OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 13. kapitola

09.01.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1620×

13. KAPITOLA

Nebyl to ten vlídný úsměv typu: Ráda tě vidím. Tohle byl ironický úsměv, něco jako: Připrav se na smrt.

„Mě zase netěší, že tě vidím,“ pronesla smutně Nikol.

„To já tě ráda vidím, aspoň to s tebou můžu jednou pro vždy skoncovat.“ Věnovala jsem jí nenávistný úsměv.

Nikol polkla na sucho: „Změnila jsi se Elen.“

„Jo, teď jsem upír,“ vysmívala jsem se jí a otočila se na ostatní upíry. „Chci s ní bojovat sama, kdo se mi připlete do cesty, toho zabiju.“ Můj tón zněl naprosto přesvědčivě. Otočila jsem se zpět na Nikol, která už byla připravená ve vlčí podobě.

Znovu jsem se na ni usmála, boj mohl začít. Je to vyrovnané, upír proti vlkodlakovi, bez schopností, zvítězí ten lepší.

Postavila jsem se do obranné pozice a očekávala útok, který stále nepřicházel. Začaly jsme kroužit, ani jedna z nás ještě nezaútočila. Znervózňovalo mě to čekání, ale stále se neobjevil žádný útok. Zlost se ve mně hromadila a já věděla, že už to čekání dlouho nevydržím.

Měla jsem pravdu, nevydržela. Pár rychlými kroky jsem překonala vzdálenost mezi námi a chystala se zasadit úder.

Nikol to stihla zaregistrovat a ohnala se po mně svými drápy. Slyšela jsem trhání látky, a pak ostrou bolest. Ve vzduchu byla cítit krev, ale tentokrát to byla moje krev, její pach mě rozdráždil ještě víc. Skočila jsem po Nikol a nevnímala bolestivé rány, které mi zasazovala. Každý její útok jsem jí oplatila ještě větší silou.

Po pár chvílích, kdy jsme si zasazovaly pro člověka smrtelné rány, jsem cítila, že Nikolino tělo slábne, už se tolik nebránila a její útoky už nebyly tak silné, jako předtím.

Chtěla jsem využít šance a prokousnout jí krk, ale podcenila jsem ji. Jedním mocným švihem mě shodila. Viděla jsem obrovské, špičaté zuby, jak se blíží k mé hlavě.

Odhodlaně jsem se Nikol podívala do očí. Nevzdám se a nenechám ji tak snadno vyhrát.

Její zuby se blížily, ještě chvíli jsem čekala. Teprve až když jsem ucítila na tváři Nikolin dech, zareagovala jsem tak rychle, že Nikol nestačila nic udělat.

Chytla jsem ji za hlavu a mocným trhnutím jsem jí zlomila vaz. Jakmile jsem to udělala, přišla obrovská bolest a křeče. Padla jsem na kolena, cítila jsem podivné škubání kůže. Vyhrnula jsem si tričko a se zájmem pozorovala změny na svém těle. Viděla jsem, jak se všechny mé rány, které způsobila Nikol zatahují. Léčila jsem se, sice to chvíli trvalo, ale nakonec jsem na sobě neměla ani škrábnutí.

Viděla jsem zvědavé pohledy upírů, taky nevěřili tomu, co se dělo. Když už jsem na sobě neměla ani škrábanec, všechny bolesti ustaly. Mohla jsem se zase postavit.

Otočila jsem se na místo, kde leželo Nikolino tělo, nevěřila jsem tomu, že je mrtvá, že jsem ji zabila. Hodně mi ulehčila tím, že se neproměnila zpět do lidské podoby.

Když jsem na ni koukala, viděla jsem jen odporného vlkodlaka a nenávist k nim sílila. Už to nebyla Nikol. Ta pro mě byla mrtvá už dávno.

Podívala jsem se na zbylé upíry, přežilo jich dost.

„Je čas vrátit se,“ poznamenala jsem a vydala se k doupěti. Ušla jsem pár kroků, když jsem do něčeho kopla. Byla to hlava jednoho z mých upírů.

„Ne!“ zařvala jsem a ohnivá koule mi vyletěla z ruky. Nechápavě jsem na to zírala, mé schopnosti jsou zpět. Málem jsem začala skákat radostí, když mi to do sebe všechno začalo zapadat.

Vzpomněla jsem si, jak mě Nikol poškrábala, jizvy se mi zatáhly sami, proto jsem na to už nemyslela a teď, když byla na blízku opět se objevily a sebraly mi moje schopnosti.

Ještě jednou jsem se obrátila na Nikolino tělo: „Už mi je víckrát nesebereš,“ zasmála jsem se a vydala se k doupěti.

Nedalo mi to a musela jsem přemýšlet, jsem vyvolená, ale ne nezničitelná, budu muset být opatrnější, ale dnes jsem si dokázala, že se zvládnu bránit i bez schopností, ale, co bych si nalhávala, se schopnostmi to je lepší.

Pomalu jsem se blížila k doupěti, pocit vítězství mě stále naplňoval, byla jsem šťastná, jen těžko mě někdo dokáže porazit.

Mezi stromy se něco začalo objevovat, bylo to doupě, ale bylo nějak vyzdobené. Nikdy jsem neviděla, aby na sobě mělo doupě různé ozdoby, mašle a už vůbec ne, aby byly kolem něho květiny.

S podivem jsem se vydala do hlavní místnosti, chtěla jsem vysvětlení, proč je doupě takhle vyzdobené, stává se tak snadným cílem, je totiž vidět už z dálky.

Zahlédla jsem Dariuse, jak se z plných plic směje. Nechápavě jsem došla k němu: „Dariusi, byli jsme úspěšní, ale dva z našich nepřežili.“

Vypadalo to, jako by mi Darius nevěnoval žádnou pozornost, ale pak se na mě otočil a souhlasně přikývl.

„Měl bys nějak odměnit jednoho z tvých upírů, Iana, zachránil mi život.“ Nedočkala jsem se ničeho jiného, než jen zase souhlasného kývnutí hlavou. Zuřivost uvnitř mě rostla.

„Proč je doupě všem na očích? Myslím tím, proč je tak vyzdobené?“ Tentokrát jsem čekala pořádnou odpověď a doufala, že se ji dočkám.

Darius se mi podíval do očí: „Je to skvělé Elen, jsem tak šťastný... zřejmě nejšťastnější upír na zemi.“ Nechápala jsem, co ho mohlo dostat do téhle nálady a kývnutím ho vybídla, aby pokračoval.

„Požádal jsem Terezu o ruku... a ona souhlasila,“ zařval.