Netto paperi: 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Víceméně taková úvodní, rozjezdová kapitola, kde se můžete setkat s bližším charakterem hlavních postav.

17.07.2011 (14:00) • Aurora • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 598×

1. KAPITOLA - VYHODÍŠ MĚ?

Půl roku, co jsem se snažila žít normální život. I když stereotypy nesnáším, toto mi naprosto vyhovovalo. Škola, stáj, vyjížďka, domů. Nejvíce času jsem věnovala koním, jak jinak. Z Grammy se stala skvělá společnice na procházky a v provizorní jízdárně mi dělala ohromnou radost. Větší problém byl ale s Teness. Celkem rychle si vysloužila přezdívku Torpédo; nebylo pochyb, že měla předky na dostihové dráze. Jestli mám být upřímná, víc nervózního a nesoustředěného koně jsem snad neviděla. I když si dovoluju říct, že mám s metodami přirozené komunikace zkušenosti, nebylo chvíle, kdy by se mladá dostihačka se uklidnila a uvolnila. Z jakékoliv procházky se stala přetahovaná, kterou jsem většinou projížděla na plné čáře.

Ta zapadlá vesnice na jihu Rakouska nebyla zase tak špatná. I přesto, že možnost začít s čistým papírem mi okamžitě překazila má drahá bábi, čekala jsem to všechno horší. Za velké plus jsem považovala nemobilitu mých prarodičů – možná jenom díky tomu mě spolužáci přijali bez problémů. Zkrátka, byla jsem exot ze severu, mluvící nesrozumitelným jazykem, za který většina lidí finštinu považovala.

Automaticky jsem popadla poslední kousek pečiva a štrádovala si to ke dveřím, než jsem zaslechla snad ten nejpanovačnější hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než bratrovi. „Auriano!“ zapištěl. „Jestli zítra nebudou rohlíky, víš, že mi musíš dát peníze na jídlo!“ Tradiční věta, kterou slyším při každém odchodu.

„Tobě by tak uškodilo být den bez jídla,“ zamumlala jsem, když jsem – už poněkolikáté – zhodnotila jeho postavu vycpanou tukem. Děkovala jsem všem svatým, že toto je jedna z věcí, které s bratrem nesdílím.

„Co si to dovoluješ!? Můžeš být ráda, že tě živíme, tak laskavě nebuď na brášku nepříjemná!“ Tentokrát babička. Chovala se jako poddaný ke svému králi – ospravedlňovala ho za každou pitomost a byla přesvědčená, že tak hodné a úžasné dítě nikdy nic špatného udělat nemůže. Párkrát jsem se jí pokoušela vysvětlit, že je to jenom rozmazlený fracek, ale skutek utek. Jediné, čeho jsem se dočkala, bylo pár facek.

„On mě tady půl roku buzeruje a já jsem nepříjemná? Tak to je teda pěkné, vážně,“ zamumlala jsem a doufala, že to neuslyší. Nějak jsem neměla náladu na další kázání. Obula jsem si boty, nasedla na kolo, a jak nejrychleji to šlo, jsem se vydala nahoru ke stáji.

Fakt, že tam potkám dalšího vola v podobě Heralda, našeho rádoby pana vedoucího, mě nakrkl ještě víc. Nechápu, jak jsem si při prvním setkání mohla myslet, že jde pouze o nějaký chvilkový neúspěch. Nesnášela jsem ho, on nesnášel mě. Bohužel, on potřeboval zaměstnance a já prachy na ustájení, takže jsme měli smůlu oba.

„A hele, kdo nás poctil svou návštěvou… Auriana Mäkelä. Tákže, Mäkel...“

Vážně jsem na něj dnes neměla náladu. Dokonale mě vytočila má vlastní rodina, nepotřebuju jeho další rozumy. „Strč si si Mäkelu do prdele. A Aurianu zrovna tak.“

„Dej si pozor na jazyk, Rien.“ Vyslovil to, jako by to byla nejhorší věc na světě. Vlastně to možná tak považoval – je to součást jména, tudíž i mě. Sečteno a podtrženo je to pravděpodobně ještě horší než nejhorší věc. „Pamatuj na to, že to tady řídím,“ dodal ještě.

„Jo? A co uděláš? Vyhodíš mě?“

„Udělám to hned, jakmile si brácha odveze tu kobylu. Zatím jsi užitečná aspoň v tomto.“

„A co když se tvému bratrovi zalíbím? Hm… vyhazov by se nekonal, to by tě mrzelo, co?“ No a co, že to bylo absolutně nereálné. On je takový pitomec, který o tom alespoň začne přemýšlet.

„Nemá rád moc vysoké sebevědomí,“ zamrkal.

„V tom případě nechápu, co tady ještě děláš. A teď laskavě svého otroka omluv, otrokáři. Jdu vymístovat, protože ty bys vidlemi probodl leda tak svoji hnátičku a měl bys bebínko,“ zašišlala jsem a s ukázkovou otočkou na podpatku jsem vplula do stáje. Třeba budu mít štěstí a už ho neuvidím.

Vidle jsem nechala ležet hned za rohem u hnojiště a zamířila si to k výběhu mých dvou svěřenkyň. Přesně, jak jsem čekala, obě si stály po boku a v klidu si užívaly teplých letních paprsků. Jako by se nic nedělo, jakoby existovaly pouze ony. Byla to hezká podívaná, vůbec bych do Tenisky neřekla, že na lonži se nedokáže uklidnit ani na sekundu. S úsměvem jsem zatřepala hlavou; teď nemá cenu trápit se nad jejím temperamentem. Otočila jsem se a už s trochu lepší náladou jsem se vrátila pro odhozené vidle, abych se dala do práce. Čím rychleji si odbudu práci, tím dřív můžu vypadnout někam na horskou stezku. Vyjížďku k horní přehradě potřebovala moje nabroušená duše jako sůl. Přivřela jsem oči a snažila se představit si chladnou a jemnou vodu, namísto tuctu boxů, které čekají na podestlání…

S přibývajícím časem klesal rtuťový ukazatel teploměru rozhodně rychleji než počet zbývajících boxů. Když jsem se blížila ke konci, čekalo mě malé zpestření v podobě osoby, kterou bych s klidným svědomím hodila na hranici. Herald uvolněně stál opřený o box a posměšně se uculoval. Mohla jsem si myslet, že mě jenom tak nenechá… Těžko říct, u koho se motivoval s tou hrou o tvrdohlavost, každopádně byl vytrvalec, což jsem musela alespoň malinko ocenit.

Po pár sekundách jsem zaskřípala zuby, ruce si složila na prsou a probodla ho pohledem. „Tak co chceš tentokrát? Seřvat mě za to, že ti dovezli špatné seno?“ Nedivila bych se... Jak jsem zjistila, je schopen všeho.

„Zas taková svině nejsem,“ zasyčel ublíženě. Tak chudáčka chlapečka se to dotklo? To má ale smůlu, že když bude třeba, já si na starou a umouněnou čarodějnici klidně zahraju. Nemám chuť se podřizovat zrovna mu. „Nějak ti to dneska nejde, asi nestihneš tu svou vyjížďku.“ Věděla jsem, že mi nejde popřát rychle ubíhající práci…

„Neboj se, s Grammynkou vypadneme, i kdyby nám měl na cestu svítit třeba jen srpeček měsíce,“ odsekla jsem a v duchu se modlila, aby nebyl nov.

„No jak myslíš, ale i tak bys měla máknout… Koně budou chtít za chvíli krmení a domů,“ poznamenal.

„A že bys mi třeba pomohl? Jestli umíš rozdávat rozumy-“

„Jsem tu zaměstnanec já, nebo ty? Tak couvni. A navíc, já bych si probodl hnátičku, nevzpomínáš? Pamatuj si, že můžeš letět i s kobylou.“ Uchechtl se. „Jsem celkem zvědavý, co bys dělala...“ Tak toto už bylo moc i na mě. Asi bych ji uvázala v lese u stromu a čekala, až ji sežere dravá zvěř. Pitomec.

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, o co ti teď jde? Jestli si nutně potřebuješ dokázat, že tady jsi ten machr ty, tak tě můžu ubezpečit, že o tom nepochybuju. Namachrovaný blbec, nic víc, nic míň.“ Nadechoval se k další chytrácké odpovědi, ale proč ho nechat mluvit... „Tak hele, aby bylo jasno, doma mám bratra, který by mě nejraději hodil z mostu, a babičku s dědou, kteří mě k smrti nenávidí, a můžu ti zaručit, že to bohatě stačí. O někoho, kdo by mi otravoval život i v práci, vážně nestojím. Takže, mohl bys mě, prosím, nechat? Nezkřivila jsem ti ani jeden z těch tvých mastných vlasů, takže si dej odchod. Šéf, nešéf.“ Překvapilo mě, že si na jeho obličeji pořád pohrával úsměv…

„Skončila jsi?“ zeptal se znuděným tónem.

„Věř, že to, co chci říct, se nehodí ani pro holku na baterky, za kterou mě celá vesnice má,“ zasyčela jsem.

„Takže pravděpodobně konec… Abych řekl pravdu, je to škoda. Když se někomu snažíš promlouvat do duše, srandovně rudneš,“ vysmál se mi.

Ironie ze mě musela sama křičet. „Hlavní je, že se bavíš ty.“ Je to vůl. Pitomec, blbec, kretén. Jinak se něčemu takovému opravdu ani říkat nedá.

Autor: Aurora, v rubrice: Povídky » Na pokračování