No more princess, no more innocent 9.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A další dílek, který je plný akce, ale padne tu i pár sprostých slov a Lexie se dostane do pořádné šlamastiky. Moc Vám děkuji za komentáře a podporu ve psaní, kterou ve Vás mám.

07.03.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1048×

Šla rozhodným krokem a hlavu měla vzpřímenou. S jejími vlasy, spíše její parukou, si pohrával lehký vítr, který občas fouknul. Kolem bylo ticho, jediné co bylo slyšet bylo pravidelné klapání jejích bot, i přes melancholii, která vládla okolím byla obezřetná. Očima těkala kolem sebe, ale nedělala žádné nápadné pohyby.

Hrdě vešla vchodem, kde byla už jen jedna půlka velkých vrat. Zasahoval sem pruh měsíčního světla, ve kterém se Lexie zastavila, elegantně pohodila vlasy a ruce si dala v bok. Lehce naklonila hlavu na pravou stranu, ale pohled upřela do leva, odkud byl za chvíli vidět nějaký pohyb.

„Že se nebojíš.“ ozvalo se společně s obdivným hvízdotem.

„Nebojím.“ Tentokrát pohodila hlavou na druhou stranu.

„Každý by si pomyslel, že vyšokoláci jsou jen obyčejní šprti.“ další osoba vyklouzla ze zadu, ale ona zůstavala v klidu. Dalo se to čekat.

„Neměla jsi žádný problém?“

„Ne.“

„To je dobře.“ Jeden z chlápků, kteří doposud stáli vě tmě, popošel do měsícem osvětleného pruhu. Byl to ten, který mluvil. Na očích měl sluneční brýle, které měl jen kvůli imagi, protože s nimi nemohl nic pořádně vidět. Tmavé vlasy měl nagelované a na sobě měl černé oblečení. „Nechceme, aby se ten obchod nějak zvrtnul, že?“
„Ne, to doopravdy nechceme...“ Ten chlápek si ji zkoumavě prohlížel.

„Odkdy na vysoký studují takový kočky?“

„Odjakživa, jen některý se umí oblíkat.“

„Nevypadáš na to, že by si měla strach.“

„Nemám důvod mít strach.“ Sebejistě se na něj podívala a měla v mysli její komunikátor, který byl zapnutý v její kapse.

„Špatná odpověď, kotě. Obzvlášť, protože jsi nás chtěla podvést.“
„Cože?“ Lexie lehce znejistěla.

„Ale ty to moc dobře víš.“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Nehraj si na hloupou, jsi přece na vysoký. Drogy už sem předal. Tentokrát jsem se nechtěl nechat oblbnout, proto jsem tu měl schůzku už před hodinou a půl s mým opravdovým vysokoškolákem.“

Lexie se zatajil dech. Zatraceně, proč na to nedošli.

„Bylo to sice těžké domluvit tak, abys to nevyčmuchala, ale prošlo to.“

„A to ti mám věřit?“

„Jo.“ ze skupinky vystoupil jeden ze studentů, kterého znala od vidění a zamával jí s jedním pytlem drog v ruce.

„Do hajzlu.“ zašeptala.

„Už se bojíš?“
„Ne.“
„Měla bys. Danieli, chyť ji a potom ji svaž.“

Muž, který byl za ní se k ní rozešel. Lexie na něj pohlédla a rychlým pohybem vytáhla z pod bundy pistoli, kterou namířila na Daniela a potom se otočila k muži, který s ní vyjednával, stále však mířila za sebe.

„Ani krok nebo ho zastřelím.“

„Kotě, kotě... je to jen pěšák...“ načež, aby potvrdil svá slova, vytáhnul vlastní zbraň a muže, na kterého mířila Lexie, zastřelil. Lexie se z úst vydralo něco co připomínalo tlumený výkřik a vyděšeně začala couvat.

„Broučku, dneska nemám náladu na hraní.“ znovu schoval svoji zbraň a Lexie se rozběhla k východu, který ji ovšem zastoupil nějaký jiný chlap, který spíše připomínal gorilu, a i když se Lexie bránila sebevíc, tak její obrana byla proti němu zbytečná.

Jedním chvatem jí popadl a dotáhnul zpátky.

„Teď si spolu popovídáme.“ pronesl téměř úlisně chlap, se kterým doteď mluvila a vydal se do menší místnosti, která už byla taky pororozpadlá, ale uprostřed byla židle, ke které jí přivázali.

„Takže kotě, nic se ti nestane, pokud uděláš co řeknu.“
„A to ti mám věřit? On taky udělal co jsi mu řekl a teď leží na dlažbě.“

„Ale tebe by na rozdíl od něj byla škoda.“

„Jaká to útěcha.“
„Přestaň používat tu ironii. A řekni mi, kde je moje zboží!“

Lexie zarytě mlčela a snažila se dívat kamkoli jinam.

„Slyšíš mě?“ Přišel k ní a chytil ji za bradu, tak silně, že skoro sykla bolestí a donutil ji, aby se na něj podívala. „Kde to je?“
„Není.“
„Okamžitě mi řekni co jsi s tím udělala!“

„Ani mě nehne!“

Pustil její bradu a silně jí trhnul s vlasy.

„Jau!“ Bolelo to. Zatraceně to bolelo, i když to byla jen paruka. Ale cítila, že klouže dolů.

„Okamžitě mi řekni, kde to je!“ znovu jí škubnul vlasy a tentokrát mu celá paruka zůstala v ruce. Lexie se značně ulevilo a blonďaté prameny vlasů se jí rozsypaly po ramenech a splynuly na záda.

„Ty jseš blondýna?“ uchechtl se. „Několikrát mě dostala blondýna? To je moc!“

„Riziko povolání...“

„Máš poslední možnost mi říct, kde to je nebo...“
„Nebo co? Zastřelíš mě?“

Už se neovládnul a vpálil ji facku přímo do obličeje. Hlava se jí otočila skoro do zadu. Byla ráda, že jí neupadla, protože to bolelo, tak že klidně mohla. Tvář jí pálila a na jazyku cítila krev z rozraženého rtu a možná si nakousla i jazyk, když stiskla zuby. Vyplivla před sebe trochu krve a hodila hlavou, aby si z očí odhrnula vlasy.

„Nic ti neřeknu.“

„Pokom si zatraceně tak tvrdohlavá? To ti stojí za to?“
„A tobě?“
„Jo, mě jo! Takže mě nenuť, abych ti zhyzdil ten tvůj roztomilý obličejík.“

„Myslím, že už se stalo.“ Lexie vyplivla další várku krve.

„Může to jít i po dobrém.“ naklonil se nad ni a hleděl jí do očí. „Tak co? Řekneš mi to?“ Lexie se jen pobaveně usmála, na chvíli mu uhnula pohledem, ale potom se mu podívala zpříma do očí. Znovu se usmála a plivla mu krev přímo do obličeje.

„Naser si.“

„Kurva! Ty jedna mrcho!“ Rozpřáhnul se a znovu ji uhodil. „Čubko!“ S další ránou se s ní převrhnula židle, ke které byla připoutaná. Skončila na chladné podlaze, kterou někdo už očividně hodně dlouho neumýval.

V jejím mlácení by pokračoval dál, ale do dveří vešel jeden z jeho poskoků a nesl mu mobil.

„Máš štěstí, ale tím to nekončí!“ zavrčel zlostně a převzal si telefon. „Hlídej ji.“ nařídil.

Lexie ležela na podlaze a vlasy měla spadené do obličeje. Cítila bolest prostupující jejím tělem. Bude mít modřiny snad všude. Teda pokud se z toho vůbec dostane. V takové šlamastice ještě nebyla. To co se dělo v nápravném zařízení byla procházka růžovou zahradou.

Cítila bolest na stehně a uvědomila si, že přesně v té kapse, na které leží, má daný komunikátor a ten jí právě teď působil značnou bolest, protože na něm byla položená celou svojí vahou.

Lehce pohodila hlavou, aby si odhodila vlasy ze svého zorného pole, ale s tímto pohybem zjistila, že její svázané ruce značně povolily.

Když ji shodil, tak musela prasknout dřevěná židle, ke které byla připoutaná. Některá z těch tyček se musela rozbít. To znamenalo, že měla volno.

Nohy měla každou zvlášť, přivázanou k noze od židle, takže ty sjeli hned jak spadla na podlahu, ale neuvědomila si, že teď má asi volné i ruce, každopádně na zjištění toho má jen jeden pokus a nehodlá čekat než se vrátí jejich očividný šéf, aby pokračoval v jejím mlácení.

Raději se nechá zastřelit než aby čekala až ji utluče k smrti a do toho daleko neměl.

Pohlédla na její dočasný dozor, který ji pozoroval. Byl to obtloustý chlapík, ale rozhodně zabral celé dveře a nepřeprala by ho, i kdyby byla úplně fit.

Znovu se rozhlédla po místnosti a spatřila díru ve zdi. Byla sice zatlučena několika prkny, ale očividně tu byli ubytovaní někteří bezdomovci, protože prkna byla vylomená a místo nich, tam byl přitlučený nějaký kus látky, za kterým dřevo asi nebylo.

Díra nebyla moc velká. Rozhodně ne tak, aby ji její hlídači mohli tímto otvorem pronásledovat. Teda pokud jím vůbec proleze ona sama.

„Jen jediný pokus.“ připomněla si a vzpomínala na mapku téhle budovy, kterou předtím studovala.

Měla by se tak dostat do další části budovy a nějak se jí snad podaří doběhnout ven.

„Rocke?“ hlídač se otočil na dalšího muže, který na něj volal z jiné místnosti.
„Teď!!!“ křičelo její vnitřní já a ona vyrazila. Rychle se napřímila a mírně se nadzvedla, aby udělala pár kroků k otvoru. Potom se kus svezla po podlaze, aby se k díře dostala rychleji.
„Stůj!“ Lexie na nic nečekala, protáhla se otvorem. Měla štěstí, díra byla akorát tak tak velká. Ještě po všech čtyřech prolezla chodbou tak, aby ji nezásahl žádný z výstřelů, který slyšela společně se spoustou nadávek, kroků a zmatených hlasů.

Rychle z nohou stáhla zbytky provazů a z rukou taky. Netušila, že ji tento pokus o útěk bude tolik bolet. Asi si něco zlomila, ale důležité je, že může chodit.

Prsty si přejela po obličeji.
„Kevin mi asi nezhltne, že sem spadla ze schodů.“ problesklo jí hlavou při silné bolesti a troše krve, která ji utkvěla na ruce.

Dál už se raději jejími zraněními nezabývala a vytáhla komunikátor, ale nemusela si ho dávat do ucha na to, aby věděla, že nefunguje. Rozdrtila ho... zničila ho svým pádem.

Naštvaně jím mrskla o podlahu a rozběhla za nejbližší roh, aby viděla kudy dál. Ale když k rohu doběhla a zahnula do někoho silně vpálila.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování