No more princess, no more innocent 11. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Moc se omlouvám, že je to tak pozdě... ale nestíhala sem. Navíc tento díl se mi psal dost těžce, protože je takový nijaký a lehce hysterický... nepatří mezi mé zrovna nejoblíbenější. Navíc už mi chybí napsat asi jen dva dílky a je konec. Chtěla bych poděkovat všem kdo tuto povídku čtou a komentují. Děkuji, pomáháte mi při psaní.

19.03.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 892×

Lexie vyděšeně couvla od průlezu, do kterého se právě cpal Mendez i s jeho pistolí.

„Konečně! Teď tě vlastnoručně oddělám!“
„To by ses první musel zbavit mě.“ Caleb na něj mířil svojí zbraní.

„Nezastřelíš mě.“
„Ne?“
„Ne. Protože ve chvíli, kdy by ses mě pokusil zabit, bych ti oddělal kamarádku.“
„My nejsme kamarádi!“ pokusila se do jejich debaty vložit Lexie, ale ani jeden jí nevěnoval žádnou pozornost.

„Podívej, prostě ji oddělám a tebe nechám odkráčet. Nevypadáš na poldu.“
„Tak to by nešlo a polda opravdu nejsem.“
„Tak to s ní chrápeš?“
„Sakra za co mě máš?!“ vyštěkla Lexie, ale oba dva se na ni obrátili s hlasitým: „Zmlkni!“ Ani si neuvědomovala, že se skoro nebojí. Jediné co naznačovalo lehce vypjaté situaci byl tlak v jejím žaludku, který říkal, že se možná pozvrací, ale nijak si to nepřipouštěla.

V době, kdy byla v nápravném zařízení by už asi zkolabovala nebo na místě umřela strachy, ale teď už ne. Netušila jak to dokázala, ale zachovávala si chladnou hlavu... teda pokud se chladné hlavě dá říkat rýpání do chlapa, který na ni míří zbraní.

Možná to nebylo tím, že by byla nějaká ostřílená, ale tím, kdo stál vedle ní a bránil ji.

„Nevzpomínáš si na jednu holku? Taky jsi ji oddělal!“ zavrčel zlověstně Caleb.

„Já jich už oddělal.“

„Jak to můžeš tak říct? Jak můžeš...“
„Calebe...“ Lexie se ho pokoušela uklidnit, protože se mu zřetelně třásla ruka. Chtěla ho nějak uklidnit, ale nemohla.

„Jestli se jenom pohneš, tak tě zastřelím! Pamatuj na to!“

„Nic ti neudělala! Jen šla po ulici!“ nepřestával soptit Caleb.

„Možná už si vzpomínám... před pár lety... možná blondýna... Byla tma moc dobře jsem na ni neviděl...

Sorry, připletla se někam kam neměla... Ostatně stejně jako i tady ta tvá kamarádka, takže i ji musím zastřelit... ví toho příliš moc...“

„Calebe! Neposlouchej ho! Slyšíš mě?“
„Bylo to tak snadné ji zastřelit... to ty bys nikdy nedokázal. Dokonce ani teď by jsi nebyl schopný mě zastřelit.“

Mendez udělal krok do předu a stále se upřeně díval na Caleba.

„Calebe!“ Lexie se pokoušela o to, aby ji aspoň vnímal, ale připadal jí spíš jako smyslů zbavených.

Mendez udělal další krok.

„Nezastřelíš mě. Patříš přece mezi ty hodný!“
„Neposlouchej ho! Sakra, Calebe!“ Lexie zvažovala i možnost, že ho liskne, ale k tomu se moc neměla.

„Ty možná spoušť nezmáčkneš, ale já ano.“
„Calebe! Prosím...“
„Zavři už hubu!“ Mendeze už vytáčely Lexiiny kecy a zmáčknul spoušť. Blondýnka na chvíli zavřela oči, ale neslyšela výstřel. Bylo ticho. Znovu se rozhlédla.

Mendez byl víc překvapený než ona s Calebem. Došli mu náboje. Všechny si je vystřílel při Lexiině útěku a zapomněl si je doplnit.

„Co řekneš teď?!“ Caleb odhodil svoji pistoli a vrhnul se na něj. Shodil ho na zem a začal do něj bušit hlava nehlava a Mendez se pokoušel bránit.

„Stop! Calebe! Přestaň! To stačí!“

Ale nepřestával, spíš jí přišlo, že ho zasypává víc ranami.

„Prosím!“ přišla k nim, ale moc blízko nich se nedostala jak kolem sebe kopali, ale potom toho Caleb nechal a natáhnul znovu po zbrani a stoupnul si.

„Calebe, pojď...“

Caleb měl na sobě pár škrábanců a ze rtu mu tekla krev. Rozhodně na tom byl lépe než Mendez, který měl od krve celé tričko a dobitou tvář.

„Za chvíli tu bude policie.“

„Hledal jsem ho tak dlouho, abych se pomstil...“
„Calebe, pojď. Prosím...“
„Ty to nechápeš!“

„Ale jo chápu!“
„Podívej se na sebe do zrcadla co udělal tobě!“ Caleb na něj znovu mířil pistolí. Lexie se na chvíli zdálo, že je v nějakém filmu se stupidním scénářem.

„Ale... musíš to nechat na policii. Nemůžeš ho zastřelit!“
„A on snad Cassidy mohl?“
„Neměl na to právo, ale to nedává pravomoc tobě, abys mu udělal to samé. Navíc teď, když ho zastřelíš, tak mu pomůžeš od vězení... Pojď semnou prosím.“
„Jdi sama!“
„Calebe! Prosím.“
„Ne... tohle musím udělat!“
„Ty nejsi soudce! Já chápu, že to chceš udělat, ale přenes se přes to.“

„Představ si, že by tu teď před tebou byl Max. Ty by si držela zbraň a on ležel na zemi. Co by jsi udělala?“

Lexie mlčela.

„Vidíš? A mě říkáš co mám dělat.“
„Nenech se ovládnout vztekem a touhou po pomstě. Protože jestli to uděláš tak...“
„Tak co?!“
„Tak jsem se v tobě spletla. Nejsi takový za jakého jsem tě vždy měla. Takže tě prosím, aby si teď šel se mnou nebo zavolal policii... cokoli, ale hlavně, abys neuděl nějakou blbost...“

„Ty to nechápeš.“
„Ale chápu! Cassidy je mrtvá! A už ji nevrátíš! Myslíš, že by to chtěla? Chtěla by tohle všechno?!“

„Nevíš co by chtěla! Nemůžeš to vědět!“
„Ale vím co bych chtěla já! Vím co chci... teď chci, aby si šel se mnou!“

„Nemůžu...“
„Tak už to pochop! Je mrtvá! Tohle ti ji nevrátí!“
„Nejsi ona! Ty nejsi ona!“
„Jo, asi máš pravdu... Já nejsem Cassidy!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování