OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevidím, ale i tak miluju - Prolog

10.03.2011 (18:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1483×

Nevidím, ale i tak miluju

Prolog

Jmenuji se Lucy Endtkynsová a je mi 17 let. Bydlím v Seattlu ve Washingtonu. Bydlím tady se svou mámou Annabeth Endtkynsovou a bráchou Tomem. Táta bydlí v New Yorku od té doby, co se s mámou před dvanácti lety rozvedli. Rozvedli se v době, kdy se mi stala nehoda. Táta to dával za vinu mámě, i když já dodnes tvrdím, že si za to můžu sama. Od mých pěti jsem totiž slepá. Nelitujte mě, není to tak hrozné. I bez pohledu je svět krásný. Slyším to, co jiní neslýchají, cítím to, co jiní necítí. Kolikrát si dokážu živě představit, jak co vypadá. Moje rodina mi pomáhá a ještě jeden “člověk“ o kterém jsem se dozvěděla nedávno. Tohle je můj příběh.

Pohled Lucy

Jako každý ráno jsem jela do školy s Anie, která je mou nejlepší kamarádkou. Známe se už od tří let a naše přátelství se ještě upevnilo v době kdy se mi stala ta nehoda. Anie je hrozně starostivá a kdykoli mi s čímkoli pomůže. Možná, proto je tak úžasná kamarádka. Má ohromné srdce, někdy si myslím, že je nafukovací. Když jsme zastavili před školou – ano, chtěla jsem chodit do normální školy – šli jsme s Anie do hlavní budovy. Měla jsem sice svou vodící hůl, ale ona mě jako každé ráno chytila za ruku a vedla mě.

„Ahoj, holky,“ pozdravil nás Jimmy.

„Ahoj, Jimmy,“ řekli jsme unisono s Anie. Tohle se opakovalo každé ráno a já se vždy musela v duchu pousmát.

„Lucy, tak co těšíš se na dnešní písemku?“ zasmál se Jim. Tohle byla jediná výhoda, kterou jsem na škole snad měla. Nepsala jsem písemky. V podstatě jsem se vždy učila z učebnic pro nevidomé a jinak z audioknih. Pak jsem byla jednou za měsíc ústně, mimo školu vyzkoušená.

„Ještě dlouho budeš prudit, a rozbiju ti ten tvůj roztomilej ksichtík,“ pověděla mu Anie a všichni jsme se zasmáli, ačkoli jsem okamžitě z Jimova chování poznala, že si Anienu výhružku vzala k srdci.

Stejně jako každý jiný den jsem seděla v lavici a poslouchala učitele. Za mnou si posílali psaníčko Mike s Kate a o lavici dál klidně oddechoval Eric, který spal. Změna přišla až poslední hodinu, když jsem se dozvěděla, že k nám přestoupil nový kluk a bude s námi teď mít hodinu. Když zazvonilo, přišel učitel a podle obdivných vzdechů i náš nový spolužák a pěknej kus.

„Dobrý den, třído. Dovolte mi, abych vám představil vašeho nového spolužáka Luka Gabriela. Přestoupil k nám z Port Landu. A teď bych tě Luku porosil, jestli by jsi nám o sobě něco řekl,“ řekl učitel a já pečlivě poslouchala. Většinou jsem byla schopná podle hlasu poznat osobnost dané osoby, ale nic není stoprocentní.

„Ahoj, jak už řekl profesor Jsem Luke Gabriel, a říkejte mi normálně Luku. Jsem z Port Landu, kde jsem bydle od pěti. Teďka jsem se přestěhoval sem. Je mi osmnáct, a žiju už sám. Moje máma, žije v Evropě a otec zemřel při autohavárii před šesti lety.“ Jeho hlas byl medový, a takový… zvláštní. Něco mi na něm nesedělo, to jak to říkal. Jako básničku. Nevěděla jsem čím to je, ale jedno jsem věděla. Chci ho znát.

„Děkuji, a můžu tě poprosit, aby sis sedl dozadu do poslední lavice. Jiné volné místo tu není a Lucy to vadit nebude.“ Na souhlas jsem kývla a dál měla hlavu sklopenou. Přešel až k mé lavici, odsunul židly vedle a sedl si. Pak se natočil a promluvil: „Ahoj, já jsem Luka a ty si teda Lucy, že?“ řekl a zřejmě ke mně natáhl ruku, ale já jen zvedla hlavu a podívala se na něj. Cítila jsem, že ztuhl a chvíli na mě hleděl. Z toho jak mi to popisovala Anie jsem věděla, že mám hnědé oči, ale jsem jakoby přetažený mléčným filmem. Pak znovu spustil ruku.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a znovu se přikrčila na židly.

„Ty, jsi nevidomá? Promiň, to jsem nevěděl,“ řekl a já jen zavrtěla hlavou.

„Už jsem si zvykla.“ Pak už jsem jen vnímala profesora, dokud nezazvonilo. Před třídou na mě čekal Tom s Anie.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevidím, ale i tak miluju - Prolog: