Nevidím, ale i tak miluju - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zde přináším další kapitolu Nevidím, ale i tak miluju nesoucí číslo 12. Omlouvám se, že mi to tak trvalo a popravdě se bojím, že mi někdo přeřízne brzdové hadičky až si to přečte (ještě že auto nemám). Musí to tak být, i když mě budeme nenávidět, ale věřte mi, vynahradím vám to. Je zde i menší bonus, jelikož je kapitola tak krátká, v podobě pár veršů. Příjemné čtení LittleGii.

31.05.2011 (15:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1201×

Nevidím, ale i tak miluju

12. kapitola

Pohled Luka

Seděl jsem naproti ní, hleděl jí do očí. Ona byla část mé lidské duše. Člověk, kterého budu navždy milovat. Zhluboka jsem se nadechl a začal vyprávět:

Můj otec se jmenoval Jonah Peter Gabriel. Moje matka Elizabeth Jules Dixon jej poznala dva roky po tom, co byla předělena. Znali se krátkou dobu, ale jejich vztah byl plný lásky. Rok na to jsem se narodil já. Dali mi jméno Luke Gabriel. Zdědil jsem svoje schopnosti po otci, takže jsem musel jedenáct let chodit na cvičení. Nitroobranu, cvičení v boji a porozumívání lidem. Učil jsem se vaše zvyky, to jak mluvíte, poznával jsem vaše osobnosti a pak když mi bylo šestnáct, jsem dostal složku Lucy Endtkynsonová. Znal jsem tvou složku nazpaměť, věděl jsem kdy si poprvé spadla z kola, kdy si poprvé políbila kluka. Tři měsíce na to mě poslali sem. Abych tě chránil. Lucy, já jsem tvůj anděl strážný.

Zvedl jsem hlavu a opět se jí zahleděl do očí. Dívala se na mě jako by viděla ducha, ale né vystrašeně, spíš zmateně. I když mě neviděla, její oči prozrazovaly její vnitřní boj. Slyšel jsem její myšlenky. Bála se toho, že když jsem jí to teď řekl budu muset odejít, nebo že se něco stalo. Ale upoutala mě jedna myšlenka: Mám se bát?

„Ne, nemusíš se bát. A než se zeptáš ano mohu slyšet tvoje myšlenky, i všech okolo. Nemusíš se mě bát, ale pokud mi teď řekneš, abych odešel tak odejdu. Zažádám aby ti byl přidělen jiný strážný anděl a-“ nestihl jsem už nic víc říct, protože mě umlčela, když zvedla ruku. To nevěstilo nic dobrého.

Díval jsem se na ni a viděl, že bojuje sama ze sebou.

„Luku, myslím-“ na chvíli se odmlčela, pak se s jejími následujícími slovy zhroutil můj svět. „Myslím, že bys to měl udělat. Tohle jen dokazuje, že já jsem obyčejná. Miluju tě, ale my spolu nemáme být.“ Srdce se mi rozpadalo pod tíhou jejích slov. „A co ty? Když mě miluješ, jak to zvládneš?“ zeptal jsem se a hledal v těch slovech záchranu, možná jsem čekal, že řekne že to nevydrží, ať neodcházím, ale nestalo se tak.

„Já to zvládnu, neboj se. Jen ty to musíš zvládnout, ale jak se říká Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Poslední rána. Pak se zvedla a odešla. Nechala mě tam sedět. S rozlomeným srdcem.

Pohled Lucy

Poslouchala jsem, co mi říkal a srdce mi napovídalo, že je to pravda. To byl důkaz toho, co jsem si myslela celou dobu. On je anděl, já člověk. Nikdy nebudeme spolu.

Je dobře, že jsem to udělal, ušetřila jsem nám trápení. A jak jsem řekla, co oči nevidí, to srdce nebolí. Já ho nikdy nespatřila, možná to mi pomohlo. I když vím, že je krásný a že mě miluje, nikdy nebudeme spolu. Já bych jednou umřela a on, by žil dál.

Oblohu proťal blesk následován hromem.

Pohled třetí osoby

Lucy dále slavila, i když už se zlomeným srdcem. Opustila toho, kterého milovala. On byl zavolán zpět, tam kam patřil. Do nebe.

Možná, že to bylo pro Luku doma snazší, ale on se tam už doma necítil. Chtěl být s Lucy a užívat si s ní další klidný den. Bez problémů. Konečně mohli být šťastní, ale nevyšlo to. Nepřenesla se přes to, kým je. Jenže v ten moment nikdo netušil, že ještě nebylo všemu konec. Osud jim napsal jiné řádky a ačkoliv by si to mnozí přáli, nikdo to nemohl změnit.

Může být ona tím, kdo jej spasí? Mohou být ještě spolu, šťastní.

Dívám se na tebe,

a vidím odraz sebe.

Dolíčky, když se směješ,

usměv který mi věnuješ.

Vidím tě,

jak se ladně nešeš.

Miluji tě,

to mi sotva řekneš.

Já už držím tě v obětí.

Jáko v medvědím zajetí.

Odnáším tě,