OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » No more princess, no more innocent 7.díl

25.02.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1305×

Když se vrátil k Černé růži, tak nikde nemohl najít Annu, jako kdyby se vypařila. Došel k baru a zeptal jednoho chlapa, který tam obsluhoval a vypadal, že by se tu mohl vyznat.

„Nevíte kam zmizela ta dívka, která seděla u tam toho stolu?“

„Myslíš Annu? Ta odešla už před pěti minutama!“
„A kam šla?“

„Asi zpátky na kolej!“

„Zatraceně... díky...“ Caleb se otočil na patě a vydal se ven z baru. Tohle se mohlo povést jen jemu. Vzhledem k tomu kolik bylo, tak mu přišlo hloupé, aby jí bušil na dveře od pokoje a pokoušel se jí omluvit. Navíc by ho pravděpodobně ani nepustili na její kolej.

Raději se vrátil k sobě a v notebooku hledal osoby, které toho večera viděl s Lexie. Bylo to poprvé co je spolu viděl, ale jeho domněnky nezklamaly, protože všichni perfektně seděli na studenty, které si vytipoval už předtím.

„Tohle není náhoda, to mi Mike musí uznat...“ a se spokojeným pocitem se vydal k posteli, kterou potřeboval jako sůl.

Ráno ať se snažil sebevíc a bloudil kterou chtěl uličkou, tak Annu prostě nepotkal. Buď se mu záměrně vyhýbala nebo měl opravdu smůlu. Ale věděl na koho měl štěstí. V jednom kuse se potkával s Lexie, aniž by chtěl.

Jindy, když ji sledovat potřeboval, ji nepotkal, ale teď, když hledal jinou holku, ji měl před očima v jednom kuse.

Po obědě, když na blondýnku znovu narazil, tak to už nevydržela.

„To už je moc. Že mě sleduješ do baru to ještě pochopím, ale i na chodbách? Už jsem z toho unavená a nebaví mě to.“
„Věř si čemu chceš, ale já jsem tě tentokrát vážně nesledoval.“
„Takže přiznáváš, že předtím jo?“

„To jsem neřekl!“

„Ale vyznělo to tak!“
„Vyznít to mohlo jak jsi chtěla.“

„Tak teď to zkusím jinak. Ty jsi fízl?“

„Cože?“
„Nedívej se na mě tak překvapeně. Čmucháš tu kolem dokola jak hlídací pes. Nezkoušej mi říkat, že jsi tu za vzorného studenta. Tak co?“
„Nejsem policajt.“
„Jasně. Takže se z tebe stalo to proti čemu jsi tak bojoval?“
„Já vážně nejsem... prince... Lexie, já nejsem fízl. To ti můžu odpřísáhnout.“

„A já ti můžu odpřísáhnout, že jsi našel špatnou blondýnu.“

„Ty mi plánuješ odpřísáhnout, že v ničem nejedeš?“

„Jo.“

„Tak se mi podívej do očí a řekni to.“

Lexie chvíli těkala očima po chodbě, na které stáli, ale potom si lehce zkousla spodní ret a podívala se na něj.
„Já ti vážně přisáhám, že do ničeho nejsem namočená a ani v ničem nejedu.“ dívala se mu přímo do očí a ani jednou s nimi neuhnula. „Dokonce ani nic neplánuju. Všechno je to jen v tvé hlavě. Promiň, ale já nejsem ten student, kterýho hledáš. Možná bych jím ráda byla... ale nejsem... Promiň...“

Blondýnka pokrčila rameny a prošla kolem něj. Znal její oči a věděl, že to bylo upřímné, ale pořád v něm vrtaly nějaké pochybnosti. Ještě se za ní otočil a konečně uviděl osobu, kterou se snažil celý den zastihnout.

Anna stála o kus dál a dívala se na odcházející Lexie.

„Anno!“ Caleb se k ní rozešel a bylo mu jasné, že se pokusí nějak rychle zmizet, ale to jí nedovolil.

„Anno, promiň za ten včerejšek.“
„Byl jsi u Johna, že?“
„Promiň.“
„Ani jsem ti nemusela říkat, že tam chodí ona. Šel jsi tam, protože nebyla U Růže.“

„O čem to mluvíš?“
„Viděl ses někdy, když s ní mluvíš, o ní mluvíš nebo se na ni jen díváš? Viděl ses někdy v zrcadle? Zkus to!“

„Já pořád nevím o čem...“
„Ale ano víš... jsi fajn kluk Calebe, ale očividně někdy bylo něco mezi tebou a jí a... ty ses přes to nedostal.

Já jsem myslela, že bychom mohli být víc než přátele, protože s tebou byla sranda a byl si fajn... dokonce sem si to nalhávala i v noci, když jsem šla sama zpátky, ale teď když jsem tě s ní viděla, tak jsem s nalháváním skončila...“

„Anno, nechtěl jsem ti nijak ublížit.“
„Ne, ale povedlo se ti to. Takže teď, když dovolíš, mi dej pokoj. Prosím...“

Caleb se nezmohl na nic dalšího. Díval se jak druhá dívka, se kterou se spřátelil mizela z jeho dohledu, stejně jako Lexie nebo Cassidy.

Celý zahloubaný do svých myšlenek se konečně dostal k posluchárně, aby si dopřál další hodinu s panem Thomsonem. Usadil se na své místo a se znepokojením zjistil, že Lexie chybí, ale Hayley seděla na svém místě a její zelené téměř kočkovité oči ho probodávaly.

Ještě ani jednou si nevšimnul, že dokáže mít tak nepříjemný pohled. Když se mu představovala a culila se na všechny strany, tak vypadala téměř jako andílek, ale teď mu připadala spíš jako šelma, která by ho nejraději rozsápala za živa.

Raději se přestal zabývat jejím pohledem a otočil se dopředu, aby viděl na profesora. Věděl, že z hodiny si stejně nic neodnese, ale musí aspoň vypadat na to, že dává pozor.

„Dnešní hodina bude pro některé z vás možná nuda, ale chci, aby mi každý z vás řekl vlastní názor na velkého autora, který ovlivnil svými díly snad každého aspoň trochu kulturně vzdělaného člověka a slyšeli o něm i úplní neznaděl lidé.

Ano, jestli už v duchu hádáte a tipujete Williama Shakespeara, tak je vaše odpověď zcela správná. Každý z vás od něj určitě četl nejedno dílo. Některým z vás učaroval, jiní možná máte na jeho tvorbu záporný názor.

Chci to slyšet. Chci znát vaše pocity z jeho děl. Pane Hopkinsi, co kdybyste nám sdělil vaše pocity. První hodinu jste mi říkal, že preferujete zrovna Shakespeara. Teď přišel váš čas.“
Calebovi se mírně orosilo čelo. Nečekal, že by za tu krátkou dobu, kterou tu měl strávit, Thomson věnoval jednu hodinu zcela Shakespearovi a jeho hrám. Jméno tohoto spisovatele plácnul jenom, proto, že ho v tu chvíli nikdo úctyhodný nenapadnul. A teď má začít jednu z debat.

Sakra. Sakra. Sakra. Dokonce by přisáhal, že v Hayliiných očích viděl úšklebek a lehké pobavení. Nemůže se ztrapnit. Teď ne. Musí si to promyslet, žádné nové podezření, teď si rychle musí vybavit, co o tom chlapovi vlastně ví a jestli se mu pod ruku někdy nedostala některá z jeho knih.

Hamlet... bliklo mu hlavou. To bude od něj.

„Já si myslím, že velice poutavý je Hamlet.“

„Dobrá volba, jedno ze známých děl, která by měl znát téměř každý. Co vás na této knize, popřípadě hře, uchvátilo.“
„Nic...“ bliklo Calebovi hlavou, ale nahlas by to nikdy neřekl, místo toho se pokusil o diplomacii, jediné totiž čím si byl jistý byla slova: „Být či nebýt... toť otázka...“ nic víc.

„Úvahy, kterými je dílo nasáklé. Jsou úžasně spracované.“
Profesor chvíli zpracovával jeho odpověď.

„Jste si jistý, pane Hopkinsi, že zrovna to se vám na tom líbí?“ zeptal se skoro nevěřícně s pohledem, který říkal, že Caleb neviděl ani obal té knihy, natož tak aby ji otevřel nebo dokonce četl.

„Ne. Nejsem, protože opravdové dílo, které mě od něj dostalo bylo Romeo a Julie.“
„Tak toto drama zná asi opravdu každý. Řekněte mi proč si někdo jako vy, student univerzity, zvolil zrovna tuto knihu.“

Teď si Caleb uvědomil, že Hamlet se může jít zahrabat. Romea a Julii jednou četl. Sice jen tak, že prolistoval strany někdy v deváté třídě, protože to potřeboval, aby nepropadnul, ale byl jsi jistý tím co řekne.

„Ano, je to známe a dokonce ho čtou i děti na základních školách, ale to krásný příběh. Lidé rádi čtou o lásce, navíc pokud je zakázaná, ale všichni se těší na happy end, který William Romeu a Julii neurčil. Oni pro svou lásku nasadili životy a přesně to je na zamyšlenou.

Existuje v téhle době ještě někdo, kdo by byl ochoten za lásku takto bojovat?“
„Musím vás přerušit. Není nijak dokázáno, že to nebyly fiktivní postavy.“
„Ale stejně tak mohli být skuteční. Ale stejně položte si otázku... bojoval byste pro svou lásku? Kdybyste si myslel, že je vaše milovaná mrtvá, vzal byste si svůj život?

Je to na pováženou. V této době byste pár týdnů dělal jak těžce to nesete a našel byste si někoho jiného.

Já jsem věřil, že mám někoho takového. Znám dívku kvůli, které bych něčeho takového byl schopný... udělal bych pro ni cokoli, ale tohle není kniha. Toto je život, ve kterém nepomůže vypít jed a čekat jestli se ona probodne dýkou.

Proto jsem si teď vybral toto dílo a nemyslím si, že není hodno studenta vysoké školy. Právě naopak... já si myslím, že každý by si ji na vysoké měl přečíst znovu a zamyslet se nad ní.“

Caleb netušil, kde se to vněm vzalo, ale byl spokojen, když profesor nic neříkal a rovnou vyzval ke slovu další studentku.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No more princess, no more innocent 7.díl: