OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 9. kapitola

02.01.2011 (13:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1095×

Další ráno jsem odpočatá mířila ke škole. Tentokrát jsem vstala včas, takže jsem tu byla s předstihem. Před vchodem bylo opět několik hloučků studentů a z jednoho z nich se na mě zubil Ralph. Mávnul na mě, ať přijdu.

„Čau Megan,“ řekl usměvavě, když jsem k nim dorazila.

„Čau,“ odpověděla jsem. Bylo tu ještě pár kluků, které jsem znala. Mezi nimi i Ben, další kamarád. Kývnul na pozdrav. „Děje se něco zajímavého, že tu máte takovou schůzi?“ zeptala jsem se vesele.

„No to si piš, děvče!“ prohlásil Ralph a rádoby tajemně se zatvářil. Jen jsem nadzvedla obočí.

„Dneska prý máme společně tělák,“ objasnil mi Ben.

„Cože?!“ vyjekla jsem. Téměř odjakživa jsme měli tělocvik rozdělený na holky a kluky.

„Jo, jo, taky jsme byli překvapení,“ utrousil jeden z těch kluků, které jsem tak dobře neznala. Jeho jméno bylo Justin, tuším.

„A víte někdo proč?“ přemítala jsem nahlas. To měl být ten plán, o kterém mluvila ředitelka?

„No, zatím ne. Je to na nástěnce a nikdo nám nic nevysvětloval,“ pokrčil rameny Ben.

„No tak to jsem na to tedy zvědavá.“

Pak jsme se s Ralphem od skupinky oddělili a vyrazili do šaten.

„Co říkáš na toho nového učitele?“ zeptal se najednou Ralph.

„Co bych měla říkat?“

„No, co jsem zaslechl, tak většina holek o něm pořád básní.“ Když to dořekl, mírně se uchichtl.

„A já jsem snad většina, Ralphe?“ zeptala jsem se naoko naštvaně, zastavila se a dala ruce v bok.

„To určitě ne, Megan. Myslel jsem to tak, že já kdybych byl holka, tak by se mi asi líbil. Nic víc.“ Nakonec jen rozhodil rukama a koutky se mu nadzvedly ve škádlivém úsměvu.

„Kdybys byl holka, řadil by ses k většině, jo?“ dobírala jsem si ho pobaveně.

Chvíli se zamyslel a pak jen pokrčil rameny. „Asi jo.“ Ještě než jsem vůbec stačila zareagovat, dodal: „Takže naší ledové královně se pan Wright nelíbí?“

„A proč tě to vůbec zajímá?“ zeptala jsem se trošku nevrle.

„Koukám, že jsem udeřil hřebík na hlavičku,“ prohlásil a škodolibě se usmál.

„To zrovna!“ řekla jsem rozhodně. „A nech si ty řeči, nebo tě udeřím já!“ Nakonec jsem do něj dloubla loktem a musela se usmát. Naštěstí pochopil, že s tímhle tématem u mě neuspěje a dál to nerozváděl.

Ten den se angličtina neuvěřitelně vlekla. Chvíli jsem přemýšlela nad smyslem spojené hodiny tělocviku, ale pak to nechala být. Nezdálo se mi to tak podstatné. Spíš mi vrtalo hlavou, co má Christopher v plánu. To se snad hodlá dát na dráhu učitele? Když jsem s ním den předtím mluvila, říkal, že je to dočasné. Což je ale poměrně nic neříkající výraz. Musím si s ním pak promluvit. A taky mu říct o tom bytě.

Na tělocvik jsme šly společně s Emmou. Když jsme vešly do tělocvičny, už tu bylo pár lidí, ale zdaleka ne všichni. Bylo to zvláštní, vidět tu kluky a holky pohromadě. Zatím tu jen tak postávali v různě velkých hloučcích a klábosili. Porozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Christophera, protože teď by mohla být dobrá příležitost nepozorovaně si promluvit. No dobře, možná by to nebylo až tak nepozorovaně, ale lepší než uprostřed hodiny.

Zatím ale v tělocvičně nebyl. Zato jsem spatřila Stevena, svého bývalého. Věděla jsem, že by tu mohl být, protože byl ze stejného ročníku, ale trošku mě to zarazilo. Obvykle jsme se na hodinách míjeli, jelikož jsme měli odlišný studijní program.  A byla jsem za to ráda.

Se Stevenem jsem se rozešla asi před měsícem, když jsem zjistila, že mě podvádí s Rachel. To byl také důvod, proč jsem se s ní pohádala a poté co mi podkopla nohy, jí zlomila nos. Neměla si začínat. Každopádně se Stevenem byl náš vztah na bodu mrazu. Ani se mi neomluvil a dělal, jakoby se nic nestalo. Omluva je totiž přiznání slabosti, jak jsem se z jeho úst dozvěděla. A on přece není žádný slaboch, aby se mi omlouval. Navíc prý šlo jen o úlet.

Dnes nechápu, jak jsem s tak samolibým, namyšleným tupcem mohla vůbec chodit. Potom co jsem ho seřvala na dvě doby, přičemž padla i nějaká ta facka, jsem se snažila ho ignorovat.  Docela by se to i dařilo, kdyby mě ignoroval i on. V tomhle bodě jsem měla bohužel smůlu.

„Á podívejme se, támhle jde slečna drsňák,“ zahulákal na celou tělocvičnu, když mě také zblýskl. Pár jeho kumpánů včetně Rachel se zachichotalo. Ignorovala jsem to a dělala, jako bych ho neslyšela. Jen jsem s Emmou došla k lavičkám, kde jsme si sedly a čekaly na začátek hodiny.

Christopher dorazil hned po zvonění. Měl na sobě černé volné kalhoty a černý nátělník. A zase mu to seklo. Ležérní chůzí došel až místu, kde se obvykle konal nástup studentů, a pak se na mě teprve podíval. Jeho výraz byl neprostupný a nebyla v něm znát žádná emoce. Přesto jsem měla pocit, že když jsem se zahloubala do jeho očí, viděla jsem v nich zájem. Možná i jakýsi náznak úsměvu. A taky jsem možná měla až příliš vekou představivost.

Poté, co jsme si odbyli nástup, rozdělil nás Christopher do dvojic. V každé z nich byla jedna dívka a jeden kluk. A jako na potvoru jsem byla ve dvojici se Stevenem. Nechtěla jsem dělat scény, a tak jsem si zkrátka řekla, že to jednou přežiju. Jenže to jsem ještě nevěděla, co mě vlastně čeká.

„Teď, když jste rozděleni do dvojic, vás pořádně seznámím s náplní dnešní i následujících hodin,“ začal Christopher a ostatní ho zaujatě poslouchali. Nikdo nevěděl, co mělo tohle spojení znamenat. „S vedením jsem se dohodl na novém studijním plánu. Jedná se o to, že dívky nejsou schopny se dostatečně bránit případnému násilí,“ prohlásil a podíval se na mě. To už jsem začala chápat a zároveň doufala, že chápu špatně, „a proto budou následující hodiny věnovány lekcím sebeobrany.“ Sakra, chápala jsem správně. „Právě proto byla děvčata a chlapci spojeni, aby byly lekce efektivní. Budete spolu trénovat a zároveň proti sobě bojovat.“ Jen jsem zavřela oči a počítala do pěti. A pak mě Christopher dorazil. „Dnešní rozdělení do dvojic bude platit až do konce tohoto kursu.“ Pak se odmlčel.

Okolo se začal rozléhat vzrušený hovor ostatních, kteří byli touto zprávou překvapeni a zároveň nadšeni. Tedy alespoň většina. Když jsem se podívala na Emmu, viděla jsem, že vedle ní stojí Ralph, a že si nadšeně povídají. Tak moc jsem jí záviděla. Poté jsem se ale podívala vedle sebe a uviděla toho blba. Nedíval se na mě. Sledoval Christophera a pak promluvil.

„A co z toho budeme mít my?“ zeptal se podrážděně.

„Stejně jako dívky, se naučíte novým bojovým technikám,“ řekl jednoduše Christopher.

„To bych chtěl tedy vidět, co nového mě naučí nějaká holka.“

„Pochybujete snad o schopnostech děvčat?“ zeptal se Christopher a upřel svůj zrak na mě. Určitě musel vidět, že jsem byla naštvaná. Jen se pousmál.

„To tedy pochybuju,“ prohlásil rozhodně Steven a znovu se na mě podíval, tentokrát opovrhujícím pohledem. Myslela jsem, že vypěním.

„Tak uvidíme,“ řekl Christopher s pokřiveným úsměvem a pak dodal: „Běžte se se svou partnerkou připravit támhle k těm žíněnkám.“ Ukázal doprostřed tělocvičny, kde byl připraven jakýsi ring. „Podíváme se na váš ukázkový souboj.“

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně. „To se s ním mám prát?!“

„Ano, Megan, přesně tak,“ usmál se. „Oba můžete používat jakékoli techniky, které si pak alespoň rozebereme. V případě nutnosti zasáhnu, nemusíte se ničeho bát.“ Jestli se mě snažit uklidnit, tak se mu to moc nepovedlo. Steven chvíli protestoval, že se s holkou prát nebude, ale nesmlouvavý výraz na Christopherově tváři, ho umlčel.

Pak jsme se společně doloudali k žíněnkám. Když jsme tam tak stáli naproti sobě a kolem nás se všichni rozestoupili, měla jsem vztek. Proč mi tohle Christopher dělá? Copak jsem se o to prosila? Nejenže jsem ve dvojici s tím, koho z celé třídy nejvíc nesnáším, ale ještě tu musím předvádět nějaké divadélko pro pobavení ostatních.

„Připravte se. Až písknu, zaútočte jeden na druhého,“ prohlásil Christopher. Jen jsem si nevěřícně odfrkla. Nekomentoval to, jen na mě upřel tázavý výraz. Odvrátila jsem od něj svůj pohled a zaměřila se na Stevena. Věděla jsem, že nemám moc velké šance. Sice jsem už dříve chodila na kurzy sebeobrany, ale při své nedávné zkušenosti, jsem zjistila, že mi moc platné nebyly. Rozhodně jsem se ale nehodlala jen tak vzdát. To jsem neměla v povaze.

A pak Christopher zapískal na píšťalku. Nejdřív jsme na sebe se Stevenem jen koukali a ani jeden se neměl k pohybu. Nevěděli jsme jak začít.

„No tak na ni zaútočte, ať vidíme, jak se Megan umí bránit,“ nabádal Christopher Stevena. Jen jsem po něm šlehla naštvaným pohledem a znovu se zaměřila na Stevena.

A pak se na mě vrhnul. V první chvíli jsem to nečekala, takže jsem zavrávorala, když mě chytil za paži ve snaze smýknout se mnou o zem. Začala jsem do něj bušit pěstí, ale bránil se, takže to nemělo téměř žádný účinek. Připadalo mi to směšné.

Steven vyvinul ještě větší sílu a já se najednou kácela k zemi. Stihla jsem mu ještě podkopnout nohy, takže spadl i on. Stejně mi to ale nebylo nic platné, protože i když jsem se všelijak snažila, nakonec na mě nalehl tak, že jsem byla na lopatkách a on nade mnou, přičemž mi svíral paže, kterými jsem nemohla hnout. Byl až nesnesitelně blízko, takže jsem na tváři cítila teplo jeho dechu. A pak řekl něco, co mi vyrazilo dech.

„Tahle poloha mi něco připomíná, zlato,“ zašeptal tak, že jsem to mohla slyšet jen já a nikdo jiný. V tu chvíli jsem zrudla vzteky a propalovala ho nenávistným pohledem.

„Jdi do hajzlu!“ procedila jsem skrz zuby a vší možnou silou, kterou jsem vůbec byla schopná vyvinout, ho kopla mezi nohy tak, aby to bolelo. A bolelo to pořádně, tedy alespoň podle zvuků, které začal vydávat. Měla jsem pak najednou víc prostoru, a tak jsem se vymanila z jeho sevření a odstrčila ho. Znovu jsem se postavila na nohy a zpupně pohlédla na Christophera. „Stačí?!“ zeptala jsem se nasupeně.

Zase se na mě díval tím zaujatým pohledem, který mě doháněl k šílenství. Došlo mi, že asi naši krátkou „konverzaci“ slyšel. „Ano,“ řekl bez emocí.

Když se zvednul i Steven, jen mě sjel naštvaným pohledem.

„Tak pane Cartere, ještě pochybujete?“ zeptal se ho Christopher příkře. Už se neusmíval. Byl jako socha a na jeho tváři se zračil nesouhlas a rozladěnost.

Steven vypadal jeho postojem překvapený. „Jenže tohle byla podpásovka,“ řekl na svou obranu a já se musela zašklebit. Zrovna on bude vykládat něco o podpásovkách.

„A myslíte si, že v životě jsou všichni čestní?“ zeptal se Christopher chladně. „Správně, nejsou,“ prohlásil, když se Steven neměl k odpovědi. „Příště se laskavě zdržte svých komentářů,“ dodal přísně a stočil svůj pohled ke mně. Zarazila jsem se, když jsem viděla tu neprostupnou masku na jeho tváři. Přímo se mi zahleděl do očí, jakoby se v nich snažil něco vyčíst. Jen jsem nadzvedla obočí.

„Promiňte?“ zeptal se Steven zmateně a tím přerušil náš oční kontakt. Jakoby se bál, že Christopher zaslechl jeho provokaci adresovanou mně. Já jsem o tom nepochybovala.

„Jak vidím, přeprala vás holka, takže příště si své uštěpačné poznámky nechte pro sebe, to je celé,“ uvedl Christopher na pravou míru.

Pak se podíval na mě. Přísnost zmizela, ale přesto si zachovával odstup, když mi oznámil, že jsem přesto vše měla jen štěstí, a že právě proto musíme trénovat. Neřekla jsem na to ani slovo, protože měl pravdu.

Zbytek hodiny se obešel bez dalších nepříjemností. Ostatní dvojice si vyzkoušely souboj, aby se ukázalo, jak na tom kdo je a Christopher každý výstup okomentoval.

Na konci hodiny jsem opět počkala, až se vylidní tělocvična a my zůstaneme s Christopherem o samotě.

„Kdo byl ten kluk?“ zeptal se jako první věc, když jsem k němu přišla.

Chvíli jsem neodpovídala, protože mě jeho přímá otázka zarazila. „To je jedno,“ odbyla jsem ho. „Kvůli tomu jsem nepřišla.“

„Máš pravdu, nic mi do toho není.“

„O to nejde, jen se o něm nechci bavit,“ řekla jsem. Kývl na souhlas. „Potřebuju si s tebou o něčem promluvit a včera na to nezbyl čas.“ Na chvíli jsem se odmlčela. On sledoval mou tvář a trpělivě čekal, až zase začnu mluvit. „Jde o můj byt,“ prohlásila jsem a přejel mi mráz po zádech.

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 9. kapitola: