OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nighttime Birds - Část pátá

01.08.2014 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 599×

„Byla to zkouška. Teď je jasné, že patří k nám. Nepatří k nim. I když jeho matka patří také mezi Aves Noctis.“

Co? Zdálo se mi, že jsem se přeslechl. Moje matka patří k nim? Jak? Jak je to možné?

Podíval jsem se na Jordanu, tvářila se velmi překvapeně. Vsadil bych se, že já jsem měl ve tváři stejný výraz.

Prvotní plán byl takový, že jen pomůžu Jordaně utéct. Ale tohle měnilo situaci. Nemohl jsem to nechat jen tak, když Wayne o mně věděl něco, o čem jsem neměl ani tušení. Tohle mi musel vysvětlit.

„Počkej tady,“ přikázal jsem šeptem Jordaně. Nechtěla mě pustit, její stisk nepovoloval, ale nebyl natolik silný, aby mě zadržel.

Sešla o pár schodů níž, aby ji nezahlédli, když vejdu do místnosti.

Tigris i Accipiter seděli na pohovce a povídali si.

„Tak jak se má naše ptáčátko?“ zeptala se Skyrah, když jsem vešel. „Byl jsi za ní, nemám pravdu?“

„Ano. Má se velmi dobře,“ odpověděl jsem. „Je vzdorovitá, ale asi jí rupnou nervy. Kdo zvonil?“

„Nějací čmuchalové,“ mávla nad tím žena rukou. „Museli jsme se jich zbavit, proto to zdržení.“

Pokyvoval jsem souhlasně hlavou, jako že to chápu.

„Chtěla jsem ti poděkovat,“ změnila Skyrah téma. „Splnil jsi ten úkol znamenitě.“

„Jako ti, kterým se nedá moc věřit, protože mají na ruce hada a označujeme je jako Serpeny?“

„Spletla jsem se,“ přiznala svou chybu.

„Já vím, že jo,“ ujistil jsem ji. „Nevěřila jsi mi, protože jsem Serpen jen napůl.“

Wayne a Skyrah si vyměnili překvapené pohledy, podobalo se to mně a Jordaně před chvílí.

„Slyšel jsem vás,“ prozradil jsem jim. „To, že jsem měl přivést Jordanu sem, byla zkouška? Jestli ve mně převládá víc stránka Serpena než Aves?“

„Proč jsi rozčílený?“ nechápala Skyrah.

„Našel jsi svou cestu. Ukázal jsi, že jsi na naší straně a patříš k nám. Jsi Serpen, ne Noční ptáče.“

„Každý může ze své cesty zběhnout. Tohle není výjimka,“ upozornil jsem Wayna.

„Jak to myslíš?“

Dveře ze sklepa se rozrazily a vstoupil Clive s Jordanou. Příště musím dát větší ránu. Clive se probral a našel prázdnou celu. A později Jordanu, schovanou za dveřmi.

„Až budeš chtít příště utéct, krásko, musíš běžet dál.“

Držel Jordaně ruce za zády a druhou rukou jí držel za vlasy.

„Jak se dostala ven?“ ptal se Wayne.

„Adriane,“ vydechla odevzdaně moje jméno. Pomoc mohla čekat jen ode mě. „Probral se a našel mě tam. Promiň.“

„Drž hubu!“ řekl Clive a zřejmě Jordie zkroutil ruce za zády dost bolestivým způsobem. Zaječela.

„Pusť ji!“ neudržel jsem se a zařval jsem na Cliva.

„Věděla jsem, že to bude zrádce!“

„Nejsem zrádce. Vybral jsem si stranu.“

„Ty špinavý kříženče!“ zařvala na mě Skyrah.

Viděl jsem, jak jí září oči. Chtěla se proměnit.

„Jen do mě,“ vybídl jsem ji. Nebál jsem se.

Skyrah vyskočila do vzduchu a máchla rukama. Tělo jí obrostlo zlatavě hnědým peřím a zmenšilo se, proměnila se na dravce a začala na mě útočit. Chtěla mi pařáty vydrápnout oči. Rukou jsem se kryl tak, aby mi neublížila, ale mohl jsem se dívat. Rozhlédl jsem se kolem a popadl svícen, který stál na jídelním stole. Můj úmysl nebyl ublížit jí, přestože to byla mrcha.

Praštil jsem ji svícnem, a ona spadla na stůl. Proměnila se zpět na člověka. Byla jen omráčená, dýchala.

„Odveď ji, Clive,“ přikázal Wayne.

Clive vzal Jordanu, táhl ji někam pryč. Mířili pryč z domu.

„Adriane!“

„Řekl jsem ti, abys zmlkla!“

Rozběhl jsem se za nimi, ale Tigrisova pěst vychýlila můj směr.

„Nic jí neudělá,“ ujistil mě, ale já jeho slovům nevěřil. „Clive je tvrďák, ale zároveň velký sralbotka. Klame vzhledem, tak trochu jako ty.“

„Jestli jí ublíží...“

„Tak mě dost překvapí.“

„Odkud víš, že jsem Aves? Co víš o mé matce?“

„Byl jsi ještě malý, když jsem se to dozvěděl. Nebyl ti ani rok. Přišlo mi zvláštní, že ses tak najednou objevil. Tvou matku jsem v té době nikdy neviděl.“

„Tohle přeskoč, mluv k věci,“ přerušil jsem ho netrpělivě.

„Dan se jednou prořekl. Prozradil mi, kde máš matku. Ptačí žena. Když jsem to uslyšel, měl jsem chuť tvého otce zabít sám. Ale proč to dělat? Raději jsem našel tvou matku. Na oplátku mi nechala tohle,“ ukázal na své tetování na tváři. „Zůstane mi to navždy, aby mě poznali.“

„A můj otec? Toho jsi také zabil?“

„Řekl jsem ti, že zabít je dost ošklivé slovo. Dal jsem mu svobodu. Stále mě svíral pocit, že tě chce přetáhnout na stranu ptáků. Jsou to jen ženy, ano, ale kdo mohl tušit, jaké výjimky může osud, život, krev a geny přinést?“

„Takže ses v podstatě bál mě. A kvůli tomu jsi mě připravil o rodiče. Aby mě nemohli chránit.“

„V podstatě. Teď to skončím i s tebou a pak s tím ptáčátkem.“

„Jordany se nedotkneš!“

„To uvidíme.“

„Skončíme to.“

Moje tělo se nepřirozeně prohlo a protáhlo. Kůže změnila barvu a oči se mi protáhly do úzkých štěrbin.

Serpen - mé krycí jméno. Wayne před sebou spatřil metrového hada Adriana. Vyplázl jsem rozdvojený jazyk a prozkoumal okolí.

Také Wayne se změnil. Pruhovaná asijská šelma se přede mnou objevila v celé své kráse.

*** 

Clive mě táhl ven z domu, pryč od Adriana. Nešel za mnou. Určitě ho zdržel ten vousatý muž. A ním to určitě nebude mít tak lehké jako s tou ženou.

„Pusť mě!“

Clive byl příliš silný, držel mi ruce za zády, snad by mi i vykloubil ramena, kdybych sebou začala víc škubat.

Vyšli jsme ven, stále byla tma, ale bylo vidět, že noc se chýlí ke konci. Hvězdy na modrošedé obloze pomalu bledly a ptáci se začínali probouzet.

Na ulici stála skupinka lidí. Clive zastavil. Všichni byli oblečeni v černém.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se ho.

Jeho sevření začalo trochu povolovat. Stála jsem před ním, teď se však zdálo, že mě používá jako štít, že se za mnou schovává.

„Nic jsem jí neudělal. Já ne,“ říkal za mnou Clive se strachem v hlase.

Pustil moje paže a postrčil mě dopředu.

„Jdi!“

Kde se vzala ta změna? To byli nějací vyšší Přeměňovači? Nebo nějaká policie?

Několik osob vystoupilo vpřed a šlo k nám.

„Tak řekni jim něco!“

„Co?“ ptala jsem se zmateně.

„Tebe přece poslouchají. Jsi z královského rodu! Řekni jim, ať mi nic nedělají. Já jsem za tímhle nestál, to Wayne.“

Poslouchají mne? Došlo mi, kdo to je. Byly to samé ženy. Moje rodina. Aves Noctis. Někde mezi nimi byla i moje matka. Přišly pro mě, aby mě zachránily a vzaly s sebou.

Clive začal zbaběle couvat. Obával se, co mu udělá ta malá skupinka, která k nám šla.

„Stůjte,“ řekla jsem. Otočila jsem se na Cliva, který také přestal ve svém ústupu.

„Jdi.“

Mohla jsem jít k těm ženám, ale mě teď zajímalo něco jiného.

„Adriane!“

Běžela jsem zpátky do domu za Serpenem a zároveň i za Tigrisem.

*** 

Nebyl jsem ten typ člověka, který by chtěl něčí smrt. Ale Wayne si smrt zasloužil. Zabil mi rodiče. Protože se bál mě. Bylo to nepochopitelné. A nakonec se chtěl zbavit i mě a Jordany.

Teď ležel Tigris na podlaze, znovu jako člověk. Zvířecí zákony promluvily, můj jed byl silnější než jeho silné zuby a tlapy.

Na stole ležela Skyrah. Musel jsem teď vypadat jako vrah. Napůl jsem jím byl.

Já jsem seděl vedle Waynova těla a snažil jsem se vyrovnat s tím, co jsem udělal a co mně udělal Wayne. Nenapadlo mě, že by tahle honba za Nebeskou perlou mohla nakonec vyřešit celoživotní tajemství. Že bych mohl pomstít svoje rodiče a zjistit zatajovanou pravdu. Že bych mohl potkat Jordanu.

Jordana. Jen co jsem na ni pomyslel, jsem uslyšel její hlas.

„Adriane!“

Její hlas byl blízko. Zvedl jsem se ze země a šel ke dveřím, které se otevřely, a stála v nich ona.

„Adriane?“

Vběhla dovnitř a šla ke mně. Přelétla očima místnost. Neokomentovala Waynovo tělo, ani Skyrah na stole.

„Jordano? Co… ty… kde je Clive?“

„Clive je pryč. Odešel,“ řekla.

„Odešel?“

Jordana přikývla.

Nechápal jsem to. Proč jen tak odešel? To mi na něj nesedělo. Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět. Den začínal. A lidská doba pro Aves Noctis končila.

„Musíme jít.“

„Já vím.“

„Dnes máš narozeniny. A, no, je jasné, co tě čeká. Musíme najít Ivey co nejrychleji.“

„Nemusíme,“ řekla a usmála se. „Je venku i s ostatními.“

„Cože?“ Venku? S ostatními?

„Našla mě,“ vysvětlila.

„Asi bych se měl někam uklidit z jejich očí, co?“ zhodnotil jsem situaci

„Proč?“ nechápala a zamračila se. „Ty si vážně někdy stojíš na vedení.“

„Možná,“ souhlasil jsem napůl.

„Blbečku.“

„Adriane,“ opravil jsem ji.

Oba jsme se rozesmáli. Tohle opravování mého jména nás provázelo už od začátku.

„Pojď,“ vzala mou ruku a táhla mě z domu.

Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se chovala. Nemluvila ani o Skyrah, ani o Waynovi. Neodsuzovala mě, nebyla vyděšená – nic. Možná to dělala přítomnost jejího druhu.

Když jsme vyšli ven, měl jsem chuť zase zaplout zpátky do domu, schovat se jako želva do krunýře. Divné přirovnání, když jsem had. Na ulici proti nám stála skupina žen. Netušil jsem, že jich je tolik. A já jsem tu byl sám a navíc s Jordanou. To nemuselo dopadnout dobře.

Jak odešel Clive? Odešel, nebo Jordana neměla, stejně jako Wayne, ráda slovo zabít?

Z davu vystoupila žena, kterou jsme oba dobře znali. Jordana se na mě podívala a zářivě se usmála.

„Mami!“

*** 

„Mami!“

Pustila jsem Adrianovu ruku a běžela vstříc Ivey. Své mamince. Tolik jsem jí asi ublížila a vystrašila ji. V těch posledních dnech určitě.

Střetly jsme se ve vzájemném objetí. Objímala mě stejně jako Teresa, ale stejně to bylo svým způsobem jiné. Ivey voněla jinak. Tak známě a domácky. Patřila jsem k ní. Poznala jsem ji, svou maminku.

„Jordie,“ vyslovila moje jméno a mě to zahřálo u srdce. „Našla jsem tě.“

„A já tebe. Už od tebe nechci pryč.“

„Nerozdělíme se, neboj. Půjdeš domů, k nám, ke své rodině.“

Už už jsem chtěla souhlasit, ale nemohla jsem zapomenout na Adriana. Ohlédla jsem se, pořád stál na ulici a sledoval mě. Vypadal, že by se nejraději vypařil, ale z části určitě nechtěl. Stejně jako já.

Podívala jsem se na maminku a trochu jsem se začervenala. Dovolí mi rozloučit se s Adrianem? Poznala na mně, co chci, tak jak to dokáže jen matka u své dcery.

„Já jsem…“ začal Adrian, když jsme přišly k němu, ale matka mu skočila do řeči.

„Adrian. Já vím,“ řekla Ivey. „Syn Zary.“

„Chtěl bych si s vámi promluvit. Chtěl bych vědět víc. Vím, že z části patřím k vám.“

„To patříš. Čas bohužel nemáme. Souhlasím s tím, že bys měl vědět víc. Snad se někdy naskytne příležitost.“

Podívala se na mě a pak znovu na Adriana. „Myslím, že se budeme vídat častěji.“

„Omlouvám se.“

„Není to tvoje chyba. Taková je už situace mezi námi,“ mávla nad tím Ivey rukou. „Máš ještě chvíli,“ zašeptala směrem ke mně a opustila nás.

Počkala jsem, až kousek poodejde k ostatním a přišla jsem blíž k Adrianovi.

„Hodně jsi toho pro mě udělal.“

„Hodně jsem toho zkazil. Udělal bych to teď jinak.“

„Já taky,“ přiznala jsem. „Zdá se mi, že uběhly roky a přitom to bylo jen pár dní. Nelituji, že jsem je strávila s tebou. Děkuju.“

„Za co? Že jsem tě málem zabil?“

„Ne. Za to, že jsi byl se mnou. Za to, že jsi mi řekl pravdu o tom, kdo jsem.“

Za to jsem mu opravdu děkovala. Stejně jako za ty zážitky na celý život, i když nebyly vždy příjemné.

„Musím jít s nimi. Čekají na mě.“

„Nechoď,“ zašeptal své přání.

„Patřím k nim. Je to moje rodina.“

Pustila jsem jeho ruce. Podívala jsem se na něj a pousmála se. Tvářil se tak ztrápeně. A mě to mrzelo.

„Jordano!“ zavolala na mě matka.

Dívky a ženy postupně odlétaly, moje matka čekala na mě. Byl čas roztáhnout křídla a vzlétnout směrem k severu. Otočila jsem se k nim a šla za nimi.

Po pár krocích mě ale něco zadrželo. Nepříjemný svíravý pocit u srdce. Jako kdybych měla odejít a něco zapomenout, něco udělat špatně. Zastavila jsem se a ohlédla se za sebe.

Rozeběhla jsem se zpět za Adrianem, abych ho objala.

Bylo to jiné objetí. Pevné a procítěné. Skrývalo v sobě všechno, co jsme prožili.

„Víš, proč se vracíme za každých šest let na ta místa?“ zašeptala jsem mu do ucha. „Protože tam jsou naši milovaní. Lidé, na kterým nám záleží a které musíme alespoň těch pár dní bez kouzel vidět.“

Podívala jsem se mu do tváře a viděla jsem, jak jeho oči září.

„Vrátím se za tebou,“ slíbila jsem.

„Ne, to já se vrátím za tebou,“ řekl a sklonil svou tvář ke mně, aby mě lehce políbil.

Ještě chvíli po polibku jsem měla zavřené oči, naprosto okouzlena tou chvílí. Nechtělo se mi odejít o to víc. Ale dala jsem mu slib a on mně také.

Teď už jsem se Adrianem musela doopravdy rozloučit. 

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nighttime Birds - Část pátá: