Nevidím, ale i tak miluju - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je to tu, zde nakoukneme pod pokličku tajemné večeři Luky a Lucy. V další kapitole nás čeká výlet a doufám, že i tak vás tato kapitola nabudí. Vaše LittleGii

27.03.2011 (15:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1236×

Nevidím, ale i tak miluju

6. kapitola

Pohled Lucy

Ani jsem se nenadála byl večer a já poprosila Toma, aby mi trochu poradil co na sebe. Byl celkem překvapený, že jdu s někým na rande, ačkoliv jsem tvrdila, že to rande není. Počkala jsem mezitím, co se mi přehraboval ve skříni, a pak mi přistálo na posteli vedle mě nějaké oblečení, poznala jsem komplet a kabát. K tomu mi podal boty. Bylo poměrně teplo, ale ten kabát jsem měla na cestu, kdyby se venku ochladilo. Nevím kam půjdeme, a tak nemůžu vědět, jaké tam bude počasí. Sotva jsem se obula, před barákem zatroubilo auto. Tom mi řekl, že je to BMW a já hned věděla, že je to Luka. Vzala jsem si svou hůlku a s Tomem došla ke dveřím. Máma dnes byla pryč, ani jsem nevěděla kde, a tak jí to ani nemohlo vadit. Tom mi řekl, že na mě večer počká, popřál mi hodně štěstí a já vyšla ven.

„Ahoj, Lucy. Vypadáš nádherně,“ pozdravil mě Luka, který se vedle mě náhle objevil až jsem se lekla. Při lichotce se mi nahrnula krev do tváří a já sklopila hlavu. Byl to zvyk.

„Ahoj, Luko,“ pozdravila jsem ho a nechala se dovést k autu. Tam mi otevřel dveře. Nasedla jsem do vyhřáté, kožené sedačky, a než jsem se stačila divit, nastartovala a vyjel. Cesta proběhla v celku mlčky. Až na pár otázek jak se mám, a co jsem dělala nic. Jeli jsme asi půl hodiny, když jsme zastavili.

„Kde to jsme?“ Z daného místa se linula příjemná hudba. Ani moc hlasitá.

„Vítej v restauraci Ange Gardien (Strážný anděl).“ Znovu mi otevřel dveře a mi vstoupili do poklidné místnosti. Bylo slyšet jen tlumené šeptání. Tření příborů a cinkání skleniček. Byla to harmonická hudba tvořená všedním životem. Luka mi pomohl z kabátu a dovedl nás k nějakému stolu. Pomohl mi usadit se. O chvíli přišla servírka, zda-li budeme jíst a jestli si dáme něco k pití.

„Dvě sklenky bílého Shardonay, a prosil bych dvakrát kuřecí zalát s pomerančovými plátky.“ Servírka odešla s objednávkou.

„Lucy, už jsem ti řekl, že dneska vypadáš úžasně,“ řekl. Musela jsem se usmát.

„Řekni mi co máš ty na sobě?“ zeptala jsem se. Byla to jediná otázka, jak se dozvědět něco o tom jak vypadá.

„No mám černé kalhoty, bílou košili a sako. To si chtěla slyšet,“ opověděl mi a v jeho hlasu byl znát úsměv.

„Ano, to je přesně to co jsem chtěla slyšet.“ Servírka se vrátila s pitím, že jídlo bude za okamžik.

„Povídej mi o tom, co máš ráda? Jakou hudbu posloucháš, co ráda děláš? Chci se o tobě něco dozvědět.“ Jeho slova byla jako… živá voda, která mi vlila do žil novou naději. Mohla bych být šťastná. A tak to šlo dál a dál, chvíli jsem vyprávěla já. Pak zase on, když nám donesli jídlo konverzace na chvíli utichla. Nakonec jsem si dala ještě jednu skleničku a Luka jen vodu. Přeci jen musel ještě řídit. Povídali jsme si o tom, jak jsme vyrůstali, a nakonec přišli slova i na mou nehodu. Brala jsem to s lehkostí, nebrala jsem to jako trest nebo tak něco. Bylo to prostě mojí součástí a já se s tím naučila žít. Ani jsem se nenadála, bylo pozdě a restaurace se naopak plnila. Přicházeli nový lidé. Někde v pozadí jsem slyšela hrát pomalou hudbu.

„Nechceš si zatančit?“ zeptal se Luka. A tak jsme tančili. Povídali si a tančili. Dala jsem si další skleničku, ale tentokrát, to se mnou nic neudělalo. Vnímala jsem normálně a byla jsem spokojená, šťastná. Cítit znovu jeho teplé objetí. Jeho horké ruce, které mě pálí. Jeho vůni, která mi připomínala les, tak jak jsem ho vnímala já. Nevím kdy se to stalo, a je mi to jedno, ale jeho rty se ocitli u mých a já poznala to v co jsem tak dlouho doufala. Lásku. A ten druh štěstí, které u vás dokáže vyvolat jen ona. Líbal mě něžně a pak hlouběji. Nevzpomněla jsem si na nedávné události, žila jsem pouze přítomností. Užívala si jeho polibky a doufala v další.

Bylo mi nádherně. Luka mě asi o další hodinu odvezl domů, kde na mě v obýváku čekal Tom a Anie. Vypadalo to, že jsem je z něčeho vyrušila, protože jsem slyšela jak si Anie oblíkala tričko.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se, na tváři jsem měla úsměv, který se mi ještě více rozšířil. V podbřišku mě příjemně lechtalo.

„Myslím, že je načase, aby si něco věděla. Víš Já a Anie, no my...“ začal trochu koktat.

„Chodíte spolu,“ dořekla jsem to za něj.

„Ne to ne, ale-“ zvedla jsem ruku. Okamžitě zmlkl. „Zlobíš se,“ zeptala se Anie, která poprvé promluvila. Otočila jsem se jejím směrem.

„Jo, zlobím,“ řekla jsem.

„Promiň,“ zašeptala. Já k ní místo toho přistoupila a objala ji.

„Ty, trdlo, zlobím se, že jste mi to neřekli. Proč jste mi to neřekli?“ Musela jsem se usmát. Místo odpovědi nás objal obě Tom. Konečně! Doufala jsem v to. Přála jsem jim to. Když jsem se převlékla, seděli jsme dole a povídali si. Řekli mi, že takhle spolu jsou teprve týden. A tak dále. Já jim vypověděla všechno, co se dneska stalo. Anie se radovala se mnou a nakonec i Tom.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování