Nick, Jerry nebo prostě pitomec? - 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže, přidávám svou historicky první povídku na tyhle stránky. Jedná se o příběh popisující dva rozdílné životy. První se týká Nicka, člena slavné chlapecké skupiny a miláčka milionů fanynek, a druhý Alex, dívkou s dobrodružným srdcem a neustálou tohou objevovat nové a zatím neprobádané věci. Tyto dva životy se budou navzájem prolínat až se na konec... fajn, ani já nevím jak to skončí :). Raději si přečtěte první náhled do Nickova života a příště se těšte na Alex.
P.S.: Byla bych ráda, necháte-li mi zde nějaký komentík :).

11.05.2010 (20:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 735×

NICK:

„Máme padla,“ oznámí nám táta a odejde z místnosti.

Konečně. Už jsem si myslel, že to nikdy neskončí. Dvě a půl hodiny nám zabralo nahrávání jedné pitomé písničky a to jen kvůli tomu, že se někteří nemohli dohodnout. Raději nejmenuji, i když jsem kvůli nim přišel o svůj volný čas, který jsem chtěl trávit se svou láskou. Však já jim to vrátím. Teď ale rychle pryč.

„Mizím,“ oznámil jsem bratrům, odložil kytaru a vystřelil ven rychlostí blesku.

Po pár metrech jsem se zastavil a celý udýchaný vytáhl mobil z kapsy. Chvíli jsem počkal, dokud se mi trochu nezklidní dech a pak vytočil její číslo.

„Ano?“ ozval se na druhé straně její úžasný hlas.

„Ahoj, zlato, jak se máš?“ zeptal jsem se ji a doufal, že to neznělo moc nedočkavě.

„Už to bylo i lepší,“ odpověděla mi sklesle.

„Co se děje?“ její tón hlasu mě polekal. Vždycky byla veselá a usměvavá. U ní nebylo zvykem, aby se něčím trápila.

„Já… musím si s tebou promluvit. Můžeme se někde sejít?“

„Jistěže,“ souhlasil jsem a snažil se polknout ten knedlík v krku. „Kde jsi? Mám za tebou přijet?“

„Ne,“ vyhrkla. „Sejdeme se v naší kavárně. Zvládneš to do čtvrt hodiny?“

„Jo. Budu tam,“ potvrdil jsem. „Ahoj,“ řekl jsem ještě, ale ona už zavěsila.

Zůstal jsem stát jako opařený. Tohle se mi nelíbilo. Vůbec ji to nebylo podobné.

Proč byla tak smutná? Co se dělo?

Schoval jsem mobil a pomalu se vydal směrem k východu. K „naší kavárně“ to bylo odsud asi pět minut cesty. Šel jsem pomalu, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Byl jsem příliš nedočkavý na to, abych se loudal. Chtěl jsem zjistit, co se děje, ale hlavně jsem ji chtěl vidět. Chtěl jsem se znovu podívat do těch překrásných očí, pohladit ji po jejích jemných vlasech, políbit její sladké rty. Nemohl jsem se dočkat až ji vezmu do náruče a smažu tím vše, co ji trápí. Ať už je to cokoli. Chtěl jsem ji mít u sebe a chránit ji, podporovat a se vším jí pomoct.

Když jsem dorazil do kavárny, ona už tam byla. Seděla v rohu místnosti jako obvykle a vypadala snad ještě úchvatněji, než když jsem ji ráno viděl naposledy. Na kráse ji neubral ani smutek ve tváři, který mi způsoboval nevysvětlitelné muka. Nechtěl jsem, aby trpěla, protože já tím trpěl ještě víc.

Pospíšil jsem si ke stolku u kterého seděla, abych ji konečně mohl utěšit a vrátit ji do tváře úsměv, který ji tak slušel a který jsem tak miloval.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji s úsměvem na tváři.

„Ahoj,“ odpověděla mi mdle.

Mučila mě čím dál tím víc.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a chytil ji za ruce, které měla položené na stole. Měla je teplé a hebké, jako vždycky.

„Musím ti něco říct,“ řekla skoro plačky.

„Tak mluv,“ pobídl jsem ji. Zjevně se ji do toho moc nechtělo, čímž mě ubíjela ještě víc.

„Nicku, já… já…“ koktala. Po tváři ji stekla jedna osamocená slza

Natáhl jsem se k ní a setřel ji. Nechtěl jsem ji vidět plakat. Každá slza by znamenala jednu ránu do mého srdce.

„Já už dál nemůžu,“ vydechla. Díval jsem se na ni celkem nechápavě, ale nechal jsem ji, ať mi vysvětlí, jak to myslí. „Už takhle dál nemůžu. Mám tě ráda, ale nemůžu už s tebou dál chodit.“

„Co-cože?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Rozcházím se s tebou. Nechci ti ublížit, ale já už to dál nedokážu. Mám tě moc ráda, ale beru tě spíše jako hodně dobrého kamaráda. Popravdě si myslím, že byla chyba dovolit, aby to došlo takhle daleko.“

Zůstal jsem tam sedět jako opařený. Nějak mi unikal smysl jejích slov nebo jsem ho spíše nechtěl znát.

„Ale, Miley…“ dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Tohle přece… to je šílené.“

„Nicku, vážně mě to mrzí, ale já už to nezvládám. Všechno to zpívání, hraní, natáčení. Už tak mám málo volného času a na tebe bych neměla vůbec žádný. Je mi to líto,“ řekla a dívala se na mě těma svýma psíma očima. Viděl jsem v nich upřímnou lítost a něhu. Opravdu mi nechtěla ublížit a já vynaložil veškerou sílu na to, aby na mě nepoznala, jak moc mě to vzalo.

Tak mizerně jsem se snad ještě nikdy necítil. V hlavě jsem měl naprosto vymeteno. Nebyl jsem schopný uvažovat, přemýšlet, ani jsem nic necítil. Jen jsem tam omámeně seděl a tupě zíral kamsi do blba. Nevnímal jsem svět okolo, jen tu nesnesitelně mučivou bolest uvnitř mě. Trhala mě na kousíčky, vytrhávala mi vnitřnosti z těla a plnila mě tíživou prázdnotou.

„Nicku?!“ vytrhla mě Miley z mého transu. Položila mi ruku na rameno a dívala se na mě s lítostí v očích. Ani jsem nezaregistroval, že mezi tím vstala.

Rychle jsem se vzpamatoval a ze všech sil se snažil dostat do klidu. Nechtěl jsem se před ní sesypat, i když už asi bylo pozdě. Chtěl jsem se s ní alespoň důstojně rozloučit.

„V pohodě,“ pronesl jsem chraplavým hlasem a vstal. „Chápu tě.“

„Je mi to opravdu líto,“ utěšovala mě a objala mě.

Tímhle gestem mi zasadil poslední ránu a já cítil jak se mi do srdce zabodává tisíce malinkatých střepů. Za chvíli jsem měl srdce jako jehelníček až jsem se divil, že ještě dokáže tlouct.

„V pohodě,“ zopakoval jsem.

„Uvidíme se ještě?“ zeptala se palčivě a odtáhla se ode mě, aby se na mě mohla podívat.

Pohled do jejích očí mi přidal další střep do mého jehelníčku. Byly tak krásné, ještě pořád vlhké od slz, které prolévala lítostí nade mnou.

„Samozřejmě,“ zašeptal jsem a nechal ji odejít.

Díval jsem se za ní, dokud nezmizela za rohem a ještě dlouho poté jsem tam stál a zíral do prázdna. Potom jsem už nevydržel tíhu té pohromy, která se na mě během pár minut svalila a klesl zpátky na židličku.

Zůstal jsem tam ještě nějakou dobu sedět jako hromádka neštěstí a bojoval se slzami, které hrozily, že mi každou chvíli přetečou ven z očí. Nechtěl jsem brečet. Nechtěl jsem dopustit tenhle projev slabosti. Chtěl jsem se s tím poprat jako chlap, třeba se na ni naštvat. Chtěl jsem si jít někde vybít zlost, dostat to ze sebe. Jenže já nemohl. Nedokázal jsem se na ni zlobit. Výraz v jejích očích vypovídal o tom, že ji to taky nebylo příjemné a já ji to nemohl vyčítat. Chápal jsem ji a to bylo nejhorší.

Nakonec jsem to tam už dál nevydržel a vydal se na cestu domů. Měl jsem v plánu zavřít se ve svém pokoji a další měsíc nevystrčit nos ze dveří. Chtěl jsem být sám ve společnosti své kytary a mého psa Elvise. Možná bych mohl napsat písničku, třeba by se mi tím ulevilo.

Jenže sotva jsem ušel pár metrů, všechny mé plány byly zničeny. Najednou se přede mnou objevila malá holka a s pištěním se řítila přímo ke mně. Netrvalo dlouho a přidaly se k ní další vřeštící holky a začaly mě nahánět po celé ulici.

Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem uměl a snažil se co nejdřív dostat do bezpečí svého pokoje. Dokonce jsem teď zapomněl i na své zlomené srdce, i když bolelo pořád stejně nesnesitelně. Jen jsem to v tu chvíli neměl čas vnímat.

Fanynky se za mnou hnaly jako velká vřeštící katastrofa a já utíkal co mi nohy stačily. Tuhle stránku naší popularity jsem nesnášel. Zpíval jsem rád a byl jsem rád, že máme úspěch, ale upřímně jsem nechápal, proč se to nemůže obejít bez davu ječících malých holek. Stejně je nejspíš ani nezajímala naše hudba, ale spíše naše obličeje. Kéž bych měl tak jeden náhradní, na výměnu, který bych používal na každodenní nošení a vyhnul se tak podobným situacím. Jestli někdo něco takového v nejbližší době nevynalezne, tak to udělám sám.

Konečně jsem se dostal k našemu domu a s úlevou za sebou zabouchl dveře. Vyčerpaně jsem se o ně opřel a zhluboka oddychoval. Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváří a vedle bolavého srdce mě začaly ještě pálit plíce. Co víc si může člověk přát.

„Páni, ty vypadáš,“ ušklíbl se Joe, když mě spatřil.

Podíval jsem se na něj, abych mu na to něco odpověděl, ale rychle jsem si to rozmyslel. Netušil jsem, co bych měl říct a jen jsem doufal, že komentoval mé zmožení tím maratónem a nepoznal na mě nic víc. Nechtěl jsem, aby se dozvěděl, co se stalo. To jeho „Já ti to říkal“ jsem teď vážně nepotřeboval slyšet.

Beze slova jsem ho obešel a zapadl do svého pokoje. Konečně jsem byl v bezpečí. Tady mě nikdo nebude rušit. Můžu si tu dělat co chci. Můžu se tu sesypat, brečet, nadávat do sytosti a nikdo mě při tom nebude rušit.

Praštil jsem sebou na postel a čekal až mě konečně dostihne veškerá bolest a vžene mi slzy do očí. Jenže ani po pěti minutách se nic nedělo. Žádné nepříjemné štípání v očích, žádné stopy po slzách, kterých jsem měl před odchodem z kavárny na rozdávání. Předtím jsem s nimi ze všech sil bojoval a teď, když už jsem si od nich mohl nerušeně ulevit, mi nějak scházely. Že by mi ten dálkový běh pomohl odbourat bolest?

To asi těžko. Pořád jsem se cítil mizerně. Pořád jsem měl místo srdce jehelníček a Mileyin obličej před očima. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo, nepřestával jsem doufat, že je to jen zlý sen.

Co mám ale dělat, když nemá slzy, které by odplavily kousek té mučivé bolesti?

Nedokážu tu jen tak ležet a nic nedělat. Musím to ze sebe nějak dostat nebo se z toho za chvíli zblázním. Musím něco dělat.

Posadil jsem se a rozhlédl se po pokoji. Nejdříve mi pohled padl na kytaru. To by možná nebyl špatný nápad, dostat to ze sebe pomocí písničky. Prostě to ze sebe vypsat. Jenže neměl jsem sebemenší chuť k té kytaře ani jít. Příliš mi připomínala Miley. Vzpomněl jsem si, jak jsme se jeden podvečer procházeli po pláži pod zapadajícím sluncem, já hrál na tuhle kytaru a Miley zpívala tím svým nádherným hlasem. Potom jsme si sedli na skály a společně pozorovali večerní oblohu. Byla to ta nejšťastnější chvíle v mém životě. Pravý opak toho, co prožívám teď. Jak málo stačí k tomu, aby bylo všechno úplně jinak.

Dost. Takhle se nikam nedostanu.

Takže kytara nepřipadala v úvahu. Pokračoval jsem v prohlídce pokoje, ale nenalézal jsem nic, co by mě nějakým způsobem dokázalo rozptýlit.

Najednou jsem uslyšel škrábání na dveře. Elvis. Možná bych se s ním mohl jít projít. Čerstvý vzduch by mi mohl trochu pročistit hlavu. To je dobrý ná… ne to je blbost. Na další maratón vážně nemám náladu a ani dost síly a nechat se ušlapat fanynkami taky zrovna nechci. To už raději zůstanu tady a budu se nerušeně trápit.

Elvisovo škrábání bylo čím dál naléhavější a po chvíli začal i kňučet. Vstal jsem a došel mu otevřít. Vletěl do pokoje jako ohnivá čára a začal po mě skákat a celého mě oblizovat. Byl rád, že mě vidí a já zas, že mám někoho, kdo mě má rád. Přesto to však nestačilo k přebití toho mučivého pocitu uvnitř mě.

Mazlil jsem se s ním a přitom přemýšlel o nějakém tom rozptýlení. Nevím proč, ale ta procházka mi pořád připadala jako docela dobrý nápad až na tu malou drobnost s fanynkami. Jenže nic lepšího mě nenapadlo.

Kdybych aspoň dokázal zařídit, aby mě nikdo nepoznal, pak by jen stačilo vyklouznout ven zadním vchodem a mohl bych si užívat nerušeného procházení po čerstvém vzduchu. Jenže jak se mám zbavit svého obličeje?

V tu chvíli mě něco napadlo. Neřekl bych, že to bylo zrovna geniální, ale rozhodně to bylo použitelné. Pokud se nepletu, tak bych tu někde měl mít kostýmy z maškarních kde byly i paruky. To by mohlo stačit k tomu, abych trochu změnil svůj vzhled a skryl se tak před světem.

Začal jsem prohledávat pokoj a po pár minutách jsem našel, co jsem potřeboval. Nepletl jsem se. Byly to moje staré kostýmy a byly tu i paruky. Tedy, přesněji řečeno, jedna paruka s dredama. Vypadala vtipně, ale co naplat. Je mi v podstatě jedno, jak budu vypadat, hlavně ať mě nikdo nepozná.

Ve skutečnosti jsem s ní vypadal jako totální exot, ale bylo mi to jedno. Popadl jsem sluneční brýle, Elvise a vypadl ven.

Poprvé po několika letech jsem se procházel ulicemi nikým nepozorován.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování