OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 19. kapitola

18.01.2011 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1471×

19. KAPITOLA

Rychle jsem vstala a chtěla jít Sala hledat, ale něčí ruka mě zastavila. Byl to Darius a chvilku po něm mě chytla i teta. Nechápavě jsem na ně zírala.

„V noci nikam nepůjdeš,“ rozhodla teta. Chtěla jsem začít protestovat, ale Darius si taky přisadil: „Elen, Tereza má pravdu, není nikdo, kdo by ho chtěl jít hledat víc než já, ale teď je to venku moc nebezpečné.“

„Já jsem vyvolená, zvládnu to,“ snažila jsem se je přesvědčit, ale marně. Napadlo mě, že to zkusím jinak. Chvíli jsem na ně koukala, a pak poraženecky klesla na postel.

„Máte pravdu, počkám do rána.“ Ale přitom jsem myslela na to, že jakmile odejdou, vydám se ho hledat.

Oba se na mě usmáli, ale pak teta prohodila: „Nemáme tu s tebou zůstat?“

„Ne, to je dobrý.“ Snažila jsem se, aby to neznělo tak, že je odsud vyhazuji, ale popravdě, já je vyhazovala.

„Dobře,“ pohladila mě teta po tváři a ruku v ruce s Dariusem odešla. V klidu jsem se posadila na postel, když jsem uslyšela nějaké cvaknutí. Okamžitě jsem se přesunula ke dveřím a zkusila je otevřít.

Nešlo to.

„To si ze mě dělají srandu, že mě tu zamkli?“ řvala jsem na celý pokoj a měla sto chutí něco rozbít, ale pak jsem si vzpomněla na rozbitou vázu. Uvažovala jsem, že bych vykopla dveře a utekla, ale všimla jsem si, že je něco na stole.

Přešla jsem pokoj a rozeznala, co to je. Byl to papírek, začala jsem číst:

Elen, jsi jediná, kdo mě může pochopit. Když se vrátil Colin, otcova pozornost patří jen jemu. Musím se vydat zabít pár vlkodlaků, aby si mě Darius zase vážil. Doufám, že to chápeš. Dávej na sebe pozor Sal.

Zírala jsem na ten papír a snažila si srovnat, co mi Sal napsal. Když jsem si pořádně uvědomila význam jeho slov, rozklepala se mi kolena. Cítila jsem, že začínám panikařit. Bála jsem se, že se mu něco stane, ale vzpomněla jsem si na to, co říkal Darius, v noci je to tu nebezpečné. Uznala jsem, že mají pravdu, ale stále jsem na ně byla naštvaná.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela nad tím, jak to ráno udělat.

Určitě se musím jít nakrmit, ale jak potom Sala najít?

Stále dokola jsem si pokládala ty samé otázky, když cvakl zámek. Okamžitě jsem vstala a už stála u dveří.

„Omlouvám se,“ vešla do pokoje teta. „Museli jsme tě tu zamknout, mysleli jsme si, že budeš chtít utéct.“

„Já chtěla,“ přiznala jsem. „Pak jsem si uvědomila, že bylo dobře, že jste mě tu zamkli.“

„Byl to Dariusův nápad,“ usmála se na mě. Jenom, když jsem to jméno zaslechla, zmocňoval se mě vztek.

„Myslíš, že bych mohla jít hledat Sala?“ prosila jsem ji. Teta na mě chvíli koukala, ale pak neodolala mému prosebnému pohledu.

„Dobře, ale pamatuj, nejsi nesmrtelná,“ varovala mě. „Dávej na sebe pozor.“

„Budu,“ a už jsem odcházela z pokoje. Nemohla jsem se dočkat, až se zase napiji. Snažila jsem se moc nezrychlovat, ale moc mi to nešlo, nemohla jsem svoji touhu už déle odkládat.

Netrvalo to dlouho a na mém jazyku už byla čerstvá krev, ale ta krev mi nechutnala, sice jsem se napila tak, aby mi to stačilo, ale svoji oběť jsem poslala pryč se slovy:

„Už nikdy nikoho staršího než třicet let.“

Když jsem byla na odchodu, cestu mi zatarasilo Colinovo tělo. Podívala jsem se mu do očí a čekala, co udělá.

„Chystáš se ven?“ zeptal se mile. Rozhodla jsem se, že mu řeknu pravdu.

„Víš o tom, že Sal utekl?“ zeptala jsem a pečlivě četla jeho reakci. Colin na mě překvapeně koukal, pak zakroutil hlavou, že ne.

„Jdu ho hledat.“ Chtěla jsem ho obejít, ale znovu mi zatarasil cestu.

„Jdu taky,“ rozhodl se. Chvíli jsem se mu dívala do očí a začala se v nich topit, ale pak jsem se vzpamatovala:

„Tak to ani omylem. Jdu sama.“

Colin mi stál pořád v cestě a vůbec ho nenapadlo uhnout mi.

„Já půjdu s tebou,“ řekl znovu nesmlouvavě. Nechtěla jsem se s ním hádat, proto jsem to zkusila jinak.

Nasadila jsem psí oči.

„Coline, já potřebuji zjistit, co znamená být vyvolená.“ Colinův nesmlouvavý výraz povolil.

„Ale Elen...“ zkusil ještě něco říct, ale přerušila jsem ho.

„Prosím,“ řekla jsem tiše. Colin se na mě chvíli díval, a pak ustoupil krok stranou.

„Ale dávej pozor,“ přikázal mi a já měla volnou cestu.

Už jsem byla kousek v lese, když jsem vůbec nevěděla kam mam jít. Snažila jsem se zachytit jakýkoliv Salův pach, ale marně, nic jsem necítila.

Popošla jsem hlouběji do lesa a stále čekala, jestli neucítím, alespoň na kterou stranu se mám vydat.

Když jsem necítila Sala, tak jsem zkusila vlky, ale taky nic.

Po pár krocích mě nějaká vůně praštila do nosu. Nebyl to ani Sal ani vlci, ale byla to tak nádherná vůně, že jsem neodolala a vydala se za ní.

Už jsem byla skoro u ní, když jsem ucítila krev. Nemohla jsem uhnout a ani jsem nechtěla, ta neznámá vůně mě omámila.

Stála tam nějaká žena, byla od krve a brečela. Neudržela jsem se a hned jsem stála u ní.

Ozval se tlumený výkřik, jak mé zuby projely její kůží. Její krev byla tak sladká, že jsem se nedokázala odtrhnout. Vysávala jsem poslední kapky krve, když jsem ucítila, jak mě někdo praštil do zad.

Odhodila jsem mrtvé tělo ženy a otočila se. Stál tam nějaký muž se zlomeným prknem v ruce. V jeho očích byl strach. Usmála jsem se na něho a vydala se k němu. Ten muž začal couvat, ale já nezastavovala. Nechápala jsem se, proč tohle dělám. Tohle nejsem já, ten člověk se mě bojí a mě se to líbí.

Ten muž upadl a poškrábal si ruku, ale rychle vstal a začal přede mnou utíkat. Nechala jsem mu trochu náskok, než jsem vyrazila za ním.

Když jsem vyběhla, přestala jsem přemýšlet, nechala jsem se vést svými instinkty. Jediná myšlenka, co mě napadla byla: „Tak takový je lov.“

Dohnala jsem toho muže během chvilky a srazila ho na zem. Bál se mě a já nehodlala přestat. Pomalu jsem se k němu přiblížila, chytla mu ruce a zakousla se mu do tepny. Jeho krev nebyla tak výtečná jako té ženy, ale byla něčím nasycená, a to strachem.

Odhodila jsem jeho tělo a začala přemýšlet nad tím, co jsem právě udělala.

Lovení je úžasné a určitě bych ten pocit chtěla zažít častěji, ale je to špatné. Nikol měla pravdu, změnila jsem se.

Z myšlení mě probralo nějaké šustění. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde nic nebylo.

Uklidnila jsem se, ale pak se to stalo. Spadla na mě nějaká síť a jakmile se dotkla mé kůže, začalo to šíleně pálit. Zařvala jsem bolestí. Zakřupaly větvičky a ke mně přistoupila nějaká žena a hned za ní tři vlkodlaci.

Přemýšlela jsem, proč jsem je necítila, když mě pohladil vítr po vlasech. Došlo mi to, byli proti větru.

Ta žena přistoupila ještě o kus blíž a usmála se.

„Náš pán tě chce vidět,“ smála se mi do tváře.

PS.: Věnováno Eris a Safiře, holky děkuju za vaše komentáře

20. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový nepřítel - 19. kapitola: