New secret life 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Summer zažívá běžný neběžný den ve škole a v práci. Strašlivé sny se jí vrací a energie z víkendu je dávno pryč. Omlouvám se za hroznou pauzu během kapitol. Nějak jsem nemohla najít spisovatelskou nit a ani čas.

26.12.2013 (19:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 637×

Sedím u sebe v pokoji na posteli opřená o zeď. Ruce mám položené na břiše a stále cítím, jak se mi klepou. Jak jsem to mohla dopustit. Poprvé jsem porušila svá pravidla, a hned se mi to vymstí. Pro peklo je to něco úžasného. Zatímco Jerome zuří, že mu s břichem nepořídím mnoho duší.

Podívám se na své ruce, jak objímají bříško. Zatím nejde nic vidět. Zatím skoro nikdo nic netuší.

„Pssst, Summer, probuď se.“ Opět jsem usnula, tentokrát ale v hodině historického umění. Hlas, který mě probudil, nepatřil mé nové kamarádce Renatě, nýbrž „úžasnému, novému spolužákovi“ Romanovi. Jeho oči se mě vyptávají, jestli jsem v pořádku.

„Jsem jen unavená, nic jiného,“ řeknu tiše. Od pátku uplynuly dva dny a už teď cítím, že se má energie ztrácí. Po noci s Rayem jsem celý den proseděla na gauči u Kayliny zpovědi. Její otázky nebraly konce. Vždy jsem jí odpověděla pouhým slovem. Když viděla v mých očích slzy, starostlivě mě objala.

„Měli jste aspoň nějakou antikoncepci?“ Zarazím se. Ray by přece nebyl neopatrný a neriskoval by, že by mě náhodou přivedl do jiného stavu. Oba jsme ale byli napití a on ještě nevěděl, že jsem panna.

„Jo. Neboj,“ odpovím jí s drkotavým hlasem.

Ozve se zvonek a všechna děcka se zvedají ze židlí. Jen Roman a já stále sedíme. Čekáme na to, až bude třída prázdná.

„Měla by sis zase dobít baterky, Staylová,“ řekne popichovačně.

„Jo, jasně. A pak nebude celou noc spát kvůli děsivým snům.“ Začnu si sešity skládat zpět do tašky. Při pohledu na šaty z pátečního večera se mi zvedne žaludek.

„O jakých snech to mluvíš?“ zasekne se Roman. „Co se ti zdá? Je to jakoby živý sen?“ zatáhne mě do rohu třídy. Jeho dotek mě na rameni pálí. Vyvolává ve mně pocit touhy a zvědavosti, kolik energie bych získala s ním. Podívám se mu do jeho krásných, modrých očí. Mají strach!

„Já… nevím,“ vykoktám. Jeho stisk na mém rameni povolí. Své ruce opře o zeď a mě tak uvězní mezi nimi. Je tak nádherný. Není divu, že o něj holky na univerzitě bojují jako o kus masa.

„Jsem v pohodě. Jsou to jen sny,“ řeknu tiše. Mám chuť ho pohladit po tváři. Nejen proto, aby se uklidil, ale taky ve mně dřímá zvědavost na to, jak by zareagoval. Ruka se mi pomalu vyšvihne nahoru, když vtom se dveře od třídy rozletí a v nich stojí má kamarádka Maya. Svou ruku hned stáhnu.

„Musím jít,“ řeknu Romanovi, který spustí ruce ze zdi dolů, abych mohla odejít. Mayin pohled není zrovna hezký. Sama o Romana stojí a já jsem jí dala jasně najevo, že teď v životě kluka nechci.

„Jdem,“ pobídnu ji. Ještě se stihnu ohlédnout. Naše pohledy se střetnou v momentě, kdy Roman vytahuje s kapsy mobil. Věnuje mi, kdoví proč, ustaraný pohled.

V práci je hotové “peklo“. Lidi se schovávají před studeným větrem a sněhovými vločkami. A není nic lepšího, než v takovém pochmurném počasí zasednout za stůl ve vyhřáté kavárně plné dobrot. Maya mě doprovodila až sem, abych jí mohla ve chvilkové pauze vše povykládat a vrátit jí šaty. Nakonec místo žhavé debaty o sexu ona otevřela učebnici matiky a já lítala, co mi jen nohy stačily.

„Máte tady rušno,“ objeví se Georgina u pultu.

„Venku není zrovna příjemné počasí. Dáš si něco?“

„Kávu.“ Sotva jí kávu podám, už běžím k dalšímu zákazníkovi. Koutkem oka zkontroluji, co Georgina dělá, a samozřejmě nemá nic lepšího na práci, než mě pozorovat. Její prozíravé oči mě hlídají jako ostříž. Jako by čekala na to, až udělám sebemenší chybičku.

„Děje se něco, nebo ses jen přišla kochat pohledem na pracujícího nestíhajícího člověka?“ zeptám se, když se konečně na chvíli zastavím a udělám kávu i sobě.

„Jen jsem přišla zkontrolovat svoji nejnovější spolupracovnici,“ odloží hrnek. „Jak se cítíš? Vypadáš, jako bys potřebovala dobít baterky,“ ušklíbne se.

„Jsem fajn. Jen trochu přepracovaná,“ upiju kávu. „Jak můžeš vidět, je tady narváno,“ stačím jí odpovědět, než se vypařím k dalšímu novému zákazníkovi. Mezitímco sklízím nádobí z opuštěných stolů, Georiga se s někým vybavuje přes telefon. Když hovor ukončí, mrkne na mě.

„Jerome má pro tebe práci. Až ti skončí směna, jdeš se mnou!“

Kdo na tuhle povídku nezapomněl a stále ho baví? Ozvěte se komentářem, budu ráda :-)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování