OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Neviditelná - 1. kapitola

21.09.2013 (14:00) • Issley • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 424×

„Uvidíme se zítra, Rich!“ zamávám jsem na rozloučenou kamarádce a rychle se otočila ke dveřím kavárny. Podívala jsem se na mobil. 18:54! Sakra, za pět minut mi jede autobus. Jak mám stihnout ujít patnáctiminutovou cestu za pět minut?! Je jasné, že to nestihnu. Ale další autobus jede až ráno… nemůžu přece zůstat ve městě. Na druhou stranu, mohla bych zůstat třeba u Richie! Zadívám se zpátky směrem ke kavárně, ale Richie už tam nebyla. Tak tohle mi nevyšlo. Dávám se do běhu s nadějí, že se na tu zastávku přece jenom dostanu. Nemůžu to přece vzdát, nebo ano?

Dorazila jsem na zastávku. Po autobusu ani stopy. Třeba má zpoždění a ještě nepřijel! Ale dobře jsem věděla, že vždycky jezdí načas. Nechápu lidi, co zvládají jezdit nebo chodit načas. Když se já snažím dostat někam včas, pokaždé přijdu pozdě. Jako by se minuty a vteřiny někam ztrácely. Sedla jsem si na lavičku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zvedla jsem se. Zase jsem si sedla. A pak jsem vstala a rozhodla se jít zpátky do města. Zavolala bych rodičům, jenomže zrovna dneska odjeli na pracovní cestu do Německa. Moje devatenáctiletá sestra by mi pomoct mohla, kdyby to nebyla prostě ona. Navíc nemá řidičák a odmítá si ho udělat. A nikoho jiného s řidičákem neznám a rozhodně netoužím, aby mě někdo musel zachraňovat. Sakra, jsem snad samostatná, ne?! Vždyť je mi už 17. Asi se zcvoknu. Automaticky jsem si prohrábla vlasy a udělala si tak z nich vrabčí hnízdo. To prostě dělám, takový blbý zvyk. A hřeben nemám. Úžasné, tak teď ještě vypadám jako debil. No co už. Stojím u semaforu a čekám. Mám namířeno do knihovny, kde je otevřeno do 9. Do té doby musím vymyslet, co dál. Že bych šla domů pěšky? Jo, jasně. Těch 25 km je příjemný kopeček, přímo vhodný pro turistiku.

Tak a jsem v knihovně. Panuje tu takové to knižní ticho, voní tu knihy a je tu teplo. Možná bych si na chvíli mohla schrupnout…
„Slečno? Slečno. Slečno. ALE NO TAK, slečno, nespěte!“ budí mě nějaký hlas a někdo se mnou třese. Rozespale otevřu oči.
„Co je?!“ vyjeknu a koukám do obličeje nějaké staré paní. A jo. To je knihovnice. Už jsem si vzpomněla: „Uhm, pardon…“ zamumlám.
Dívám se na hodiny. 23:00!
„Slečno, spala jste, nechtěla jsem vás budit, ale už jdu domů. Knihovna je už vlastně dvě hodiny zavřená.“ Povídá knihovnice.
Vybíhám z knihovny.
„Děkuju!“ křiknu na ni přes rameno a vyřítím se ze dveří. Je tma. Co budu dělat? Zpanikařím a jdu podél osvětlené uličky, pořád jsem na náměstí. Žádný zmeškaný hovor. Sestře je fakt jedno, kde jsem. Na lavičce leží opilec. Vyděsím se. Sakra, sice ovládám taekwondo, ale to neznamená, že se nebojím chodit úplně sama venku v noci! Pořád panikařím, a protože je mi zima, začnu běžet. Nevím jak dlouho, ale osvětlené ulice už jsou za mnou a šum postupně utichává. Běžím ve tmě. Nic nevidím, ale nepřestávám utíkat. Najednou zakopnu, chvilku mávám rukama jako tučňák, který se snaží zachytit rovnováhu. Ale tučňák nemá ruce. Má ty… ploutvičky, nebo křidýlka, nebo co to má. A nejsem si jistá, jestli s nimi mává, aby udržel rovnováhu. Ale to je fuk. Zastavím se.

Přede mnou je malý osvětlený obchůdek. Divím se, že je ještě otevřeno, protože je už skoro půl dvanácté v noci. Pomalu se k němu vydávám. Zoufale se potřebuju někde ohřát. Když vejdu, zacinká zvonkohra pověšená nad dveřmi. Do hlavy mě málem praští talíř s růžičkami, který je zavěšený na zvonkohře. Místnost je malá a panuje v ní teplo. V policích po celém obchodě jsou talíře s různými vzory. Je tu ticho, nevypadá to, že tu někdo je, ale když se začnu procházet po obchodě, zpoza závěsu naproti dveřím se vynoří žena v kimonu, která mě vyděsí. Černé havraní vlasy má upravené do drdolu upevněného hůlkami.
„Ale copak, vyděsila jsem tě? Promiň.“ Vejrám na ni.
„Pojď se posadit.“ Ukazuje k stolečku, kde je konvička a dva šálky. Stoleček je nízký, takže si sedáme na zem. Když už japonsky, tak v celé parádě. Paní mi nalívá čaj. Voní sladce, chce se mi spát… Zdráhám se ho pít, přeci jen ji neznám. Paní to neujde, ale nic neřekne.
„Tak co máš na srdci?“ usměje se na mě žena.
„Co… mám na srdci? Jen jsem viděla, že se tu svítí, tak jsem myslela…“ vysvětluju.
„Co sis myslela?“ přeruší mě žena.
„Že sem na chvíli půjdu a ohřeju se,“ dopovím.
Paní se na mě zkoumavě zadívá. „Je to jediný důvod?“
„Ano.“ Svraštím obočí. Co po mě chce?
„Ale vždyť já vím, proč tu jsi. Počkej chvíli.“ Zvedne se a odejde. Vlasy jí při tom zavlají jako v reklamě na šampon. Kde je tady sakra větrák? Žena se po chvíli vrací a vtiskne mi do ruky malou lahvičku. Podívám se na ni. Je stříbřitě zdobená a tekutina v ní má bledě modré zbarvení. Na vršku zátky je nějaký znak, nepoznávám ho.
„Co je to?“ ptám se udiveně.
„Vypij ji, když budeš chtít být neviditelná.“ Sdělí mi. „A teď… nemáš kde spát, že? Připravila jsem ti pohovku, můžeš si tu lehnout a ráno jít do školy.“ Jsem neschopna slova. Jak to ví? Je bezpečné zůstat tady s ženou, kterou neznám? Na druhou stranu… nemám kam jinam jít. Poděkuju, lahvičku si schovám do kapsy a paní mě zavede k pohovce. Okamžitě usínám…

Ráno otevřu oči. Probouzím se ve své vlastní posteli. Jsem doma. Divné. Byl to jen sen? Jdu zkontrolovat kapsu kalhot, kam jsem si dala lahvičku. Malá lahvička se stříbrnou zátkou a zdobením naplněná modrou tekutinou se leskne ve slunečním světle, které mi dopadá v úzkém pruhu do pokoje.

„Ségra?!“ volám. „Kdy jsem včera přišla?!“
„Kolik jsi toho vypila, že si to nepamatuješ?!“ zařve odpověď  Su Ah.
„Ale ne… prostě mi to řekni, v kolik?“
„Mám dojem, že někdy po půlnoci,“ odpovídá.

Dobře. To bychom měli. Možná v tom čaji, co mi nalila ta paní, byl nějaký alkohol? Nebo nějaká droga? Jaktože si nepamatuju, jak jsem se dostala domů?!

„Ty jako nejdeš do školy?! Odvezu tě,“ křičí na mě zespoda Su Ah.

„Jo, počkej!“ Sakra. Běžím ke skříni a hodím na sebe červené tričko s duhovými knoflíky a džíny. Proč se s tím babrat, no ne? V mžiku si nachystám věci a ani nevím jak, lahvičku si automaticky beru z nočního stolku, kam jsem ji položila a svírám ji ve dlani. Zabalím ji do kapesníčku a schovám na dno školní tašky.
„Jdeš nebo ne?!“ Su Ah se objeví ve dveřích mého pokoje. Je menší postavy, stejně jako já a má tmavé vlasy, stejně jako já. Jsme z Koreje, takže vypadáme i typicky korejsky. Já mám ale vlasy krátké po ramena, vytvářejí vlny, a ségra rovné po lopatky. Má na sobě bledě modrou šifonovou halenku se zavazováním na ramenou a přes ni bílé sáčko. Su Ah se pokaždé obléká jako topmodelka a to i když jde jenom na nákup. V tomhle jsme rozdílné. Smutně se podívám na svoje vytahané tričko a džíny. Su Ah protočí oči a obě si pospíšíme k jejímu autu.

„Richie, pomoc, matika,“ úpím nad příklady.
„Já vím, taky umírám,“ sdělí mi moje kamarádka blonďatá Richardie a hodí na mě útrpný pohled. Obě jsme se shodly, že má příšerné jméno, ale to jen když ho lidi čtou po anglicku. Což bohužel dělají. Taková „Rikardie“ už zní líp, no ne? Hypnotizuju hodiny, které jako by se nehýbaly, až zazní ten protivný, ale v tomhle případě osvobozující zvonek. Vyletím ze třídy, ani nečekám na Rich a mířím na záchod.
Zkontroluju si, že nikdo nejde a z tašky vytáhnu lahvičku zabalenou v kapesníku. Už od první hodiny jsem zvědavostí málem pukla. Pokud ji teď neotevřu, nebudu moct dávat pozor! No, haha, jako bych ho někdy předtím dávala. Vybalím lahvičku a zvednu ji do úrovně očí. Co to je?! Mám to vypít? Cože to ta paní říkala?
„Vypij ji, když budeš chtít být neviditelná.“ Nebyla jsem si jistá, co to znamená. Protože se asi těžko stane to, co si jako první představím pod touhle větou. Totiž že budu neviditelná. Ale kdoví? Někdo v nadpřirozeno a magii a magické schopnosti věří, někdo ne… a já jsem uprostřed toho všeho, nevím, co si o tom všem mám myslet. Hlavou se mi začaly rojit tisíce myšlenek. Kašlu na to! Otevírám lahvičku a vyklopím do sebe její modrý obsah. Překvapuje mě, že je příjemně chladivý a chutná jako voda. Příjemná chladivost se mi rozšiřuje po celém těle. Prázdná lahvička mi padá z ruky. Sehnu se, abych ji zvedla a vykřiknu. Nemám nohy. Totiž, mám je, cítím je, ale nejsou vidět. Ani zbytek mého těla. Že by to fakt fungovalo? Zavřu oči. To je blbost. Zaručeně. Teď jsem si to představila a proto se mi to zdá. Nebyla to nějaká droga, v té lahvičce? Co mě to taky napadlo, pít něco, co jsem dostala od divné neznámé ženské. Určitě se mi to zdá…

Opatrně otvírám oči. Určitě uvidím svoje tělo v zrcadle, určitě… NE, vážně. Nevidím se. Nejsem tam. I když jsem. Panikařím a běžím do třídy.

„Richie? Richie!!!“ zakřičím a vrhnu se na své místo vedle kamarádky.
„Neuvěříš, co se mi stalo, včera jsem po tom sraze s tebou zmeškala bus, tak jsem se rozhodla, že půjdu do knihovny. Jenomže jsem tam usnula a pak jsem šla do divného krámku…“ zarážím se, protože neslyším ironické odpovědi od Richie. Ta, jako by mě vůbec neslyšela, dál pokračuje v opisování úkolu ze zemáku.
„Richie?“ šťouchnu do ní. Dělá si ze mě srandu. To ona ráda. Pořád však nereaguje.
„Hej, nech toho, nedělej fóry,“ povídám a znova do ní šťouchnu. Richie se však moje ruka jakoby ani nedotkla. Je možné… že mě nevidí? Neslyší? A necítí?!

Nic jiného mě nenapadá, tak vytrhnu ze sešitu kus stránky a napíšu na ni vzkaz: „Richie, ty mě nevidíš?“ a strčím jí ho. Richie se na něj podívá a svraští obočí. Ha. Jak hrozně inteligentní, ani jsem se nepodepsala, bude si myslet, že to napsal z legrace někdo z našich pitomých spolužáků. Natáhnu se pro papírek a pozoruju jak vlastně sám putuje po stole. Richie kouká s otevřenou pusou, zatímco na něj dopisuju své jméno.

„Ty… Lee So Young, jsi tady?!“ zařve, až se na ni celá třída otočí.
„Máš halucinace, zlatíčko, běž si lehnout,“ odvětí jí s předstíranou laskavostí Marc, náš spolužák. Richie se zamračí a utiší se. Když se od ní všichni odvrátí, napíšu na papírek ano.
„Drsné!“ povídá Richie a vykulí oči. „Jaks to udělala? Máš nějaký plášť neviditelnosti jako v Potterovi?“
Drsné? RICHIE, JÁ JSEM NEVIDITELNÁ! Píšu.
„Jo, já vím!“ Richie ztiší hlas, protože si všimne, že po ní spolužáci koukají… no jo, vlastně to působí tak, jakoby mluvila sama se sebou, když nejsem vidět. I když tam jsem. Což oni samozřejmě nevědí. Začne taky psát.

A jak jsi to udělala?
Víš, že nevím? Nějaká paní mi dala lahvičku, já ji vypila a teď jsem neviditelná.
Počkej, zpomal. Jaká paní? Jaká lahvička? To nevíš, že si nemáš brát od cizích lidí věcí? POČKEJ! Není v tom nějaká droga?
To jsem si taky myslela, ale jaká droga by způsobila neviditelnost?

Zazvonilo. Richie se na mě zamračeně podívala. Vlastně se podívala asi o půl metru dál, než jsem seděla, ale to jsem jí nemohla mít za zlé, když mě neviděla. Vešla učitelka angličtiny.

„Kde je So Young?“
„Eee.. to… ona… šla domů!“ vyhrkla Richie.
„A proč?“
„Bylo jí špatně… proč… nemůže jí snad být špatně?“ Richie po mě nervózně tikala očima, ale já jí napsala na papír ahoj a odešla ze třídy. Musím si něco vyjasnit.

Autor: Issley, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neviditelná - 1. kapitola: