OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 15. kapitola

12.01.2011 (18:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1232×

15. KAPITOLA

Cítila jsem spoustu otřesů, těch vlkodlaků tady musejí být desítky. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli se na nás nějaký neřítí. Byla jsem připravena odrazit útok. Nic se nedělo, ale pak se mezi stromy začali objevovat. Bylo jich opravdu hodně.

„Z tohohle se jen těžko dostaneme,“ pošeptala jsem směrem k Colinovi.

Až teď jsem si uvědomila, že ho mám víc než jen jako kamaráda. Čím blíž vlkodlaci byli, tak jsem si začala uvědomovat, že jsem ho vždycky milovala a vždycky budu. Políbila jsem ho, chvíli jsem doufala, že se probere, jak jsem to znala z pohádek, ale nic se nestalo.

Slyšela jsem každé vlkodlačí došlápnutí. Znervózňovalo mě, jak šli pomalu. Připadalo mi jako celá věčnost, než jsem zaslechla další dopad packy na zem.

Ohlédla jsem se a viděla, že jsem zcela obklíčená, ale nechci se vzdát. Ne, já se nevzdám, teď, když jsem našla svoji jedinou lásku, budu bojovat až dokonce.

„Zrovna jsem tě našla, nechci tě ztratit,“ hlesla jsem a pohladila Colina po tváři. To, že umíral mě bodalo do srdce.

Vlkodlaci už byli opravdu blízko. Byla jsem zoufalá, jak nikdy předtím. „Já se nevzdám,“ zařvala jsem a praštila do země. Stále jsem se dívala na svoji ruku, ze které vyšla modrá záře. Nechápavě jsem na to zírala a čekala, co bude dál. Neodvažovala jsem se ani pohnout, protože kolem mé ruky se začal tvořit led. Všimla jsem si, že celé mé tělo podivně září a všude kolem mě, začalo všechno mrznout.

Jeden vlkodlak za druhým se měnil v kus ledu.

„Opravdu nádherné sochy,“ zasmála jsem se překvapeně. Tohle jsem snad ani já, nemohla udělat.

Neváhala jsem a vydala se rozbíjet ledové sochy vlkodlaků. Moje zoufalství se začalo měnit na škodolibou radost. Rozbila jsem už asi dvacet soch, ale spoustu jich tam ještě zbývalo.

Všimla jsem si, že ze soch začíná kapat voda. Musela jsem si pospíšit, než všichni roztají, nebyla jsem si totiž jistá, jestli znovu neobživnou.

Po chvilce jsem stála na louce sama. Všude kolem mě bylo mokro, jen jedno místo zůstalo suché a to bylo místo, na kterém ležel Colin.

Rychle jsem k němu přispěchala. Vzala jsem ho do náruče a chtěla odnést do bezpečí. Popoháněla mě touha zachránit ho, ale cítila jsem, že umírá.

Doufala jsem, že už nepotkáme žádné další vlkodlaky. Uvědomila jsem si, že i kdybych běžela jak nejrychleji umím, stejně bych se k Dariusovi nedostala včas. Byla tu jen jedna možnost, jak ho zachránit, ale ani tou jsem si nebyla jistá.

Zapojila jsem všechny smysly a snažila se najít nějakého člověka. Nedařilo se mi to. Rozhodla jsem se tu Colina položit a najít někoho sama, protože mě Colin brzdil.

„Hned budu zpět..., snad nezapomenu kde jsem tě nechala,“ usmála jsem se a vydala se někam do lesa. Chvíli jsem běžela, ale stále jsem nenatrefila na žádného člověka.

Kolem mě se mihla srnka. Bezmyšlenkovitě jsem se za ní pustila. Byla hračka dohonit ji, ale tížily mě myšlenky, že zatím co já lovím, tak Colina našli vlkodlaci nebo že jdu pozdě.

Srnčí krev smrděla odporně, ale musí mu to stačit.

Naštěstí jsem zpět k Colinovi trefila rychle. Nakapala jsem mu krev do pusy a viděla, jak stěží polyká. Nenapil se moc, ale stačilo to na to, abych doběhla k Dariusovi.

Opatrně jsem vzala Colina a rozběhla se směrem do doupěte. Celou dobu se mi v hlavě opakovala jedna myšlenka: „Snad to zvládneme.“

Znovu jsem ucítila, že Colinovo tělo slábne, ale co hůř, já slábla taky. Klopýtala jsem přes větvičky a snažila se neupadnout. Věděla jsem, že doupě už je někde blízko, ale bála jsem se, že mi nebudou stačit síly.

Ucítila jsem pach ostatních upírů. Zalil mě pocit úlevy, už jen pár kroků.

Nikoho jsem kolem doupěte neviděla, ale nezaváhala jsem a namířila si to přímo do hlavní místnosti.

Rozrazila jsem dveře, a tím přerušila právě probíhající schůzy.

„Pane bože,“ zhrozil se Darius. „Co se mu stalo?“

„Napadli ho vlkodlaci, zasáhla jsem jak nejrychleji jsem mohla,“ vysvětlovala jsem mu situaci. „Ale na tohle teď není čas, on umírá!“

Darius okamžitě rozkázal, aby ho přenesli do jeho pokoje. Chtěla jsem jít s ním, ale něčí ruka mě zastavila.

„Počkej ve svém pokoji, pak ti přijdu říct, jak to dopadlo,“ vyháněl mě Darius. Nebyla jsem schopna protestovat, tak jsem ho poslechla.

Posadila jsem se na postel, ale okamžitě zase vstala a začala pochodovat po pokoji sem a tam. Nebyla jsem schopná se soustředit, stále jsem se přesvědčovala o tom, že všechno bude dobré.

„Coline, prosím,“ začala jsem vzlykat, když mě vyrušilo klepání na dveře. Vzhlédla jsem a viděla přicházejícího Dariuse. Snažila jsem se mu číst ve tváři, ale měl nasazený neutrální úsměv, ale když začal mluvit, všechno se změnilo. Jeho neutrální výraz se změnil na přímo tragický.

Snažila jsem se polknout. Nechtěla jsem slyšet to, co se mi právě chystal říct. Tušila jsem, co řekne, ale nechtěla tomu věřit.

„Je mi líto,“ hlesl Darius.