OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevidím, ale i tak miluju - 4. kapitola

22.03.2011 (10:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1207×

Nevidím, ale i tak miluju!

4. kapitola

Pohled Lucy

Když mě odvezli o dva dny později domů, byla jsem Tomem i matkou neustále bombardována otázkami. Chtěli vědět, kdo mi to provedl, ale já jen zarytě mlčela. Nechtěla jsem se bavit, nechtěla jsem se o tom bavit. Chtěla jsem spát a nevnímat okolní svět, nepřemýšlet o tom, ale i ve snech mě to pronásledovalo. Stále znovu když jsem jen na chvíli usla mě pronásledovaly noční můry. Vnímala jsem hlasy, a ve snech dokonce i viděla. Viděla jsem místnost jen s postelí, na které jsem byla přivázaná a stál tam on. Jeho arogantní smích kdykoliv se na mě podíval, mi vháněl slzy do očí. Celé tělo mě bolelo. Nemohla jsem se hnout a ačkoliv jsem se snažila jakkoliv bránit, vždycky dostal své. Budila jsem se křikem a Tom nebo máma mě chodili utišit. Kolikrát jsem slyšela jak se o tom baví za dveřmi, jak se máma bojí, že se z toho nedostanu a Tom ji utěšuje, že doktoři říkají, že částečně ano. Ale ani jeden nemohli vědět, jak mi je. Anie mi nosila úkoly, a chodila si se mnou povídat. Nesnažila se ze mě dostat, kdo to byl. Normálně si se mnou povídala, jako bych byla jen nemocná. Ve škole tvrdili, že mám chřipku, ale Jad byl jediný kdo mohl vědět, co se stalo. Bála jsem se, že mi něco znovu provede. Bála jsem se do školy vrátit. Po víkendu jsem, řekla že půjdu zpátky do školy, ačkoliv jsem se bála, ale to jsem říct nemohla.

V pondělí

Jako každé ráno jsme s Tomem šli rovnou do hlavní budovy. Připadalo mi jako by se na mě dívali všichni, ale jistá jsem si být nemohla, já je neviděla. Cítila jsem na zádech jejich pohledy. Vypalovali mi do nich záda. Znovu mě čekala první hodina s Lukem, ale tentokrát jsem se na ni netěšila. Sice jsme se v klubu sblížili, ale po tom všem jsem si nedokázala představit, že vedle něj budu na angličtině sedět celou hodinu.

Posadila jsem se do lavice a čekala až zazvoní, Luka tady ještě nebyl a já doufala, že nepřijde. Když vedle mě zavrzala židle hrozně jsem se lekla, moje srdce bylo jako plašené.

„Ahoj, Lucy,“ pozdravil mě Luka.

„Ahoj,“ řekla jsem bezvýrazně, bála jsem se že pokud bych dala jen trochu prostoru mým emocím zazníval by v něm strach.

„Už je ti lépe?“ zeptal se zdvořile.

„Jo, už jo,“ opověděla jsem, jen kdyby jsi věděl co mi provedl, on… Ani v myšlenkách jsem to nedokázala vyslovit.

Pohled Luka

„Jen kdyby jsi věděl co mi provedl, on…“ I když myšlenka nebyla dokončená jasně mi to napovědělo, že nebyla nemocná. Někdo jí něco provedl. Poznal jsem to i z toho, že byla natisknutá na druhé straně lavice, jakoby se mě bála. Musím zjistit, co se jí stalo.

S touto myšlenkou jsem vydržel celé vyučování, ale Lucy se držela dál ode všech. Její myšlenky byly stále zmatené. Její emoce prozrazovaly strach a bolest. Nejvíce na parkovišti. Nezahlédl jsem ji, když odjížděla, ale asi byla hodně rozrušená.

Zajel jsem si domů, ale večer se vydal k jejímu domu. Okno měla ve druhém patře, ale i z přímý stromů jsem viděl do pokoje. Seděla na posteli a rukama si objímala kolena. Plakala. Po chvíli jsem zahlédl předmět v jejích rukách. Ona držela žiletku. Ale její myšlenky sebevražedné nebyli. Vzpomínala.

„Byly jsme děti. S Miou jsme byly kamarádky a chodily všude spolu

Seděly jsme na lavičce a česaly vlasy panenkám, když v tom přeběhl Peter. Byl takový ten dětský idol holek. Vlepil nám každé na tvář pusu a zase odběhl. Chvíli jsme se za ním koukaly a se podívaly na sebe. Obě jsme se hrozně křenily. Peter se nám hrozně líbil, ale slíbili jsme si, že ho ani jedna nebude milovat, protože jsme kamarádky. Byly jsme malé. To jsem ještě viděla. Bylo to sotva měsíc před tou nehodou.“

Byly jsme malé, tohle slova si neustále omílala. Pak další vzpomínka.

„Byly jsme s Miou domluvené, že půjdeme do města na zmrzlinu. Čekala jsem u cukrárny, když přišla. Šly s ní Andrea a Ashley. Říkávaly jsme jim barbíny, ale něco m napovědělo, že to už neplatí.

„Ahoj Mio,“ řekla jsem a chtěla ji obejmout, ale ona ustoupila. Natočila jsem k ní nechápavou tvář.

„Ahoj, Lucy. Jen jsem ti chtěla říct, že do cukrárny s tebou nejdu,“ pověděla mi trochu nejistým hlasem.

„Tak se domluvíme na jindy?“ zeptala jsem se jí. Nastala chvíle ticha. Věděla jsem, že to teď přijde.

„Ne, já už nepůjdu do cukrárny nikdy. Ne s tebou, ne tam. Víš mám teď nové kamarádky, ty které jsou jako já. Ty co mě mají rády. Už nejsme kámošky,“  řekla a odešly. Ještě dlouho jsem před tou cukrárnou stála, a zavolala mámě, aby mě odvezla. Byly jsem kamarádky tak dlouho, a pak stačilo tak málo.“

Ona se doopravdy kamarádila s tou roztleskávačkou? Moje myšlenky překryla další její myšlenka. Tahle byla mnohem horší. Bylo to v den kdy se jí stala ta nehoda, tehdy jsem ji neznal, nemohl jsem ji ještě chránit, ale i tak jsem se za to cítil odpovědný.

„Byl červencový slunečný den já pobíhala venku. Máma na mě volala, že mám s tatínkem zajed do obchodu, a já se rozeběhla k autu. Neslyšela jsem, že jede auto, ani se nerozhlídla a to se mi stalo osudným. Řidič nestihl zastavit a vrazil do mě bokem. Já spadla na obrubník a praštila se zezadu do hlavy a já cítila tu bolest. Hrozně mě začaly pálit oči a když jsem je najednou otevřela viděla jsem hrozně setměle. Bylo mi spatně. Slyšela jsem volat tátu, a pak jsem omdlela.

Když jsem se v nemocnici probrala, byli u mě máma s tátou. Měla jsem ovázanou hlavu a zakryté oči. Když mi řekli, že už v životě neuvidím, máma začala brečet, ale já ji jen objala a říkala, že to bude dobré, tak jak mě ona vždycky utěšovala, když jsem si odřela koleno.“

Lucy zavzlykala a přes slzy se usmála. Dneska jí připadalo komické jak tehdy maminku utěšovala, ale i tak v hloubi duše si přála, aby viděla. Aby věděla jak teď mamka a Tom, Anie vypadají. Přála si, aby věděla, jak vypadám já.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevidím, ale i tak miluju - 4. kapitola: