyli jen my dva.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a dala ruce v bok.

„Učitele?“

Jen jsem ho zpražila pohledem. „Zeptám se ještě jednou-,“ začala jsem a mluvila jsem schválně pomalu, aby mi dobře rozuměl. „Proč tu jsi?“

„Kvůli tobě.“

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 7. kapitola: