Nick, Jerry nebo prostě pitomec? - 3. • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj všichni,
mám tady pro vás další kapitolku tentokrát opět z Nickova pohledu. Tady se dozvíte jeho pocity ohledně setkání s podivínskou Alex a také následující slet událostí. Přeji příjemné počtení :)

25.05.2010 (18:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 494×

NICK:

Zůstal jsem tam omámeně stát s očima upřenýma za její vzdalující se postavou. Snažil jsem si v tom všem udělat pořádek a ujasnit si, co se tu vlastně stalo. Některé věci mi nějak nedávaly smysl. Například, co jsem udělal, že tak najednou zmizela? Řekl jsem snad něco? Nebo by mě zajímalo, proč byla tak ošklivě poraněná? Co se ji asi stalo?

Snad ji nikdo neublížil. Při téhle myšlence se mě z ničeho nic zmocnila vlna vzteku. Najednou jsem měl pocit, že kdyby se mi ten dotyčný dostal pod ruku, naše setkání by asi nepřežil. Byl to zvláštní pocit, ale prostě jsem cítil nějakou potřebu tu křehkou dívku chránit. Že by se ve mně probudil nějaký ochranářský pud?

Třeba ji ale vážně nikdo nic neudělal, třeba to byl jen výplod mé fantazie. Možná, že ty její ošklivé škrábance měly nějaké rozumné vysvětlení nebo to byla prostě jen nešťastná náhoda, jak říkala. Až ji příště potkám, tak se ji na to budu muset zeptat.

Příště…

A bude vůbec nějaké „příště“? Co když už ji nikdy neuvidím? Vždyť jsem ji viděl pouhých pět minut, vůbec nic o ní nevím. Vím jen jak se jmenuje, ale jméno Alex mi taky nic moc neřekne. Kolik holek s tímhle jménem v tomhle městě asi bydlí? Jaká je pravděpodobnost, že na ni ještě narazím?

Alex…

Nedokázal jsem to vysvětlit, ale byl jsem jí tak nějak okouzlen. Už na první pohled mi přišla zvláštní. Něco v jejích šedých očích ji odlišovalo od všech dívek, které jsem doposud poznal. A nebyly to jen ty oči, ale také zvláštní divokost a nespoutanost, která z ní na dálku vyzařovala.

Proud mých myšlenek přerušilo zvonění mého mobilu.

„Ano?“ otázal jsem se.

„Brácho, kde vězíš?“ ozval se v telefonu Kevin. „Přijdeme pozdě nebo ty už nechceš jít s námi?“

„Jít kam?“ zeptal jsem se zmateně. Vůbec mi nedocházelo o čem to mluví. Nevzpomínám si na nic, co bych měl dnes v plánu, kromě pár volných chvil strávených s Miley, ale to už je teď stejně jedno.

„Neříkej, že jsi na to zapomněl,“ protáhl Kevin s náznakem výčitky v hlase.

„Zapomněl na co?“ Byl bych vážně rád, kdyby konečně došel k jádru věci a nechodil kolem horké kaše.

„Na ten sraz.“

Sraz?

Sraz…

Ten Sraz starých amerikánů. Jak se mi to jen mohlo vykouřit z hlavy? Taková důležitá událost?

Tohle se mi ještě nestalo. Na Srazu amerikánů jsem nechyběl ještě ani jednou a dneska jsem tam málem nedorazil. Byla to ta nejlepší akce, která se může v tomhle státě konat. Tolik úžasných vozítek shromážděných na jednom místě, představující svou sílu, díky které tyhle veterány překonají jakékoliv moderní superauto.

Jak jsem na to jen mohl zapomenout?

Vlastně se ani nedivím. Po dnešku.

Dnešní ráno mi úplně zpřeházelo celý život, ale tuhle akci si nesmím nechat ujít. Původně jsem tam měl jít v doprovodu své lásky, a i když se okolnosti kapánek změnily, půjdu tam. Už jen kvůli tomu, abych přišel na jiné myšlenky. Po téhle procházce je to už sice lepší, ale pořád to docela dost bolí. Snad mi vůně benzínu a lahodný bublavý zvuk motoru pomůžou se přes to přenést.

„Jasně že nezapomněl,“ zalhal jsem. „Za chvíli jsem tam.“

„Dobře, sejdeme se tam,“ souhlasil a zavěsil.

Strčil jsem telefon zpátky do kapsy a vydal se na cestu domů.

Aniž bych si to uvědomoval, celou cestu jsem napůl šel a napůl běžel, popoháněný touhou po pořádném rozptýlení. Věděl jsem, že sklesle se budu cítit ještě nejméně další týden, ať se budu snažit rozptýlit jakkoliv, ale nemůžu se přece zahrabat sto metrů pod zem a litovat sám sebe. Už jen kvůli rodině i kapele. A navíc, tenhle sraz je to nejlepší, co mě dnes mohlo potkat. Takhle spojím příjemné s užitečným a možná to i bude fungovat. Popravdě, tohle bych si nenechal ujít ani kdyby mě postihla smrtelná choroba.

Od domu mě dělilo jen pár kroků, když v tom jsem si uvědomil, že takhle tam vejít nemůžu. Úplně jsem zapomněl, co mám vlastně na sobě a rozhodně jsem nechtěl, aby mě v tom kdokoli z naší rodiny viděl. Vážně nepotřebuji poslouchat, jejich zvědavé otázky.

Zamířil jsem k zadnímu vchodu a pomalu si sundával tu dredatou věc z hlavy. Opatrně jsem otevřel dveře a proklouzl dovnitř. Elvisovo vodítko jsem pověsil na věšák vedle dveří a vydal se nahoru do svého pokoje.

Po cestě jsem si počínal pomalu jako zloděj. Plížil jsem se potichu místnostmi a opatrně našlapoval, aby pode mnou podlaha vrzala co možná nejméně. Nevím proč, ale chtěl jsem tu parku schovat dřív než mě s ní někdo uvidí.

„Nicholasi?“ za zády se mi ozval mámin hlas.

A sakra. Tak tohle mi nevyšlo.

„Ano?“ otočil jsem se a úzkostlivě se na ni podíval. Paruku jsem přitom schovával za zády a doufal, že si ničeho nevšimla.

„Co tu děláš?“ zeptala se s udiveně pozvednutým obočím.

„Nic, jdu do svého pokoje.“

„Tak proč se kolem plížíš, jak kdybys chtěl něco ukrást?“

„Já…“ mozek mi pracoval na plné obrátky jak jsem se snažil vymyslet nějakou rozumnou výmluvu. „… nevěděl jsem, jestli náhodou s tátou neodpočíváte a nechtěl jsem vás když tak rušit.“

„Oh, ty jsi ohleduplný,“ řekla a na tváři se ji rozlil takový ten úsměv pýchy a dojetí zároveň, „ale nemusel jsi se namáhat.“

„Proč?“

„Protože tví bratři tak ohleduplní nejsou. Když odcházeli, dělali takový rámus, jako kdyby jich bylo sto a ne dva. To mi připomíná… ty nejdeš za nimi?“

„Právě že se jdu nachystat. A až tam dojedu, tak jim řeknu, jací to jsou nezdvořáci,“ ujistil jsem ji aniž bych měl v plánu to skutečně udělat. Myslím, že by se mi za to nejspíš vysmáli. Všichni totiž víme, že kdybych se nechtěl do pokoje dostat nepozorovaně, byl bych nejspíš stejně hlučný jako ti dva.

„Ty jsi můj synáček,“ prohlásila máma hrdě a otočila se k odchodu.

Počkal jsem ještě další minutu, dokud jsem si nebyl stoprocentně jistý, že se nevrátí a vyrazil k sobě. Děkoval jsem bohu za to, že se mi podařilo tu paruku uchovat v tajnosti.

Během půl hodiny potom, jsem se pomalu prodíral davem a mířil za svými bratry. Měl jsem pocti, že se tu rok od roku schází čím dál tím víc lidí, ale popravdě jsem se vůbec nedivil. Ročně se tu scházely ty největší chlouby amerického automobilového průmyslu, hrála tu výborná muzika, pořádaly se různé soutěže a na závěr se vyhlásil „Král amerických veteránů“. A to je jen výčet toho, co vás tu čeká. Jednoduše řečeno, tohle si nemohl nikdo nechat ujít.

Pro mě je tahle akce stejně důležitá jako narozeniny člena rodiny a není to jen tím, že miluji vůni benzínu a hvízdání kol. Taky jsem se tu poprvé setkal s Miley. Poprvé, co jsme se viděli soukromě a ne na jevišti. Naše první příležitost se pořádně poznat.

Au. To zabolelo.

Nesmím dovolit, aby mi vzpomínky tenhle večer pokazily. Jsem tu přece proto, abych přišel na jiné myšlenky a ne proto, abych vzpomínal na to, co je pro mě příliš bolestivé. Dnešek si užiji a nezabrání mi v tom ani fakt, že tohle místo Miley milovala skoro stejně hodně jako já. Kdybych se měl vyhýbat všem místům, které pro ní byla svatá, nemohl bych spát ani ve vlastní posteli.

Od teďka uzavírám vzpomínky na Miley do betonového trezoru a tam zůstanou.

Zaparkoval jsem vedle Joea a Kevina a vystoupil do víru dění.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je i jejich společnost slečen, které jsem zatím neměl to potěšení poznat.

„Už jsme mysleli, že nedorazíš,“ přivítal mě Kevin.

„Promiň, že jsem tě zklamal, ale tohle bych si nenechal ujít,“ odvětil jsem mu na to.

„Ty jsi Nick, že?“ přilepila se ke mně jedna z těch holek. Byla to dlouhovlasá brunetka s černýma očima a dokonalou postavou, ale na můj vkus vypadal příliš plasticky a nepřirozeně.

„Jo,“ přitakal jsem a snažil se ji donutit, aby na mě nesahala. „Hele, neviděli jste Jacka?“ zeptal jsem se bratrů.

„Jasně, měl by být někde u pódia,“ odpověděl mi Joe.

„Díky,“ poděkoval jsem a rychle se vymanil z toho obležení parfémů.

„Ty tu s námi nezůstaneš?“ vyhrkla zklamaně jedna barbinka a udělala na mě psí oči.

„Sorry,“ řekl jsem jen a zmizel jak nejrychleji to šlo.

Dneska jsem na holky neměl náladu a už vůbec ne na ty bezmozkové slepice. Normálně mi jejich nedostatek intelektu nevadil. A komu by to vadilo, když vypadají tak skvěle? Jenže teď jsem to tak necítil. Dneska mi každá z nich připadala neskutečné hloupá a povrchní a vůbec jsem netoužil po jejich společnosti. Říkal jsem si, že kdybych měl dnešní noc strávit ve společnosti nějaké dívky, vybral bych si takovou, která má toho více v hlavě než v podprsence. Jako příklad bych uvedl třeba Alex. Přestože jsem ji viděl jen chvíli a byla docela rozcuchaná, líbila se mi víc než všechny tyhle slepice dohromady.

Jacka jsem našel ve společnosti jeho velké a jediné lásky, Shelby GT 500. To auto bylo přímo dokonalé a Jack ho právem miloval. Není divu, že vyhrálo titul krále už třikrát za sebou a jestli nevyhraje i dnes, budu se hodně divit. Ještě jsem sice pořádně neviděl všechna auta, která tu dnes jsou, ale na tohohle krasavce jen tak někdo nemá.

„Klaním se, vaše veličenstvo,“ vystřihl jsem mu poklonu.

„Nazdar, chlape,“ přivítal mě Jack a věnoval mi přátelské obětí. „Tebe už jsem dlouho neviděl. Tedy… pokud nepočítám televizi.“

„Jo, jasně,“ zasmál jsem se.

„Měl by ses ukázat častěji,“ podotkl.

„Jo, to bych měl,“ souhlasil jsem s ním. „Pokusím se tě navštívit alespoň jednou do půl roka.“

„Tak to ti vážně děkuji,“ řekl ironicky.

„Co myslíš, uhájíš si letos svůj titul?“ změnil jsem téma, abych už dál nemusel myslet na svoje povinnosti, které mě obírají o čas s přáteli.

„Snad to zvládneme,“ poplácal pyšně svoje auto po kapotě. „Zahlédl jsem tu docela slušnou Corvettu. Ještě jsem ji tu nikdy předtím neviděl a vypadala vážně skvěle. Můžu jen doufat, že nemá hned napoprvé spadeno na titul krále.“

„Tak jako před třemi lety ty? Sotva jsi se tu objevil a už jsi byl král.“

„Jo, to je pravda,“ zasmál se. „Hele, zbytek elity přichází,“ pronesl a díval se kamsi za moje záda.

„Cože?“ podivil jsem se a otočil se. Rovnou k nám si to kráčeli Joe s Kevinem a za nimi asi půl tuctu těch slepic. „Bože, to ten kurník musí tahat všude sebou?“ povzdechl jsem si.

„Ale, ale. Copak se stalo, že ti nevoní tak křehoučké masíčko?“ podivil se Jack.

„Protože…“ už už jsem se mu chtěl začít svěřovat, ale najednou jsem se zarazil. Nechtěl jsem o tom teď mluvit. Nikomu jsem tím dneska nechtěl zkazit zábavu ani sám sobě. Kdybych s tím teď začal, přineslo by to s sebou zpět všechny ty vzpomínky a dostalo by mě to do deprese. Bude lepší, když o tom pomlčím. „… to neřeš,“ mávl jsem nad tím rukou.

„Nicku,“ ozval se Joe. Nikdy jsem ho neviděl tak rád, jako právě teď. Svým příchodem umlčel Jacka, který už otvíral ústa, aby se mě dál vyptával a já bych mu nejspíš moc dlouho nedokázal odolávat.

„Co se děje?“ otočil jsem se na něj s vděčností v očích, které si on vůbec nevšiml.

„Myslíš, že bychom jim mohli dneska zazpívat?“ navrhl Joe.

„Mohlo by to být skvělé oživení dnešního večera a nakonec bychom mohli vyhlásit nového krále,“ přidal se k němu Kevin.

Znělo to zajímavě a lhal bych, kdybych tvrdil, že si nechci zazpívat.

„Proč ne,“ souhlasil jsem.

„Fajn, tak se pojď nachystat,“ každý z nich mě chytli z jedné strany a vedli pryč. Dokonce tam zapomněli i tu drůbež o kterou se jim ochotně začal starat Jack.

Jen jsem protočil oči a začal uvažovat, jaké písničky bude nejlepší zahrát.

Ani ne za dvacet minut jsem stáli na jevišti a zpívali. Hráli jsme jen samé rychlé a rytmické písničky, protože pomalé ploužáky se na takové akce nehodí. Takový důvod jsem řekl svým bratrům, když se mě ptali, proč trošku nezpomalíme. Vlastně jim ani nevadilo, že nehrajeme nic pomalého, jen na to v mém případě nebyli zvyklí. Já jsem byl ten, kdo se rád zasnil při romantické písničce, ale dnešek byl jiný.

Byl jiný v mnoha ohledech. Dneska se můj život dramaticky změnil stejně jako názor na některé věci. A nic z toho, co se dneska stalo mi nedává smysl. I když si namlouvám, že chápu Mileyino rozhodnutí, ve skutečnosti to vůbec nechápu, ale nemám dost sil nad tím uvažovat a zabodávat si ten kůl ještě hlouběji do srdce. Taky zrovna nechápu některá svá dnešní rozhodnutí, jako např. proč jsem šel ven s dredatou parukou na hlavě, když stačilo říct naší ochrance, aby mě doprovázeli, nebo proč jsem Alex řekl, že se jmenuji Jerry. Vlastně jsem nelhal, ale většinou se nepředstavuji svým druhým jménem.

A Alex je další z dnešních věcí, které jsem nepochopil. Setkání s ní bylo jako spadnutí do úplně jiného světa. Měla v sobě něco zvláštního, co nedokážu nijak vysvětlit. Je to zvláštní, ale když nad tím tak přemýšlím, dostal jsem chuť znovu se s ní setkat.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování