No more princess, no more innocent 5.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Moc se omlouvám... vážně je mi to hrozně líto, ale nový dílek je tu až teď. Mám nějaký divný měsíc... každoročně jsem v únoru nebo jiném líném zimním měsíci nepoužitelná a nemám ani žádnou inspiraci, takže mi hrozně dlouho trvá než ze mě něco vypadne a moc se omlouvám... ale slibuju, že od prvního března s tím opravdu tvrdě něco udělám, protože to máme jarní prázdniny a budu psát o stošest...

19.02.2010 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1066×

Po nekončící hodině zaměřené na světový obchod, se Caleb usadil na školních pozemcích u jedné z laviček, ke kterým byl přidaný malý stolek, na který si postavil notebook a kafe. Tentokrát vyhledal spis Hayley Gilbertové, usměvavé a od pohledu lehce přihlouplé dívky, která se držela Lexie.

Na stole se mu rozdrnčel mobil. Volal mu Michael.

„Máš už něco?“ místo jakéhokoli pozdravu na něj hned udeřil otázkou.

„Taky ti přeji krásný den!“

„Calebe, nemám na tvoje narážky náladu.“

„Dobře, ale pozdrav by tě nezabil.“
„Zjistil jsi něco?“
„Tak trochu...“
„Našel jsem skupinu lidí, na které by to sedělo. Mají společné rysy. Všichni chodí na přednášky o drogách nebo na biologii...“

„To je velký okruh...“
„Potom jsem to zúžil na lidi, kteří nepatří do žádného spolku a...“
„Už zase ta Stevensová?“

„Ne! Teda jo... teda...“ Caleb najednou zmlknul a slepě civěl do svého počítače.

„Calebe? Jsi tam?“

„Jo... no to mě podrž...“
„Co se stalo?“
„Čtu si spis Hayley... jedné z těch „podezřelých“ a...“
„A?!“
„Ta holka vypadá jen na hloupoučkou bohatou holku, ale teď se drž... ona studuje jadernou fyziku vzhledem k šetrnosti životnímu prostředí.“

„A?“

„Něco tu prostě nesedí... Musím končit...“ Caleb rychle zatípnul tlačítko a položil mobil zpátky na stůl.

„Ahoj Calebe.“
„Čau Anno.“
„Můžu?“
„Jasně. Sedni si.“ Anna se posadila a před sebe stejně jako on postavila kelímek s kávou.
„Co děláš? Vypadal jsi do toho docela zažraný. Že by ses už ponořil do studia?“
„Ne... teda jo... možná...“
Anna se začala smát. „Pěkně ses do toho zamotal.“
„Já vím... heh... co víš o Hayley Gilbertové?“
„Hayley Gilbertová...“ chvíli to vypadalo jako by Anna v hlavě zpracovávala informace, ale potom se rozpovídala: „Hayley je údajně nejlepší kamarádka Lexie Stevensové, ale samozřejmě nikdy nevíš, jestli jsou spolu kvůli nějaké popularitě nebo tak... chápeš ne?“

Caleb jen příkývnul a nepřerušoval ji.

„Gilbert je na této škole skoro stejně velké jméno jako Stevens, takže nikdy nic není jisté. Ty dvě se od sebe téměř nehnou.

Hayley je chytrá a na tuhle školu se nedostala jen díky jejím penězům... dělá fyziku a biologii... To je asi tak všechno...“

„Víš toho fakt hodně.“
„Já vím... A co kdybych ti ukázala ještě něco. Dneska večer.“
„Domlouváš si semnou rande?“ zvednul obočí Caleb.

„Ne... i když jestli chceš...“ Anna se usmála. „Ale chci ti ukázat další část naší školy.“

„Tajný chodby, mafiánské podsvětí a tak?“

„Ne.“ Anna se začala smát. „Jsi vážně zvláštní. Chci ti ukázat místo, kam po večerech chodí celá univerzita a občas i profesoři.“

„Takže nějaký takový vysokoškolský bar?“

„Jo. Přesně to.“

„Tak kdy tě mám vyzvednout?“
„Dneska v osum. Pokoj číslo 58.“

„Platí. Budu tam.“

„Dobře. Tak večer.“ Anna se ještě jednou usmála vzala svůj kelímek s kávou, který během jejich debaty přišel o část svého obsahu a stejně jak rychle jak přišla, tak odešla.

Caleb se po chvíli taky zvednul ze svého místa a vydal se spletitými místy univerzity, aby se ve svém pokoji odevzdal dalšímu pročítání spisů a zaznamenávání si některých informací, které by ho speciálně zaujaly.

Po cestě si všimnul Lexie, která šla s mobilem u ucha a zuřivě, ale šeptem, něco vysvětlovala. Hayley šla před ní a téměř pod blondýnčiným nosem držela papír a něco jí ukazovala, ale ať se Caleb snažil sebevíc, tak z jeho současného postavení nedokázal zjistit co tam je.

Proto se rychle vmísil do davu, aby se k nim přiblížil a konečně spatřil aspoň kousek toho čím jí tmavovláska mávala před obličejem.

Na papíře byla vytisknutá nějaká mapka... spíš to připomínalo plán nějaké rozlehlé budovy, ale pořád nevěděl co to má znamenat, proto se pokoušel dostat ještě blíž, aby slyšel co říká do telefonu. Klikou pro něj bylo, že holky zahnuly za roh, kde nikdo nebyl a zastavili se tam. Rychle se opřel o zeď, u které stály, tak aby na něj neviděly, ale on dobře slyšel.

„Nemám čas ti to teď vysvětlovat... vyřiď to dál... všichni se uvidíme večer.“ potom mobil zaklapla a vyškubla Hayley papír z ruky, když mizely mezi davem.
„Ale já, že jsem paranoidní...“ řekl jsi pro sebe Caleb, když se za ní díval a cítil, že je něčemu na stopě.

Potom se znovu vydal ke svému pokoji a jen otráveně vytáhnul vybrující mobil z kapsy.

„Jestli mě budeš pořád hlídat jako malé děcko, tak ti tu nic nevyčmuchám!“
„Proč jsi to položil?!“
„Protože večer se dozvím spoustu dalších věcí.“

„Jakto? Co máš v plánu?“
„Je tady jeden místní bar, do kterého chodí studenti univerzity.“

„A ty si myslíš, že by z toho něco mohlo být?“
„Určitě?“
„Calebe, nechci nějak zpochybnit tvé schopnosti, ale ty si myslíš, že by se k sobě měla skupinka lidí, které hledáme, na věřejnosti a ještě by se tak vystavovala.“
„Ne. Právě proto si myslím, že tam nikdo z nich nebude.“

„Calebe, měl jsi na Wilsonovku přijít jako nestraný... já chápu, že tě to k té Stevensové táhne, ale...“

„Ta Stevensová“ přerušil ho rázně Caleb, „má jméno.“
„Dobře. K Lexie tě to táhne, ale nikde nemáš daný, že je to právě ona.“
„Já to vím. Prostě to cítím.“
„Můžeš toho cítit hodně, po tom co jste spolu prožili.“
„Je to jiný. Já vím, že v tom má prsty. Vždycky je namočená v tom nejnebezpečnějším.“
„Přece jenom je to jen bohatá holka na výšce.“
„Já vím, že v tom je zamotaná. Prostě na ni zatím všechno sedí.“
„Aby ses nedivil, až se to změní. Co kdybych tě na takovou školu poslal a ty bys Lexie Stevensovou neznal? Kde by jsi hledal prvně?“
„Prověřil bych záznamy v trestním rejstříku a závilosti.“

„Na takové škole by si nic nenašel co potom?“
„Potom bych začal různými spolky... prověřil bych hodiny zaměřené na drogy a různé známé výtržníky... A nech to na mě sakra! To mi nevěříš?“
„Věřil bych ti, kdyby tam nebyla ta blondýna.“

„Je tu spousta blondýn.“
„Víš jak to myslím.“
„Poslal jsi mě sem, tak teď to nech na mě.“
„Já vím. Nikoho jiného jsem neměl po ruce a ty jsi sem chtěl.“
„Jo.“

„A co uděláš až ho potkáš?“

„Nebudu se o tom s tebou bavit... Ani není jistota, že je za tím on.“
„A kdyby jo, jak si myslíme... co uděláš?“
„To záleží na situaci.“
„Zastřelíš ho? Pomstíš se?“
„Michaeli, nemám teď čas.“

„Calebe! Už jsme o tom mluvili! Nesmíš...“ Caleb jen rázně oddělal mobil od ucha a zmáčknul červené tlačítko, kterým hovor rychle ukončil. „Teď to řešit nebudu...“ řekl do ticha a otevřel notebook, kde vyhledal školní záznamy, které začal pročítat.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování