OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » No more princess, no more innocent 6.díl

22.02.2010 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1014×

Před osmou už Caleb stál nachystaný před pokojem 58 na dívčí kolejí a čekal, kdy z něj výjde Anna. Ta z něj vypochodala přesně jako hodinky.

„Ahoj.“ Vypadalo to, že má skvělou náladu, spíš bychom se měli ptát, kdy tahle drobná dívka má špatnou náladu, ale to teď není podstatné.

Měla na sobě červené šaty na ramínka, které sahaly nad kolena a hodili se k její pleti. Čokoládové vlasy měla lehce zvlněné a volně spuštěné na ramena.

„Ahoj, sluší ti to.“ Culil se Caleb.

„Tak jdeme?“
„Jasně.“ Anna se vydala k východu z koleje a potom ho vedla ven z pozemků školy. „Tenhle bar tu stojí už dlouho a je pravidelně obnovován. Studenti Wilsonovi univerzity sem chodí už od jejího založení.

Občas se tam objeví i nějací profesoři, ale nijak žákům nenarušují jejich večerní plány.“ Anna se stihla rozpovídat a Caleb ji nepřerušoval jen občas přikývnul nebo něco prohodil. „Sice se ti to může zdát jako nějaký bar, kam se chodí ve večerních šatech nebo tak, ale všichni tam chodí v čem se jim zachce.“

„Už jsem se lekl, že nezapadnu...“ Caleb přelétnul pohledem džíny, které měl na sobě. Jediné co mu na nich vadilo bylo, že to nebyly jeho vytahané a prodrané kalhoty, ale musel si pořídit takové ty normální, které táhly a byly docela nepohodlné.

„Ty zapadneš celkem rychle. Navíc je tam vždy tak narváno, že si tě všimne jen pár jedinců.“
Byla to jen chvíle, kdy vyšli z univerzitní zahrady a školu stále měli na dohled, když Anna ukázala k protější straně ulice přes silnici, kde se nacházel bar, na kterém zařil nápis: „U černé růže.“

„Proč se to jmenuje, tak depresivně?“
„To nikdo neví... ale majitel je veselá kopa. U černé růže se to jmenuje od založení... majitelé to nechtěli měnit.“
„Příjde mi, že snad všechno je tu ometené záhadou.“ Pronesl tajemně a usmál se. Anna se taky po obličeji rozlil úsměv.

„Žádné záhady. Jediná záhada, která je na téhle škole, je že ještě nepovyhazovali většinu studentů, kteří kašlou na výuku. Nic víc.

Calebe asi jsi vážně na špatné škole, jestli hledáš záhady a tajemno. Žádní upíři v minulosti, vlkodlaci nebo záhadná zmizení v roce 1500 nebo 1600. Nic...“ Anna jen zakroutila hlavou a dívala se na něj smrtelně vážně.

„Ještě jsem nebyl v tomhle baru, třeba tu zůstanu kvůli němu.“ Caleb jí přidržel dveře, aby mohla vejít a Anna vplula dovnitř.

Kolem parketu, na kterém se to hemžilo lidmi, bylo vytvořeno lehké přítmý, ale u stolů se naopak bohatě svítilo.

Jak Anna řekla, tak tu byla spousta lidí, kteří si jich moc nevšímali. Sotva vešli dovnitř, tak se Caleb rozhlížel po Lexie, ale zatím ji nikde neviděl.

„A sem chodí vážně všichni?“
„Téměř.“

„A kam chodí ten zbytek?“

„Buď nechodí nebo chodí po různu.“

„Po různu?“
„Jo... někteří, kteří nemají rádi takové „slušné“ podniky, tak chodí k Divokýmu Johnovi.“
„Co je to zač?“
„Je tam více klidu a míň lidí, ale za to větší pravděpodobnost rvačky nebo jiných potíží.“

„Ideální místo pro záhady a tajemství?“
„Jo. Pokud za záhadnou bereš tu ulici, kde ten bar je a pár ožralých rvačů.“
„A kde je?“

„Ty tam plánuješ jít?“ Anna se na něj zkoumavě podívala.
„Nic takového jsem neřekl...“

„Ale myslíš si to.“
„Ne...“
„Ale jo...“
„Fajn... někdy bych se tam chtěl zastavit.“
„Bránit ti v tom nemůžu...“ Dívka pokrčila rameny. „Je to o ulici dál. Je tam jedna slepá ulička, ve které je vstup.“
„To je lehce nepraktické.“
„Já vím. Právě proto tam moc lidí nechodí.“

„Fajn... Dáš si ještě něco?“ zeptal se Caleb a podíval se na její sklenici s minerálkou, ktrerá byla skoro prázdná.
„Ne. Zatím ne...“ potom se znovu o něčem rozpovídala, ale Caleb ji neposlouchal, protože do jeho úhlu pohledu se dostaly blonďaté vlasy, o kterých věděl komu patří.

Chvíli Lexie pozoroval. Šla k jednomu klukovi, kterému řekla pár slov a on jen přikývnul. Lexie ještě něco prohodila na souhlas a znovu se vypařila.

„Vnímáš mě?“ Anna mu mávla rukou před obličejem. „Vypadáš lehce... mimo?“ otočila se do místa, kam civěl, ale neviděla tam nic zvláštního.

„Promiň... já... já...“ než se Caleb stihnul vymáčknout, tak se kluk zvednul. „Pokoušel jsem se najít záchod.“
„Aha... jdi zpátky ke dveřím, kterými jsme přišli a před nimi zaboč do leva... tam je taková chodba...“
„Díky...“ Caleb se rychle zvednul. Ty záchody mu ideálně vyhovovaly v nepozorovaném zmizení. Chvíli čekal než ten kluk, se kterým mluvila Lexie, vyšel ven a Caleb se vykradl za ním.

Ani ho moc nepřekvapilo, když ten kluk s lehce nazrzlými hnědými vlasy, zahnul do ulice, kde tušil, že bude Divoký John.

Jen se v duchu usmál a po chvilce čekání venku vešel dovnitř.

Anna měla pravdu bylo tu méně lidí než U černé růže, ale zase to byl Calebův styl. Takových barů prošel tolik, že už mu ani nepřipadalo, že by měl mít nějaké obavy jako jiní lidé, kteří tu byli poprvé. Ale dokonale v něm škubnulo, když se mu rozdrnčel mobil.

„Teď nemám čas...“ vyštěknul na Michaela. „Pořád mě kontroluješ!“

„Co zase děláš?“
„Sem v jednom baru.“

„Jsi tam s tou holkou?“
„Ne...“
„Calebe, kam jsi to vlezl?“
„To necheš vědět...“
„Calebe!“
„Promiň, ale teďka nemůžu...“ Caleb típnul mobil a rozhlédnul se. S mobilem stihnul projít celý podnik a teď stál vzadu u posledního boxu. A přesně tam seděla Lexie, které si všimnul až teď. Byla obklopená pár lidmi, kteří spolu o něčem debatovali.

Bylo to ideální místo, protože box byl úplně vzadu a byl skvěle zastrčený do rohu, že každý kdo by ke stolu přišel, by se dostal jejich zorného pole.

Caleb se chtěl rychle někam ukrýt, ale bylo pozdě, protože hovor u stolku utichnul a všichni se podívali na něj.

Blondýnka se zvedla a zamířila k němu s lehce naštvaným, ale možná i trochu překvapeným pohledem.

„Co tady deláš?“
„Ahoj princko. To se nemůžu zastavit?“
„Sleduješ mě?“

„Nebuď naivní.“
„Tak co tady děláš?“

„A co tady děláš ty?“

„Já se ptala první.“
„Jo, to sice jo, ale holky mají přednost.“

„Přežiju to i bez toho aniž bych v něčem byla první.“
„To máš smůlu, protože já ti tu přednost dám.“ Blondýnka se zamračila.

„Jsem tu s přáteli.“
„V tomhle pajzlu?“
„Víš, že jsem vždycky chodila do jiných podníků než ostatní.“

„Jasně...“ pronesl Caleb ironicky.

„Calebe, já vážně netuším o co ti celou dobu jde, ale já do ničeho nejsem namočená. Nic neplánuju, jenom tady studuju! Tak mi dej pokoj! Nech mě žít!“

„Tomu snad ani sama nevěříš!“

„Ale ano! Věřím! Protože je to pravda!“ Lexie se otočila, aby se mohla vrátit zpátky ke stolu, kde bylo stále ticho.

„Ale no tak princko...“

Blondýnka se prudce otočila a naštvaně vyštěkla: „Já nejsem princezna ani nic podobného! Tak mi tak do pekla neříkej!“ potom už se doopravdy otočila a vrátila k přátelům.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No more princess, no more innocent 6.díl: