Nick, Jerry nebo prostě pitomec? - 4. • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka je znovu věnovaná Alex, která zde odhalí nějaká tajemství a stráví příjemný večer u táboráku. Co se přitom stane? To se dozvíte v článku a budu ráda za každý komentík :).

29.05.2010 (19:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 599×

ALEX:

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se táty, jakmile jsem mu dopodrobna vylíčila vše, co se odehrálo v jeskyni. Pozorně jsem přitom sledovala jeho obličej, abych zachytila i sebemenší náznak znepokojení.

Jeho tvář však neprozrazovala žádné emoce, byla naprosto kamenná, bez výrazu. Což mohlo svědčit jen o jedné věci: nad něčím silně přemýšlel.

Táta – pokud vím, tak odjakživa – pracoval v seismologické stanici. Proto to byl první člověk, za kterým jsem běžela, když mi došlo, co by ten otřes mohl znamenat. Když mě poprvé napadlo, že by to mohlo mít něco společného se zemětřesením!

Byla to jen taková domněnka, ale z nějakého důvodu jsem měla pocit, že je to pravda. Však mi táta a všechny ty přístroje na měření bůhvíčeho za chvíli řeknou na čem jsme. Doufala jsem, že je to jen výplod mé divoké fantazie, ale určitě to budu vědět, až táta konečně něco řekne.

Najednou se táta naklonil blíže k monitoru a současně zadával do správných políček nějaké údaje. Jeho výraz se vůbec nezměnil, přesto jsem měla neblahé tušení, že se něco děje.

Se zaujetím jsem sledovala obrazovku monitoru a snažila se nějak vyznat ve všech těch diagramech a tabulkách, které se tam objevovaly a zase mizely, a kterým jsem ani za mák nerozuměla. To nebyl můj obor. Já se raději prodírala několik set let starými spisy a luštila různé pověsti a hádanky. Tyhle kvanta čísel mi vůbec nic neříkala, ale mému tátovi naštěstí ano.

„Bille, pojď se na to podívat,“ zavolal z ničeho nic na svého kolegu s pohledem upřeným na jeden z těch diagramů.

Bill, postarší pán s neuvěřitelně milým a přívětivým obličejem, se zvedl od svého stolu a kulhavým krokem se vydal k nám.

„Co tam máš?“ zeptal se chraplavým hlasem a zadíval se tátovi přes rameno. V tu chvíli jeho tvář povadla a veselé jiskřičky v očích vystřídaly obavy.

Měla jsem pocit, že z toho zešílím. Ať jsem se na monitor dívala jak chtěla, nedokázala jsem z těch čísel a čar vedoucích různými směry vyčíst nic znepokojivého. Absolutně jsem nechápala o co tam jde a to mě znepokojovalo ze všeho nejvíce. Netušila jsem, co mají ty zachmuřené obličeje znamenat. Zda potvrzují mou domněnku či snad narazili na něco úplně jiného. Nevěděla jsem vůbec nic a to mi nesnesitelně vadilo. Nesnášela jsem, když jsem byla v něčem bezbranná, když mi něco unikalo a tohle byla přesně ta situace.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem, když už jsem to už nemohla dál vydržet.

„To není dobré, Edgare,“ řekl Bill tátovi a mojí otázku přešli oba bez povšimnutí.

„To není,“ souhlasil s ním táta.

„Co s tím chceš dělat.“

„Tak to netuším,“ zamumlal táta a zamyšleně si prohrábl svůj plnovous.

Tohle nebylo dobré. Nestávalo se často, aby si táta nevěděl s něčím rady a pokaždé to bylo jen v hodně, hodně špatných záležitostech.

„Zkusím zavolat Marii, možná bude vědět o co jde,“ oznámil Bill a odšoural se zpátky ke svému stolu.

„Měla jsem pravdu?“ vypálila jsem na tátu. Musela jsem to vědět. Tahle nevědomost mi už lezla na nervy.

„Ano i ne,“ odpověděl táta, čímž mi vůbec nepomohl. Pořád jsem byla tam kde předtím.

„To jsi mě teda uklidnil,“ podotkla jsem.

„Je to složité,“ povzdechl si a poprvé za celou dobu odtrhl oči od monitoru, aby mi mohl vše vysvětlit. „Nemůžu přesně říct, že by to mělo něco společného se zemětřesením, ale normální to taky není.“

„Já chci jenom vědět, jestli to může být nebezpečné.“

„To právě nevím,“ zamračil se. Nevědomost a bezmocnost mu vadila stejně jako mě. A tohle nebyla jediná vlastnost, kterou jsme měli společnou. V podstatě jsem byla celá po něm.

„Nikde jsem nezaznamenal žádný pohyb litosférických desek,“ pokračoval ve vysvětlování, „takže zemětřesení bychom mohli teoreticky vyloučit, kdyby…“ odmlčel se a začal se zběsile přehrabovat v lejstrech, která měl rozházená po celé délce stolu.

Divila jsem se, že v tom nepořádku vůbec najde myš a klávesnici, ale pak jsem si uvědomila, že můj pokoj nevypadá o nic lépe. Akorát že na mém stole neležely tabulky a grafy, ale mapy, legendy, historické údaje a spousta dalších užitečných věcí.

Po chvíli konečně našel, co hledal a začal údaje vytištěné na papíře srovnávat s těmi na obrazovce.

„Kdyby…“ pobídla jsem ho nedočkavě. Nemělo smysl snažit se něco vyčíst z toho nezměrného množství čísel, ale každou minutou ticha se moje podrážděnost stupňovala a skromné zásoby trpělivost mi pomalu docházely.

„Kdyby ten otřes nebyl tak neobvyklý a tak silný,“ řekl nakonec.

„Nezdál se mi být zas tak silný,“ podotkla jsem zmateně. Nechápala jsem, co tím myslí. Vždyť jsem ten otřes sotva zaregistrovala. Nemluvě o tom, že jsem téměř vzápětí úplně zapomněla na nějaké malé zatřesení země. I když to mohlo být jen tím, že nám na hlavu začala padat jeskyně. Ale stejnak mi to přišlo zvláštní.

„Silné bylo už jen tím, že jste ho cítili,“ řekl vážně táta. „Denně projde zemským povrchem několik otřesů, kterých si lidé vůbec nejsou vědomi. Jen zřídkakdy, většinou při nárazu litosférických desek, jsou otřesy natolik silné, že je pocítíme. Tak vzniká zemětřesení. Jenže tohle se pohybuje někde mezi tím a já nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo znamenat. Navíc to zatřáslo jen velmi malým územím.“

„Aha,“ vydechla jsem a snažila se vstřebat to množství informací.

Snažila jsem si to dát nějak dohromady, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsem to dobře pochopila. Podle toho, co mi právě táta řekl může právě teď otřásat zemí nějaký druh zemětřesení, který necítíme. Jenže tenhle otřes byl docela citelný, ale podle tátových výsledků nebyl dost silný, aby se jednalo o zemětřesení.

Takže o co vlastně jde? Může jít například o nějaké upozornění, že se blíží skutečné zemětřesení? Nebo si z nás matka příroda zase jednou vystřelila?

Mozek mi běžel na plné obrátky, jak se snažil přijít na nějaké vysvětlení, ale bylo to marné. Poprvé, od mých desíti let, jsem měla pocit, že na tohle moje hlava nepřijde. Byla jsem zvyklá řešit i ty nejzáludnější hádanky, které čekaly na vyřešení několik století a nikdy jsem se necítila tak bezbranná jako právě teď. I když se některá z nich zdála na první pohled nevyřešitelná, já na to po nějaké době přišla. Nikdy jsem se nevzdávala, dokud jsem to nevyřešila, ale dneska jsem poprvé měla pocit, že to nemá smysl.

Byla jsem sama ze sebe zklamaná, ale věděla jsem, že s tím nic nenadělám. Raději jsem se odebrala k odchodu a nechala odborníky dělat svou práci. Rozloučila jsem se s tátou a s Billem, který stále ještě telefonoval a vydala se pomalu domů. Bude užitečnější, když se trošku zkulturním a půjdu se podívat za Justinem.

Celou cestu domů jsem přemýšlela o všem, co se stalo potom co jsme vstoupili do té jeskyně. Přišlo mi to jako neuvěřitelná shoda náhod, že se zrovna dnes otřásla zem pod našima nohama a navíc jenom v té jeskyni. Ostatní lidé neměli o ničem ani ponětí, dokonce ani můj táta ne. Dokud jsem mu neřekla, co se stalo, nevěděl o tom, přestože jeho přístroje to zaregistrovaly. Nechápala jsem to.

Když jsem se doma podívala do zrcadla, zděsila jsem se sama ze sebe. Vypadala jsem vážně otřesně až jsem se divila, že to táta nijak nekomentoval. I když on jen velmi těžko vnímal svět kolem sebe, když byl obklopen těmi nejrůznějšími přístroji. Natolik svou práci miloval, takže jsem se nemohla divit, že si nevšiml mých dodřených rukou a nohou ani mého roztrhaného oblečení.

Spěšně jsem to ze sebe všechno sundala a vyhodila do koše. Pak jsem se zavřela do sprchy a poprvé jsem skutečně ucítila bolest, když se teplá voda dostala k mým zraněním. To ale nebylo nic ve srovnání s tím, co následovalo, když jsem si ty rány chtěla vydenzifikovat. Štípalo to jako blázen a já se divila sama sobě, že na to ještě nejsem zvyklá vzhledem k tomu, jak často mám své tělo pokryté odřeninami a modřinami. Na tak dobrodružném člověku jako jsem já, který dokáže naprosto obyčejnou výpravu do lesa proměnit na nebezpečnou cestu za historii, je to jev zcela normální.

Když jsem už zase vypadala jako člověk, dala jsem si něco k snědku, jelikož můj žaludek na mě už nějakou dobu křičel nejrůznější nadávky a vydala jsem se za Justinem.

„Zdravím,“ pozdravila jsem zdvořile Justinovu mámu, když jsem se přiblížila k jejich domečku.

Justin bydlel v malém dřevěném domku na kraji lesa asi deset minut cesty od nás. Jeho rodina byla jedna z posledních původních indiánských rodin ve městě. Opravdu čistých indiánů bylo ve městě velmi mále vzhledem k tomu, že tohle bylo jejich původní území. Justin a jeho rodina byli jedním z nich a byli na to pyšní.

Justin byl v důsledku svého dědečka vychován v dobrodružném duchu, stejně jako já pod vlivem svého táty. Není divu, že jsem si my dva okamžitě padli do oka a přátelíme se spolu už více jak třináct let.

„Ahoj, Alex,“ přivítala mě přívětivě paní Stewartová. „Justin je ve svém pokoji,“ oznámila mi.

„Jistě,“ přikývla jsem a vyrazila za ním.

Našla jsem ho v posteli s nějakou knížkou v ruce a hromadou papírů rozházených kolem něj. Jeho pokoj mi hodně připomínal ten můj. My dva jsme si byli vážně hodně podobní. Byl jako bratr, kterého jsem nikdy neměla a kterého jsem měla ze srdce ráda.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a posadila se na kraj postele.

„Nazdar,“ zamumlal zpoza knihy aniž by se obtěžoval na mě podívat.

Chvíli jsem počkala než dočte a bude mi věnovat pozornost, ale když už otáčel třetí stránku a ještě pořád nevnímal mou přítomnost, došla mi trpělivost. Knížku jsem mu vytrhla z rukou a hodila na druhý konec místnosti, kde se odrazila od zdi a s rachotem dopadla na zem.

„Hej,“ zaprotestoval, „já jsem si četl.“

„A já jsem za tebou přišla na návštěvu,“ opáčila jsem mu.

„Na návštěvu?“ odfrkl si. „Vždyť tu jsi jako doma.“

„No… to je pravda,“ připustila jsem. „Ale neznamená to, že se se mnou nebudeš vůbec bavit.“

„Náhodou jsem zjistil, že mi kamarádství s tebou vůbec neprospívá,“ stěžoval si, ale koutky úst mu pocukávaly v zadržovaném smíchu.

„Hej,“ zaprotestovala jsem tentokrát já a praštila ho do prsou.

„Au,“ postěžoval si. Následoval výbuch smíchu, který jsme ani jeden nebyli schopni zastavit.

„Co jsi se dozvěděla od táty?“ zeptal se mě už vážně, když jsme se uklidnili.

Vyprávěla jsem mu všechno, co mi táta řekl do posledního detailu. Napjatě mě poslouchal aniž by mě přerušoval.

„Zajímavé,“ pronesl zamyšleně, když jsem skončila.

„To je slabé slovo, když si s tím ani táta neví rady.“

„Zajímavé,“ zopakoval.

„Nemá ale smysl se tím teď zabývat, stejně bychom na nic nepřišli,“ povzdechla jsem si.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasil se mnou Justin. „Pojď se raději podívat znovu na tu mapku,“ navrhl.

„No vidíš,“ ožila jsem. Doteď jsem se cítila sklesle, neustále mě tížily nevyřešené otázky ohledně toho otřesu. Tohle mi ale dokázalo vrátit zpátky elán do práce. „Zjistil jsi něco od dědy?“

„Ano i ne,“ řekl.

To si snad ze mě dělá srandu. Proč mají zrovna dneska všichni v oblibě takhle odpovídat? Jako kdyby se domluvili, že mě dnes budou dovádět k šílenství.

„Mohl by jsi se vyjádřit přesněji?“ požádala jsem ho a snažila se v sobě potlačit vztek, který ve mně jeho odpověď vyvolala.

„Potvrdil, že by ta mapka mohla být hodně důležitá a že je to možná klíčový bod k odhalení nějakého tajemství, ale nic víc jsem se od něj nedozvěděl.“

„Jakto?“ vyhrkla jsem trošku zklamaně. Jeho děda nám díky výborné znalosti starých indiánských pověstí vždy poradil a usnadnil nám cestu k rozuzlení nějaké záhady. Tak proč nám nepomohl i dnes?

Nechtěla jsem věřit tomu, že by alespoň jedna z jeho legend neobsahovala něco o podobné mapce, jakou jsme dneska našli.

„Já nevím,“ povzdechl si stejně zklamaně jako já. „Začal se chovat velmi zvláštně, jako kdyby nám něco tajil. Už když jsem mu tu mapu ukázal, problesklo mu v očích něco velmi podivného.“

„Cože?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Taky jsem se divil. Jediná jeho pomoc spočívala v tom, že mi dal tu knihu, kterou jsi mi sebrala, se slovy, že bych v ni mohl najít nějaké vodítko.“

„A to jsi mi nemohl říct dřív?“ vyhubovala jsem mu a okamžitě došla pro onu knihu.

Opatrně jsem ji zvedla a začala v ní listovat. Najednou jsem s ní zacházela, jako by byla celá ze zlata. Už jsem chápala, proč mě Justin ze začátku úplně ignoroval. Já bych se chovala asi stejně, kdybych měla v rukou tak důležitou věc.

„Našel jsi tam něco?“ zeptala jsem se zatímco jsem očima skenovala text a hledala nějaká klíčová slova.

„Zatím ne. Myslím, že budeme potřebovat hodně času než ji pořádně prostudujeme.“

Jen jsem přikývla a dál obracela stránku za stránkou. Byla jsem ochotná obětoval cokoliv, jen abych tu mapku rozluštila a odhalila tajemství, která skrývá. Čas pro mě vůbec nic neznamenal v porovnání s tím, co vše se můžu dozvědět. Nejraději bych knihu pročítala od rána do večera, bez spánku, bez jídla, jen abych co nejrychleji pronikla zástěnkou záhad, která ji obklopují.

„Jo, abych na to nezapomněl,“ vytrhl mě Justin ze zahloubání, „máma tě i tvého tátu zve dneska na opékání. Přijdete?“

„Já už jsem tady,“ řekla jsem s úsměvem, „a tátovi zavolám,“ dodala jsem.

Opékání u Stewartových patřilo k těm nejlepším chvílím v mém životě. Jednou začas jsme se sešli u ohně ještě s několika přáteli, pochutnávali si na rybách a opékaném masu a poslouchali báječné vypravování Justinova dědečka. Nikdy jsem se nepřestala podivovat, kolik těch legend vlastně zná, když přišel každý večer s nějakou novou a nikdy se neopakoval.

Jako děti jsme na jeho vyprávěních byli doslova závislí a ani dnes tomu nebylo jinak. Odtud pramenila naše vášeň pro záhady a v každé z těch legend jsme s Justinem hledali něco, co by bylo možné probádat.

Když se setmělo, rozdělali jsme oheň a usadili se kolem něj. Při pohledu na všechny ty známé tváře, které se tu sešly a které jsem tak milovala, mě zaplavil pocti neskonalého štěstí. Uvědomila jsem si, že na světě není nic tak nádherné, jako posezení s rodinou a přáteli u plápolajícího ohně s dobrou náladou a spoustou výtečného jídla.

Čas nám příjemně ubíhal a jakmile přišla chvíle legend, všichni utichli a obrátili své zraky na Justinova dědečka. Každý z nás ho bedlivě poslouchal a nechal se unášet jeho melodickým hlasem.

Netrvalo dlouho a svět kolem mě přestal existovat. Příběh starého Sama Stewarta mě unesl stovky let zpátky do doby, kdy indiáni obývali divokou krajinu a vznikaly legendy, které mi dnes nedají spát.

Ocitla jsem se v malé indiánské vesničce ve společnosti hrdinných válečníků a jejich rodin. Stála jsem tváří v tvář hrdince dnešního příběhu, mladé a krásné Casandře. Prožívala jsem její dobrodružství, jako kdybych tam tenkrát byla s ní. Na vlastní oči jsem viděla, jak se odvážné odevzdává nepřátelskému kmenu, aby tím zachránila své příbuzné a přátele. Cítila jsem jejích strach a zoufalství, jako kdybych byla její součástí a sledovala její počínání, jako kdybych se takhle rozhodovala já sama.

První šok mnou projel, když jsem ve svých vidinách rozeznala onu jeskyni, ze které jsme dneska ve spěchu utekli. Sledovala jsem, jak do ní vchází, ale když jsem se chtěla vydat za ní, něco mi v tom bránilo. Nedokázala jsem se dostat dovnitř, abych zjistila, co se tam děje nehledě na to, jak moc jsem se snažila. Cítila jsem, jak se mi Casandra pomalu vzdaluje až jsem ji nadobro ztratila.

V tu chvíli jsem tvrdě dopadla zpátky na zem. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila si vzpomenout, kde to vlastně jsem a co se stalo.

„Alex?“ ozval se mi známý hlas přímo u ucha.

Podívala jsem se tím směrem a setkala se s Justinovým zkoumavým pohledem.

„Páni,“ vydechla jsem, když mi to všechno došlo.

„Co se děje?“ zeptal se zmatený Justin.

„Já… ale to je jedno,“ řekla jsem, abych mu tu nemusela dlouho vysvětlovat, jak úchvatná věc se mi právě stala. Až přijde vhodná chvíle tak mu to všechno povím, ale teď jsem byla ještě příliš ohromená.

Domů jsem se vracela naprosto fascinovaná. Tohle se mi ještě nestalo. Nikdy předtím jsem se nedostala přímo do jádra dění, nikdy jsem to neprožívala tak živě jako dnes. Byl to naprosto fantastický a neopakovatelný zážitek. Měla jsem toho plnou hlavu a byla jsem si jistá, že se za tím skrývá nějaké úchvatné dobrodružství.

Jakmile za mnou zapadly dveře mého pokoje, práskla jsem sebou na postel a naprosto vyčerpaná se nechala unášet do říše snů, které se dneska odehrávaly v oné indiánské vesnici. Poté jsem se samovolně přenesla do úplně jiného světa a přímo naproti mně stál podivín s dredama na hlavě.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování