OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Neznámý č.117 / část první

12.06.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 616×

I.

Seržant klečící na chodníku u čerstvé mrtvoly zvedl smutně pohled ke svým společníkům, ohraničujícím místo činu policejní páskou, zavrtěl hlavou a odlepil dva prsty od krku zesnulého. Chtěl se jen ujistit. Zhluboka si povzdechl. Nejednou se přistihl, jak přemítá, proč se vůbec dal k policii, neboť jeho práce se mu čas od času zdála být nesmírně obtížná, mrtvému bylo nanejvýš dvacet let, spíše méně.

Chlapec ležel na dláždění tváří dolů, měl vysokou štíhlou postavu s krátce přistřiženými hnědými vlasy, byl oblečený do přiléhavé košile a značkové kožené bundy, kterou si mohou dovolit jen ti nejzámožnější, protože stojí několik tisícovek. Mimo to byl upravený, vlasy pečlivě sčesané z čela, tenhle mladík rozhodně nežil na ulici. Kromě takto situovaného těla, které ještě ani nezačalo chladnout, nenacházelo se na místě činu pranic jiného. Kolem nebyla krev a nic nenasvědčovalo zápasu. Svědkem úmrtí byla padesátiletá lékařka z daleké nemocnice, která neměla s obětí co společného, jen šla náhodou vedle něj po ulici, když z ničeho nic zkolaboval.

„Danphery!“ Z myšlenek ho vytrhl hlas poněkud korpulentní ženy, která se právě shýbala pod policejní páskou a ignorovala zástup novinářů, kteří na ni v záblescích fotoaparátů rozrušeně volali. Jako by neměli ani ponětí, že na takovém začátku vyšetřování prostě policie nic neví, natož aby hned někoho zatýkala. „Danphery, co o něm víme?! Můžete ho otočit, jestli jste pořídil fotky.“

Seržant přitakal, pak se shýbl k mrtvému a chvíli šátral rukou v bundě, než z vnitřní kapsy vylovil cestovní pas. „Frederik Halissøn, Nor, sedmnáct let. Bydlí v téhle čtvrti, asi půl míle odtud.“

„Výborně,“ přikývla žena. „Vyslechl jste svědkyni?“

Seržant poslušně odpověděl, že se k tomu popravdě doposud nedostal, vlastně se ji právě chystal začít vyslýchat, když se objevila ona.

„Dobrá, stejně bude lepší sepsat to na stanici pod lepším dohledem,“ prohlásila, „odvezeme ji a vy zatím běžte do toho domu a zjistěte, co můžete. Ať se na místě propadnu do země, jestli tam nenarazíte na nějakou stopu, nemohl přeci zemřít jen tak, kvůli ničemu. Když už jsem u toho, jak vlastně ten nebohý mladík zemřel?“

„Nemám tušení,“ odvětil pokorně seržant a s mírnou úklonou hlavou se vzdálil s mobilním telefonem u ucha. „Zavolám Lèroinové, ať se připraví, že jí do pitevny dorazí tělo... Haló? Dr. Lèroinová? Tady seržant Danphery…“

„Kapitáne, můžeme jít s ním?“ ozvali se od zátarasu policejní páskou detektivové Summlová a Joans. Ona byla ve své vlasti, on se sem přistěhoval z Yorku a před dvěma měsíci se stal jejím parťákem.

„Běžte, učte se, Joansi,“ souhlasila. „Svěřuju vám ten případ, chci hodinová hlášení. Mám pocit, že z tohohle bude něco velkého, takže si všichni dáme záležet, aby se ten zločinec, který to spáchal, cítil být velkou rybou v malém rybníčku, až ho strčíme do chládku, jasné? Dejte mi vědět o každé maličkosti, nechci do toho tahat plukovníka, víte, jak na tom teď je, ale bude-li to nezbytné…“

Mezitím seržant dotelefonoval a vrátil se k ní. „Zařízeno, doktorka už bude čekat na stanici,“ oznámil. „Tak, budeme se muset dobývat?“

„Nikoli,“ zavrtěl hlavou Joans, který klekl k mrtvému a po pečlivějším prošacování objevil klíčky od auta a domu. „Půjdeme?“

V pronajatém bytě Frederika Halissøna se tísnila malinká kuchyň, že se v ní nedalo pořádně otočit, vedle koupelničky a ložnice. Činžák byl postaven ve dvacátých letech minulého století a svoji podobu si zachoval do dnešní doby, ostatně stejně jako vše uvnitř.

Jak byl byt malinký, tak byl skromně a ladně spořádaný, až se člověka zmocnil takový pocit zlepšené nálady, když do něj vkročil.

V kuchyni stála na plynovém sporáku stará konvice s ještě teplou vodou, majitel musel byt opustit nedávno. Ve dřezu spočívalo neumyté nádobí, na němž zasychaly zbytky patrně od včerejší večeře.

Jak na první pohled budil byt dojem uklizenosti a spořádanosti, tak po otevření dveří do ložnice toto zdání rychle mysl návštěvníka opustilo. Postel byla uválená a rozestlaná, stůl u vikýře byl zabarikádován jak ulice Paříže za Francouzské revoluce. Podlaha byla pokryta prkny.

Když si razili cestu k posteli, na níž ležela kožená brašna slibující nějaké další doklady onoho Nora, natáhl se Joans jak dlouhý, tak široký na podlaze, zakopnuv o trochu zvýšené prkno. Seržant Danphery se sklonil a vyrval jej. Když se napřímil, skvěl se mu na rtech triumfální úsměv a ruku obtěžkávaly tři doklady. Každý byl na jiné jméno, ale všechny zdobila ještě ručně kreslená podobizna nájemníka.

Na stole ležel pod rozepsanou esejí kožený váček obsahující zlaté staré mince. Vedle stolu se pod hromadou zmuchlaných kuliček papíru povaloval rapír v odřené kožené pochvě.

Tyto objevy byly natolik závažné, že si s nimi oba detektivové pospíšili na stanici a milého seržanta nechali brodit se nepořádkem v jizbě samotného.

„Držím vám tady tu svědkyni,“ dohonila je na chodbě stanice kapitán. „Nechcete si s ní někdo promluvit? Já mám práce nad hlavu, nevím, jak mě mohlo napadnout chodit až na místo činu!“

„Summi, Summi, potřebuju tě, zjistila jsem něco neskutečnýho!“ vložila se do hovoru doktorka a tvářila se jako malé dítě, které zjistí, že může chodit. Na rozdíl od tohoto příkladu však detektiv věděla, že jestli její kolegyně takhle vyvádí, musela objevit něco nesmírně závažného.

„Běž s ní, Summlová, já hodím na důkazní ty mince a vyslechnu tu ženskou,“ vyzval ji Joans. Věnovala mu děkovný pohled a spolu s kamarádkou se vytratily.

Už po cestě na pitevnu jí horlivě vykládala: „Provedla jsem povrchové ohledání a odebrala vzorky vlasů a tkání na různý testy, jak káže protokol.“

„Nějaká zranění?“ zajímala se detektiv a zmáčkla tlačítko ve výtahu.

Zavrtěla hlavou. „Pár starých jizev, ale už to je podivné – víš, to, co má na paži, vypadá jako od poleptání.“

„Myslíš kyselinou?“ podivila se.

Patoložka ztišila hlas. „Ne. Víš, můj bratranec je učitel historie na vysoké škole kdesi v hlavním městě a několikrát mi ukazoval různé fotografie a kresby, jsme si celkem blízcí. Má spoustu těch dobových materiálů, především z obou světových válek. Říká ti něco yperit?“

„Jasně,“ přitakala. „Bojovej plyn, dneska je už zakázanej. Proč?“

„Protože náš mrtvý se s ním setkal,“ vysvětlila lékařka. „Nevím jak, ale zcela jistě se to stalo. Přiznávám, možná to nemusel být yperit, mohlo jít o jakýkoli jiný jedovatý plyn, který se používal za válek, ale jiné vysvětlení pro to poleptání nemám. Kyselina by napáchala větší škody, ne že by teda tohle bylo škrábnutí.“

Vystoupily z výtahu a ovanul je chladný vzduch pitevny. „Harry, víš, že tomu chlapci bylo teprve sedmnáct,“ upozornila detektiv. „Muselo by mu být nejmíň sedmdesát, aby se potkal s yperitem. Musí být jiné vysvětlení.“

„Ještě to prověřím,“ slíbila neochotně. „Ale stejně si nemyslím, že bych tím přišla na jiný výsledek. Á, už je tu první analýza z laborky.“ Vzala do rukou složku ležící na jejím stole v kanceláři přilepené k pitevně. „To je divné…“ zabručela.

„Děje se něco? Co v sobě měl? Drogy? Nebo bral léky?“ zajímala se.

Zavrtěla hlavou. Beze slova sedla do křesla, otevřela notebook a začala pozorně číst jeden email. „To není možné,“ vydechla.

„Tak mi řekni, o co jde!“ zvolala netrpělivě Summlová.

Přisunula k ní noťas a ona se nad ním sklonila. „Vysvětli mi to,“ poručila si, hledíce na křivky grafu, na jehož levé straně byla napsána čísla a zespodu zase mikroskopickým písmem názvy různých prvků. „Víš, že tomuhle nerozumím.“

„Tohle je graf množství a druhů prvků, které měl v sobě. Summi, přísahám, že si to nevymýšlím – demineralizace kostí, celková hypovitaminóza a vůbec celý ten graf… Hodnoty ukazují, že náš mrtvý musel žít nejméně před dvěma sty lety!“

„Děláš si legraci?“ vyvalila na ni oči. „To mně chceš jako vážně namluvit, že se sem přesunul z devatenáctýho století, nebo co?“

„Já ne,“ zavrtěla hlavou a ukázala na notebook. „To důkazy!“

V kanceláři kapitána se sešla s Joansem. Žena za nimi zavřela dveře a uvelebila se v křesle.

„Mince v Halissønově domě pocházejí z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, tvrdí můj známý, specialista na staré měny,“ začal Daniel Joans. „Byl to pěknej pracháč. Nemám tucha, jak k nim přišel…“

„Máte pravdu,“ přikývla kapitán. „Mohu ty mince vidět?“

Přikývl, vytáhl igelitový sáček a vysypal je před ni na stůl. „Laborka ještě objasňuje, že jde o nefalšované zlato,“ neopomněl dodat. U opasku mu v pouzdře zavibroval mobilní telefon. S kapitánovým souhlasem si hovor vzal na chodbě a Summlová ji zatím seznámila s poznatky patoložky. Rovněž zmínila záhadu s yperitem.

„Tak nebudete věřit, co se našlo u oběti doma,“ vydechl omráčeně detektiv, když se vrátil a zastrkoval mobil zpátky k opasku. „Buď to byl sběratel, nebo magor, ale serža tam objevil opravdivý nefalšovaný meč. Posílá ho doktorce, aby ho projela na DNA. Taky jsme už zjistili, kam Halissøn chodil na školu, střední všeobecná tady v Agoulle.“

„Domluvte se s ředitelem, že se tam zajdete se Summlovou podívat,“ přikývla kapitán. „Ať patoložka projede všechny ty vzorky DNA, které na meči najde, a zjistí, komu patří. A já jdu vyrušit plukovníka od jeho každodenního kafíčka – tohle je zatraceně vážná věc!“

U vchodu do školní budovy zatarasili cestu detektivům tři muži v ochranných oblecích. Dva z nich třímali dozimetry, třetí se jim představil jako ředitel ústavu a vřele si s příchozími potřásl rukou.

„Omlouvám se za tu otázku, madam, nejste těhotná?“ optal se s diskrétně ztišeným hlasem. Summlová zavrtěla hlavou a gesto doprovodila pobavenými slovy, že nikoli, pokud ví. „Výborně,“ přikývl ředitel a podal jim pilulky. „Tohle spolkněte, jodid. A oblečte si ochranné obleky, jsme tu v nich všichni.“

„Vy jste mi kuriózní škola,“ zabručel Joans a hodil do sebe nabízený prášek. „A to tady jako normálně učíte?“

„Co máme dělat, dopujeme žáky jodidem,“ krčil rameny ředitel. „Řádí tu epidemie chřipky, kolegové těchto hodných pánů onemocněli a jsou tu na velký ústav jen oni dva, není divu, že jim to trvá tak dlouho. Za tu dobu se stihl i Halissøn uzdravit!“

„Prosím?“ podivil se detektiv. „O čem to mluvíte?“

„Vy to nevíte?“ povytáhl ředitel obočí. „Kvůli němu jsou tady ti dva, zkolaboval v hodině francouzštiny a v nemocnici mu zjistili nemoc z ozáření. Strávil posledních deset měsíců na JIP. Nikdo neví, kde ho ionizující záření potkalo, proto prohledali kvůli radiaci jeho byt, celý dům, kde bydlel, i naši školu. Nutno říci, že zatím bezúspěšně.“

Za řeči se oblékli a v oděvech, v nichž se dal sotva udělat krok, prošli chodbou, až se zastavili u jedněch dveří. Ředitel zaklepal, oznámil příchod detektivů a pokynul jim, aby vstoupili. Bez rozloučení se následně vytratil.

Učitelka detektivy představila a pak je vyzvala, aby se ptali.

„Podívej,“ dloubl loktem Joans do kolegyně a očima ukázal na zadní lavici. Třída byla plná žáků, jen u onoho stolu seděla samotná dívka. Protože nebylo kam jinam si jinak sednout, předpokládali, že vedle ní bývalo místo Halissøna. Nemohlo jim uniknout, že dívka má na sešitě položenou Frederikovu fotografii.

Než stihla Summlová cokoliv říct, ucítila, že jí vibruje mobil. Omluvila se proto a vyšla na chodbu. „Summlová, prosím? … Moment, hned se na ni mrknu,“ pohlédla krátce na displej, kde se jí zobrazila fotografie. „Tohle měl v žaludku? … Počkej, já vím, co to je! Jodid, dává se polykat, když jdeš na místo, kde je radiace.“

Vysvětlila patoložce, o co jde. „Máš už tu DNA z toho meče? … Jasně, já zapomněla, že to trvá hrozně dlouho. Fajn, poslyš, měla bych se tam vrátit, Harry. Dej vědět, jak budou výsledky z laborky, fajn?“

Zavěsila.

Daniel Joans se ležérně opíral o skříňku na chodbě a hovořil s tou dívkou ze zadní lavice. Protože se zdála být Frederikovou smrtí hodně raněná, usoudila také Summlová, že by se jejich pozornost měla obrátit především k ní. Pospíšila si k nim.

„Máte pravdu, my…“ koktala právě tichounce a v očích měla čerstvé slzy. „My jsme byli tak trochu… přátelé s výhodami, jestli rozumíte…“

„Spali jste spolu?“ přešla Summlová k věci, jak to mívala ve zvyku.

„Párkrát,“ přikývnula. „Nebyl jako nikdo jiný, on byl… víte, připadal mi tak trochu blázen,“ pousmála se. „Měl doma takový ty divný věci jako někde na zámku, starý obrazy a zbraně a tak. Někdy se tvářil, že neví, co je to mobil, on jej neměl, měl jen telefon, co vypadal jak Bellův původní model, chápete.“

„Mohu vidět tu fotografii, co jste měla v sešitě?“ zeptala se Summlová.

„Jistě,“ přikývla holka, odběhla a za chvíli se vrátila a tu fotku detektivu ochotně třesoucí se rukou podala.

„Ehm… Frederik tu má náušnici v pravém uchu, nevíte, co se s ní stalo?“ podivila se.

„Vy jste ji nenašli?“ povytáhla obočí. „Museli ho zabít kvůli ní, víte, byla z vopravdickýho stříbra, vůbec byla hrozně stará a vzácná, myslím.“

Summlová se podívala na svého parťáka, který si neustále cosi horlivě zapisoval. Tiše se optala, zda se tu bez ní obejde, a odešla zase do třídy. Ve dveřích postával mladík a vypadal, že vyčkává, až rozhovor s jeho spolužačkou skončí.

„Mohu s vámi mluvit?“ otázal se zdvořile detektiva. Přikývla. Odešli na konec chodby, kde měli dostačující soukromí. „Musím vám něco dát, prosím vás, podívejte se na to. Měl jsem mít referát o bitvě u Waterloo a nějak jsem na to zapomněl… No zkrátka za mě tu prezentaci vytvořil Frederik a já to měl jen odříkat, poslal mi to včera v noci.“ Podal jí flešku. „Nikdo jiný to neviděl a já myslím, že bych vám to měl dát, protože je to něco neuvěřitelnýho. On vždycky při zkoušení exceloval, ale tohle…“

„Děkuji,“ přikývla Summlová. „Nevíte, měl nějaké nepřátele? Ve třídě, ve škole…?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Všichni jsme ho zbožňovali, pomáhal nám s dějákem. Bylo nám moc líto, co se mu stalo, víte, to ozáření, dneska měl konečně zase přijít do školy… Ale víte, co je zvláštní? Jednou jsem byl u něj doma se svým kamarádem, on nechodí sem na školu, ale jinam. Viděli jsme všechny ty divný věci, vypadá to u něj jako někde v muzeu nebo na zámku, víte. Jenže on se s tím kamarádem nepohodl, měli jsme trochu upito a on začal vykřikovat, že to prý ukradl a že Frederika nahlásí.“

„Co jste dělali?“

„No, Frederik mi řekl, ať ho odvedu. Pak už jsem tam nebyl. Ale to hlavní – ten můj kamarád se ztratil. Nikdo o něm nic neví. Ještě předevčírem jsme spolu mluvili a dohodli jsme si schůzku, nepřišel.“

„Prošetříme to,“ slíbila Summlová. „Jak se jmenuje?“

„Eriq George,“ odpověděl.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámý č.117 / část první: