OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nighttime Birds - Část třetí

06.07.2014 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 430×

Stratég nebo myslitel doby rozhodně nebyly tituly, kterými by se dalo doplnit mé jméno. Ale když jste zoufalí, napadne vás spousta věcí. Jako třeba srážka s autem.

Potřeboval jsem se zbavit Ivey. Pěkně mi komplikovala celou situaci. Přišla si pro svou dceru, ale Jordana neměla tušení, kdo je. To mi přišlo vhod.

Udivila mě má vlastní šikovnost, když jsem vytvořil dokonalou autonehodu, která se obešla bez větší újmy na zdraví mém a mé spolujezdkyně.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se dívky.

„Ne, nejsem,“ řekla, a i když byla otřesená, zněla naštvaně.

Se skřípotem jsem otevřel dveře od auta a vystoupil ven. Podíval jsem se na své dílo zkázy a hledal Jordaninu matku.

Nezahlédl jsem ji.

Obešel jsem auto a pomohl Jordaně vystoupit.

„Musíme jít.“

„Žádné musíme. Já chci domů,“ zafňukala.

„Jasně, ale pojď,“ souhlasil jsem naoko a vedl ji pryč. Odvedl jsem ji z dálnice ke krajnici a odtud naše kroky mířily do parku, který se nacházel pod mírným svahem.

„Tak co říkáš na můj úžasný plán?“ zeptal jsem se, když jsme už nějakou dobu kráčeli parkem. „Zbavili jsme se tvé pronásledovatelky.“

Zastavila se a zaraženě se na mě podívala.

„Tak úžasný plán?“

„Jasně.“

„Zbláznil ses? Mohl jsi nás oba zabít!“

Trochu jsem sebou trhl, zaskočilo mě, jak zvýšila hlas. Asi byla trochu hysterická, nebo utrpěla nějaký šok po tom nárazu. Asi jsem ji zaskočil. Pochyboval jsem o tom, že někdy zažila takový adrenalin.

„Mohl,“ souhlasil jsem s ní.

„Ty blbečku! Magore! Ignorante!“

Vážně byla Aves Noctis. Úplně se načepýřila. Ne doslova, ale připomínala mi nějakého naštvaného ptáčka.

„Jmenuju se Adrian, jestli hledáš to správné jméno.“

„Agrrrrrr!“

„Nekecám, jmenuju se Adrian.“

„Já jdu domů,“ trvala si na svém.

Nečekala na mě a vykročila směrem k domovu.

„Tak si jdi,“ zabručel jsem. Musel jsem ji následovat. Tohle místo pro mě bylo neznámé. A také jsem ji nemohl ztratit. Ona i Perla byly na dosah.

K jejímu domu jsme dorazili za tmy.

Nebyla tak naivní, jak jsem si myslel. Uvědomila si vážnost situace, kterou jsem jí předestřel, a byla opatrná. Ohlížela se a zkoumala okolí. Nebyla jí příjemná moje společnost, ale vypadalo to, že si je jistější, když není sama.

„Vypadá to, že tě tu někdo čeká,“ konstatoval jsem, když jsem uviděl před jejím domem černé auto.

„Sklapni!“ zašeptala a strhla mě na přední zahradu jednoho ze sousedních domů. Skryla nás se za kmen vysokého stromu. Vykoukli jsme zpoza něj a sledovali auto a v něm Ivey.

„Mohlo mě napadnout, že tu bude,“ řekla.

„Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Půjdeš za ní?“

„Ta tvoje ironie mi leze krkem.“

„Jenom ta ironie? To jsem na tom celkem dobře.“

„Pšt!“ napomenula mě. Asi si myslela, že nás může slyšet.

„Mám plán,“ zašeptal jsem. „Domů nemůžeš, ta žena tě sleduje, ale momentálně neví, kde jsi. Bylo by fajn, kdybys věděla, co jsou Aves Noctis. Pojedeme do Chicaga.“

„A co tam?“

„Bydlí tam moje teta, všechno ti tam vysvětlím. Budeme u ní v bezpečí.“

„Na to už ti neskočím, vždy když jsem se někam vrhla s tebou, skončilo to špatně.“

„Kolik těch zkušeností máš?“

Nechala mou narážku bez odpovědi.

„Půjdu domů a nahlásím tu ženu na policii,“ rozhodla se.

„Dřív, než tě zabije?“

Ivey se na mě připravila. Určitě si všimla, že nejsem nápadník její dcery, ale že jsem něco víc a půjde mi o perlu. Ukázal jsem na auto, ve kterém byl vidět stín Jordaniny matky.

Dívala se na ni, ale nechápala mě. Pak se konečně objevilo to, co jsem potřeboval. Kovový záblesk čepele. Cítil jsem, jak Jordana strnula, když to uviděla.

„Asi mi budeš muset zase věřit,“ řekl jsem potěšeně.

„Podrazáku.“

„Jsem Adrian. Opakuji, Adrian…“

Všechno, co Ivey dělala, mi hrálo do karet. Pomalu jsem dostával Jordanu tam, kam jsem potřeboval. Moje teta Valory nebydlela moc daleko od sídla, kde vládl Wayne a kde mě, Jordanu i Perlu očekával.

***

Nevěděla jsem, jak to dělal, ale vždycky mu všechno vyšlo. Adrian, tss… Kde se tu vzal?

Odešli jsme od mého domu. Teď opět vedl Adrian mě. Netušila jsem, jak se do Chicaga dostaneme, část mě to ještě pořád chtěla zabalit, ale ta druhá mě táhla dopředu. Ta touha uvěřit a pochopit, co se děje sílila nad zdravým rozumem.

Dorazili jsme do centra na nějaké parkoviště.

„Počkej tady,“ řekl mi Adrian a zmizel mezi auty.

„A co jiného mám asi dělat?“

Mezitím, co byl pryč, jsem vytáhla svůj mobil a napsala zprávu rodičům. Měli o mě určitě starosti. Ale zároveň jsem věděla, že bude lepší, když nebudou nic vědět o té ženě a o mně. Jen, co jsem jim odeslala tu zprávu, jsem si vypnula telefon.

Uslyšela jsem v blízkosti auto. Stín mě schoval, abych nepozorovaně sledovala dění kolem. Mé oči pátraly po černém autě.

Auto zastavilo přede mnou. Řidič stáhl okénko z tmavého skla a já uviděla vysmátého Adriana.

„Nastup si.“

„Kde jsi to auto vzal?“

Jeho auto jsme nechali na dálnici, s tím už bychom nedojeli ani ke mně domů.

„Nasedej a jedeme.“

Poslechla jsem ho, obešla auto a posadila se vedle něj.

„Nebudu ti lhát,“ řekl Adrian, zatímco řídil. „Nebyla to zrovna legální cesta, která vedla k tomu, že teď můžeme jet tímhle stojem do Chicaga.“

„Ty jsi ho ukradl!“

Splnil má očekávání.

„Zloději,“ dala jsem mu nové jméno.

„Adriane,“ opravil mě už potřetí.

Cesta do Chicaga nám trvala asi šest nebo sedm hodin. Cesty byly volné, takže jsme s několika krátkými přestávkami dorazili do Chicaga. Neviděla jsem z města nic, protože jsem skoro celou cestu prospala. Probudil mě až Adrian, když jsme stáli před domem jeho tety.

„Jsme na místě,“ oznámil mi.

Rozespale jsem se na něj podívala a nebyla jsem moc ráda, že mě vzbudil. Promnula jsem si oči a protáhla se.

„Tady bydlí tvoje teta?“ zeptala jsem se a prohlížela si dům. Vypadal hezky, akorát ta zahrada byla skoro jako prales. Vždyť ani nemohli mít v tom domě dost světla.

„Ano, tady jsem jistý čas bydlel.“

„Jistý čas?“

Adrian vypadal, že by si nejraději ukousnul jazyk. Nasadil si znovu sluneční brýle a skryl své zelené oči.

„Pojď, nemáme moc času.“

Netušila jsem, kam tak spěchá. My jsme měli namířeno ještě někam jinam? Tohle je snad cíl naší cesty, ne? Vystupoval z auta, opakovala jsem jeho pohyby a vystoupila taky.

„Proč jsi žil nějaký čas tady?“ zvídala jsem.

„Zemřel mi otec. Proto.“ Byla to dost strohá odpověď.

„Promiň,“ pípla jsem. „A proč jsi žil u tety? Co tvoje matka?“

Stáli jsme vedle sebe před domem jeho tety. Otočil se na mě, a i když jsem mu neviděla do očí, jeho postoj říkal jedinou věc: Myslíš to vážně? Měla jsem mlčet a neptat se, ale to bylo strašně těžké, když už to jednou nakousl.

„Fajn. Tak mlčím.“

Gestem jsem si zamkla pusu a zahodila klíč.

„Nepoznal jsem svou matku,“ odpověděl a šel ke dveřím tetina domu.

„Vážně ne?“ Asi jsem nedokázala ten klíč, kterým jsem si zamkla pusu, zahodit dost daleko. „Já taky nepoznala svou matku. A vlastně ani otce. Adoptovali mě.“

Nezdálo se, že by ho ten můj proslov zajímal, neotočil se na mě. Došel ke dveřím a zazvonil. Zazvonil, i když na dveřích bylo velké kovové klepadlo ve tvaru hada. Jeho teta se o ně zajímala?

Chvíli jsme čekali. Docela dost dlouhou chvíli.

„Možná není doma,“ napadlo mě a svou domněnku jsem hned musela sdělit Adrianovi.

„Je doma, věř mi.“ Zazvonil znovu.

Dveře se otevřely a v nich se objevila mile vypadající paní. Mohla být asi stejně stará jako Teresa. Měla blond vlasy a hnědozelené oči. Byla trochu neupravená, možná proto, že jsme ji rušili ráno. Mohlo být tak sedm? Ani jsem nevěděla, kolik je hodin.

„Ahoj, Valory,“ pozdravil ji.

Zdálo se mi to na přivítání s tetou dost neosobní. Valory se tvářila tak, že Adriana nezná. Sundal si proto brýle, aby ho lepé poznala.

„Adriane,“ vydechla. Vykročila ven a sevřela o hlavu vyššího Adriana ve svém objetí.

„Ty jsi ale vyrostl, je to vůbec možné?“ Dívala se mu do tváře a usmála se. „Podobáš se na Dana víc a víc.“

Adrian vypadal šťastně, ale zároveň byl trochu nesvůj. Samozřejmě, Valory vypadala spíš jako jeho matka. A pokud se takhle někdo rozplývá nad dospělým mužem… V mé přítomnosti mu to asi muselo být trapné. Ale mně to naopak přišlo hezké, roztomilé.

„Nejsem tady jen na obyčejné návštěvě,“ přiznal tetě Adrian.

Podívala se na mě a věděla, že to bude souviset se mnou.

„Tohle je Jordana,“ představil mě Valory.

Adrianova teta se na mě mile usmála. Asi mezi námi viděla něco víc, než co bylo. Ona si určitě myslela, že spolu chodíme!

„Pomůžeš nám?“

Adriane, za tuhle větu tě asi zabiju! Pomůžeš nám? Jako kdybychom měli nějaký problém, který… ehm… občas mladí lidé mají, když se mají příliš rádi, nejsou opatrní a nejsou svoji. Jejich rodičům se to obvykle nelíbí.

„Pojďte dál,“ pozvala nás.

Adrian mě nechal vstoupit jako první, šel poslední a zavřel za námi dveře. Měla jsem pravdu, v domě nebylo moc světla. Závěsy byly zatažené a v pokojích svítily lampy. Nebylo to ale moc jasné světlo.

„Po schodech nahoru, druhé dveře vpravo,“ navigoval mě Adrian.

Valory nás nechala o samotě a odešla do jiné místnosti. Já jsem šla po světlých schodech nahoru do patra. Na stěnách u schodiště visely fotografie, u kterých jsem se musela zastavit.

Na fotografiích jsem poznala Valory. Byl tam také jeden muž, který byl hodně podobný Adrianovi, a pak malý chlapec.

„To jsi ty a tvůj táta?“

„Jo.“

Delšího vyjádření jsem se nedočkala, jen mi pokynul hlavou, abych pokračovala v chůzi. Podle jeho instrukcí jsme se dostali do jednoho z pokojů.

Nebyl moc uklizený, věci byly všude uzpůsobené podle stylu – pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Na stěnách visely plakáty rockových a metalových kapel.

„Než se zeptáš, je to můj pokoj. Když jsem bydlel tady, tohle království bylo moje.“

Asi jsem už měla přestat s otázkami. Zdálo se, že mu to nebylo příjemné. Přišel ke knihovně a vytáhl z kopce knih jednu, která ležela na vrchu.

Sfouknul prach z knihy a podal mi ji.

„Všechno, co potřebuješ vědět,“ řekl.

Vzala jsem ji a otevřela. Byla tak křehká, stránky vypadaly hrozně staře. Uvnitř byly obrázky, nákresy. Byly to jediné, čemu jsem rozuměla, protože veškeré texty byly v latině.

„Moc si nepočtu,“ řekla jsem a knihu mu vrátila. „Je to latinsky.“

Vzal mi ji a zalistoval. Nezacházel s knihou tak opatrně jako já.

„Tohle ti stačí, ne?“ ukázal mi ji rozevřenou na dvou stranách. Na jedné byl nákres dívky. Na zádech měla obrovská černá křídla, vypadala jako temný anděl.

„Aves Noctis. Noční ptáci. Ženy, které tráví noci v ptačím těle a dny jako smrtelnice. Při dovršení třetího roku života jim narostou takováto křídla,“ ukázal na obrázek. „Je to jejich první proměna. Takhle vypadají ve všedním životě. V noci už vypadají jako normální ptáci.“

Otočil stranu a ukázal mi další obrázek. Byl na něm pták s černým peřím, nejvíce asi vzhledem podobný holubovi.

„Po dovršení třetího roku? Nevšimla jsem si, že bych od tří let vypadala takhle.“

„Počítají čas jinak. U nich je jeden rok šest našich let.“

„Proč zrovna šest let?“

„Jednou za šest let mohou být skoro týden jen v lidské podobě, bez křídel, přes den i přes noc.“

Začal listovat knihou a ukazoval mi další obrázky. Vypadali dost zvláštně. Lidé, kteří z části vypadali jako ta nejrůznější zvířata.

„Nejsou sami. Kromě nich jsou tu i jiná stvoření, nad kterými vládnou. Jsou to Přeměňovači. Vypadají jako obyčejní lidé, jen na pravém předloktí mají tetování, které ti ukáže, kdo jsou. Neproměňují se v noci, ale kdykoli chtějí. I tak mají hodně komplikovaný život. Různá omezení, věci, které jim vadí. Od světla, přes jídla, materiály a jiná zvířata. Podobá se to životu s nevyléčitelnou nemocí, které se musíš přizpůsobit.“

„A jak to, že jim vládnou? Vlastně… Vládneme?“

Prý jsem patřila k nim. Musela jsem se opravit.

Adrian znovu zalistoval knihou a ukázal mi další obrázek.

„Co je to?“

„Říká se tomu Nebeská perla. Vypadá docela obyčejně, ale kdo ji má v držení, může změnit Přeměňovače. Nechat jim jejich prokletí nebo je zrušit. Proto jde po tobě ta žena. Patří k nim. Myslí si, že máš perlu.“

Nebeská perla opravdu vypadala obyčejně. Bílá kulička, která byla mezi lidmi velmi ceněná.

Znovu jsem otočila stránky na obrázky, u kterých bylo napsáno Aves Noctis. Pomalu mi všechno začalo docházet. Tohle nebyla jen ilustrace v knize. Tohle jsem byla já. Tohle budu já.

„Takže zítra, až mi bude osmnáct, ze mě bude tohle? Narostou mi křídla a odlétnu někam pryč?“

Adrian to nedokázal říct, takže jen přikývl.

„Nechal bys mě teď o samotě? Prosím.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nighttime Birds - Část třetí: