New secret life 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Summer Staylová je obyčejná studentka humanitních věd. O rodiče přišla v brzkém dětství, starala se o ni babička. Summer žije spokojený život v Seattlu. To se však změní ve chvíli, kdy Summer zjistí, co je doopravdy zač.

20.07.2013 (10:00) • Dejny, Karolína Chmelová • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 737×

„Je pořád mimo,“ rozlehne se hlas po místnosti. Mluví ten hlas o mně? Chci otevřít oči a podívat se, kdo se to nade mnou sklání. Snažím se ze sebe vydat byť i nepatrný hlásek, moje rty jsou ovšem jako Sahara – suché a vyprahlé. Cítím se bezmocná a bojím se toho, co se se mnou děje. Kde teď právě jsem? A co se to se mnou děje?

„Od začátku proměny jsi nedoplnila energii. Proto se ještě neprobudila,“ ozve se další hlas. Pokud mi uši slouží ještě dobře, tak by v místnosti měli být muž a žena. Proměna?! Co to sakra je?!

„Tak jí pomoz. Vy si navzájem můžete vypomáhat, ne? Udělal jsi to tak s Tamarou.“ Jsem zmatená čím dál víc. O čem to, kruci, mluví?! A co znaméná vy?

„Sama nejsem dost nabitá… už je to dlouhou dobu, kdy jsem naposledy ukořistila dobrou duši. I kdybych jí špetku síly předala, tak jí nevydrží dlouho. Tipuji tak maximálně do večera.“

„Udělej to!“ zazněl další hlas. Promluvil vážně a nadřízeně. Byl si jist, že ho ta dívka musí poslechnout.

„Ale Jerome…“

„Řekl jsem, ať to uděláš, Georgino!“ Vida, tak už znám dvě jména, teď jen poznat tváře. Seberu veškerou sílu a odvahu, která se ve mně ukrývá, abych mohla pohnout prsty. Podaří se. Nepatrně, ale přece.

„Pohnula se,“ řekl ten hlas beze jména. Slyším dupnutí boty na podpadku a kroky blížící se ke mně. Dívka se ke mně nahne a já ucítím její dech na své tváři.

„Kruci, tohle mám u vás. Vyberu si to!“ jsou její poslední slova než… mě políbí! Co to, sakra, je?! Proč mě líbá?! Vtom ale ucitím něco, co mi několik dní tak scházelo. Energii! Chci víc, chci více cítit tohle teplo a vzrušení.

„Je při smyslech,“ vzdálí se Georgina. Pomalu otevírám oči. Čekala jsem, že budu u sebe doma, ale tohle se mému bytu vůbec nepodobovalo.

„Kde to jsme?“ zeptám se chraplavě. V mžiku se posadím a roztěkaně se rozhlížím po místnosti. Světle modré zdi se spoustou obrázků, moderní nábytek v černé barvě. Působí to tady klidně a bezpečně. Moje tělo se nachází na prostorné, měkké posteli s přehozem a nebesy. Tipla bych to podle designu na byt té dívky.

„Kdo jste? Jak jsem se sem dostala?“ Hlavní je zachovat klid. Jsem veliká holka, to zvládnu.

„Omdlela jsi. Museli jsme tě přenést sem,“ promluvil nejvyšší ze dvou chlapů. „Já jsem Jerome. Tohle je Georgina a Roman.“ Tak moment.

„Roman Hugse?“ vykulím oči. Popis sedí přesně. Modré oči jako nebe bez mráčků a vlasy černé jako havraní srst.

„Zná tě. Jak nepřevídatelné.“ Holku si pořádně prohlédnu od hlavy až k patě. Hnědé vlasy s nádechem do červena, velké zelené oči, krásná postava. Připadala mi známá. Určitě jsem ji už někde potkala!

„Co se tady děje? Proč jsem tady?!“ dožaduji se vysvětlení. Všichni tři se na sebe podívají a pak otočí zrak zpátky na mě. Snažím se postavit, ale marně – mé nohy mě zrazují. Příval energie, kterou jsem cítila před několika málo minutami, se mi pomalu vytrácí. Opět. Při snaze se postavit ještě jednou se mi podlomí kolena a málem bych spadla, kdyby mě Jerome nechytil.

„Nemáš žádnou energii, raději seď. Všechno ti vysvětlím. Jsi celá Lena!“

„Vy jste znal moji matku?“ pohlédnu na něj. Nidky dřív jsem ho neviděla. Přikývne.

„Byla sice menší postavy, ale uměla se rvát. Henry s ní měl někdy problémy,“ zasměje se. „To po něm jsi zdědila klidnou povahu a rozumnost.“ Hnědovláska přišla ke mně a objala mě. Rty se jí zvlnily do úsměvu, ten mi prozradí to, odkud ji znám. Pomalu se mi začnou vybavovat vzpomínky na můj starý dům a na rozrušenou tetu, nervózně procházející se po obývacím pokoji. Já sedící na podlaze a v ruce držím svou oblíbenou panenku.

„Ty jsi ta, která mě hlídala v den nehody,“ dostanu ze sebe. Jak je ale možné, že vypadá stále stejně? Vždyť je to už sedmnáct let.

„Myslím, že to bude chtít kafé. Romane,“ podívá se na něho Jerome. Neváhá a hned ho uposlechne. Když otevře dveře, do místnosti přicupitá baculatá zrzavá kočička. Vyskočí na postel, párkrát se otočí do kolečka, aby si našla vhodné místo na ležení, a nakonec se usadí vedle mě. Pomalu a bezpečně mě očuchá a potom se začne otírat o má stehna. Uklidňuje mě to. Neodolám a pohladím ji po chundalaté hlavičce. Spokojeně zavrní a já se usměju.

„To je Aubrey, je hodně přítulná,“ pohladí kočku Georgina. Vůni kávy ucítím hned. Málem vyskočím z postele a srazím Romana, jak jsem na ni natěšená. Když si beru hrníček, uvidím na stole budík, kde je i datum. Je o tři dny více, než si pamatuju. Z postele se rychle vyhoupnu na nohy a začnu hledat svůj telefon. Kayla bude šílet strachy. Nikdy jsem domů nechodila pozdě - kromě výjimek.

„Jak jsem mohla spát tři dny? Má spolubydlící už nejspíš vyhlásila celostátní pátrání, jako to bývá v kriminálkách! Musím okamžitě domů!“ začínám se soukat do kabátu a mířím ke dveřím.

„Neměj obavy, tvoje kámoška je naprosto v klidu. Naděje na celostátní pátrání hoď za hlavu, drahá. Kayla si myslí, že jsi u babičky, protože onemocněla,“ řekne s humorem Roman. Úšklebně se na něj zamračím. Jerome ke mně doběhne a chytne mě kolem ramen.

„Musíš nám věřit, Summer. Vše nám musíš věřit a důvěřovat nám. Jen ti chceme pomoct, slibuju.“ Zhluboka se mu podívám do očí. Hnědá barva jakoby skrývá něco tajemného a přitom upřímného. Mám tomuhle člověku, kterého znám sotva dvě hodiny, věřit? Pohlédnu na každého z nich, chvilku se u každého zvlášť zastavím. Je na nich něco, co mě nutí tady zůstat. Něco mi napovídá, že to tak má být. Že tohle mělo nastat.

„Ďolíčky na tvářích máš po otci,“ snaží se mě utěšit. Mám dojem, že kdyby byl táta naživu, Jerome by byl jeho nejlepší kamarád. Společně by chodili na ryby a pak by je u nás dělali na grilu, mezitím co já bych se houpala na dětské houpačce.

„Odkud znáte Kaylu?“ zeptám se stroze, když si vysléknu kabát a položím ho zpět na postel vedle Aubrey.

„Měli bychom jít od začátku příběhu. Tohle je až úplně na konci!“

« Předchozí díl

Autor: Dejny, Karolína Chmelová, v rubrice: Povídky » Na pokračování