OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 14. kapitola

10.01.2011 (20:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1126×

14. KAPITOLA

Musela jsem být rudá vzteky. Nemohla jsem tomu uvěřit, to jako Darius bude můj strejda? Ne, s tím se nemůžu smířit. Nadávala jsem sama pro sebe, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

Rozmýšlela jsem se, jestli mám náladu na návštěvu, ale nakonec jsem zavolala: „Dále!“

Do dveří vstoupila teta, hned jsem si všimla jejího smutného pohledu a taky mi bylo jasné, proč za mnou přišla.

„Elen, já opravdu Dariuse miluju a on miluje mě, přece nebudeš protestovat proti mému štěstí?“ Ona mě normálně vydírala.

„Chtěla bych, abys mi šla za svědka,“ přiznala a čekala, jak zareaguji. Překvapila mě, musela jsem o jejich svatbě začít přemýšlet.

Vždyť pro mě byl Darius vždycky jako rodina, proč mi to teď tak vadí? Najednou jsem na to přišla, já na ni prostě žárlím. Taky toužím po někom, kdo by mě miloval tak, jako Darius miluje tetu.

„Bude mi ctí,“ objala jsem ji. „Promiň mi mé chování, ale...“ Nevěděla jsem, co dodat.

„Úplně tě chápu,“ pohladila mě po vlasech. „Co vlastně ta tvoje výprava?“

Touhle otázkou mě zaskočila. Jak zareaguje na to, když jí řeknu, že jsem zabila Nikol? Vzpomněla jsem si, že se mi vždycky vyplatilo říct jí pravdu, tak jsem spustila: „Celkem nic zajímavého,“ usmála jsem se. „Blížili jsme se k vlkodlakům, když celé mé tělo ovládly křeče, po těle se mi začaly objevovat jizvy a já ztratila své schopnosti, ale přesto jsem se pustila do boje. Sice mě málem zabili, ale Ian mi pomohl. No, a pak se tam objevila Nikol a...,“ zaváhala jsem. Teta na mě koukala, jak na blázna. „A začaly jsme bojovat, nakonec jsem vyhrála, ale musela jsem ji zabít. Tím se mi vrátily mé schopnosti..., zlobíš se na mě moc?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Teta se chvíli vzpamatovávala z toho, co jsem jí právě řekla, a pak ironickým hlasem pronesla: „Normální den...“

Obě jsme se začaly smát, když v tom do mého pokoje vrazil Darius.

„Eleno, vím, že jsi se právě vrátila, ale potřeboval bych od tebe, aby ses okamžitě vydala na cestu. Naše hlídka narazila na pár vlkodlaků, potřebuji, abys to vyřídila. Nevadilo by ti to?“ prosil. Mně to samozřejmě nevadilo, ale podívala jsem se na tetu. Konečně jsme měly možnost promluvit si, bála jsem se, abych ji nějak neranila.

„Běž,“ usmála se teta. S radostí jsem souhlasila a čekala, jestli mi Darius sdělí nějaké další informace.

„Jsi vyvolená, postaráš se o to sama nebo s tebou musím někoho posílat?“ zeptal se mě. To by pro mě mohla být zkouška.

„Půjdu sama,“ rozhodla jsem se. Darius mi popsal cestu, kde vlkodlaky viděli a já neváhala a vydala se na cestu.

Cestou jsem myslela na tetinu svatbu s Dariusem, když o tom tak přemýšlím, vlastně se k sobě hodí. Myslím, že jim to spolu vydrží dlouho.

Zabolelo mě u srdce, od té doby, co jsem neviděla Colina se cítím prázdná, stýská se mi po něm, chtěla bych ho znovu vidět.

Z přemýšlení mě vytrhlo vrčení a křik, neváhala jsem a rozběhla jsem se za tím hlukem. Cítila jsem vlkodlaky, byli blízko.

Byla jsem docela blízko, když jsem začala rozeznávat obrysy vlků, ale viděla jsem ještě něco, bylo to menší a... „Pane bože?!?“ zděsila jsem se.

Uprostřed kruhu, který byl tvořen vlkodlaky, stál Colin. Nemohla jsem se pohnout, byla jsem ochromená, bála jsem se o něho.

Najednou jsem viděla, jak jeden z vlkodlaků, skočil na Colina, chvíli jsem nic neviděla, a pak jsem to zahlédla. Colin ležel mezi vlkodlaky a nehýbal se.

Konečně jsem byla schopná pohnout se, neváhala jsem a skočila mezi vlkodlaky. Začala jsem do nich mlátit, co mi síly stačily, nechtěla jsem je pustit k Colinovi.

Vlkodlaci byli překvapení mým útokem, někteří dokonce utekli a já ten zbytek ochromila svými blesky. Těm nejslabším jsem okamžitě utrhla hlavu nebo zlomila vaz.

Naskytla se příležitost k útěku. Rychle jsem vzala Colina do náruče a v duchu mu děkovala za to, že mě přeměnil. Měla jsem dost síly, abych se s ním rozběhla pryč.

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, ale nestačilo to, slyšela jsem, jak se kolem mě ozývá dusot. Vlkodlaci se kolem mě sbíhali, ale bylo mi divné, že nezaútočili. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, a pak mi to došlo. Oni chtěli, abych je zavedla k doupěti, na jediné místo, kde dokáží Colinovi pomoci. Změnila jsem směr a rozběhla se jinam. Stále mě pronásledovali a mně začaly docházet síly, zpomalovala jsem, až jsem zastavila úplně.

Položila jsem Colina, stále byl v bezvědomí.

„Odpusť mi, že tě nedokážu zachránit,“ začala jsem vzlykat. Dusot okolo mě ustával, obkličovali mě.

Nevadí mi, že tu zemřu, ale štve mě, že nedokážu zachránit Colina.