OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New secret life 12. kapitola

11.08.2018 (18:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 771×

Ohlédnu se po tajemném upírovi. Hledám ho mezi dalšími barmany a návštěvníky klubu postávajíc u baru. Nevidím ho. Velmi elegantně seskočím z barové stoličky a rozhlédnu se po parketu. Nic. Proderu se partičkou démonů všeho druhu na druhý konec baru. Přivolám k sobě Alexe, skřeta, barmana. 

„Co si dáš?” zakřičí, abych ho slyšela přes dunící decibely elektro hudby. 

„Nic,” zavrtím hlavou. 

„Jak se jmenuje ten nový barman? Blonďák, hnědé oči, upír?” 

„Nikdo nový tady dneska není. Jediným upírem za barem je Josh, ale toho znáš, ne?" Přikývnu. 

„Díky,” vyhrknu, ale to už Alex obsluhuje jinou sukubu. Dominiku. 

„Čau,” pozdravím ji. Opětovného pozdravu se nedočkám. Vysloužím si jedině tak nenávistný pohled. Ignoruji to, zvykla jsem si. Od té doby, co jsem se zlepšila ve svých schopnostech, jsem ji předběhla v žebříčku sukub. Já jsem teď druhá, nade mnou je Georgina a Dominika je třetí. Teď nemám čas její pohledy nějak komentovat a rozebírat. Otočím se a odcházím k východu. Čerstvý vzduch mě uhodí jako facka. Ticho. Jen vlny. Dívám se do tmy a snažím se zachytit nějakou postavu. Široko daleko nikdo není. Chci se vrátit zpět dovnitř a na neznámého zapomenout. Vtom si všimnu sedící postavy na lavičce vedle dveří. Roman. 

„Romane?” zavolám na něj, ale neodpovídá. Vypadá nehybně. 

„Romane!” oslovím ho ještě jednou a důrazněji. Jdu k němu. Šťouchnu ho do jeho tvrdého bicepsu, který se rýsuje zpod jeho trička. 

„Co je?” probere se a mně je jasné, o co tady jde hned v momentě, kdy se na mě otočí a promluví.  

„Tady zase někdo zapomněl, že je napůl člověk, že?” Sednu si vedle něj. 

„Ne...” Jeho hlava se sklátí na mé rameno. Jeho dech připomíná pálenku. 

„Proměň se v auto a odvez mě domů,” zamrmlá. Já se zasměju. 

„Bohužel, tak daleko moje schopnosti nejdou. Tady se na chvíli opři a já zavolám taxík. Ale nejdřív brnknu Georgině.” Tu poslední větu si už řeknu jen pro sebe. Mezitím co vytahuju mobil z kabelky, Roman padá na bok. Přiskočím k němu, mobil u ucha a zachycuji ho těsně před tím, než jeho hlava narazí na tvrdou, betonovou lavičku. Georgina mi telefon nebere. Jsem v tom sama. Vytočím číslo na taxi službu. 

„Dobrý, potřebuji odvoz z Jednapadesáté ulice u Endolyne Park. Dobře, děkuji,” zavěsím. Mobil schovám zpátky do kabelky a sednu si vedle Romana, kterému hlava opět spadne na moje rameno. Povzdechnu. 

„Taxík tady bude do čtvrt hodiny,” řeknu mu. 

„Jo,” odpoví. Vtom ucítím, jak mu hlava ztěžkla a začal pravidelně, hluboce dýchat. Mezitím, co čekáme na náš odvoz, přemýšlím o barmanovi. Zítra se zkusím ještě zeptat Georginy a ostatních lidí z naší party, jestli ho neznají. V ruce držíc telefon kontroluji, zda mi mentorka nevolá zpět. Nevolá. Samozřejmě je tady ještě jedna možnost, zavolat Jeromemu a říct mu, v jakém stavu je jeho syn a ať si pro něj přijede. Jenže bych tak Romanovi moc nepomohla. Za chvíli se k nám plíží žlutý taxík ze společnosti Radio cap. Romana opatrně otočím na druhou stranu a opřu ho o lavici. Stoupnu si a přejdu k silnici, abych mohla auto zastavit. Sympatický, mladší řidič stáhne dolů okýnko u spolujezdce. 

„Dobrý večer,” pozdravím. „Jsme dva, ale s tím druhým potřebuji pomoc,” ukážu na spícího Romana. 

„V pohodě,” usměje se, odpoutá se a vystoupí. Společně nefila zvedneme a podepřeme pod rameny. V téhle situaci jsem ráda za pánské mokasíny.

„Co se děje?“ probere se Roman.

„Jedeme domů.“ Naštěstí neprotestuje. Posadíme ho na zadní sedadlo a já si sednu vedle něho. Řidiče nasměruju k Romanovi domů. Párkrát jsem u něho byla s Georginou, takže naštěstí vím, kde bydlí.  Když jsem ho poznala, myslela jsem si, že bydlí někde v ošuntělém hotelu nebo motelu. Byla jsem mile překvapena, když jsme dorazily k menšímu, jednopatrovému rodinnému domu, který byl útulný a moderně vybavený. Nábytek z kvalitní kůže, sladěný do bíločerné barvy. Všude nejnovější elektronika a elektronické vybavení. Nejvíce mě však zaujal velký černý klavír, který mě usvědčil v tom, že stále majitele domu neznám dost dobře a neustále mě něčím dokáže překvapit.

Řidič, celou dobu po nás pokukující, zastavil a já teď měla právě zmiňovaný dům po pravé straně.

„Romane, kde máš klíče?“ ptám se ještě uvnitř auta. Zamrmlá něco nesrozumitelného. Nezbývá mi nic jiného, než mu prošmátrat kapsy u riflí a na bundě. Nikde nic. Sakra.

„Pokračujte, prosím, na Dvacátou druhou ulici South Delridge.“ Doufám, že Kayla není doma.

„Romane, vstávej,“ zatřesu s ním a on se pomalu probouzí. Vypadá o něco lépe. Spánek mu zřejmě prospěl.

„Kde jsme?“ zeptá se zmateně.

„Před mým domem. Ty od toho svého nemáš klíče.“ Odpoutám se a podívám se na řidiče. Jeli jsme docela dlouho, skrze to, že jsme se museli přemístit na jiné místo. Proto mě nepřekvapí taxa, o kterou si řekne.

„Děkuju,“ podávám šoférovi peníze. Roman se mezitím snaží nějak vystoupit.

Když jsme oba dva venku, podepřu ho a jdeme ke vchodovým dveřím. Jednou rukou se snažím najít v kabelce klíče a následně pak odemknout. Roman už je trochu střízlivější, a tak se o mě neopírá celou svojí váhou. Do pátého patra vyjedeme výtahem.

„Jak se cítíš?“ zeptám se. „Budeš zvracet?“

„Ne, nefilim nezvrací.“

„Dobře.“ To už vstupujeme do bytu. V předsíni si všimnu, že na kovovém věšáku chybí Kaylina bunda. Podívám se na hodiny – dvě ráno.

„Budeš spát v obyváku. Běž tam. Já ti donesu deku.“ Klikatou chůzí zamíří do obývacího pokoje. Aspoň, že je tichý, když je opilý, pomyslím si. Ze svého pokoje vezmu jednu přikrývku a jeden polštář. Když vcházím do obýváku, Roman už leží na gauči. Nechci ho vzbudit. Opatrně mu sundám boty a nohy mu položím na gauč. Pod hlavu mu dám polštář. V momentě, kdy se ho chystám přikrýt, se probudí. Sedne si a chytí mě za ruku. Otočím se a zahledím se do jeho očí. Málem jsem zapomněla na to, jak krásný je to pohled. Stoupne si, stále drže mou ruku a očima upřenýma do mých.

„Děkuju,“ řekne tiše. Ruku mi pustí a svou přesune na mou tvář. Začne mě lehce hladit. Jeho hlava se začne ke mně pomalu naklánět. Srdce se mi rozbuší a v žaludku ucítím takové to podivné šimrání. Přesně vím, co chce udělat.

„To nechceš,“ řeknu mu tiše. Pohledem ale neuhnu.

„Chci.“ Přitiskne si mě k sobě.

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New secret life 12. kapitola: