Nositelka duší - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka.
Kara pozná, co je to volání duše...

18.03.2010 (20:00) • Gormal • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 734×

James Newton Howard - I Am Legend

3. KAPITOLA

Šli jsme čím dál tím hlouběji a mě už nebavilo přemýšlet. Stejně jsem k ničemu zásadnímu nedospěla. „Kam teď jdeme?“ přerušila jsem ticho. Audrey se na mě otočila a na tváři měla jemný úsměv. Chvíli jen tak stála a poté se s lehkostí posadila na trávu. Zády se opřela o strom a vyčkávavě na mě hleděla. Pochopila jsem a napodobila ji. Teď jsme byly naproti sobě a vzájemně jsme si opětovaly pohled.

Připadala jsem si s ní… nevím, nějak mimo. Její chování bylo tak odlišné, občas až nepřirozené, ale přesto jakýmsi způsobem správné. Stále tam jen tak seděla. Najednou se nadechla a zavřela oči. Její tvář se zkřivila smutkem a ona konečně promluvila.

„Poslouchej.“ vybídla mne šeptem. Myslela jsem, že bude pokračovat, ale ona nic neříkala. Nejprve jsem nepochopila, co po mě chce, ale pak jsem – jako dnes již po tolikáté – udělala to co ona.

Prudce jsem vydechla všechen vzduch, který jsem v očekávání zadržovala a pohodlně jsem se opřela o kmen za mnou. Snažila jsem se soustředit, pevně jsem stiskla víčka. Les šuměl a občas se ke mne doneslo klepání datla. Stromy se kolébaly pod dohledem větru a jejich větve jemně praskaly. Slyšela jsem i tiché vlnky, které narážely na kameny v řece. To všechno pro mě bylo ale již známé.

„Uvolni se, Karo.“

Uvědomila jsem si, jak jsem napjatá. Povolila jsem ramena a oči nechala jen přivřené. Vypustila jsem všechny myšlenky a vytěsnila okolní zvuky. Připadala jsem si malátná a neodpočatá. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, ale cítila jsem, jako by se mě zmocňoval spánek. Balancovala jsem na rozhraní vědomí a v tom jsem to zaslechla.

Svištivé šumění, jako když kolem vás rychle projede auto a zvíří okolní vzduch. Nebo jako když přejedete nehty po látce. Krev mi tepala ve spáncích a podtrhovala tak rytmus, v jakém na mě ten zvuk dorážel. Nedokážu to lépe popsat, nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to natolik zvláštní, že mi naskočila husí kůže. Po chvíli jsem rozeznala ještě kvílivý vysoký tón, který se v pravidelných intervalech vzdaloval a zase vracel. Tahle směsice mi zněla v uších a já nebyla schopná se pohnout.

Pohltila mě tíseň, zoufalství. Věděla jsem, že je konec a nemůžu s tím nic udělat. Chtělo se mi křičet o pomoc. Intenzita toho zvuku se zvyšovala, jako by se ke mně přibližoval. Měla jsem nutkání utéct, připadalo mi to, jako když jdete po kolejích v metru a najednou slyšíte vlak. Srdce mi prudce naráželo do žeber a neměla jsem dostatek kyslíku.

Ucítila jsem, že mě někdo chytil za ruku a náhle jsem otevřela oči. Oslepilo mne světlo a točila se mi hlava. Nasála jsem pořádně vzduch a vůně lesa mě přivedla zpět do reality.

„Co…co to bylo?“ vykoktala jsem směrem k Audrey, která se nade mnou nakláněla. Rukou mi setřela slzu z tváře a já si uvědomila, že jsem pořádně vyděšená.

„To byla duše, která nás volá, abychom ji převedly.“ zašeptala.

A v té chvíli tam v lese, schoulená na zemi a bezradná, jsem pochopila, že se nikdy nedokážu vzepřít něčemu takovému. Bylo to tak silné!

„Jak… jak je možné, že to cítíme tak intenzivně? Je to, jako bych to byla já, kdo umírá.“ Trochu se mi klepal hlas, ačkoliv jsem se už zklidnila.

„Ach… To je jen začátek. Můžeš tomu říkat dar nebo to můžeš nazývat trestem, ale nikdy se toho nezbavíš. To, že jsi dnes slyšela tu duši, znamená, že již brzy budeš připravena na konečné splynutí. Do té doby je ale potřeba zvládnout ještě hodně věcí.“ povzbudivě se usmála.

„Chceš si chvíli odpočinout? Nemusíš dnes chodit se mnou…“ Vzhlédla jsem k ní a byla jsem na vážkách. Celá tahle záležitost mě pořádně vyčerpávala a já jsem toužila užít si chvilku klidného spánku. Na druhou stranu mě sžírala zvědavost. Jak vypadá duše sama, bez těla? A jak se dostanu do Fibreonu? Jak to tam bude vypadat?

Audrey ke mně podřepla a v očích měla poťouchlé plamínky. „Vím, že jsi zvědavá, ale nezapomeň, že ti nic neuteče.“ Takže by byla radši, kdybych s ní dnes nešla?

„Já nevím… Já… chtěla bych jít, ale jsem hrozně unavená.“ vydechla jsem. Bylo to čím dál tím horší. Měla jsem pocit, že se ani nezvednu a pokud ano, moje nohy mě stejně dlouho neudrží.

„Víš co, půjdeš se mnou k bráně a tam na mě počkáš. Můžeš si tam i zdřímnout.“ Energicky se napřímila a já v duchu zaúpěla. Jenom doufám, že to není daleko. Vyštrachala jsem se nahoru a následovala Audrey. Nevnímala jsem cestu a proto mě docela překvapilo, když se mi najednou ztratila.

Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Kde sakra je?

„Karo!“ ozvalo se zdola. Nelogicky jsem se koukla pod nohy. Tam samozřejmě nebyla. Zaslechla jsem smích a otočila se po jeho směru. Bože, jsem asi fakt přetažená. Audrey stála v půli srázu a čekala na mě. Byla jsem tak mimo, že mě nenapadla tak prostá věc, jako že sešla z cesty. Neohrabaně jsem se vydala dolů, až jsem se dostala k vysmáté Audrey.

„Kdyby ses viděla!“ bavila se na mě. Radši jsem to nekomentovala. Stejně mě nic vtipného nenapadlo. Ó jaká to novinka. Audrey mě radši chytla za ruku a zbytek cesty se obešel bez dalších „komplikací“.

Čím blíž oné duši jsme byly, tím víc mi duněla hlava. Jako při nízkém tlaku. Nechtěla jsem vpustit její nářky do mé mysli, bránila jsem se. Audrey se po mne ohlédla a zastavila mě zvednutou rukou. Poslechla jsem ji bez odporu a jen tam mlčky stála. Vzduch okolo mne vibroval. Připadlo mi, že si bere mou sílu. Svraštila jsem obočí a snažila se tu energii nějak odehnat, ale nešlo mi to.

Audrey mezitím došla k velkému jasanu. Pevně se před něj postavila a mírně rozkročila nohy. Lehce zaklonila hlavu a ruce pozvedávala až do úrovně ramen. Vzývala onu duši, aby opustila svého hostitele a vstoupila do ní.

Nejprve ji obklopil fialový oblak. Pomalu hýbala rukama do stran a viditelně si užívala ten pocit, kdy se duše přizpůsobovala jejím pohybům. Pak přitiskla obě dlaně na kmen a já se zatajeným dechem sledovala, jak ji obmotávají zářící vlákna. Bylo to, jako by jí žilami proudilo stříbro. Postupně putovalo od konečků prstů až k hrudníku, kde se zastavilo.

Jen tam tak stála a nehýbala se. Netušila jsem, co dělá nebo na co čeká a postupně jsem začínala panikařit. Znenadání se ale prudce a hlasitě nadechla a s trhnutím se narovnala. Ruce sevřela do pěstí, jako by chtěla zabránit vířící duši v útěku. Její pohyby mi již nepřipadaly tak lehké, spíše sekané a namáhavé.

Když si byla zřejmě jista, že se duše zcela přemístila, otočila se na mě a já jí pohlédla do očí. Do očí, ve kterých se zračila jiná bytost. Její jindy tmavě hnědé duhovky měly jemný fialový odstín a zornice se pravidelně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Byla to známka dalšího života. Fascinovaně jsem se oddávala tomu hypnotizujícímu pohledu.

Zlehka se otřásla a přivřela víčka. Čekala jsem co se bude dít, stála jsem tam jako solný sloup, naprosto neschopná racionálně uvažovat.

Zaznamenala jsem známý úsměv a když ke mně znovu zvedla pohled, poznala jsem, že má tu duši pod kontrolou. Beze slova se otočila a vykročila mezi stromy. Chvíli mi trvalo, než jsem ji následovala, ale když jsem ji dohnala, pocítila jsem tu radost, o které mi vyprávěla. Bylo to jako deja vu, protože jsem to znala z jejích slov. Přesto jsem na to ale nebyla připravená.

Z tolika pocitů mísících se bez řádu jsem si připadala jako omámená. Míhaly se tak rychle, že jsem je ani všechny nestačila zaznamenat. Radost, štěstí, nadšení, rozvernost, vděk a taky moudrost. Z té duše přímo vyzařovaly roky života, množství zkušeností. Pocítila jsem náhlou úctu, bylo to tak přirozené. Usmívala jsem se na vše kolem a poslušně cupitala za Audrey. Ta se ale neočekávaně zastavila a přerušila tak můj soukromý rauš.

Byly jsme u brány. Poznala jsem to, protože duše se rozvibrovala natolik, že Audrey vypadala, jako by právě dostala dvěstadvacet. Byla jako postavička z nějakého kresleného seriálu, co si šáhne do zásuvky. Připadlo mi to tak směšné, že jsem stěží zadržovala smích. Díky tomu jsem si taky nevšimla brány samotné.

Přestavovala jsem si všechno možné – od ohnivého kruhu po vznášející se dřevěné dveře. Nejspíš moc sleduji televizi. Skutečnost mě ale opět překvapila. Audrey se zastavila mezi skupinkou menších stromů. Zaostřila jsem na místo, kam se dívala a po chvíli jsem to vnímala taky. Vzduch se v té části jemně vlnil a tvořil jakési elektrické pole. Bylo to velmi nenápadné a jemné. Kdybych byla „obyčejný člověk“, nevšimla bych si toho.

Naklonila jsem hlavu trochu na stranu a nepřestávala jsem zírat na ono rozhraní. Když se Audrey přiblížila, ze středu portálu se začaly šířit stříbrné výboje, až pokryly celou plochu vstupu. Brána byla otevřená.

Audrey se snažila usměrnit vzpínající se duši a v soustředění měla svraštěné obočí. Pozorovala jsem ji a chtěla jsem se zeptat na tolik věcí! S vypětím si obmotala ruce kolem těla, jako by chtěla tu duši spoutat. Vzduch byl přímo přeplněný očekáváním a zbrklou nedočkavostí.

Těsně před vstupem se na mě otočila a poprvé od přestupu duše promluvila: „Počkej tu na mě.“ Chtěla jsem něco říct, ale ona se prostě vydala skrz zářící pole neznámo kam.

Osaměla jsem a neměla jsem tušení, kdy se Audrey vrátí. Tiše jsem zamručela nesouhlas a sesunula se dolů do trávy. Brána se uklidnila a nyní byla zase jen tenkou průhlednou vrstvou. Občas jsem po ní hodila očkem, ale po půl hodině mě to přestalo bavit. Byla jsem trochu naštvaná. Audrey mě jednoduše odbyla!

Hlavou se mi honily dotěrné otázky a já chtěla znát odpovědi. Vlastně jsem neměla ani tušení, kde a co je Fibreon. Podzemí? Paralelní svět? Jiná realita? Pch…

Teď když tu Audrey nebyla, mi to připadalo nesmyslné. Ano, vždycky jsem si cítila jinak než ostatní, byla jsem odlišná, ale až natolik? Tak moc, že se můj život najednou přehoupl do světa fantazie a scifi?

Někdo mi dal tuhle moc. A já zatím nevěděla, jak se s ní srovnat. Byla mou součástí, to jsem si již uvědomovala. Jen jsem netušila, jestli ovládá ona mě nebo já ji.