Nevinná hra s mafií - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitola je napsaná z více pohledů. Kapitola začíná rozhovorem Daniela a Very, když ji veze do bytu ke Chloe a Willovi. Veře zavolá cizí muž a vyhrožuje jí smrtí. A jak to tak bývá, Vera se opravdu ocitne pod palbou kulek. Přečtete si myšlenky Veřina otce a jedno menší překvápko na konci kapitoly. :) P.S.: Budu ráda, když zanecháte svůj názor v komentáři. :) TeresaK

30.05.2013 (10:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 673×

Vůně jasmínu se vznášela v mém autě. Nemohl jsem se jí nabažit. Pevně jsem svíral volant oběma rukama a ptal se sám sebe, jak je možný, že jsem tak nadržený, když už jsem dneska jednu udělal. Otočil jsem hlavu, abych se na ní podíval, a zjistil jsem, že mě sleduje. Výraz na její tváři neprozrazoval její myšlenky, ale měl jsem menší tušení, že pod tou tvrdou slupkou je na tom stejně jako já.

Odkašlal jsem si a zeptal se: „Čím se živíš?“

„Studuji práva,“ odpověděla jednoduše.

Kývl jsem hlavou a dál rozvinoval konverzaci. „Baví tě to?“

Vera na mě hodila otrávený pohled. „Kdyby mě to nebavilo, tak bych to nestudovala.“

„Promiň, že jsem se zeptal, no,“ odpověděl jsem jí uraženým hlasem a radši se věnoval silnici.

Slyšel jsem, jak si povzdychla, pak mi položila dlaň na ruku. „Ne, já promiň. Nechtěla jsem na tebe být hnusná. Já jen dneska nemám zrovna nejlepší den.“

A je to tady. To je má šance. „Co se stalo?“ zeptal jsem se jí soucitným hlasem.

Autem se rozlehla písnička, která vycházela z její tašky.

Omluvně se na mě podívala. „Promiň, ale tohle musím vzít.“

Pořádně jsem se opřel do sedadla. To tedy bude večer.

* * *

„Andreyuskhin,“ představila jsem se, když jsem přijala hovor.

„Já vím, kdo jsi, Vero,“ ozval se mužský hlas, který jsem ke své škodě neznala.

Auto se najednou zastavilo a já se nechápavě podívala na Daniela. Ten jenom ukázal ven z mé strany. Byly jsme u Choe a Willa. Kývla jsem na něj a věnovala se neznámému volajícímu.

„Kdo volá?“ zeptala jsem se.

„Já znám tebe a ty znáš mě. Copak si mě nepamatuješ, zlatíčko?“

„Kdo to je?“ optala jsem se znovu, tentokrát s patrným strachem v hlase.

„Michael Connroy. Už si vzpomínáš?“ odpověděl mi.

Vzpomínky se z pozadí mé hlavy pomalu začaly ukazovat, ale já jim to zakázala a zatlačila je zpátky.

„Co chcete?“

„Je to jednoduchý. Chci své město zpátky,“ řekl mi s hlasem naplněným vztekem.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Můžeš něco vzkázat svému tatínkovi?“ řekl.

Polkla jsem a pověděla: „A co by to mělo být?“

„Zabiji všechny lidi, které miluješ, a začnu s tvou milovanou dcerou,“ odpověděl mi a telefon ohluchl.

„Blázen,“ řekla jsem s vědomím, že to byl nějaký blbý vtípek, ale nejistota ve mně začala hlodat.

Okenní tabulka Danielova auta pod náporem spršky kulek vybuchla, a nejen že se mi nějaké střepy zapíchly do kůže nohou, ale jedna kulka se zavrtala do mé levé ruky. Ta bolest. Pak jsem nic necítila. Známá temnota.

* * *

Jídlo z nemocničního bufetu stojí za nic. Bezradně sedím před pokojem, kam před chvílí přivezli Veru. Jak to tak vypadá, je Vera v rodině hodně oblíbená, protože hned jak jsem jim z jejího telefonu zavolal, přijeli. Aby taky ne. Jsou tu její rodiče, sourozenci a ta ukecaná holka, co vedle mě seděla na večeři. Její otec mě sledoval přimhouřenýma očima, jako by nad něčím přemýšlel, ale nad čím, to opravdu nevím. Do čekárny vešel pan Dimitri Andreyuskhin se svou ženou Ekaterinou. Za nimi stáli asi čtyři chlapi, podle barvy jejich oblečení a vybavení to byli bodyguardi. Larissa, Veřina matka, se postavila a se slzami v očích objala svou tchýni. Asi bych měl zmizet. Sakra, do čeho jsem se to zase namočil?

* * *

Neměl jsem ji nechávat samotnou! Je to moje vina, probíhalo hlavou Viktorovi, otci ženy, která ležela v nemocničním pokoji. Věděl ale, že tvrdohlavosti, té, kterou podědila po něm, je těžké vzdorovat. Teď seděl na nepohodlné židli v čekárně před pokojem své dcery. Nikdo za ní teď nesmí. Jeho žena se objímala s jeho matkou a jeho otec ho sledoval s tím výrazem v očích, který on před svými blízkými skrýval. A to, že ten, kdo tohle udělal naší milovaný holčičce, za to tvrdě zaplatí. Nejdřív ta střelba při jejích narozeninách, a teď tohle. Neodpustil by si, kdyby se jeho milované a jediné dceři něco stalo. Zvedl se a přešel ke svému otci. Nechal ve svých očích promítnout stejnou myšlenku jako jeho otec. Věděl, že tohle bude drsné, ale musí svou rodinu ochránit. Musí!

* * *

Díky neuvěřitelně bolesti, která paralyzovala celé mé těle, jsem si přála být mrtvá. Rozhlédla jsem se po pokoji a náhle na mě přišel pocit deja vu. Pak jsem si vzpoměla. Michael Connroy mě chce zabít.

„Sakra!“ vykřikla jsem ochraptělým hlasem.

Dveře se najednou otevřely a dovnitř se nahrnula celá má rodina.

„Vero! Holčičko moje, jak se cítíš?“ přišel ke mně táta a dal mi pusu na čelo, zatímco se na mě máma přímo vrhla.

„Au,“ cukla jsem sebou bolestí.

Mamka se ze mě zvedla. „Promiň, miláčku, promiň. Já jsem ti nechtěla ublížit,“

„To je v pořádku mami,“ uklidňovala jsem ji.

Přesunula jsem svůj pohled k tátovi. „Je mi fajn.“

„Hej lidi, jsem v pořádku. Nejdřív bych ráda promluvila s tátou a potom s doktorem. Tak kdybyste mohli na chvilku počkat venku,“ řekla jsem s pohledem zabodnutým do táty.

Mámě se moc nechtělo, ale babi ji vzala za ruku a vyvedla ji ven. Když jsme v pokoji zůstali jen my dva, řekla jsem bez okolků:

„Vím, kdo se mě pokusil zabít. Jistý Michael Connroy. Kdo to je?“

Mému drahému otci se na čele vytvořila hluboká vráska. „Jak víš, že to byl on?“ zeptal se mě s neutrálním výrazem ve tváři.

„Zavolal mi a pak, teprve když to vypnul, začala střelba. Plus mi řekl, ať ti vyřídím, že zabije všechny lidi, co miluješ, a začne se mnou,“ odpověděla jsem mu a čekala na jeho reakci.

Jeho oči zrudly a výraz v jeho mi napověděl, že se tu u mě moc dlouho nezdrží. Z kapsy svých kalhot vytáhl mobil a vytočil nějaké číslo.

„Luku? Tady Viktor, potřebuji ztrojnásobit ochranu své rodiny. Každý bude mít nejmíň dva strážce, je to jasné?“ řekl.

Poté jenom kývl hlavou na odpověď neznámého Luka.

„Hned!“ Ukončil hovor, mobil strčil zpátky a nervózně si prohrábl vlasy, kterých stejně moc neměl, jelikož byl ostříhaný na ježka.

„Tati,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Ne, Vero, teď ne! Někdo tě chce zabít a já nebudu riskovat, že se to opravdu stane. Nebudeš se mnou diskutovat o té ochrance! Jasné?“ zastavil mě vztekle.

Kývla jsem hlavou. „Jasné.“

Bylo vidět, že si oddychl. Přešel ke mně, políbil mě na čelo a řekl: „Bál jsem se o tebe, medvídku.“

Usmála jsem nad jeho oslovením. „Já vím.“

Táta se praštil do hlavy. „Mimochodem. Venku čeká ten chlápek, který tě sem přivezl. Budu mu muset nechat opravit to auto.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Daniel?“

„Jo, myslím, že tak se jmenuje,“ zamračil se a dodal: „Nelíbí se mi.“

„Tati!“ výhružně jsem mu řekla. „Myslím, že to, s kým se vídám, není tvoje věc.“

On jenom pokrčil rameny, pohladil mě po vlasech, zašklebil se na mě a pustil Daniela dovnitř.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování