Nevidím, ale i tak miluju - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je to tu, další kapitola. Jak se to všechno vyvrbí? No nebudu zdržovat a rovnou vám popřeji příjemné čtení. Vaše LittleGii

05.06.2011 (11:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1111×

Nevidím, ale i tak miluju

13. kapitola

Pohled Lucy

Bylo pozdní odpoledne a my jsme seděly s Anie v kavárně. Šly jsme hned po škole, Anie mi chtěla zlepšit náladu nakupováním, ale tu nemohlo zlepšit nic. Byla jsem smutná, Luka mi chyběl, ale prostě k sobě nepatříme, opakovala jsem si stále dokola. Řekla jsem mu sbohem, to už nic nezmění.

„Lucy, ty jsi se rozešla s Lukou?“ zeptala se mně Anie asi po půl hodině v kavárně. Muselo to přijít. „Jo,“ odpověděla jsem jí a usrkla jsem si kávy.

„Proč?“ dodala. „Nechci o tom mluvit.“

„Lucy, jsme kamarádky už dlouho. Víš, že mi můžeš říct cokoliv,“ zamumlala. Měla pravdu, mohla jsem jí říct všechno, až na tohle. Považovala by mě za blázna. Už by mi nikdo, nikdy nevěřil.

„Já to vím, ale nechci o tom mluvit.“ Možná jsem to řekla trochu ostřeji než jsem chtěla, protože Anie se už na nic nezeptala. Nakonec jsme si daly ještě palačinky a jely domů. Jen, co jsem se s Anie rozloučila zalezla jsem do pokoje a jen tak ležela na posteli. Stavil se za mnou Tom, ale ani s ním jsem nechtěla mluvit a tak jsem ho se vší slušností vyhodila.

Takhle to šlo dva týdny, chodila jsem do školy, učila se, víkendy trávila s Anie, ale v pondělí se něco změnilo.

O dva týdny později

Sotva jsem se probudila musela jsem na záchod. Můj žaludek se bouřil a tak celý skončil v záchodě. Bylo mi nevolno. Byla jsem slabá a unavená. Máma, která byla výjimečně tenhle týden doma mi řekla ať zůstanu doma. Určitě to bude jen nějaká chřipka, říkala jsem si, ale něco mi napovídalo, že v tom to nebude.

Moje domněnky se potvrdily šestého dne, kdy se to každé ráno opakovalo. Máma mi řekla, přesně to co jsem čekala.

„Lucy, myslím, že jsi těhotná,“ vybafla na mě, když jsem přišla do kuchyně na oběd. Čekala jsem to, už od prvního dne.

„Jsi si jistá?“ zeptal jsem se a doufala, že řekne něco jako Dělám si srandu, nebo Jen žertuju, ale nachytala jsi se.

„Miláčku jistá si být nemůžu, ale je jen jeden způsob jak to zjistit.“ Věděla jsem, že to přijde.

Pohled Luka

„Luko Gabriely, jste tady na žádost vaší svěřenkyně o přidělení jiného strážného anděla, je to tak?“ zeptal se mě soudce. Ano, i v nebi máme soud.

„Ano, vaše ctihodnosti,“ přikývl jsem. Lucy to chtěla, musel jsem to pro ni udělat.

„Mohu znát důvod vaší žádosti?“ S pravdou ven, teď nebo nikdy.

„Moje svěřenkyně se o mně dozvěděla pravdu. Nepřenesla se přes to a chtěla, abych odešel.“ Mluvil jsem normálně, ale bylo znát, že je za tím něco víc. Soudce to taky poznal.

„Řekl jste jí to vy?“ Jak bych rád řekl ne. Jak bych byl rád, kdyby se nic z toho nestalo. Kdybych byl jen obyčejný smrtelník, mohli jsme být šťastní, ale štěstí zbylo jen na jednoho z nás a já to nebyl.

„Ano, vaše ctihodnosti,“ řekl jsem téměř šeptem.

„Víte, co to znamená?“ zeptal se mě. Věděl jsem to moc jistě. Stanu se podřadným andělem v úřadu. Už nikdy nebudu anděl strážný, nikdy nebudu mít svěřence, ale k čemu by mi to stejně bylo. Chci jenom jednu svěřenkyni, ale ta nechce mně.

„Ano.“

„Vaše ctihodnosti, dovolte,“ volal Jonáš. Anděl v úřadu. Vběhl do místnosti a pádil si to přímo k soudci.

„Vaše ctihodnosti. Dříve než tohoto chlapce odsoudíte musím vám něco říct. Ten chlapec bude mít dítě. Čeká ho s tou dívkou,“ mluvil Jonáš. Mně se v ten moment zastavil svět. Lucy čeká dítě, naše dítě.

„Vy jste měl vztah s vaší svěřenkyní!?“ zakřičel soudce. Ou, to není dobré. Přikývl jsem, bál jsem se mluvit.

„No dobrá, dobrá," promluvil už klidněji. „V tom případě se všechno mění. Dostáváte měsíc na to, aby se Lucy, tak se jmenuje, že?“ Znovu jsem přikývl. „Takže Lucy, musí dokázat, že vás miluje. Za měsíc se dostav některý z mých podřízených na zem, musí odpřísáhnout, že vás miluje, pak se stanete smrtelníkem,“ dokončil.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Ano je to tak, nemůžeme vás oddělit od rodiny. Jsme nebe, ne peklo.“ Ani si nevšiml toho, že jsem zapomněl dodat vaše ctihodnosti, ale teď mě zajímaly mé možnosti.

Hodinu na to bylo vše vyřízeno a já byl opět na zemi. Stál jsem před jejím domem. Seděla v pokoji a brečela.

Pohled Lucy

Proč jsem ho poslala pryč? Teď jsem holka, co je v tom a ani otec dítěte tady není, protože jsem ho vyhnala.

Dole zazvonil zvonek a o chvíli někdo zaťukal na dveře. „Lucy, máš tady návštěvu,“ oznámila mi mamka. Ta všechno vzala v pohodě, ale dost se divila tomu, že jsme byli s Lukou tak rychlí.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování