No more princess, no more innocent epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu už i ten epilog. Doufám, že se Vám bude líbit a ještě jednou děkuji za všechny Vaše komenty. Tohle je oficiálně poslední kapitolka.

26.03.2010 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1509×

„Tak co? Kdo ti teďka pomůže?“ tlustý chlapec strčil do o hlavu menšího klučiny, který mírně zavrávoral a udělal pár kroků zpátky. „Co srabe? Bojuj ne?!“ znovu do něj strčil a tentokrát to hnědovlasý chlapec už neustál a tvrdě dopadnul na chladnou podlahu. Kolem nich už se nahromadila spousta dětí, které pozorovali co se děje.

„Zvedej se a buď chvíli chlap!“ rýpal do něj pořád. Tomu většímu bylo už 12 let a ten menší mohl mít asi tak 9.

„Hej! Nech ho být!“ doprostřed kroužku vtrhly dvě blondýnky. „Troufej si na stejně velký!“ Ani jedna z nich se mu nemohla výškově ani váhově rovnat. Navíc byly z nižšího ročníku, takže s ním nemohli soupeřit ani věkově.

„Ale, ale... podívejme se, kdopak nám to přišel na pomoc... Naše blonďatá dvojčátka!“

„Nech ho být!“

„Nebo co?“ Kluk přiskočil k tomu menšímu a popadl ho za kapuci a postavil ho tím na nohy.

„To jsi přehnal!“ Obě dvě blondýnky se na něj vrhnuly a dávaly mu co proto. Na to jak malé a drobné byly, tak měly situaci pod kontrolou.

„Co se to tu děje?!“ Povyk proříznul přísný hlas profesorky, která měla dozor na školní chodbě. Jakmile spatřila uprostřed hloučku dvojčata všechno jí bylo jasné. „Sourozenci Mitchellovi do ředitelny! A ty Hutnerre taky! Nemysli si, že se jen tak vypaříš! O tvém utlačování mladších spolužáků jsme už mluvili s ředitelem!“

Všechny čtyři děti se otráveně zvednuli a zamířili už k dobře známé místnosti, kde trávily většinu přestávek.

„Vedu vám staré známé.“ pronesla učitelka a ani se neobtěžovala řediteli líčit co se stalo.

„Takže co se stalo?“ zeptal se poměrně mladý muž a upřel na ně svůj laskavý pohled. Ale ten mu moc dlouho nevydržel, protože se mezi sebou všichni začali dohadovat co se vlastně přihodilo. „Ticho!“

Dveře se rozevřely a ven z nich vyšla za klapotu podpatků štíhlá žena s dlouhými blonďatými vlasy, které měla úhledně učesané a na sobě měla dlouhé černé kalhoty a halenku se sáčkem. Hned za ní se vyhrnuli dvě malé blondýnky, za kterými se ještě se sklopenou hlavou vyšoural hnědovlasý klučina. Jako poslední vyšel muž v léžerně oblečeném saku a hnědými vlasy.

Když všichni nasedli do rodinného auta, tak se blondýnka otočila na děti, které byly usazené na zadních sedačkách.

Chlapec, mezi dvěma se hrdě tvářícími blondýnkami, vypadal jako hromádka neštěstí.

„Co jste to zase vyváděli?!“

„Šikanoval ho!“ vypálila rychle jedna.

„Nenecháme ho, aby mlátil našeho mladšího bratra!“ nezůstávala pozadu druhá.

„Holky, už jsme to řešili. Nikomu z nás se nelíbí co ten kluk Alexovi provádí, ale nemůžete to řešit po svém musíte zajít za učitelkou a...“

„A co?! Než se tam ta fůrie dostane, tak bude po něm!“
„Melliso! Některá z vás si mohla ublížit!“
„S ním? Dvě rány a měly jsme ho tam, kde jsme chtěly!“ pronesla druhá.

„Vážně? Vy jste ho přepraly uplně sami?“ otočil se na ně muž.

„Jo! Jedna rána takhle...“ naznačila Mellisa.

„A druhá takhle!“ culila se blondýnka, ale jejich pobavení přešlo ve chvíli, kdy je Lexie všechny zmrazila pohledem.

„Calebe!“

„Jo... holky... nebylo to od vás pěkné... Ale zase se jim musí uznat, že ty dvě se šikanovat nenechají...“ poslední větu prohodil šeptem, ale když na něj Lexie vražedně pohlédla, tak se raději otočil k volantu a nastartoval auto.

„Doufám, že to bylo naposledy, co jste něco takového vyvedli!“

Všichni tři jen přikývnuli a když se jejich máma přestala dívat tak si blondýnky plácnuly.

Auto zastavilo před velkým domem, ve kterém Lexie bydlela od malička. Tento dům akorát prošel nekonečně mnoho úpravami. Teď v něm bydlela ona a její rodina.

Kevin si pro svoje potomky chtěl postavit vlastní domek za městem, což si taky splnil.

Když vystoupili z auta, tak už na příjezdové cestě stálo černé auto, vedle kterého stál opřený Blake a Roxy.

Dali to spolu dohromady a byli tak krásný pár.

„Promiňte, že jedeme pozdě, ale měli jsme menší rozhovor s ředitelem!“ Lexie švihla pohledem po dětech, které se hnaly k Blakovi a Roxy.

„Copak? Chtěl vám říct jak hodné, chytré a nadané máte děti?!“ rýpnul si Blake a každého z těch třech malých ďáblíků zvednul do vzduchu.

„Ne! Přesně pravý opak!“
„S kým se Alex porval?“

„Kdyby Alex! Ale Cassidy s Mellisou.“
„Jo, jsou po tobě!“ zašklebila se Roxy a vešla do domu hned za Lexie.

„Cože?! Jsou po Calebovi! Po mě ty dvě být nemůžou!“

Děti se mezitím rozběhnuly do Alexova pokoje, kde mu holky začaly radit jak má dát správnou ránu, ale on je neposlouchal, protože si zapnul počítač.

„Jsou po vás!“ konstatoval Blake a zářivě se usmíval.

„Ale zajímalo by mě po kom je Alex! Ten je tak hodný, že prostě můj být nemůže!“ zašklebil se Caleb.

„Asi bude nějakého právníka!“ usmála se nevinně Lexie a začala se vyptávat jestli si někdo z nich dá kávu.

„Cassidy co, že jsi to chtěla změnit?“ zeptal se kluk od monitoru, zatím co si na sobě jeho sestry zkoušely nové chvaty.

„Matiku! Přepiš mi tu trojku aspoň na dvojku!“ hučela do něj. „A když už jsi tam, tak vem i přiroďák! Jak já ten předmět nesnáším!“

„Musíš mě to naučit!“ Mellisa mu se zaujetím hleděla přes rameno, když se vrtal ve školní databázy.

„Když vás Pyro a Sam učili jak se bránit, někomu nakopat zadek a mě řekli, že jsem ještě moc malý Anna mě naučila kouzla s počítačem!“ usmál se. „Hotovo, Mell, chceš tam taky něco změnit?“
„Zemák a...“

Už to nedořekla, protože se znovu ozval zvonek a děti se rozběhly dolů ke dveřím. Cassidy málem porazila Lexie, která chtěla jít otevřít, ale nestihla to včas, protože dveře už otevírala Mellisa a objímala se s Pyrem a na to se Samem a Jakem, kteří se okamžitě vyptávali jak jim jdou nové chvaty.

„Anno!“ vykřiknul Alex a rozběhnul se k cestě, kde právě zastavila Anna se svým volvem, ze kterého právě vylézala ona, Hayley a Tom.

„Tak jsme všichni!“ usmála se Lexie, když se se všemi doobjímala a zavřela dveře.

„Kdo si dá co k pití?“ Caleb musel křičet, aby veškerý radostný povyk přehlušil a jako číšník přijímal objednávky.

„Jsem tak ráda, že vás všechny znovu vidím!“ Anna se právě objímala s Roxy. Tyto dvě se seznámili díky Lexie a Calebovi... Vlastně všichni lidé v této místnosti by se nikdy nedali dohromady, kdyby nebylo Lexie a Caleba. Oni je při jejich svatbě a společných oslavách svedli dohromady a oni je spojili poutem přátelství.

Lexie teď nemohla být šťastnější. Měla rodinu, kterou nadevše milovala a nikdy neměla lepší. Měla dvě zdravé děti, které sice nebyli nejhodnějšími na světě, ale nikdy nic nemysleli špatně. Nikdy nepoznala větší lásky, ale nikde nebylo řečeno, že jí její rodiče nedali tolik lásky, kolik ji v nich bylo.

Všichni tito lidé teď byli její rodina. Velká rodina a Lexie se konečně cítila jako doma. Její přátelé byli ti nejvěnější, které jen mohla mít a ona by pro ně udělala cokoli.

Ona teď měla všechno, co si kdo kdy mohl přát.

„Mami! Pojď se s námi vyfotit!“ Až teď si blondýnka uvědomila, že na ně všechny zasněně hledí a usmívá se, mezitím co Caleb nachystal fotoaparát.

Jejich zvyk. Společná věc. Z každé jejich akce, kde sešli všichni měli společnou fotku. Obyvák a většinu domu zdobily jejich podobizny z různých oslav.

Lexie se postavila na kraj a chytila kolem pasu Annu, vedle které stála Hayley, která se držela Toma. Lehce před něj se postavil Blake objímající Roxy a ve předu skoro seděli Jake, Pyro, Sam a děti ve vtipných polohách.

„Tihle tři nikdy nevyrostou!“ napadlo Lexie.

„Hermelíííín!“ vykřikl Caleb, zmáčknul samospoušť a rozběhnul se k Lexie, aby si stoupnul vedle ní, ale Pyro na kraji mu nastavil nohu, o kterou Caleb zakopnul a padal přímo na ně na všechny.

„Blesk!“

Jejich nová fotka byla na světě. Caleb padající do jejich hloučku a všichni na něj překvapeně civící a připravení jej zachytit.

„Nikdo z nás nikdy nevyroste.“ dokončila svoji úvahu blondýnka a usměvavě podala ruku svému manželovi, který se zvedal z nadávajícího Sama.

„Cink!“ Zvonek oznamoval, že je někdo u dveří.

„Jdu tam!“ řekla pohotově Lexie.

„My ještě někoho čekáme?“ zajímala se Hayley, ale odpovědí jí bylo jen zakroutění hlavou.

Lexie s lehkým zaváháním otevřela dveře, ve kterých stál nějaký muž.

„Paní Mitchellová?“
„Ano?“ Ještě jednou se na muže podívala. „Inspektore Morrisone?“
„Musím s vámi mluvit. Nejlépe hned teď'!“
Ale nedělejme ukvapené závěry. Přece jen jsou to Lexie a Caleb, jejich život nikdy nemůže být normální.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování