OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 10. kapitola

06.01.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1541×

10. KAPITOLA

„Ne, počkej!“ Rozběhla jsem se za ním, dohnala ho a zastavila. Překvapeně na mě koukal, ale pak se usmál. Úsměv jsem mu opětovala a znovu začala přemýšlet o jeho kráse.

„Ano?“ zeptal se váhavě, ale bylo na něm vidět, že má radost z toho, že jsem ho zastavila.

„Kam a proč musíš pryč? Myslela jsem, že se s námi vrátíš.“ Sklopila jsem hlavu.

„Až bude čas, všechno se dozvíš a vše ti vysvětlím.“ Znovu mě políbil na čelo a znovu se rozběhl pryč. Dříve by mi jeho vzdalující záda vehnala slzy do očí, ale teď, teď se nezmůžu na nic jiného, než na něco, co vzdáleně připomíná vzlyky.

Uklidnila mě až Salova ruka, kterou ovinul kolem mých ramen.

„Je čas jít domů,“ řekl klidně, ale můj smutný pohled stále sledoval místo, kde Colin zmizel. Nevím, co jsem čekala, že uvidím. Snad vracejícího se Colina, ale to byla jen mizivá šance. Nakonec jsem zakroutila hlavou a podívala se na Sala: „Jdeme.“

Rozběhli jsme se k doupěti, cesta ubíhala opravdu rychle. Už jsme se nemuseli zdržovat pomalým člověkem, teď tu byli jen dva upíři.

Nemohla jsem Colina vyhnat ze své hlavy, vždy, když jsem se na něco začala soustředit, tak mi mé myšlenky utekly zpět k němu. Nechápala jsem, stále dokola jsem se sama sebe ptala, proč musel odejít? Proč se s námi nevrátil zpět k upírům, vždyť tam je jeho domov, tam jsem já.

Vzpomínala jsem na city, které jsem k němu chovala, když jsem byla člověk. Byl čas přiznat si to, cítila jsem k němu něco víc, než jen přátelství, ale teď vůbec nevím, co k němu cítím. Bála jsem se, že bych ho mohla milovat, vždyť se můžu zamilovat jen jednou. Má to být právě Colin? A co Sal? Vždyť toho jsem taky milovala, cítím k němu stále něco víc?

Z přemýšlení mě vytrhl překvapený hlas: „Eleno?“ Byla to teta, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak ji to vysvětlím. V jejích očích bylo vidět velké zklamání a smutek. Teta se otočila a odešla.

„Teto! Vysvětlím ti to,“ snažila jsem se ji přesvědčit, aby mě vyslechla.

„Poslouchám,“ řekla naštvaně.

„Se Salem jsme se vydali hledat Colina, aby mi řekl, jak zabít ty vlkodlaky a když jsem se ho na to zeptala, tak mě proměnil.“ Nechtěla jsem svést vinu na Colina, řekla jsem pravdu.

„A to si nikoho nezabila?“ zeptal se překvapeně Darius, který nás poslouchal.

Provinile jsem sklopila oči, nechtěla jsem to nikomu říct, sama jsem se za to nenáviděla.

„Chci to slyšet, zabila jsi někoho?“ zeptala se rázně teta.

„Ano,“ pípla jsem a vzhlédla do tetiných očí, bylo v nich znechucení.

„Řekni mi, že to byl nějaký trestanec nebo někdo takový,“ prosila mě. Nechtěla jsem jí lhát, musela jsem říct pravdu: „Bylo to kluk, ještě dítě. Nenávidím se za to.“

Teta se otočila a odešla, za to Darius na mě omluvně mrkl: „Na to si zvykneš.“ Povzbudivě se usmál a vydal se za tetou. Kdybych mohla, brečela bych.

Najednou se na mě Darius otočil: „Pojď za mnou, vysvětlím ti pár upířích pravidel.“ Nevěděla jsem, že upíři mají pravidla, ale když nad tím přemýšlím, je to logické.

Ocitli jsme se v Dariusově pracovně, pokynul mi, abych se posadila a začal: „Tak, Colin tě přeměnil..., řekl ti něco o pravidlech?“

Mlčky jsem zakroutila hlavou.

„Aha, to jsem čekal,“ zasmál se. „Přemění tě a nic ti neřekne, to si s ním vyřídím, až ho potkám.“

„On za to nemůže, nebyl čas mi něco vysvětlovat,“ obhajovala jsem ho a Darius se tomu jen smál.

„Tak k těm pravidlům. Za prvé, krmení se povoluje pouze tady v doupěti.“ Chvíli čekal, než jsem přikývla, a pak pokračoval: „Za druhé, když už se neudržíš a začneš z někoho pít na ulici, musíš ho pak zabít a pořádně odklidit jeho tělo, ale pozor na to, nikdo tě nesmí vidět a stává se, že tě za to můžu potrestat.“ Zase čekal než přikývnu. Polkla jsem na sucho a kývla na souhlas, vůbec se mi nelíbilo, že když se neudržím, že je budu muset zabít.

„Za třetí a to je poslední pravidlo,“ zdůraznil to, že je to poslední pravidlo. „Nikdy nelov ve skupinách.“ To jsem tak docela nechápala. Darius si všiml mého pohledu a s neochotou mi to vysvětlil: „Mohla bys přijít k úrazu. Když budeš lovit, tak buď sama nebo maximálně v tříčlenné skupině, i když tři už jsou také riskantní.“ Stále jsem nechápala, ale viděla jsem na Dariusovi, že ještě bude pokračovat. „Když se pustíme do lovení, myslíme jen na krev. Vysvětlím ti, proč je nejlepší lovit individuálně. Dám ti příklad, když ty z někoho začneš pít, druhý upír ucítí krev a pokud se nebude dostatečně ovládat, bude chtít vypít toho, koho sis nakousla, ale ty si svoje jídlo budeš bránit, no a máme tu boj. Chápeš?“ usmál se.

Tak tohle jsem nečekala, vůbec mě nenapadlo, že by se upíři mohli prát o jednoho člověka, vždyť jich po světě běhají miliony. Vzpomněla jsem si, že Darius čeká na můj souhlas, přikývla jsem.

„Dobře, tyhle pravidla si pamatuj, teď je čas na tvé dotazy, máš nějaké?“ zeptal se. Určitě musel vědět, že dotazy mám.

„Je pravda, že nám vadí slunce, česnek nebo třeba kříže a další povídačky?“

„Ne není, všechno to jsou jen mýty, které si samy lidé vymysleli, aby se nás tolik nebáli. Další dotaz?“ odpovídal mi Darius.

„Jak můžeme zemřít?“ zeptala jsem se.

„Tak tuhle otázku jsem vážně čekal,“ rozesmál se. „No, pro upíry a vlkodlaky to není zas až tak složité, ale pro lidi to je skoro nemožné. Strašně rychle se totiž léčíme, jediný způsob, jak nás zabít je oddělit hlavu od těla, jinak ze všeho se dostaneme.“ Znovu se rozesmál.

„Aha,“ úsměv jsem mu oplatila. „Děkuji, že jsi mi to vysvětlil, už nemam dotazy.“

„Dobře, můžeš jít, já se ti to nějak pokusím urovnat u Terezy,“ zasmál se a začal se zvedat.

Vydala jsem se do svého pokoje, byla jsem strašně unavená, byl to těžký den.

Hned jak jsem si lehla, tak jsem usnula.