OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nositelka duší - 2. kapitola

08.03.2010 (19:00) • Gormal • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 796×

Silent Stream of Godless Elegy - Pohanská

2. KAPITOLA

Poté, co mě Audrey odvezla až domů, jsem byla schopná akorát tak jít spát. Psychická zátěž je nejhorší ze všech, to je svatá pravda. Jen co se má hlava dotkla polštáře, vše okolo duší opustilo mou mysl a já mohla pokojně spát. Naštěstí netrpím žádnými poruchami spánku, to bych zřejmě nepřežila. Miluji spánek a lenošení.

Ráno však přišlo moc brzy. Stejně tak rychle, jako se moje myšlenky večer vypařily, teď útočily jedna za druhou. Moje nervy byly jako jeden nepěkně zacuchaný špagát. Nejradši bych se na všechno vybodla a utekla někam daleko. Jsem zbabělec, já vím.

Bála jsem se jít do práce. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní nepříjemné napětí. Lidé se mračili a nevnímaje okolní svět spěšně proudili po ulici. Dnes jsem potkala méně těch… umírajících. A nejspíš jsem pochopila jednu z věcí, co se mi Audrey snažila vysvětlit.

Pokaždé, když kolem mě prošel člověk se září, jako by do mě narazila vlna energie. Dorážela na mě. Docela mě to vyděsilo, ale to asi není novinka.

Jen co jsem vešla do budovy firmy, dolehl na mne zase ten tísnivý pocit. Všichni měli tmavé oblečení. Neustále jsem nad tím vším musela přemýšlet a došlo mi, že s Andrey potřebuji nutně mluvit. Rozleželo se mi to v hlavě a já teď měla snad ještě víc otázek.

V naší kanceláři byla pouze Shelly. Nepřítomně se dívala z okna.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji potichu. Zvedla ke mně své oči a jemně se usmála. Byla v obličeji strhaná a podepsal se na ní nedostatek spánku. Velmi ji ta smrt trápila. Byla citlivá. Pamatuji si, jak dlouho a hluboce prožívala smrt křečka své dcery. Po čase mi to přišlo už trochu vtipné.

„Kde je Annie?“ zeptala jsem se na druhou kolegyni.

„Přijde později.“ Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu a sedla si za stůl. Ani po hodině jsem ale neměla nic hotové. Byla jsem duchem mimo a neschopná jakékoliv činnosti.

„Ty Shell, myslíš, že by moc vadilo, kdybych na zbytek dne odešla?“

„Hmm… Nejspíš ne. Řekla bych, že si toho nikdo ani nevšimne.“ Přesně to jsem potřebovala slyšet. Lehce jsem se na ni usmála a po chvíli jsem vycházela z budovy.

Fajn, takže co teď. Audrey říkala, že se ke mně staví, ale neřekla kdy. Nedala mi ani žádné číslo nebo tak něco. Je to možný? To ji mám jako přivolat myšlenkou nebo co?

Možná podvědomě moje kroky vedly k té samé lavečce jako včera. Dnes ale nebyla opuštěná, seděla na ní drobná dívka s krátkými medovými vlasy. Audrey. Na chvíli jsem se zastavila a fascinovaně na ni hleděla. Všechno to bylo tak fantaskní. Jak věděla, že sem půjdu? Prostě to odhadla? To jsem tak průhledná?

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji nejistě. Stočila ke mně svůj pohled a usmála se. Chvíli jsme se navzájem prohlížely a po chvíli se Andrey zvedla a řekla: „Ahoj, nebude ti vadit, když se dnes projdeme?“ Jen jsem záporně zavrtěla hlavou a nechala se vést.

Vykročila opačným směrem než včera. Občas se na mne usmála, ale nic neříkala. Přemýšlela jsem, jak začít. Všechny ty otázky mi zmateně vířily v hlavě. Nadechla jsem se a vypustila první, co jsem zachytila: „Kdy mě budou chtít vidět?“

Zastavila se a naklonila hlavu na stranu. „Ještě nejsi připravená.“ Její krátké odpovědi mě začínaly štvát. Mluvila tak tajemně a já z toho nebyla o nic moudřejší. „Audrey, mohla bys prosím prostě mluvit… o tom všem, abych to trochu víc pochopila?“ zeptala jsem se zoufale. Opět se rozešla a zády ke mně odpověděla: „Budu, ale až budeme na místě.“ No fajn, takže zase nic.

Její kroky mířily do houští kolem parku. Myslela jsem, že za tím křáčím už nic není, možná pár stromů, ale to jsem se mýlila. Těch stromů tam bylo požehnaně. Ocitly jsme se v tichém lese. Bylo jasno a slunce svítilo mezi korunami, jako by chtělo upozornit na ta krásná místa. Cítila jsem se dobře. Měla jsem pocit, že mě ovládla harmonie a klid a že to všechno zvládnu. Strach ze mne opadl a já jsem po několika dnech byla zase šťastná.

Málem jsem zapomněla, že tu nejsem sama. Ohlédla jsem se a Audrey právě stála u jednoho smrku. Dlaň měla přitisknutou ke kmeni, oči do široka rozevřené a na tváři skoro až omámený výraz.

Najednou mě napadlo ji napodobit. Otočila jsem se kolem sebe a vybrala si jeden menší smrk. Došla jsem k němu a váhavě přiložila svou ruku na jeho vrásčitou kůru. Když jsme se dotkly, pocítila jsem slabou vlnu energie. Šířila se mi do těla. Začala jsem se víc soustředit a zanedlouho jsem byla schopná rozeznat malé rozdíly.

Nejdříve do mě ta energie trochu vrážela, cítila jsem překvapení a zvědavost. Poté se tlak zesílil a mě zalila spokojenost. Motala se mi hlava a měla jsem dojem, že ani nestojím na zemi. Necítila jsem své tělo, byla jsem volná. Slyšela jsem smích a byl mi povědomý. Radost byla všude kolem mě a já si připadala jako malá holčička, která bosá dovádí na louce. Ruce roztažené do stran, jako by lákala všechno živé do své náruče. Točila se kolem dokola a jemné vlásky jí vlály kolem drobného obličeje. Sluneční paprsky se leskly a částečky pylu tvořily třpytivé obláčky.

Všechno to bylo tak intenzivní, najednou jsem nechtěla aby to skončilo. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ležím na zemi v mechu. Audrey se nade mne naklonila a já viděla jen její siluetu. Zastínila jsem si výhled rukou a oplatila jí úsměv. Bylo mi neskutečně krásně. Ještě chvíli jsem tam jen tak ležela a poté jsem se zvedla do sedu.

„To… to byla nějaká duše?“ zeptala jsem se stále trochu omámeně.

„Nejen jedna. Duše celého lesa tě vítaly. Jsi nová nositelka a ony tě ještě neznaly, proto byly zvědavé.“ Podala mi ruku a pomohla mi vstát.

„Kam jdeme teď?“

„Převést jednu duši. Sídlila několik desetiletí ve stromu a teď by chtěla najít svého lidského hostitele.“ Odpověděla.

Trochu jsem se bála, bylo to přece jen něco úplně nového a já nevěděla, co mohu očekávat. Zdálo se, že je vhodný čas na moje další otázky.

„Hmm, říkala jsi, že duše mohou žít ve všem živém… jak zvládáte všechny duše převádět? Vždyť každou sekundu někdo nebo něco umírá.“ Tohle mi vážně vrtalo hlavou. Nedokázala jsem si představit, jak to vše stíhají, pokud duše obývají třeba i hmyz. Vždyť kolikrát denně něco zašlápnete, i když třeba jen omylem?

„Asi vím přesně na co myslíš,“ zasmála se, „ale není to tak těžké, protože duše si zřídka kdy vybírají menší živočichy než třeba srnky nebo kočky. Myslím, že by je taky nebavilo zůstávat v jednom těle jen pár dní či týdnů. Jsou svým způsobem opatrné. Uvědomují si, že pokud by si vybraly hostitele, ve kterém by nemohly dlouho zůstat, mohlo by se stát, že je žádný nositel nestihne převést. Potom by se rozplynuly, zemřely… A to nikdo nechce. Mimo to, nejspíš ani netušíš, kolik nositelů potkáváš denně. Je nás dost na to, abychom to zvládali. Někdy… No někdy zkrátka ale někdo zemře.

Asi bych ti konečně měla vysvětlit splynutí. Pokud duše najde svou druhou polovinu, svoje tělo, zcela se mu oddá. Poskytne mu vše, co může a nelze je potom již oddělit. Pak již není duše a tělo, ale úplná bytost. Každý ale jednou zemře. A protože duše se už nemůže odpojit od těla, zanikne spolu s hostitelem.

U nás je to trochu jiné.“ Odmlčela se a záhadně se na mě podívala. Pak se usmála a ztišila hlas: „Věříš na posmrtný život, převtělování a znovuzrození?“ Tón jejího hlasu byl zvláštní, jako by se sama nemohla rozhodnout, jestli tomu věří nebo ne.

Zastavila jsem se a přemýšlela nad její otázkou. Když se děje všechno tohle, tak proč ne? Může to být ještě šílenější?

„Myslím, že něco takového existuje, jinak bys se mě neptala.“ Usmála jsem se.

„Máš pravdu, souvisí to s tím. Před tisíci lety tomu věřil každý. Věděli o existenci… jiných bytostí. Jen si nedokázali představit, co to přesně je. Postupně začaly vznikat legendy o mýtických postavách a my se museli začít schovávat. Jistě víš, že ve středověku pálili čarodějnice. Byly to nositelky. Svět se bál a dodnes bojí toho, co nedokáže pochopit, proto se uzavřel a odmítá věřit něčemu, co nemá vědecké vysvětlení. Zůstalo jen pár, kteří stále věří. Dnes se z nich stali buď fanatičtí přívrženci církve nebo UFO detektivové.

Pravda je ale taková, že znovuzrození je naprosto běžné. Duše žijí tak dlouho, dokud nenajdou vhodného hostitele. Při jejich putování vystřídají nespočetné množství těl. Každé období, kdy duše setrvává v lidském těle, by se dalo označit jako jeden předchozí život. Až když duše dojde ke splynutí, celý tento koloběh se uzavře a duše i tělo může navždy odejít.

Nositeli se stávají lidé, u kterých se vyskytla jistá smyslová anomálie a které si již našla jejich duše. Převádění je ale možné až po úplném splynutí. Poté se tvoje smysly ještě více zostří a budeš schopna vnímat duše na kilometry daleko. Také rozpoznáš nejbližší bránu do Fibreonu.

Další z věcí je to, že při našem splynutí se ukončí tělesný vývoj. Nestárneme, ale neznamená to, že jsme nesmrtelní nebo nezranitelní. Nejspíš je to také důsledek anomálie.“

Její vyprávění bylo vyčerpávající, trvalo mi hodnou chvíli, než jsem to vše pobrala. Takže budu žít třeba dvě sta let a pak mě přejede autobus a ani splynutí mě nezachrání? Audrey celou tu dobu mlčela a nechávala mi prostor. Šli jsme lesem a okolní ticho mi usnadňovalo přemýšlení. Byly jsme už docela daleko a myslím, že bych se sama nedokázala vrátit.

Ještě jsem přesně nechápala, co budu jako nositelka dělat, ale jedno jsem věděla jistě – můj život se nadobro změnil a já to nijak neovlivním.

« PŘEDCHOZÍ │  SHRNUTÍ │ DALŠÍ »

Autor: Gormal (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nositelka duší - 2. kapitola: