OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Noční motýl 5. kapitola

06.01.2013 (17:00) • Valeri • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 314×

Leželi dlouho v trávě a ticho se prodlužovalo. Luna se podívala na Alexe a zjistila, že spí. Potichounku se zasmála a potom se postavila na nohy. Prohlédla si ho od hlavy až k patě. Luně bylo jasné, že pokud ho tu nechá ležet polonahého, tak ho sežere divá zvěř nebo prochladne. Ta druhá varianta se jí líbila víc, ale nakonec se rozhodla, že ho oblékne. Když se jí povedlo obléct tělo velkého muže, opravdu si oddechla. Cítila se jako vrah, který se vláčí s mrtvolou vážící sto kilo. Teď přišel na řadu meč. Chytla ho jednou rukou za rukojeť a druhou rukou za čepel. Zblízka si prohlédla meč a pak ho zasunula do pochvy. Připevnila pochvu k pásku u kalhot Alexe a konečně byla spokojená a chtěla odejít. Bohužel jí to překazila černá klisna, která se vynořila ze stínů stromů.

„No, co ještě chceš? Je oblečený, takže nenastydne,“ řekla Luna.

„A co když přijdou vlci? Nebo medvěd?“ poslala Tara myšlenku.

„Tak ho budeš muset ochránit.“

„Tys ho zlákala ven, tak se o něj postarej!“

„Jestli mě bratr zase uvidí pomáhat člověku, budu mít malér.“

„Nepřál si přeci nic. Postačí, když ho jen svými čáry pošleš do jeho komnat.“

„Dobrá, odnesu ho.“

Luně narostla krásná motýlí křídla, která hrála krásnými barvami. Byly převážně modré a fialové barvy, ale byly vidět i zelená a žlutá. Luna chytla Alexe za triko a vznesla se s ním.

„Doufám, že ty domů trefíš po svých, Taro!“

V mžiku byla vysoko na nebi a letěla k hradu. Luna měla ve tváři opravdu otrávený výraz. Proč by se taky měla usmívat, že? Držela za bavlněnou košili těžkého spícího chlapa do jeho postele. Pěkně uhozený! I když měla kolem sedmi tisíc let, toužila po romantice. Alexandr byl krásný muž, který ji velmi přitahoval, ale zrovna teď jí připadal jako pytel brambor. Velmi rychle vlétla do pokoje jeho veličenstva prince Alexandra a hodila ho na postel.Vůbec se nevzbudil. Nechápala to, zacházela s ním jak se slaměným panákem a on si to snad dokonce užíval a snil o krásných věcech. Luna schovala křídla a zahleděla se do spící tváře jejího těžkého břemene. Až teď, když ho viděla v bezpečí v jeho posteli, si uvědomila, kdo to vlastně je. Byl to Alexandr Whitecrow, mladší verze Michaela Whitecrowa. Ale toto nebylo to, co si uvědomila. Viděla, jak se její ruka dostala na Alexovu tvář a jemně ji pohladila. Byla to levá ruka a díky tomu pohlazení si všimla něčeho, co tam předtím nebylo. Na jejím levém prsteníčku byl slabý kroužek, jako vytetovaný stříbrem. Pochopila, že tento muž, který tu spí, je asi její osudový partner. To ale nemohla být pravda. Je jen člověk a ona je nesmrtelná. Pokud by byl jejím partnerem, tak by jí zbývalo jen pár let života. Zbýval by jí jen krátký lidský život prožitý s člověkem, který každou vteřinou stárne a každou chvíli může být zabit. Nevěděla, jak se má cítit. Myslela si, že by měla být na toho lidského červa naštvaná, ale spíše se cítila smutná a opuštěná. Nechápala to. Musela vymyslet, jak se zachránit. Jestli nechce zemřít, tak musí zjistit, jak se od Alexe odpoutat. Možná by měla požádat bratra o radu, nebo snad požádat zlatý strom? Ze zmatku a obav roztáhla křídla a raději odletěla do černé noci. Neletěla nikam do lesa, ale domů.

Střemhlav z oblohy letěla k zemi. Velkou rychlostí proletěla malou tůňkou, u které potkala Alexe. Nebyla to obyčejná kaluž vody, jak si všichni myslí, ale byl to portál mezi světem lidí a Stardustem. Vyletěla z velkého černého jezera ve své zemi. Přistála na trávě před jezerem a zamávala křídly, aby z nich setřásla černou vodu. Potom svá křídla schovala a vyrazila k hradu, který se tyčil nad krajinou. Nikam nespěchala, proto šla hezky pomalu po svých.

Autor: Valeri, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční motýl 5. kapitola: