OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 18. kapitola

17.01.2011 (17:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1170×

18. KAPITOLA

Opatrně jsem strčila do dveří a zkoumavě hleděla na Colina.

„Kdo je David?“ zeptala jsem se. Colin sebou leknutím trhl a otočil se na mě, ve tváři mu bylo vidět překvapení. Ještě chvíli jsem čekala, jestli mi odpoví a když se nic nedělo, otázku jsem zopakovala.

„Coline, kdo je ten David? A za co jsi se mu omlouval?“ zajímala jsem se, ale viděla jsem, že Colinovi se do odpovědí moc nechce.

„Jeden můj známý,“ prohodil. Chvíli jsem přemýšlela, jestli z něho dostanu víc.

Nejdříve mě provokuje Darius a teď, teď mi Colin nechce říct, co se děje. Musela jsem vymyslet, jak se odreagovat, dokonce mě během chvilky něco napadlo.

„Asi půjdu zabít pár vlkodlaků,“ zasmála jsem se. „Už toho mám vážně dost, začínám mít pocit, že sem vůbec nepatřím.“ Colin se na mě nevěřícně podíval, pak svůj výraz změnil na nesmlouvavý.

„Elen, měla by sis dát chvíli volno.“ Díval se mi přímo do očí. Nebyla jsem si jistá, od čeho si mám dát volno. Chvíli jsem na něj zírala, když pochopil, že nevím, o čem mluví.

„Myslím vlky, měla by sis dát chvíli volno, to nejsi unavená z těch věčných bojů?“ zeptal se.

„Jsem, ale čím dřív je vyřídím, tím dřív budeme mít lepší život.“ Nahlížela jsem do budoucnosti.

„Když myslíš..., ale můj názor znáš.“ Otočil se a věnoval se své práci. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, to se teď právě na mě naštval?

„Dobře, máš pravdu, dám si chvíli volno,“ usmála jsem se na něj. Ještě chvíli jsem stála v jeho pokoji, ale žádné odpovědi jsem se nedočkala. Vzdala jsem to a šla do svého pokoje, byla jsem unavená.

Lehla jsem si a začala přemýšlet o všem, co se děje. Nechápala jsem, proč se všichni chovají tak divně. Kdybych byla člověk, už bych měla oči plné slz. Chyběly mi slzy, pokaždé, když jsem se vybrečela, ohromně se mi ulevilo. Někde v polovině přemýšlení jsem usnula.

Ležím ve své posteli, ale slyším nějaké zvuky, pomalu otevřu oči, ale všude je tma. Zamžourám a všimnu si, že přede mnou je bílé světlo. Trochu se na něj zaměřím a to světlo stále roste. Za chvilku rozpoznávám tvary, pak už vidím i obličej.

„Pane Bože!“ zhrozila jsem se. To bílé světlo byla Nikola. Začaly mě napadat různé myšlenky, že mě přišla strašit. Přemýšlela jsem, jestli mě může zabít skrze sen, ale pak mě napadla nejbláznivější myšlenka, že by stále žila?

„Uklidni se Elen,“ usmála se na mě. Nechápala jsem, proč je na mě tak milá, vždyť jsem ji možná zabila.

„Nikol..., vždyť jsem tě zabila,“ pronesla jsem opatrně. Nikol se znovu usmála: „Ano, já vím, proto jsem tady.“ Měla jsem jasno, je tu kvůli tomu, aby mě strašila. Další tok myšlenek zastavila Nikol.

„Přišla jsem, protože ti chci poděkovat, byla jsem prokletá a tím, že jsi mě zabila, tak jsi mě vysvobodila. Opravdu ti moc děkuju.“ Překvapeně jsem na ni zírala a snažila se urovnat si její slova.

„Není zač,“ nejistě jsem se usmála.

„Ale je tu ještě něco, co ti chci říct, poslouchej mě dobře,“ rozkázala. „Chci tě varovat, hrozí ti obrovské nebezpečí, a to...“ Dál jsem už nerozuměla.

Pomalu jsem otevřela oči a viděla usměvavou tetu, která se mnou netrpělivě třese.

„Elen vstávej, musím ti něco říct,“ probouzela mě.

„Jo, už jsem vzhůru,“ zavrčela jsem přes zavřenou pusu. Byla jsem ospalá a taky naštvaná, protože jsem se nedozvěděla, před čím mě Nikol chtěla varovat.

„Co je? Stalo se něco?“ zděsila jsem se, když jsem si všimla, že jsou teprve dvě ráno.

„Musím ti něco říct,“ radovala se stále teta. „S Dariusem jsme stanovili datum svadby, vezmeme se na konci měsíce.“

„Aha,“ odkývala jsem, ale pak jsem si uvědomila, co mi právě řekla. „Cože?“ probrala jsem se. „Takhle brzo?“

„Brzo? Už se nemůžu dočkat,“ mlela si teta svou.

„Dobře, musím ti taky něco říct, možná si potom tu svatbu rozmyslíš.“ Odmlčela jsem se a dívala se, jak teta zareaguje. Ona mě jen chytla za ruce a kývnutím vybídla, abych začala. „Jde o Dariuse, v poslední době se ke mně chová divně. Třeba když jsem přinesla Colina, v podstatě mi řekl, že to Colin nepřežil nebo taky přemluvil Colina a Sala, aby na mě zaútočili, a to jenom kvůli jeho pobavení,“ stěžovala jsem si, ale teta jen mávla rukou a dál se rozplývala nad svatbou.

To není možný, ani vlastní teta mě neposlouchá.

Praštila jsem sebou na polštář, když v tom jsem uslyšela bouchnutí dveří.

„Jsou dvě ráno a tady to je jako na hlavním nádraží,“ vykřikla jsem a podívala se na nového hosta.

„Bezva, ten tu chyběl,“ pomyslela jsem si a probodávala Dariuse pohledem. Chtěla jsem mu něco říct, ale něco mě zarazilo. Darius se tvářil opravdu starostlivě a připadalo mi, že má strach.

„Dariusy, co je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Sal,“ pípl. Okamžitě jsem se zvedla z postele: „Co je s ním?“

„On, on není ve svém pokoji. Asi utekl, prostě zmizel.“ Darius se zhroutil na mou postel.