OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 1. kapitola + Prolog

28.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1686×

PROLOG

Z úkrytu jsme pozorovali, jak ty obludy likvidují naše přátele. Nemohli jsme nic dělat. Jediné co se dalo dělat, bylo být potichu a vyčkávat, než to všechno přejde.

Bylo opravdu těžké, jen tam tak sedět a čekat, když vidíte bolestivou smrt vašich přátel a víte, že byste jim mohli pomoci, ale zemřeli byste s nimi. Vaše rodina a všichni nejbližší by zemřeli s vámi.

Trvalo to dlouho, ale válčících pomalu ubývalo. Zdálo se, jako by ty obludy byly stále v plném počtu.

„Co jsou zač?“ vzlykala jsem potichu.

„To jsou vlkodlaci,“ odpověděl mi Darius. Podívala jsem se na tetu, jejího výrazu bolesti si nešlo nevšimnout. Upřeně jsem se podívala na ty obludy.

Konečně jsem se to dozvěděla, můj nový nepřítel je vlkodlak.

1. KAPITOLA

Věděla jsem, že náš boj je od začátku prohraný. Utrpení a bolest byla všude kolem mě. S každým dalším zabitým se moje nenávist k vlkodlakům zvětšovala. Měla jsem obrovskou chuť nějak zakročit, věděla jsem, že nesmím, ale to tu touhu jen podporovalo.

Vadilo mi, že ti, co umírají nejsou ti, co by umírat měli. Všichni, koho jsem nějak znala nebo měla ráda, už nebyli. V duchu jsem si přísahala, že se pomstím, že všechny vlkodlaky do jednoho zabiji.

Viděla jsem padnout dalšího upíra. Byl to můj učitel z upíří školy. Na ruce se mi objevila ohnivá koule. Byla jsem rozhodnutá zakročit.

Teta mě chytla za ruku. Podívala jsem se jí do očí. Její oči prosily. Pohlédla jsem na bojiště. Bylo by to zbytečné, kouli jsem uhasila a znovu nečině přihlížela smrti mých přátel.

Boj se chýlil ke konci. Původně krásná louka, teď byla zabarvená krví a posetá těly padlých. Nikdy v životě jsem neviděla nic tak hrozného, ale to nebyl konec.

Jediný, kdo zůstal stát na louce, byli vlkodlaci. Byli skoro v plném počtu. Očima jsem prohledávala bojiště, ale napočítala jsem jen šest nehybných vlčích těl.

Myslela jsem si, že je konec, že vlkodlaci odejdou, ale mýlila jsem se. Teprve teď, vlkodlaci začali ukazovat svoji pravou tvář. Těla, která byla ještě docela v pořádku, začali trhat na kousíčky. Vybírali si určitě části, které žrali.

Nemohla jsem se na to dívat, ale všude, kam jsem se podívala, jsem je viděla.

Do očí se mi draly slzy. Viděla jsem, jak Jasonovi končetiny letí pryč.

Trvalo to ještě dlouhou dobu, než se vlkodlaci nažrali, ale nakonec se přeci jen vydali pryč.

Tohle nebyla válka, to byla krvavá lázeň.

Nebyla jsem schopná slova. První kdo zareagoval, byl Darius. Okamžitě se sebral a vydal se na zkrvavenou louku. Začal se přehrabovat těly. Nechápavě jsem ho sledovala, už jsem mu něco chtěla říct, ale pak jsem pochopila.

Darius našel umírajícího upíra a začal ho léčit. Po chvilce ten upír vstal a přidal se k naší malé skupince.

Okamžitě jsem začala pomáhat Dariusovi s hledáním. Jakmile všichni pochopili, začali taky hledat.

Byla jsem tak zabraná do hledání, že jsem si skoro nevšimla ruchu kolem mě. Otočila jsem se a všimla si hloučku kolem něčeho. Rozběhla jsem se podívat co se děje.

Uprostřed kruhu seděl skoro vysílený Darius.

„Počkej, dám ti napít krve,“ pronesla jsem odhodlaně. Když jsem si začala vyhrnovat rukáv, teta mě zastavila. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„To ti nemůžu dovolit,“ řekla přísným hlasem.

„Teto, chci uzavřít dohodu.“ nNenechala jsem se odbýt. „Jsem vyvolená, musím pomoct, je to má povinnost.“

Cítila jsem, jak tetin stisk povoluje.

„Dariusy, dám ti napít pod jednou podmínkou.“ Zadívala jsem se mu do očí. Darius vstal a vybídl mě, abych pokračovala.

„Začneš léčit i čarodějky.“ Vznesla jsem svoji podmínku a čekala na jeho reakci.

„Ne!“ zařval naštvaně. Tak tuhle reakci jsem vážně nečekala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem věřit, že by byl takový. Vždycky jsem si myslela, že je dobrosrdečný, ale tím, že odmítl, mě zklamal.

Darius prošel kolem mě a dál léčil jen upíry. Stále jsem se na něho pohrdavě dívala. Všimla jsem si, jak teta právě zavírá oči jedné čarodějce. Mohla přežít, kdyby Darius nebyl tvrdohlavý.

Znovu jsem soustředila svůj pohled na Dariuse. Zrovna, když jsem na něj zaostřila, začal padat. Sal byl okamžitě u něj.

„Potřebuje krev.“ Díval se na mě s prosbou v očích. Neváhala jsem a rozběhla se k němu.

Vyhrnula si rukáv a Sal mi prokousl kůži. Z ruky mi začala vytékat teplá krev.

Pohledy okolních upírů se začaly měnit. Pochopila jsem, co bude následovat. Všichni ukázali své špičáky.

Teta se ke mně okamžitě protlačila a zaujala obraný postoj. Sal neváhal a přidal se k ní. Neměla jsem čas, když jsem přiblížila svoji ruku k Dariusově puse, jeden z upírů se ke mně dostal moc blízko. Naštěstí ho Sal odtáhl dostatečně brzo. Odnesla to jen má mikina, která zůstala tomu upírovy v rukách.

Znovu jsem se pokusila nalít trochu krve do Dariusovi pusy. Podařilo se. Snažila jsem se dál, abych mu tam nalila ještě víc.

Za chvilku měl plnou pusu krve, ale nepolykal ji. Dariusovo tělo dál bezvládně leželo mezi ostatními.