Nick, Jerry nebo prostě pitomec? - 2. • OurStories.cz ~ naše povídky

Přidávám slíbenou druhou povídku, kde se dozvíte něco o naší dobrodružné Alex. Přeji příjemné počtení a schválně, kdo je ten hipízák?

17.05.2010 (15:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 631×

ALEX:

„Utíkej!“ křičela jsem a vyrazila pryč, jak nejrychleji to šlo.

Vůbec jsem neměla ponětí, co se stalo nebo jak se to stalo, že se nám začal strop jeskyně hroutit na hlavu. Kusy skal se odlamovaly od stěn a snažily se nám odříznout jedinou cestu na svobodu.

Kličkovala jsem mezi balvany s jediným cílem dostat se co nejrychleji ven. Bylo mi úplně jasné, co by s námi bylo, kdyby nás to tu zasypalo. Jelikož tu byl jen jediný možný východ, zůstali bychom tu pohřbeni za živa, dokud by naše kostry za sto let nevyhrabali nějací archeologové. Celkem lákavá nabídka, ale na dnešek jsem už měla trošku nabitý program, takže se mi to zrovna dvakrát nehodilo. Snad příště.

„Alex!“ slyšela jsem volat své jméno.

Otočila jsem se, abych zjistila, co Justina zase zdrželo. Justin byl můj nejlepší kamarád a měla jsem ho upřímně ráda, ale občas mi lezl pěkně na nervy. Měl totiž ve zvyku zdržovat v nesprávnou chvíli. Jakmile kdekoliv objevil něco, co ho zaujalo, celý vesmír pro něj přestal existovat. Mohla se mu v tu chvíli řítit na hlavu celá jeskyně nebo mu přímo u ucha vybuchnou atomovka a on by si toho vůbec nevšiml. Většinou to byla docela neškodná úchylka, ale zrovna teď se to moc nehodilo.

„Justine, dělej!“ zavolala jsem na něj a vyhnula se při tom velkému balvanu, který dopadl kousek od místa, kde jsem před pár vteřinami stála.

„Justine!“ zavelela jsem znovu, protože už bylo vážně na čase zmizet.

Justin se ke mně připojil zrovna, když jsem zvažovala, jestli se pro něj mám vrátit nebo ho tam nechat, když je takový blbeček. Naštěstí pro něj se objevil dřív než jsem se stihla rozhodnout, jinak by s ním byl amen.

„Pohni, sakra!“ popadla jsem ho za ruku a vláčela k východu. Až se dostaneme ven, tak ho nejspíš sama ukamenuji.

Dostat se na svobodu nebylo vůbec nic lehkého. Neustále nás obstřelovaly nové a nové dávky úlomků skály nemluvě o balvanech o které jsme zakopávali na zemi. Navíc se chodba zdála být nekonečná. Utíkali jsme už několik minut a stále jsme neviděli světlo, které by sem dopadalo zvenčí. Už jsem si začínala myslet, že je pozdě, a že je východ zasypaný, když se najednou objevil přímo před námi.

Jako na povel jsme oba dva ještě zrychlili, přestože moje svaly už nějakou dobu protestovaly. Snažila jsem se to ignorovat a nebrat tu bolest na vědomí, to teď nebylo důležité.

Ještě dva kroky. Jeden… a byli jsme venku.

Prudce jsme zastavili a vyčerpáním se svalili na zem. Leželi jsme vedle sebe, jako dvě mrtvoly, neschopné popadnout dech. Plíce mě píchaly, srdce bilo na poplach a v očích mě nepříjemně štípal prach. Když to shrnu, tak mě bolela snad každá buňka v těle, ale v tuhle chvíli mě nic z toho nezajímalo.

Opřela jsem se o loket a pohledem sledovala jeskyni, kterou jsme před minutou opustili. Až sem, byly slyšet rány, jak jednotlivé kameny dopadají na zem a z otvoru, kterým jsme před malou chvílí prolezli ven se valily oblaka prachu. Při pohledu na tu zkázu mě vůbec nezajímalo, že jsem jen o vlásek unikla smrti, že mám do krve sedřená kolena a lokty nebo že mám plíce plné škodlivého prachu. Jediné, co jsem si v tu chvíli uvědomovala, byl fakt, že jsme právě přišli nejspíš o jedinou možnost přijít všem záhadám na kloub.

„Do háje,“ ulevila jsem si po chvíli. Bylo to neuvěřitelné. Rok jsme strávili prozkoumáváním okolí a hledáním čehokoliv, co by bylo aspoň trošku zajímavé. A když už jsme to konečně našli, tak to skončí, z mě neznámého důvodu, zavalené kamením. Takže není žádná šance, že by se tam ještě někdy někdo dostal. Pro znovuotevření této jeskyně bychom potřebovali pořádnou dávku dynamitu a pochybuji, že by někdo nechal „děti“ hrát si s výbušninami. Nemluvě o tom, že by ten výbuch mohl způsobit jen další sesuv skály.

„Co se, sakra, stalo?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se pomalu zvedala na nohy. Pomalu, ale jistě, jsem si začínala uvědomovat štiplavou bolest v ošklivě krvavých ránách na rukou a nohou, ale ještě pořád jsem to odmítala brát plně na vědomí. Teď je důležité přijít na to, co tuhle zkázu způsobilo, všechno ostatní počká.

„Nemám ponětí,“ zamumlal Justin, který ještě stále ležel rozpláclý na zemi.

„Jakto že se to z ničeho nic začalo hroutit?“ ptala jsem se spíš sebe než Justina. „Co jsme udělali špatně? Procházeli jsme chodbami, pak jsme narazili na tu stěnu s nápisy, kterou jsme začali podrobněji zkoumat. Byl tam nějaký nápis, napsaný nejspíš starým indiánským jazykem. Taky ta podivná kresba a rytina. Co to vlastně všechno znamenalo?“ uvažovala jsem nahlas. „A potom se najednou začala celá jeskyně hroutit. Sama od sebe, vždyť jsme se ani pořádně nedotkli jejích stěn,“ uzavřela jsem své úvahy a zoufale se podívala na Justina, který se mezitím posadil. Aspoň nějaký pokrok.

Pohled měl upřený na zavalený vchod a nevěřícně kroutil hlavou. Pravděpodobně se mu hlavou honily podobné myšlenky jako mě. Možná ho to štvalo ještě víc než mě. Pro mě ta jeskyně představovala jen nesmírnou senzaci a dobrodružství. Pro něj to mohlo být rozluštění všech záhad spjatých s jeho rodinou, jejíž kořeny sahaly až k prvním obyvatelům téhle oblasti.

„Je to neuvěřitelné,“ řekl nakonec Justin, jako kdyby nemělo smysl to dál rozebírat a postavil se. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a v očích se mu zračily obavy, když si všiml mých odřenin.

„Neboj, jsem na tom stejně jako ty,“ odpověděla jsem a přejela pohledem po jeho zraněních.

„Myslím, že bych ti měl poděkovat,“ řekl po chvíli. Překvapeně jsem se na něj zadívala a čekala až bude pokračovat. „Žes mě tam nenechala,“ vysvětlil.

„No, ještě chvíli a stalo by se,“ řekla jsem a oba jsme se zasmáli. „Co tě tam vlastně zdrželo?“ zajímala jsem se.

„Tohle,“ řekl a sáhl pro něco do kapsy.

„Co to je?“ přiskočila jsem k němu a se zájmem pozorovala zažloutlou ruličku v jeho rukách.

Justin začal ruličku velmi pomalu a opatrně rozmotávat. Vypadalo to, že je papír velmi starý a taky velmi křehký. Muselo se s ním zacházet co možná nejopatrněji, aby se náhodou neponičil jeho obsah, ať už tam stálo cokoliv.

S napětím jsme oba sledovali starobylá slova a ornamenty vtištěné do papíru, které se před námi zjevovaly.

„Je to mapa,“ vydechla jsem.

Celý papír proklínaly čáry, které zdánlivě neměly žádný smysl, ale po chvíli pozorování jste zjistili, že v tom je jistý systém. Čáry se navzájem protínaly a jejich význam mi přišel dvojsmyslný. Vypadalo to, jako by ta mapa vedla na víc míst najednou. Jen vědět jak a kam. Nejhorší bylo, že legenda byla napsaná v jazyce, který jsem nedokázala přečíst. Nejspíš to byl hodně starý indiánský jazyk a já jen doufala, že se najde ještě někdo, kdo to dokáže rozluštit.

„Kdes to našel?“ vyptávala jsem se Justina.

„Všiml jsem si toho vlastně náhodou. Trčelo to ze zdi kousek od místa, které jsme zkoumali. Když nám začala jeskyně padat na hlavu, přimáčkl jsem se ke stěně, abych se vyhnul jednomu balvanu a když jsem natočil hlavu doprava, všiml jsem si ve skále něčeho, co tam nepatřilo. Netušil jsem co to je, ale napadlo mě, že by to mohlo být něco důležitého nebo nějaká stopa či cokoliv jiného, zajímavého. Proto jsem se tam chvilku zdržel. Dalo mi docela práci dostat to ven vcelku, ale nakonec se povedlo,“ dodal vítězoslavně.

„Ty jsi prostě génius,“ pochválila jsem ho a v duhu děkovala bohu, za tu jeho malou úchylku.

Nakonec to vypadalo, že jsme neztratili veškerou naději. Jeskyně byla sice nenávratně zasypaná, ale měli jsme novou stopu. Mapu, která nám možná bude daleko užitečnější než celá jeskyně.

„Já vím,“ řekl Justin trochu samolibě, ale hned zase zvážněl. „Pořád mi vrtá hlavou, proč se začala ta jeskyně bortit.“

„To by mě taky zajímalo,“ povzdechla jsem si a pozvedla zrak směrem k jeskyni.

„Nějaký důvod to mít muselo. Přece se nezačala hroutit jen tak, sama od sebe, jen aby nám trošku oživila denní stereotyp. Možná jsme…“ najednou se zarazil a v obličeji měl takový ten výraz, jako kdyby mu právě došlo něco, co nám mělo být už od začátku jasné.

„Možná co?“ pozvedla jsem obočí a čekala až mi prozradí, co se mu honí hlavou.

„Vzpomeň si ještě jednou, co se přesně stalo, když jsme prozkoumávali ty nápisy,“ otočil se čelem ke mně a výraz v jeho tváři mě vyděsil. Tvářil se naprosto vážně a z očí mu sršely obavy. Ať už přišel na cokoliv, nebude to nic příjemného.

„No…“ začala jsem trošku zaskočená jeho chováním, „stáli jsme u té stěny a pak se začal hroutit strop.“

„Ne, to není všechno. Pořádně se zamysli, no tak,“ naléhal.

Byla jsem z něj zmatená a začínala jsem se bát. Člověka vážně vyděsit u měl, to mu tedy šlo, ale pořád mi nějak nedocházelo, kam tím míří.

Ale pak mi to docvaklo. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Nečekané a smrtící, jako zásah elektrického proudu. Zjištění, které naprosto přehodnotilo veškeré mé dosavadní úvahy a myšlenky. Vše najednou nabralo až příliš rychlý a nebezpečný spád.

„Ten otřes,“ vyrazila jsem ze sebe bez dechu.

„Přesně tak,“ přitakal Justin.

„Myslíš, že by to mohlo být…?“ nebyla jsem ani schopna dokončit větu. Bála jsem se, že když to vyslovím nahlas, nebude z té katastrofy už cesty návratu.

„Já nevím, to je tvůj obor, ale rozhodně to nebude nic dobrého. Myslím, že bys to měla jít říct tátovi.“

„Jasně,“ přikývla jsem a začala se pomalu šourat dozadu. „Ty se zatím zeptej dědy na tu mapu, třeba bude něco vědět,“ křikla jsem ještě na něj a rozběhla se pryč.

Uháněla jsem ulicemi nevšímaje si udivených pohledů kolemjdoucích, protestujících svalů či snad pálících plící. Snažila jsem se ignorovat i palčivou žízeň, která sužovala mé hrdlo, stejně jako kručení v mém žaludku. Zapomněla jsem na celý okolní svět s jediným cílem, dostat se co nejrychleji k tátovi. Čím rychleji mu to řeknu, tím rychleji budeme vědět na čem přesně jsme a můžeme s tím začít něco dělat. Snad bude ještě…

„Aaaaaa!“ vyjekla jsem a dříve než jsem si vůbec uvědomila, co se děje, jsem se rozplácla na chodník jak žába. Zajímalo by mě, kolikrát ještě dneska skončím na zemi. Gravitace je vážně sviňa.

„Pane bože, není ti nic?“ ozval se nade mnou něčí ustaraný hlas.

„Nemám ponětí,“ zamumlala jsem. Ve skutečnosti mě bolela úplně každá buňka v těle, ale netušila jsem, co z toho způsobil tenhle pád a za co může útěk z jeskyně. Raději jsem se tím nezabývala a přijala nabízenou ruku nějakého kluka.

„Moc se ti omlouvám,“ vyhrkl a pomohl mi vstát.

Když jsem zase stála pevně nohama na zemi, mohla jsem si ho pořádně prohlédnout. První slovo, které mě při pohledu na něj napadlo bylo… hipízák. Vážně vypadal dost zvláštně, ale přesto docela pohledně. Na hlavě měl dlouhé černé dredy, které mu sahaly až někam pod lopatky, na očích tmavé brýle, takže jsem mu do nich neviděla a to vše dovršovalo nečekaně elegantní a zjevně drahé oblečení. Takže to byl hipízák s upnutými džíny. Zvláštní kombinace.

„Nic se nestalo,“ dostala jsem ze sebe, abych zastavila ten nekonečný proud omluv, které na mě chrlil.

Páni, měl celkem zvláštní, ale zato nádherný hlas, pomyslela jsem si.

Nejspíš jsem se pořádně bouchla do hlavy.

„Vážně?“ otázal se a sjel mě pohledem od hlavy dolů.

„Vážně,“ ujistila jsem ho, ale pak jsem si všimla, že si pořád podezřívavě prohlíží mé odřené údy. „Tohle… tohle je jen pár škrábnutí,“ řekla jsem jen a doufala, že už se nebude dál vyptávat. „Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se raději, protože mi pořád nějak nedocházelo, jak jsem se ocitla na zemi.

„Já ani nevím,“ přiznal hipízák. „Procházel jsem se a najednou mi k nohám spadne takové křehké a velice dotlučené stvoření. Nejspíš jsi zakopla o vodítko mého…“ zarazil se a začal se zmateně rozhlížet kolem sebe až se jeho pohled zastavil na něčem za mými zády. „Elvisi!“ zavolal.

Otočila jsem se a všimla si nádherného labradora, jak běží rovnou k nám.

„To je tvůj pes?“ zeptala jsem se.

„Jo, to je moje trdlo,“ řekl a začal se smát, když mě jeho pes začal celou oblizovat. Rozesmála jsem se taky, i když mě odřeniny díky jeho slinám štípaly o trošku víc, ale co už.

„Dost, dost,“ smála jsem se a snažila se nějak vymanit z Elvisova obležení. Hipízák mi naštěstí přispěchal na pomoc a za chvíli byl Elvis na vodítku.

„Nech, slečnu být,“ káral ho jako malé dítě, což mě ještě víc rozesmálo. Akorát mě trošku zarazilo to oslovení.

„Alex, jmenuji se Alex,“ představila jsem se mu a natáhla k němu ruku.

„Já jsem…“ na chvíli se zarazil. Trochu mě tím zmátl. Vypadal, jako kdyby přemýšlel jak se vlastně jmenuje. „… Jerry,“ řekl nakonec a uchopil mou ruku.

Při tom doteku jsem se celá zachvěla. Bylo to zvláštní, ale pro dnešek jsem už měla záhad dost a tak jsem to nechala plavat. V tu chvíli jsem si vzpomněla, kam jsem to vlastně předtím spěchala. Znovu mě to zasáhlo celou svou ničivou silou a přimělo mě to zase zvážnět. Úsměv mi zamrzl na rtech a svaly mě už začala instinktivně bolet při pomyšlení na další maratón.

„Děje se něco?“ všiml si Jerry změny v mém chování a hned taky zvážněl. Že bych se tvářila až tak strašně?

„Ne, nic. Já jen…. Už musím jít,“ koktala jsem a pomalu klopýtala pryč.

„Tak… ahoj,“ řekl Jerry zmateně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a postupně přidávala do kroku až jsem zase běžela.

Tentokrát jsem si dávala větší pozor na své okolí, protože další zdržení jsem si už nemohla dovolit. I když byl Jerry docela příjemný, ztratila jsem s ním hodně drahocenného času což může mít neblahé důsledky.

S tímto vědomím jsem ještě zrychlila až jsem se divila, že to ještě jde, a uháněla krajinou s bolavými svaly a zvláštním pocitem v břiše, který neměl nic společného s hladem.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování