Nositelka duší - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je moje první povídka a zajímal by mě váš názor na ni :).
Kara je obyčejná dívka, která se rozhodla změnit svůj život. Netušila však, jak velká změna ji může potkat. Co jí život přichystal a jak se s tím popere se dočtete níže ;).

04.03.2010 (19:00) • Gormal • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 917×

PROLOG

Stála jsem uprostřed zahrady a mé hrůzou vytřeštěné oči zářily ve tmě snad více než měsíc. Nemohla jsem tomu uvěřit, nechápala jsem, kdy se ze mě stal tvor bez citů, pouhý stroj. Tělo dívky bylo již značně prokřehlé a ve vzduchu se stále jemně třpytil nafialovělý oblak. Po tváři mi stekla první slza a já za ni byla ráda. Symbolizovala moje rozhodnutí. Nový začátek. Je mi jedno, že jsem jen pěšák. Nebudu dál hrát jejich hru. Ne po tom, co jsem dnes zjistila.

Delain - See Me In Shadow

1. KAPITOLA

Je to přesně půl roku, co jsem se přestěhovala. Půl roku, kdy jsem se rozhodla žít samostatně, udávat si vlastní tempo a směr. Nikdy jsem neudělala nic lepšího. Miluji svůj nový domov, i když je malý. Jsem spokojená ve své práci, i když je mizerně placená a bez budoucnosti. Mám úžasné přátele, i když se s nimi moc nestýkám. Jsem divná, já vím, ale tady to nikomu nevadí.

Dnes mám po dlouhé době volno. I přesto jsem však vstávala brzo. Je to zřejmě už zvyk. Uklidila jsem to nejnutnější a teď lenoším na mém úzkém balkónku. Vleze se sem stěží jedna židle a pár šňůr na prádlo. Pravý činžákový byteček. Matka by zešílela. Je pravé poledne a shon na ulici nepolevuje. Občas se mi zdá, jako by londýnské předměstí bylo rušnější než samotné centrum. Je to samozřejmě hloupost, ale tahle věc jako jediná mě trošku zklamala. Mohla jsem to však čekat.

Londýn je úžasné město. Má vše – neuvěřitelnou historii, magickou atmosféru, okouzlující místa, centra obchodů a zábavy a tichou přírodu... Příroda je jedna z věcí, co mi dodává sílu. Ano, vím, zní to jako klišé, ale ten kdo to nikdy necítil, to nejspíš nepochopí. V mém „temném období“, které vlastně skončilo teprve nedávno, jsem se často vydávala kilometry daleko od centra až do lesů kolem města. Fascinovalo mě to ticho. Ticho, ale přesto jsem jasně slyšela známky života lesních tvorů. Je to jako jiná realita. Vše v dokonalé harmonii a řádu, o který se lidstvo marně snaží spoustu století.

Z mých myšlenek mě vyrušila moje věrná návštěvnice. Kočka přezdívaná Toulavá. Jak originální. Bytná říkala, že sem prý chodila už dřív, když tu nikdo nebydlel. Byla zvláštní, působila na mě obzvlášť moudrým dojmem. To se mi ještě u žádného zvířete nestalo.

Ladně seskočila se zábradlí a začala se ke mně přibližovat. Chvíli jakoby zvažovala, kam se má uložit a když jsem pozvedla ruce, neváhala a vyhoupla se mi do klína.

„Ahoj Toulavá, jakpak se máš?“ V odpovědi na mou otázku mi jemně skousla ruku, kterou jsem ji hladila. „Hej! To znamená špatně?“ usmála jsem se. Bylo zábavné si s ní takhle povídat. Po nějaké době jsem se zvedla a obě jsem si to zamířily do kuchyně.

Toulavá u mě zůstala až do setmění, pak se vydala prozkoumat ulice. Já se cítila podivně unavená a tak jsem zavrhla možnost vyrazit ven. Rozhodla jsem si dát dlouhou koupel a poté jsem zalezla do postele.

Ráno bylo velmi ospalé a všudypřítomná mlha se mi snažila dostat pod kabát. Pomalu jsem neviděla na oči a tak si ani moc neuvědomuji, jak jsem se do práce dostala. Pozdravila jsem recepční a vyjela do své kanceláře. Sdílela jsem ji ještě se dvěma kolegyněmi, ale nevadilo mi to. Nejsem příliš výřečná a ony to respektují, nesnaží se komunikovat za každou cenu. Všem nám to tak vyhovuje.

Jen co jsem otevřela dveře, vykoukla na mě hromada dalších spisů. Úplně nahoře ležel lísteček se vzkazem, ať zajdu za šéfem do kanceláře. Neměla jsem ho příliš v lásce, ale to není neobvyklé. Položila jsem tedy tašku a vydala se o patro výš. Když jsem vešla do kanceláře, zamrzla jsem na místě. Vytřeštěně jsem zírala na jakousi fialovou záři, která obklopovala mého nadřízeného. Párkrát jsem zamrkala, ale záře nezmizela. Nebyla jsem si jistá, co se děje, jen jsem tam stála a hleděla na něj.

„Slečno O’lby, pohnete se už konečně?“ zavrčel podrážděným hlasem. Došla jsem ke křeslu a stále ještě strnulá se posadila. Ta podivná věc, co se vznášela kolem jeho těla, teď jakoby ožila. Byla jsem vyděšená a přála si, aby to byl pouhý sen. Viděla jsem, jak šéf otvírá a zavírá ústa, ale jeho slova jsem nevnímala. Zkoumala jsem onu záři. Chovala se jako nějaká plastická hmota. Přelévala se ze strany na stranu a byla jsem si jistá, že kdybych se jí dotkla, byla by jako rosol. Jak se pohybovala, občas se v ní něco zatřpytilo. Upřela jsem svůj pohled na jedno místo a zjistila jsem, že je protkaná jemnými vlákny, či co to je. Odrážela světlo a tvořila tak lesklé plošky. Byla nádherná, ale děsivá. Nechápala jsem, proč ji tu vidím a zdali tu vůbec je.

„Panebože, posloucháte mě?“ rozčiloval se. „Jistě, ano, omlouvám se.“ Koktala jsem. Když dokončil svůj monolog a dal mi pár příkazů, vrátila jsem se do kanceláře. Zbytek dne jsem byla jako omámená a nevnímala okolí. Doufala jsem, že až budu doma, všechno se vyřeší. Opak byl pravdou. Jen co jsem vyšla na ulici, nestačila jsem zírat. Ne každý, ale spousta těch lidí mělo kolem sebe taky ten proklatý obal.

Rozhlížela jsem se okolo, jako bych chtěla někoho najít a nevěděla koho. Začínala mě ovládat panika a proto jsem zrychlila chůzi. Ještě kousek a budu v metru! Nastoupila jsem a raději zavřela oči. Není možné, aby tohle byla pravda! Co se to se mnou děje? Měla jsem strach. Bála jsem se, že jsem se zbláznila.

Lidé se na mě dívali, jako bych byla zdrogovaná. Začala jsem o tom uvažovat. Třeba jsou to jen halucinace. Ano, nejspíš to budou halucinace. Ale z čeho? Přehrávala jsem si včerejší den a hledala něco neobvyklého. Nejedla jsem žádné zvláštní jídlo a ani jsem nikde nebyla, tak z čeho to sakra mám?

Metro zastavilo na konečné a mě čekal ještě kus pěšky. Zabodla jsem pohled do země, nechtěla jsem se na to dívat. Občas jsem do někoho vrazila a slyšela tiché nadávky. Už jsem se dostávala na okraj města a musela jsem přejít silnici. Prudce jsem zvedla hlavu a přímo naproti stála žena. Pozorovala mě přivřenýma očima a tvářila se zamyšleně. Byla jiná, její záře byla jiná. Cítila jsem, že o tom ví. Na semaforu naskočilo volno a já se rázně rozešla směrem k ní. Ani nevím proč, ale najednou se ve mně nahromadil vztek. Chtěla jsem začít řvát, ať mi to vysvětlí, že nejsem blázen, ale ona tam už nebyla. To snad není možné! Není to ani minuta, co se na mě dívala!

Začala jsem se zmateně točit kolem a prozkoumávala jsem každou tvář. Lidé chodili sem a tam a nevšímali si mě. Pohledy, které na mně na chvíli spočinuly, zase líně klouzaly dolů. Zastavila jsem se uprostřed chodníku a bezradně tam stála. Nevím jak dlouho a nevím, na co jsem myslela. Byla jsem unavená a rozpolcená. Doma jsem si dala pouze sprchu a lehla si do postele. Zadívala jsem se do zrcadla na toaletním stolku. Byla jsem pořád stejná. Žádná záře. To mě trochu uklidnilo a já usnula s vědomím, že se všechno spraví.

Znovu jsem stála na tom přechodu. Znovu jsem se dívala na tu ženu. Tentokrát jsme tam ale byly samy. Chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsem zformulovat žádnou smysluplnou větu. Najednou se usmála a promluvila: „Neboj se.“ To bylo vše co řekla a poté se otočila a odcházela pryč.

„Ne!“ vykřikla jsem a podvědomě k ní vztáhla ruku. Natočila hlavu na stranu a jemně zašeptala: „Ještě se setkáme. Najdu si tě.“ A pak ji skryla mléčná mlha. Její slova mi zněla v hlavě. Normálně by ve mně vyvolala strach, ale já byla pořád klidná. Zvláštní.

Ocitla jsem se sama uprostřed noci a čekala jsem, že se ještě něco stane. Místo nějaké hrůzné události jsem se ale začala probouzet. Sluneční paprsky probleskovaly skrz zatažené závěsy a já seděla na posteli. Takže to byl sen? Ale co všechno byl sen? Rychle jsem vstala a jedním pohybem odhrnula závěsy. Musela jsem párkrát zamrkat, toho světla bylo moc najednou. Kolem domu prošlo pár lidí a byli normální. Trošku jsem poodstoupila a jasně jsem cítila, jak se mi ulevilo. Ještě chvíli jsem tak setrvala a pak jsem se vydala do koupelny.

Po cestě jsem míjela velké zrcadlo v chodbě. Vždy se tam jen tak letmo podívám, zřejmě podvědomý zvyk. Dnes mě ten pohled ale přikoval k zemi. Byla jsem si jistá… vlastně nebyla. Už jsem si nebyla jistá ničím. Nahnula jsem se blíž k zrcadlu a zkoumala mě dobře známou záři. Vesele kolem mě jiskřila a já měla v hlavě vygumováno. Tohle už na mě bylo moc.

„ Co mám dělat, co mám dělat…?“ šeptala jsem si zoufale. Procházela jsem si včerejší den ve snaze něco zjistit. Poprvé jsem ji uviděla u šéfa, pak lidé na ulici, potom jsem potkala tu divnou ženu. Pamatuji si, že večer jsem tu záři ještě neměla. Kontrolovala jsem to, než jsem šla spát. Pak se mi zdál ten sen. Může se zdát sen ve snu? Asi ne. Takže tohle je skutečné. Dobře, dejme tomu. Ale co to sakra znamená?

To jsem ještě neušila, co vše se brzy dozvím.

Do práce jsem dorazila se značným zpožděním. Moje „halucinace“ stále nezmizely. Dnes už jsem se dívala pozorně. U každého to bylo jiné. Některé lidi obklopovala tenčí a některé tlustší vrstva. I v intenzitě záření byl rozdíl. Stále jsem se toho bála, ale začínala jsem si zvykat. Nejhorší šok byl vždy, když jsem někde zahlédla svůj odraz.

Vešla jsem do budovy a pozdravila recepční. Ta byla bez záře. Vyjela jsem nahoru a když jsem vešla do kanceláře, čekaly na mě uplakané kolegyně.

„Shelly, co se děje? Stalo se vám něco?“ ptala jsem se poplašeně. Záporně zakroutila hlavou, popotáhla a pak řekla: „Včera v noci měl šéf infarkt. Je mrtvý.“ Její slova jakoby se mi vryla do hlavy. Je mrtvý? Seděly jsem tam a každá o tom přemýšlela. První co mě napadlo bylo, jestli to má nějakou souvislost. Může za to ta záře? Zemřu taky? Tyhle otázky se mi honily hlavou celý den. Ve firmě to bylo na nic, tak jsem se zvedla a prostě šla pryč. Nikdo nic nenamítal.

Mé kroky samozřejmě směřovaly do parku. Aspoň trochu klidu. Tísnivý pocit se zvětšoval pokaždé, když jsem potkala někoho se září. Došla jsem do nejvzdálenějšího koutu a sesunula se na lavečku. Musí to přece mít nějaké vysvětlení!

„Byl jeho čas.“ Ozvalo se najednou vedle mě. Úlekem se mi rozbušilo srdce a já opět hleděla do její tváře. Shovívavě se usmívala, jako by něco vysvětlovala malému dítěti. „Nemusíš pro něho smutnit. Tělo odešlo, ale duše přetrvává.“ Pokračovala vemlouvavým hlasem. Konečně jsem se vzpamatovala a všechny ty otázky ze mne doslova vyletěly. „Kdo jsi? A co je to zač? Je to nějaké znamení?“

Položila mi ruku na rameno a její úsměv se rozšířil. „Vím, že máš spoustu otázek a jsi zmatená. Taky jsem byla. Nemusíš se bát. Smrt je naší přirozenou součástí. Vše ti vysvětlím, stačí když půjdeš se mnou.“ Zbláznila se? Nehodlám jít s úplně cizí ženskou bůhví kam! I když, vlastně mi nic jiného nezbývá. Sakra!

Všimla si mého výrazu a zasmála se. „Já ti vážně nehodlám nic udělat. Je toho hodně, co nevíš a nemyslím si, že tohle je vhodné místo na dlouhý hovor. Vezmu tě do mé oblíbené kavárny, jsi pro?“ zeptala se smířlivě. Jen jsem lehce přikývla a nechala se vést. Překvapilo mě, že na okraji parku nasedla do auta. Nevím proč, možná jsem čekala že tady má někde koště.

Po chvíli začala mluvit: „Včera jsi ji viděla poprvé? Nejspíš ano, že? Vypadala jsi vyděšeně.“ Potichu se zasmála.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se. Pobaveně se na mě podívala. „Co si myslíš že jsem? Mýtická bytost? Ne, jsem obyčejný člověk. Jen mám zostřené vnímání.“ Trochu si povzdechla.

„Jsem nositelka duší nebo převaděčka, jak chceš. Hm, nevím kde začít, aby to pro tebe nebylo moc zmatené. Ta záře co vidíš, symbolizuje konec života, jak jsi si domyslela. Nesmíš to ale brát jako zlo. Věříš, že máme duši?“ Letmo se na mě podívala.

„Já… nevím, nejspíš ano, moc jsem o tom nepřemýšlela.“ Její otázka mě trochu zaskočila. „Tak to mám pro tebe novinku. Máš duši, dokonce velmi silnou, jak vidím. Všechno má duši. Je těžké specifikovat, co to vlastně je.

Duše… jsou jako samostatná stvoření. Nejsou tak vyvinuté jako lidé, ale dokáží rozpoznat spoustu věcí. Ke svému životu ale potřebují hostitele. Nejsou to paraziti, neubírají nám živiny nebo tak něco. Je jim jedno, co je jejich hostitelem, ale úplně splynout mohou pouze v lidském těle. Málo které duši se to ale podaří, některá bloudí staletí, než najde toho svého člověka. A mi jim to bloudění usnadňujeme.

Jak jsem říkala, nejčastěji si duše vybírají lidské tělo. Člověk ale po nějaké době zemře, což je přirozené, a duše se musí uchýlit jinam. Existuje místo, kde duše žijí bez hostitele. Je to taková přestupní stanice. Jmenuje se Fibreon a duše se zde rodí a přežívají tu. Naším posláním je převádět tyto čekající duše do Fibreonu.“ Na chvíli se odmlčela dala mi tak prostor ke zpracování těchto informací.

Nějakou dobu bylo ticho a já přemýšlela. Jak do toho zapadám já? „A já? Umírám? To proto jsi se mnou? Odvedeš mou duši po tom co zemřu?“ vyhrkla jsem. Překvapeně se na mě podívala a pak zakroutila hlavou. „Doufám, že toho se nedočkám. Jsem tu, protože ty jsi nositelka. Nebo budeš. To proto ta záře. Je jiná, pokud sis nevšimla, tak jako ta moje.“ řekla.

„Ale ta moje není tak výrazná!“ rozčilovala jsem se. Jo, to jsem celá já, když mi něco nejde, začnu být vzteklá. „Ještě jste nesplynuly.“ Odpověděla prostě. „To ti vysvětlím později.“ Na chvíli mě tím zarazila a já to opět vstřebávala.

Jsem nositelka? Co to pro mě znamená, změní se můj život? Vyčkávavě jsem se na ní podívala. Jemně zakroutila hlavou na znamení, že teď pokračovat nebude a poté začala hledat místo na zaparkování. Byly jsme na druhé straně Londýna, v ne příliš frekventované ulici. Když konečně zastavila, zavedla mě do menší kavárny. Byla pěkná a v jiné situaci bych se možná dlouho rozplývala nad její atmosférou. Teď jsem byla nervózní.

Posadily jsem se do jednoho ze vzdálenějších boxů a objednaly si. Chvíli jsem vyčkávala, ale pak jsem se prostě začala ptát. „Dobře, říkalas že duše jsou bytosti, které žijí v hostitelích? Kde všude teda mohou žít?“ Podívala se mi do očí a já poznala ten zamyšlený pohled.

„V čemkoli živém. Lidé, živočichové, rostliny jakéhokoliv druhu. Většinou si duše vybírají třeba stromy nebo menší divoká zvířata, protože je to pro ně jakýsi relax. Zvířata ani stromy nejsou tak komplikovaná stvoření, proto je život s nimi jednodušší.“ Tón jejího hlasu byl stále lehký, jako by se tu nejednalo o nic tak bláznivého jako je tohle.

„Mimochodem, jsem Audrey.“ Řekla z ničeho nic. „Ehm… já jsem Kara.“ Představila jsem se taky. Přišlo mi to trochu divné, ale je pravda, že ji nemohu stále nazývat „tou ženou“.

„Kolik ti je, Karo?“ Tuhle otázku jsem nečekala. Neměla by mi odpovídat spíš ona? „Skoro dvacet, proč?“ Usmála se. „Jen tak, mě je dvaadvacet, mohly bychom si rozumět.“

„Eh, fajn… Mohly bychom pokračovat v tom vysvětlování?“ zeptala jsem se. Nadechla se a pak spustila: „Dobře, hmm, dostala jsem za úkol tě najít. Nejsme žádná tajná vládní organizace, ale každé společenství musí mít nějaké řízení. U nás to obstarává rada šesti nejstarších nositelů. Všichni samozřejmě již splynuli. Oni tu jsou již staletí a znají svět duší nejlépe. Také cítí, když se projeví noví nositelé. Proto mě za tebou poslali. V nejbližší době tě nejspíš budou chtít vidět.“ Tohle mě trochu vyděsilo.

„Co když nechci být nositelka?“ přerušila jsem ji.

„Nemáš na výběr. Sama to poznáš. Nejsou to tyrani a nenutí nás to dělat. Říkala jsem, že mám zostřené vnímání. Spočívá to v tom, že mezi námi a ostatními dušemi je jakési pouto. Ony jsou na nás závislé, samy se do Fibreonu nedostanou. Když přichází konec, vycítí to a vyhledají nejbližšího nositele. Není naší povinností jim pomoci, ale nevěřím, že bys to dokázala.

Když duše opustí tělo, pouto se ještě znásobí a dokážeme cítit i její pocity. Pokaždé, když převádím nějakou duši, nejprve cítím tu úzkost. Strach z toho, že tu uvázne a nakonec se rozplyne. A když ji najdu, je vděčná a šťastná. Celou cestu do Fibreonu okolo mne víří a já mám pocit, že nejsem na světě zbytečně.“ Vypadala tak naléhavě. Upírala na mě své tmavé oči a já v nich mohla vidět všechnu tu oddanost. Ona nebyla vyděšená, jako já. Byla s tím smířená a byla šťastná.

„Dobře, takže nemám na vybranou. Co mám teda teď dělat?“ ptala jsem se. „Teď tě nechám si odpočinout, pro dnešek toho bylo dost. Zítra se pro tebe stavím a půjdeme ven. Tedy pokud souhlasíš?“ usmála se na mě. Nepříliš ochotně jsem přikývla a dál se věnovala už jen své kávě. Audey chvíli mlčela, ale pak se rozpovídala o jejím životě.

Studovala anglickou historii a podle jejího zapáleného vyprávění jsem pochopila, že je knihomol. Musím přiznat, že dokázala skvěle odvést pozornost. Občas jsem se i zasmála. Byla trochu zbrklá, což mi k ní vůbec nešlo. Nakonec asi nebude až tak špatná.